Alexander Blok

Vždycky, když jsem slyšel to jméno, přišlo mi krásný. A přesto jsem nečetl jedinou jeho báseň. Tedy až do včerejška, kdy jsem natrefil na tuto:

Ночь, улица, фонарь, аптека,
Бессмысленный и тусклый свет.
Живи еще хоть четверть века -
Все будет так. Исхода нет.

Умрешь - начнешь опять сначала
И повторится все, как встарь:
Ночь, ледяная рябь канала,
Аптека, улица, фонарь.

Líbila se mi (tak nějak i v souvislosti se Sobeckým genem), a tak jsem se s ní přes noc popral. Výsledku sice chybí „bezsmyslnost“ a přebývá „smetí“ (místo „ulice“, ale u nás – a asi ani v Rusku – to není až zas takovej rozdíl; ta ulice tam nakonec ale stejně je vecpaná, na úkor té nesmyslnosti, slovem „pouliční“), nicméně to vše je plně v kompetencích mé překladatelské teorie:

/překlad věnuji Elišce/

Noc, apatyka, lampa, smetí,
matné pouliční osvětlení.
Žij ještě třeba čtvrt století –
vše bude stejné. Konce není.

Umřeš – však smrt je začátek pouhý
a vše se opakuje, smrtí nic nezaniká:
noc, zčeřená hladina zamrzlé strouhy,
lampa, smetí, apatyka...

<3

Čím Jules Verne?

Jules Verne byl v roce 1888 zvolen městským radním v Amiensu. Později o tom napsal:

„…kousek po kousku se má náklonnost a zájem obracely k městu. Někteří lidé by vám dokonce řekli, že si mnohem víc vážím členství v radě města Amiensu než své literární pověsti. Nepopřu, že mě veskrze baví podílet se na vládě ve městě.“

No, radši bych strávil pět neděl v balónu než na schůzi, ale musím říct, že ta dnešní zahajující schůze kadaňské městské rady, která odstartovala novou etapu mé komunálně-politické dráhy, tak špatná nebyla.

...

Jako vejce tančící na vodotrysku

Byl jsem se dneska cournout podél řeky, trošku rákosím, trošku bahníčkem a trošku Obratníkem raka, z nějž jsem si mohl zacitovat, že „momentálně nedokážu myslet na nic – jenom na to, že jsem vnímající tvor probodávaný zázrakem těchto vod, v nichž se odráží zapomenutý svět“. Ten svět se mi později odpoledne připomněl a já jsem cítil, že proud divoké řeky ho odnáší k moři a že se mi za mořem pomalinku odkrývá celý ve své nahosti. Sedím ve strážním koši, čučím na hladinu, ale potají mrkám k obzoru!

mljt

Zanech vší naděje, kdož vstupuješ

Nedávno jsem objevil onu dějepravnou mantru a dnes ráno jsem ve svém předpotopním poznámkovém bločku našel úryvek z Pirandellova Jindřicha IV., který by mohl být pěkně velkými tučnými písmeny vytesán nad vchod do učebny dějepisu (snad o trochu optimističtější než onen půvabený nápis na bráně do Dantova pekla):

Ariald: Jdeme. Uvidíš, za chvilku se do toho taky vpravíš.
Ordulf: Ve škole historie se stane mudrc i z tebe.
Bertold: Pomozte mi radši hned. Řekněte mi aspoň to hlavní.
Ariald: Nech to na nás. Kousek ti napoví ten, kousek druhý...
Landolf: Navážem ti nitku po nitce a bude z tebe dokonalý Kašpárek. Ale teď pojď.

mljt

Není vědec jako vědec

(Sobecký gen, předmluva k vydání 1989)

„Nedávno jsem se dozvěděl nepříjemnou věc. Někteří vlivní vědci se podepisují pod publikace, na nichž nemají žádnou zásluhu. Vypadá to, že někteří starší vědci trvají na částečném autorství, přestože nepřispěli ničím víc než místem v laboratoři, grantovými penězi či pročítáním konceptu. Pokud je mi známo, řada vědců si vybudovala reputaci na pracích svých studentů a kolegů! Nevím, co proti takové nepoctivosti dělat!“

