Jdi ke hrobům

Básničky amerických prozaiků 19. století většinou nestojí za to, a tak se ani valně nepřekládají. Málokdo vynikl v obou žánrech, ne každý byl Poe. Ani jeho současník Nathaniel Hawthorne nebyl výjimkou, dokonce bych do něj neřekl, že nějakou básničku vůbec napsal. Dneska, 204 let po jeho narození, jsem jednu našel a pro její puritánský závěr se mi do překladu moc nechtělo. Ovšem motiv na začátku se mi docela líbil a hlavně mi něco připomněl – koledoval si o dedikaci. A tak jsem puritánský konec nahradil filosofickým paradoxem a tím báseň snad zesoučasnil.

(Hawthornova původní báseň je zde)

Kubovi J.

Jdi ke hrobům, kde kamarádi
nechali zetlít svoje mládí
a v nicotu rychle proměnili
všechno to, na co pyšní byli.
Dávno víš, že jsme jen prach a hlína,
a že smrt – mrcha – nikdy neusíná.
A přesto netruchli – jsou končiny,
kde sice netikají na zdech hodiny,
kde navždy zastavil se čas a stojí:
prostor je tedy nutně dvojí –
ten na Zemi, kde všechno někam pádí,
a ten, kde nás čekají mrtví kamarádi.

Ocelový pakt

Nikdy jsem nečetl Verneovo Ocelové město, měl jsem radši jeho dobrodružné romány, než ty se sci-fi motivy. Nikdy jsem ani neviděl Rážovo Tajemství ocelového města (i když kousky asi ano), což už mě mrzí mnohem víc (i když ne tak jako Zemanův Vynález zkázy). Ale dnes jsem si poslechl rozhlasové zpracování Ocelového města z roku 1982 s Josefem Somrem, Josefem Vinklářem a Viktorem Preissem a je mi jako bych po nějaké begumě zdědil obrovské bohatství.

Verne vydal Ocelové město osm let po porážce Francouzů v prusko-francouzské válce, tehdejším vrcholku prušácké válečné mašinérie. Padají slova i o nadřazenosti germánské rasy. Mocí posedlý prof. Schultze má francouzskou babičku, ale nenávidí Francouze (jak moc to připomíná Hitlera).


Francouzsko-německá režná nit prošívá šev devatenáctého i velké části dvacátého století, kohout s dvojhlavým orlem se střídají na smětišti dějin s pravidelností sinusoidy a člověk jenom žasne, jak se ty dva národy svorně postavili do čela Evropské unie. Z dějepisu víme, že bývalé nepřátele spojuje nejlépe nový společný nepřítel. Ale že by to byly v tomto případě Spojené státy, se nechce věřit. Podle posledních novinových článků bych spíše řekl, že je to zbytek Evropy. Nicméně přeju si, aby to francouzsko-německé přátelství vydrželo a nebylo idylické jen na oko, jako obrázek Bismarcka a Napoleona III. po bitvě u Sedanu – ač se to nezdá, francouzský císař je na obrázku německým zajatcem a německá vojska budou brzy u Paříže.

Dveře

Tenhle odstaveček bude trochu dětinskej. Bude o dítěti. O dítěti, kterýmu ve čtyřech letech řeknou naráz všechno o sexu a o drogách. Tak jsem si totiž připadal, když mi bylo asi 17, nosil jsem slipy stahující v rozkroku, ruce měl zapatlaný od čokolády, vlasy roztřepený jako Robby Krieger na chocholce a do kina jsem chodil na pohádky! Jenže tehdy uvedli film The Doors. Přišlo mi, že ho Oliver Stone natočil kvůli mně, aby mi otevřel oči. Okamžitě jsem běžel k Lábusovi do knihkupectví, kde jsem si koupil Morrisonovu biografii Nikdo to tu nepřežije, mojí tehdejší lásku jsem nazval „vesmírnou družkou“ a vzal jsem si prvního tripa. Otevřel jsem si bránu do nevědomí, opustil starýho kamaráda, začal chlastat a žít pro velký činy.

Tenhle trailer k filmu se mi líbí nejvíc, v tý zhuštěnosti mi připomíná zážitek z roku 1992.

