Druhá část
knihy Jeana Giraudouxe se odehrává v New Yorku. O tom, že tam bývá jaro rychlé jako bylo letos u nás,
už jsem psal v době, kdy jsem ho ještě tušil pozvolnější. K setkání Stephy s mužem, jehož jméno nezná a jemuž říká
Stín, došlo v Central Parku
pod stromem, pod kterým Chaplin točil své první filmy v dobách, kde tento kout Central Parku nebyl ještě přesně napodoben v Hollywoodu, poblíž nádrže, v níž mladé dámy z jeho družiny dostaly první kinematografický křest, mezi stromy a keři, jejichž pohyby v mírném vánku byly prvními filmovanými záchvěvy rostlinné říše, ale dnes strnulejší, než by byl žádal Daguerre.
Zamilovali se do sebe. Stephy, která je pannou, ovšem realisticky usoudí, že ji Stín jednou opustí, že jejich láska nevydrží, zvláště, když během ní ještě nepromluvili, pouze se stýkají a posléze dotýkají. Součástí jejích plánů se stávají velmi zvláštní strategie. Jednou z nich je vyhýbání se místům, která by chtěla ještě v budoucnu navštěvovat, aby si je s ním nemusela po vypršení času vyměřeného jejich lásce spojovat.
Lidé by se měli milovat jenom někde na lodičce, na voru; jakmile je po lásce, pustíte vor po vodě, a celý ostatní svět je uchráněn pohromy…
Další strategií, tentokrát vnitřní, je přemýšlení o dalším vztahu, který bude jednou logicky následovat poté, až ji Stín opustí – zejména s důrazem na to, o co tohoto nového partnera připraví.
Ani vařívat nebude tomuto nástupci, žádné medové knedlíčky, o kterých německý konsul prohlásil, že je tak znamenitě nikdo jiný nedovede dokonce ani v Badenu; život v něm bude udržován jenom konservami a kompoty. A krabice s nimi si bude otvírat sám… Domů se bude Stephy vracívat pozdě a prostírat na stůl bude on. Nikdy ho nepozve na slavnosti v plaveckém klubu, v němž je šampiónkou. A bude-li s ním mít děti, při sebemenším podnětu, jakmile dospějí, jim řekne, že on není jejich otcem…
Stephy je hudebně nadaná, ráda poslouchá hudbu, Tosca ji dokáže dohnat k slzám. Trochu jiný vztah má k produkci svých nápadníků hrajících jí doma na piano. Při té příležitosti proběhne jeden velice zajímavý rozhovor.
– A teď mi řekni, co mám zahrát, Stephy.
– Bacha
– A co z Bacha?
– Všechno.
…
– Bylo vypočítáno, že celého Bacha by bylo třeba hrát sedmadvacet dní a ještě půl.
– Tak tedy hrej celého Schuberta.
Kvůli Stínu, který nerozezná Mozarta od Pucciniho, je Stephy odhodlaná odvrhnout od sebe veškerou hudbu jako buržoazní přítěž.
Dnešní snůšku literárních výpisků ukončím náladou z pláže.
Pozvolna, v pořadí zmrtvýchvstání, s intervaly, aby byl usnadněn Poslední soud, muži i ženy odcházeli, zanechávajíce v písku otisky plytkých a pohlavními znaky poznamenaných hrobů. Mořští ptáci poznali, že lidé nejsou tak pohostinní, jak se rádo říkává, a vraceli se již zase na širé moře. Všechny nejsprostší výtvory z oboru hudby a světelných paprsků, jež New York pracně vyrobil v posledních deseti letech, rozkládaly se kolem nich. Měsíc – chyběl zde, pravda? – ozařoval Stephy, stále ležící na zádech a muže, ležícího na břiše, jakoby v souloži, připouštěné časem a šálené prostorem. Opíraje se o lokty, díval se na ni pohledem skoro nelítostným, tak jak se dravec dívá na vnadidlo, ajiž teď, pouhým postojem, se mstí za nebezpečí, které ohrožuje jeho čest. Pohled klouzal po celé Stephy; a stále stejně krutý; v jeho myšlenkách, když se tak díval na její hlavu nebi nohy, jistě nebylo nic jiného než předtucha odlišné chuti rtů, podobně jako u tygra předtucha chuti beránčího masa.
Pokračování zase někdy příště.