Jediné, co se dá v téhle oblasti dělat, je z pohledu vědce nepodlehnout těmto svodům a z pohledu ostatních, zejména těch studentů a kolegů, uvádět tuto nepoctivost ve známost nebo o její možnosti alespoň vědět, abychom nedělali z akademiků polobohy, kteří toho stihli tolik nastudovat, tolik vymyslet a tolik napsat, přestože vypadají celkem normálně.

<3

Fyziologie lásky.

„…Vorvaň s odpočívajícím dvoumetrovým penisem. Netopýr – penis libre. Zvířata, která mají v penisu kost. Odtud výraz mít ho tvrdýho jako kost… „Naštěstí,“ říká Gourmont, „kosterní stavba u člověka zmizela.“ Naštěstí? Ano, naštěstí. Představte si, že by lidstvo chodilo s kostí v haptáku. Klokan má dva pyje – jeden na všední dny a jeden na svátky…“

No, tak teď čekám, jestli jste si mysleli, že pokračuju v úryvcích ze Sobeckého genu? Uhádli jste, nepokračuju. Viděl jsem za výlohou Millerův Obratník raka, kterej sice mám doma ve dvou překladech (a taky v prvním českém vydání z 30. let), ale neodolal jsem, protože jsem se nedávno trošku stylizoval do jeho života v Paříži. Nebydlím sice v uličce Villa Borghese, ale rád se nechám pozvat přáteli na oběd, na večeři nebo na oslavu čehokoli. Teď, když už to víte, chci vám jen říct, že klokan ve skutečnosti má sice dva vocasy, ale na rozdíl od ostatních vačnatců, toho předního jenom jednoho a ten vypadá asi takhle. A s tím vorvaním penisem to vypadá, že je to pravda...

mljt

Čas na Holana

(ze sbírky Předposlední)

IGITUR I

Aby jeho samota mohla
mluvit, musila by
znát mlčení.
Aby souzvuk vybíral si
z toho, co předcházelo,
nesměla by hlava jeho plodů
odsuzovat kořen pohlaví.
Ale on zrovna dnes
odřekl se života, aby
byl tím, čím zůstane
v zaniknutí…


ALE I

Nežaluj na neblahý den
svého narození! A i když
nevysvětlitelné nemusí být tajemstvím,
neptej se proč a kam a co je dál!
Možná že něco nemá ještě
jméno. Možná že bezohledná
něha touží být viditelná. Možná
že jde o lásku, která neodpouští
lásce… Ale ty Rembrandtovy
sádrové odlitky spících dětí!


NE

Když naříkáš a blízka řeči
děsíš se slov, tu jako delfská kněžka
cítíš, že i rouhání je si třeba
zasloužit pokorou… Nezletile
rozkvétá laskavec v zahradě
blázince. Malého času
je světlo žijící, že žije. Až na jednu
odpadly všechny barvy. Někde
jednopatrový klavír bere
do tance svinky. V rozporu
se sebou samým je bližní.
Ne osud, ruka nás opouští.


MILENCI I

Ještě se neloučí. Je to,
jako by spoléhali na věčnost.
Ještě se neloučí. Možná
jen proto, že kolem mrzne.
Ještě se neloučí. Jistě
jen proto, aby svět o tom nevěděl.
Ale rozloučí se. A kdo z nich
po letech řekne: „Já se nevracím,
já jsem byl věrný!“

mljt

Hráč

(Sobecký gen, str. 59)