Mám Kristova léta. Přežil jsem to tu, moje „vesmírná družka“ se mi nedávno vdala (byl jsem za svědka a fotografa), z těch pěti tripů a z trávy mám dosud nepříjemný flashbacky a z chlastu beru prášky. Díval jsem se s Věruškou na The Doors, který vydal deník Blesk za 44 korun, a oba jsme u toho usnuli. Víc se mi líbila muzika než obraz, děj mi přišel místy směšnej. Ale je to smích starce nad rozmary mládí a to mě děsí. K Morrisonovi cítím pořád úctu, s Věruškou plánuju navštívit jeho hrob v Paříži, kde před 37 zemřel jako Marat – ve vaně.

Boj hmyzu

Dnes je tomu 125 let ode dne, kdy spatřil světlo ghetta a poprvé nasál pach kamenů v chodbě svého staroměstkého bydliště Franz Kafka. Teď v úterý pozdě večer přednesl Jan Šťastný na Vltavě Kafkův Dopis otci. Poslouchali jsme ho s Věruškou a občas jsme střídavě klimbli, já úplně nahej a odkopanej. Strašně mě seštípal komár, dokonce se mi zahryznul i do pinďoura. Honil jsem ho pak asi půl hodiny po stěnách. Komára, samozřejmě.

Ale zpět k dopisu: Kafka ho napsal v roce 1919, ale nikdy ho neodeslal. Často mám chuť něco podobného napsat a neodeslat. Je to zvláštní druh zpovědi. Jako třeba ťukat do odpojené klávesnice svůj dopis Pánubohu. Pro Dopis tatínkovi (jak by měl znít příhodnější název) neplatí Kunderova teze o bavení se. Pokud ovšem nejsou neurotické výčitky v kombinaci s krajní sebeironií také druhem zábavy. Zní to spíš jako dopis Freudovi napsaný z lenosti lehnout si na lenošku ve adrsátově vídeňské ordinaci. Autopsychoanalýza. Otázka viny! Nejvíc mě dojal závěrečný proslov vložený do tatínkových úst:

Uznávám, že spolu vedeme boj, ale jsou dva druhy boje. Rytířský boj, ve kterém samostatní soupeři navzájem měří své síly, každý bojuje za sebe, prohrává za sebe, vítězí za sebe. A boj hmyzu, který nejen že bodne, nýbrž navíc, aby se udržel při životě, saje krev. Je opravdovým vojákem z povolání, a takový jsi ty. Jsi neschopný žít, ale aby ses ve své neschopnosti pohodlně a bez výčitek svědomí zařídil, dokazuješ, že jsem ti všechnu tvou životaschopnost vzal a strčil si ji do kapsy. Co je ti teď do toho, že jsi neschopný žít, když za to mohu já, ty se jen klidně rozvalíš a necháš mě, ať tě tělesně i duševně vleču životem.

Ve spojená s tím svěděním, které na několika údech ještě dneska cítím, na mě ta slova dopadla těžce jako golem po zneškodnění. Stejně jako ta, která obviňují samotného svého autora z neupřímnosti, podlézavosti a příživnictví.

Hlubinná výchova

Z článku Zdeňka Zacpala s podtitulem Fascinující život a nepohodlné názory tvůrce hlubinné ekologie, šestadevadesátiletého norského filozofa Arneho Næsse, vybírám tuto pasáž, která tne do masa (mírně nazalenalého a zapáchajícího) a s níž naprosto souhlasím:

Mladý člověk se musí naučit provádět volbu sám za sebe. Při formování osobnosti nejde o předávání tezí, nýbrž o osobní vztah učitele a žáka, o umění osobního příkladu a nepřímého sdělení, které Næss studoval u filozofa Sorena Kierkegaarda a v buddhismu. To nejdůležitější, věří spolu s Kierkegaardem, se totiž nedá sdělit přímo. Jakákoli indoktrinace žáka teologickými, morálními či politickými tezemi je jedem, který buď naruší schopnost utvářet vlastní osobnost, nebo vyústí v nekritické přejímání názorů, o nichž se bude domnívat, že jsou opakem toho, co autoritativní učitel tvrdí.

Na procházce s Miroslavem Macháčkem

Měl jsem problém s procházkama. Přes zimu, když jsem byl v psychické Macoše, nemohl jsem jít nikam sám, ale mnohdy ani v doprovodu. Na vycházky nad sto metrů, do neznáma, nebo bez pevného bodu jsem nedokázal pomyslet, natož vyrazit. Trápilo mě to a vážím si Věrušky, že se mnou měla a má takovou trpělivost. Ještě pořád se mi to občas ozve, ale věřím, že postupná ambuloterapie (od ambulare = chodit na procházky) bude úspěšná. Protože procházky jsou na světě to nejkrásnější!