Hráč musí uvažovat o třech hlavních faktorech: výši vkladu, pravděpodobnosti výhry a její výši. Je-li výhra vysoká, je hráč ochoten riskovat vysokou sázku. Hráč, který riskuje vše na jeden hod, může vyhrát hodně, ale musí rovněž počítat s eventuální velkou ztrátou. V průměru jsou na tom však stejně ti, kteří sázejí o velké, i ti, kteří sázejí o malé částky. Podobným příkladem je srovnání mezi spekulanty a opatrnými investory na trhu s cennými papíry. V některých ohledech je trh s cennými papíry ještě lepším příkladem, protože kasina bývají úmyslně manipulovaná ve prospěch banku. (Což znamená, že ve skutečnosti ti, co se sázejí o velké částky, skončí chudší než ti, co se sázejí o malé částky, a ti zase skončí chudší než ti, co nesázejí vůbec. Příčiny tohoto jevu se však k naší diskuzi nevztahují.) Pokud však tuto okolnost nebereme v úvahu, zdá se být rozumná jak cesta vysokých, tak nízkých sázek. Jsou však taková zvířata, která hrají na vysoké riziko, a jiná, konzervativnější? V 9. kapitole uvidíme, že samci se ve většině případů chovají jako hazardéři a samice jako opatrní investoři, což platí obzvláště u polygamních druhů, kde samci soupeří o samice.

(str. 61)

Je-li simulace skutečně tak dobrý vynález, mohli bychom očekávat, že ji evoluce objevila dávno před námi. Řada principů využívaných v naší současné technice (pozn. J-Lo: Sobecký gen byl vydán v roce 1976!) vznikla v evoluci dávno předtím, než člověk vůbec vstoupil na scénu: čočky a parabolické reflektory, frekvenční analýza zvukových vln, servo ovladače, sonar, vyrovnávací paměti pro příjem informací a spousta dalších s ještě delšími názvy, jejichž podrobnosti nás nyní nezajímají. Nebylo by tedy vůbec divné, kdyby se v evoluci živočichů objevila i schopnost simulace. Máte-li před sebou nějaké složité rozhodnutí, které zahrnuje neznámé prvky, provedete něco jako simulaci. Představíte si, co by se stalo, kdybyste si zvolili některou z možností, které se vám nabízejí. V duchu si vytvoříte model, ne celého světa, ale omezené sady prvků, které se vám zdají důležité. Můžete je v duchu vidět zcela živě a můžete manipulovat s jejich stylizovanými abstrakcemi. V každém případě je nepravděpodobné, že někde ve vašem mozku je uložena prostorová maketa uvažovaných objektů. Avšak právě tak jako u počítače jsou detaily toho, jak váš mozek takový model ve skutečnosti vytváří, méně důležité než skutečnost, že je schopen využít je pro předvídání možných událostí. Organismy se schopností simulovat budoucnost jsou o krok před těmi, které jsou pouze schopny učit se na základě skutečných pokusů a omylů. Nevýhodou skutečného pokusu je, že spotřebovává čas a energii. Nevýhodou skutečného omylu je, že bývá často fatální. Simulace je rychlejší a bezpečnější.

mljt

Co je na něm dobrého?

A je tu první citát (Sobecký gen, str. 47):

Připomeňme si ještě, že existují alternativy pohlavního rozmnožování. Samičky mšic mohou bez partnera přivést na svět samičí potomstvo, z něhož každá samička má genetický materiál identický s matkou. (Mimochodem embryo v „lůně“ matky může mít ve svém nitru další embryo. Tak může mšice „porodit“ svou dceru a vnučku zároveň, přitom obě s ní budou geneticky identické jako jednovaječná dvojčata.) Mnoho rostlin se rozmnožuje vegetativně vytvářením oddenků. V tomto případě bychom možná spíše měli mluvit o růstu než o rozmnožování. Pokud o tom zauvažujete, shledáte mezi růstem a nepohlavním rozmnožováním poměrně malý rozdíl, neboť obojí se děje jednoduchým mitotickým dělením. Někdy se rostliny vzniklé vegetativním rozmnožováním oddělí od „mateřské“ rostliny. Jindy, jako například u jilmů, zůstane spojení zachováno. Celý jilmový les bychom tak vlastně mohli považovat za jednu rostlinu.
Otázkou tedy zůstává, proč – když mšice a jilmy to dělat nemusí – zacházíme my ostatní tak daleko, že mícháme naše geny s geny někoho dalšího, než zplodíme potomka? Zdá se to být výstřední způsob. Proč vůbec vznikl sex, to bizarní překroucení přímé replikace? Co je na sexu dobrého?

Už vás slyším, jak odpovídáte, taky to mám na jazyku, ale to se pro vědecké účely opravdu nehodí. Navíc jsou období, kdybych byl radši mšicí nebo jilmem, aby mě neovládly letální geny.

mljt

Sobecký gen

Nedávno jsem tady přemýšlel nad mým osobním kánonem Postmoderního zákona (zatím se v něm objevili Kierkegaard a Camus). Po víkendu mám jasno i v první části kánonu Postmoderního Pentateuchu. Jako knihu Genesis bych jistě volil jeden spis, který mi bere dech a zároveň dává herdu do zad, abych to přežil. Je jím Sobecký gen od Richarda Dawkinse. Kniha plná podobenství, kterým se vyrovná málokteré z těch, co jsem zatím četl. V jedné poznámce ke knize Vnitřní oko Nicolase Humphreyho Dawkins píše: „Nevím, nakolik mohu souhlasit s tím, že nám tato hypotéza pomáhá pochopit vznik vědomí, ale Humphrey je rozhodně pozoruhodný spisovatel a jeho kniha je přesvědčivá.“ Poslední slova platí i o samotném autorovi Sobeckého genu, profesoru oxfordské univerzity, jemuž letos bylo 65 let a mezi cenami, které získal, se blyští např. cena Michaela Faradaye, stříbrná medaile Londýnské zoologické společnosti, literární ceny Los Angeles Times a Královské literární společnosti a také můj soukromý bobřík jasnozřivosti!

Ne všichni nahlédnou do svitků Tóry a ne všichni získají přístup k Sobeckému genu. A tak zde s radostí mým čtenářům zprostředkuji některé myšlenky, které stojí za to. Upozorňuji, že nejsem biolog, natož genetik či evolucionista, a tak omluvte některé scestné výklady či komentáře. A nutno ještě podotknout, že knihu nemám zdaleka dočtenou, nad každým odstavcem totiž nastoupím myšlenkový pochod, který je někdy na míle vzdálený obsahu přečteného. Sami uvidíte.

Na úvod bych rád řekl svou představu tzv. prapolévky (v originále „primeval soup“) a její aplikované verze v dnešní přírodě. Dawsonova základní myšlenka se točí kolem jednoduché hypotézy, že v živé přírodě nejde o přežití jedinců ani druhů, nýbrž genů resp. nejjednodušších replikátorů. Co je vlastně živá příroda? Kde je předěl živého od neživého? Pro našeho autora tkví v chemickém, v miliónové historii vývoje země asi i celkem náhodném vytvoření primitivní látky, jejíž základní vlastnost je vytváření vlastní kopie. Je vlastně jedno, jak konkrétně si to představíme, ale důležité je, že pokud něco má schopnost se množit a nemá to nepřítele, brzy to zaplní celé prostředí, které tomu vyhovuje, v tomto případě jakousi prapolévku v moři. Trochu si Dawsonovu představu upravuji, ale ne zas tak, aby mi to laik vyčetl. Když se neměly replikátory kam replikovat, začala tlačenice a boj o „život“. Vytvořily se první obranné mechanismy, zřejmě jakési pláště. Vyvržené na břeh, některé přežily a na souši si začaly budovat vlastní prapolévku. Postupně ji zdokonalovaly, až vznikly buňky, rostliny a živočichové, kteří ovládli všechny dimenze zeměkoule jen proto, že geny bojují o své vlastní přežití. Uvážíme-li (to už jsem se v knize nedočetl), že tělo kojence obsahuje ze čtyř pětin vodu, dospělý člověk asi ze dvou třetin a starý člověk zhruba z poloviny hmotnosti, máme tu další šílený důkaz, že fungujeme jen jako jistá instantní polévka pro geny. A jako existují mořské vlny, my jsme takovými suchozemskými vlnkami, které se rozbíjejí o břeh smrti, ale nikdy nezmizí (to je taky parabola z mé hlavy, proč já jsem nestudoval biologii, mohl jsem to někam dotáhnout?). Další články a hlavně citáty na sebe jistě nedají dlouho čekat. Libuju si teď totiž v téhle genetické polévce jako malý játrový knedlíček.