Minulý týden jsem si udělal radost a v déčkach jsem si koupil Zápisky z blázince od Miroslava Macháčka. Tu knížku už jsem si dlouho sliboval. Zařadila se hned do mé oblíbené četby, kterou provozuju na procházkách a ve vlaku, a kdy mi tak často hrozí, že někam spadnu, třeba pod auto nebo z perónu. A Macháček se taky rád procházel. Jiří Císlar o něm napsal: „Macháček byl častý a vytrvalý chodec přírodou i městem, připomínám si třeba jeho pražské noční procházky po Malé Straně. Párkrát jsem ho tam potkal: pružně rázoval většinou v dlouhém baloňáku s bekovkou na hlavě, pozorně se rozhlížel - nejvíc si pamatuji to neklidné i bedlivé oko.“

Ze Zápisků dnes tedy vybírám: „Myslel jsem, že když jí ukážu Vltavu, že bude klidnější. Když bude vidět, jaké je zde překrásné okolí. V půli cesty jsme to museli vzdát. Bláto bylo stále větší a větší. Šli jsme do hospody, mlčky. Oba rozmrzelí. Já z celého svého postavení a protože se nikdy neshodneme v procházkách. Já miluju dlouhé, s rychlou chůzí, ale ona jen tak pomaloučku a hlavně pár kroků. To mě mrzí.“

Bál jsem se, že když mi Věruška ukazovala druhý břeh Ohře, kam chodila od malička na procházky, a mě se tam udělalo špatně, měl jsem hned závrať a musel jsem rychle na břeh první, abych neomdlel, že si to špatně vysvětlí. Nevysvětlila. Pochopila, že potřebuju zase těm vycházkám na druhé břehy naučit, vzít za ruku a najít tam sám sebe. Děkuju!

A Vám, pane Macháčku, jsem si dovolil udělat na anglické wikipedii medailónek. Ještě Vás tu asi párkrát budu citovat, je to úžasný čtení!

Keramická plastika

autor: Šárka Radová

Takové výstavy, jakou na sezónu připravilo Městské muzeum v Kadani (a z něj Lukáš Gavenda ve spolupráci s Františkem Vlčkem), jsou příznivci výtvarného umění zvyklí vídat tak možná v Praze v Mánesu. 28 významných současných keramiků zde vystavuje svá díla a dává tak prostorům starobylého františkánského kláštera nového ducha. Kdo si z Kadaňáků nechá tuhle příležitost ujít, ošidí se o mimořádný zážitek. Výstava potrvá až do svátku Povýšení sv. Kříže, tedy do 14. září.

autor: Jiří Laštovička

autor: Gabriel Vach

Tajemství moderní slávy

Chceš-li rozmnožit svou slávu,
možností je celá spousta,
zkus si třeba lámat hlavu
nad nesmrtelností chrousta.

Celý život tomu zasvěť,
a až přijde umírání,
napiš rychle lidstvu závěť
o chroustově zmrtvýchvstání.

Na urnu ti nápis dají
ve zlatě a na pět palců:
Tahle schránka v sobě tají
největšího z chroustoznalců.

Nevěrná Jarmila

Věděli jste, že Franz Kafka začal svůj Deník 1914 slovy: "2. ledna – drahný čas dobře strávený s dr. Weissem"?

No, popravdě, já také ne, žádného dr. Weisse jsem neznal do poslední návštěvy Plzně. Tys ho znala, Jarmilo? Ne neboj, ten článek není o tobě. Ale lekla ses, co? V Plzni jsem si totiž v antikvariátu koupil knihu od jakéhosi Ernsta Weisse, která se Jarmila jmenuje.

Nejdříve jsem se zajímal o autora. Proto před týdnem vznikl jeho medailónek na anglické wikipedii, kde se v sobotu zase objevil na první stránce (viz obrázek). V týdnu jsem se nějak nemohl do té krátké novely zakousnout, ale dnes ráno si mě podmanila. Kdybych ji měl s něčím (mnou přečteným) srovnat, pak s (mě osudovou) Tolstého Kreutzerovou sonátou a také s Nervalovou Sylvií.

Spoiler warning: Plot details follow.

Vypravěč je pařížský obchodník s ovocem, který cestuje do Prahy za obchodem. Zapomene si doma hodinky, a tak si u nádraží koupí náhradní, které ho pak doprovázejí a různě zrazují po celou délku novely. Stanou se tak důležitým námětem pro paraboly a symbolicky rámují celý děj. V Praze obchodní schůzku zmešká, a tak se poflakuje po městě a na Václaváku se pohledem setká s pouličním prodavačem mechanických hraček. S tím se pak také potká v hospodě, kde se po chvíli seznámí a český přítel (později se dozvíme, že se jmenuje Bedřich) mu začne spravovat rozbité hodinky. Přitom vypráví svůj příběh: Ve své rodné vsi se zamiloval do Jarmily. Byla vdaná za staršího zámožného muže, s nímž neměla a asi už ani nečekala žádné potomstvo. Láska to byla vášnivá, ale když chtěl Bedřich s Jarmilou odjet do Ameriky, ta se k takovému riskantnímu kroku neodhodlala. To už čekala s Bedřichem dítě. Bedřich se rozhodl, že bude muset zapomenout a namluvil si Marušku. Jenže Jarmila žárlila a Bedřicha si znovu omotala kolem prstu. Čekali spolu druhé dítě a když Bedřich znovu zatoužil po Americe, domluvili se, že pojede nejdříve sám a pak pošle peníze na cestu i pro svou milovanou. Červ nedůvěry ale hlodá. Nakonec tuší, že odjíždí jen on, aby nepřekážel. Chce se s Jarmilou vidět. Chce se s ní vidět ještě i těsně před cestou, na níž už má lístek. A ono to nejde. Manžel je doma a syn Jaroslav je ještě vzhůru. A teď už jde zase o posedlost jako ve výše zmíněných novelách. Bedřich zapálí stoh, aniž ví, že v něm nocují dva tuláci. Když to odláká manžela, hledá Jarmilu a najde ji mrtvou – spadla na místě, kde se milenci scházeli, z výšky na kamennou dlažbu – byla to manželem nastražená past na milence. Bedřich je obviněn z trojnásobné vraždy a uvězněn na pět let. Během vězení si Jarmilin manžel vzal Marušku a spolu vychovávají jeho Jaroslava. A on teď sedí v hospodě s cizincem, chlemtá s ním pivo a opravuje mu hodinky. Novela pokračuje, po čase se ve vypravěčově pařížském bytě objevuje Bedřich s Jaroslavem. Do Ameriky ale neodjedou, jsou odhaleni (Jaroslav pošle domů lístek „mamince a tatínkovi“) a Bedřich znovu poslán za mříže. Tam se podřeže pérkem z hodinek, které vypravěč na začátku koupil v pařížském obchoďáku.

Spoiler ends here.

Při čtení tohoto příběhu jsem měl pocit, který za mě vyjádřil vypravěč takto: „… poznával jsem v jeho bytosti leckterý ze svých omylů a slabostí, i když jsem to samozřejmě nikdy nedohnal do takových krajností jako on.“ Ano, spousta zákrut jeho života mi připomněla doby nedávno minulé, i když třeba o něco pootočené. Dalo mi to nicméně zase o něco víc nahlédnout do duše těch ostatních zainteresovaných.

Pohladil jsem ji po vlasech, které už dávno nebyly tak husté a měkké jako při našich prvních polibcích, a řekl: „Proč jsi tenkrát nešla se mnou? Teď se dá vycestovat daleko obtížněji, hranice jsou prý zavřené.“ Nedívala se na mne. „Bylo mi líto mého muže,“ řekla nakonec. „Tebe miluji, ale on mě potřebuje, nemá nikoho jiného…“

Proč jsem ji tolik miloval? A svoje dítě ještě víc? Nemohl jsem mít rád sebe? Nebo nějaké selské děvče? Kdybych to byl svedl, tak bych mohl dodnes bydlet ve vsi, šťastný otec, spokojený muž, slušný občan. Dobrý hodinář, jediný široko daleko. Jenomže já to nesvedl. Namlouval jsem si, že jsem v právu. Zloděj krade. Za noci, možná. Ale když mu potom ve dne chce někdo lup vzít, lstí nebo násilím, tak se brání. Najednou trvá na svém právu! Tak si hledá svůj trest sám.