mljt

Sudetoněmecká otázka

Těžítko se Staroměstskou radnicí mi dnes leží na stranách 30 a 31 velice zajímavé knihy. Jmenuje se Henlein, Hitler a československá tragedie. Napsal ji švédský slavista Anton Karlgren (bratr slavného sinologa), a vydal ji ve Stockholmu už v roce 1938. Začetl jsem se do ní mimo jiné i kvůli lepšímu porozumění sudetoněmecké otázce, která vyvolala i nedávnou vášnivou diskuzi na mém soběpisníku. Těsně pod těžítkem lze číst:

Ale není možno uznati, že činnost předákova, ať už byl jakýkoli cíl, který viděl, měla za předmět vyhovět spravedlivým požadavkům sudetských Němců? Není nutno přese vše dáti za pravdu panu Henleinovci a vyznati, že ze všech ustanovení vydaných o zacházení s menšinami v Československu žádné efektivně nesloužilo zájmům Němců, že práva, která jim byla přiřčena, neexistovala, leč na papíře, a že konečně i únorová dohoda, jim zdánlivě tak příznivá, nebyla ničím jiným než prázdným gestem? Nelze je proto pokládati za ospravedlněna, že hledal řešení jinou cestou, i kdyby podobné řešení nakonec favorisovalo cizí zájmy? Zdaž Čechové za krásnou fasádou své oficielní menšinové politiky neprovozovali skutečně potlačování menšin, od něhož nebylo možno je odvrátiti?

Dále následuje obhajoba odpovědi „ne“, která je ale velmi složitá, a myslím, že podobně složitá by byla i dnešní obhajoba odpovědi „ano“, pokud se tedy do ní někdo chce pouštět (znám takové). Obě odpovědi by měly absolutní pravdu, kdyby se nahlížely z hlediska tehdejšího nacionalismu. Dnes se na věc můžeme dívat z dálky, ale to neznamená, že můžeme onen nacionalismus té doby pominout. Slepico-vaječný problém nelze vyřešit bez znalosti evoluce a sudetskou otázku nelze pochopit bez studia historie rakousko-uherské, prvorepublikové a nacistické. Teprve smísením těchto znalostí se přiblížíme pravdě, přičemž stále platí mantra z předchozího článku.

...

Historie

Často se před hodinou dějepisu ptám, co to vlasně jdu učit a proč? Konečně jsem našel mantru, kterou si teď budu opakovat celou cestu od kabinetu k prahu třídy:

„Historie je výčet, povětšinou mylný, událostí, povětšinou nedůležitých, jež zapříčinili vládci, povětšinou syčáci, a vojáci, povětšinou hlupáci.“

Ambrose Bierce

mljt

Jiří Japonec Schmitzer

Klimakterium, vole, prej není příznivý,
prej vychcípá i plankton, zahradník šedivý,
jó na lodičce, vole, chlastat až do rána,
pak chtít močit na kole, je pěkná bejkárna.
Japonec, ty vole, ty vole, Japonec.

A bakterie, vole, jsou prej i ve voku,
i na utřeným stole, i v každým potoku,
prej nemůže už zblbnout, kdo je prej primitiv
ty vole, tak zkus prdnout třeba infinitiv.
Japonec, ty vole, ty vole, Japonec.

mljt