Stopem do Itálie - Intermezzo

V Padově jsme bydleli v hostelu. Byla tam spousta mladých lidí, mladých rodin s dětmi, ale i jeden starší Američan. Poprvé jsme ho potkali ve společenské místnosti a pak dvakrát na snídani. Vždycky měl kolem sebe ty mladé studenty a krmil je tím, kde mohou co vidět, takže odcházeli ze snídaně nasyceni hned dvakrát. Doporučoval jim všemožné památky nejen ve městě, ale i po celé Itálii, dával jim i praktické rady, jako kudy se kam dostat, odkud je co jak vidět a kolik se dá kde ušetřit, a dělalo mu dobře, když vypadal jako světoběžník. Upozornil jsem na něj Věrušku a spolu jsme přemýšleli, co nám na tom tak vadí, když jsme sami na cestách stejně jako on.

Čtu teď dopisy Henryho Millera, které psal Anaïs Nin, což je velmi zajímavé čtení a taky si z něj dělám výpisky pro některý z dalších článků. Nicméně, dnes jsem se dočetl k místu, kde Henry a Fred (nikdo jiný než Carl z Tichých dnů v Clichy, narozený ve Vídni českým Židům) večeřeli přímo naproti nejznámějšímu zámku na Loiře v Chambord, a řekl jsem si, že jej tu otisknu hned začerstva jako intermezzo v našem cestopise.

Starší, užvaněný a zcestovalý Francouz požádal Freda a mě o dovolení, aby si k nám mohl přisednout. Srdečně jsme souhlasili. Za chvíli už tlachal ostošest, a nikoli nezajímavě (pro mě), a upozorňoval nás, co je kde ve Francii k vidění ... oltářní výklenek epochy, Madonin prst, římské sloupoví, goblén z dvanáctého století, atd. Hrubě jsem ho přerušil uprostřed přednášky a řekl jsem jako pravý Američan: „Tyhle věci mě nezajímají, ani co se za nehet vejde.“ Užasle na mě pohlédl. Rozšířil jsem to. „Musím takové věci vidět v nějakém živoucím prostředí.“ dodal jsem . „Musí být kolem nich lidé, krajina, život, domy, věci, které jsou zajímavé samy o sobě, svou věčnou přítomností, abych tak řekl. Nehnu se ani o píď, abych se podíval na nějakou zříceninu nebo pamětihodnost. Chci se s nimi setkávat nahodile, neúmyslně. a ne je vyhledávat. Nejsou pro mne ani trochu důležité. Voila.“

Henry mě zase nezklamal.

Sergej Michalkov

Dohromady složil slova tří hymen, dvou sovětských a té současné ruské. Poprvé byl vyzván k otextování starší bolševické hymny v roce 1943, protože Stalin usoudil, že na Internacionálu se ruským vojákům špatně umírá a že mnohem blaženěji se jim bude umírat na trochu vlastenečtější píseň. V ní samozřejmě nesmí chybět pár slůvek o samotném bolševickém báťuškovi.

Нас вырастил Сталин — на верность народу,
На труд и на подвиги нас вдохновил!

Po Stalinově smrti a odhalení jeho kultu osobnosti se tahle slova do krámu nehodila, a tak od roku 1955 do roku 1977 se hymna hrála jen instrumentálně. Pak ale Brežněva napadlo, že je to chyba, a tak byl Sergej Michalkov vyzván, aby text oprášil, vynechal Stalina a nechal tam jen Lenina (ale za to dvakrát). V roce 1990 Rusko adoptovalo jako hymnu Vlasteneckou píseň, ale ta zase nebyla tak úderná, a tak si Rusové v roce 2000 prosadili návrat k sovětské hymně. Ta ale potřebovala nový text, a protože Sergej Michalkov (btw. otec slavného Nikity) byl pořád ještě naživu, posloužil svému národu dotřetice. Čtvrtou hymnu už nesloží. Dnes ve věku 96 let v Moskvě zemřel.

Sňatky s Navenkem

Nicméně méně je někdy víceméně více

Před 230 lety byla ve Francii vydána Deklarace práv člověka a občana. Jen tak pro zajímavost několik z jejích 17 (!) článků.

1. Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek.

4. Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním členům společnosti užívání týchž práv. Tyto meze mohou být ustanoveny pouze zákonem.

6. … Zákon má být stejný pro všechny, ať už poskytuje ochranu či trestá. Všichni občané, jsouce si před zákonem rovni, mají stejný přístup ke všem hodnostem, veřejným úřadům a zaměstnáním, podle svých schopností a jen na základě rozlišení, která vyplývají z jejich ctností a z jejich nadání.

10. Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil pořádek stanovený zákonem.

11. Svobodné sdělování myšlenek a názorů je jedním z nejdrahocennějších práv člověka, každý občan může tedy svobodně mluvit, psát, tisknout, jest se mu však zodpovídat za zneužívání této svobody v případech zákonem stanovených.

12. Záruka práv člověka a občana vyžaduje existenci veřejné moci; tato moc je tedy zřízena ve prospěch všech a ne tedy k osobnímu užitku těch, kterým je svěřena.

15. Společnost má právo žádat na každém veřejném úředníkovi počet z jeho činnosti.

17. Protože vlastnictví je nedotknutelným a posvátným právem, nikdo ho nemůže být zbaven kromě případu, kdy by to vyžadovala zákonně zajištěná veřejná nezbytnost, a pod podmínkou spravedlivého a předchozího odškodnění.

Kolik zbytečných slov je v jiných ústavách a deklaracích.

Stopem do Itálie - den třetí /II. část/

Mario Bevacqua nás nejdříve odvezl na druhou stranu Kalábrie, zpátky k Tyrhénskému moři, které pak lemuje dálnice až do městečka Villa San Giovanni. Bylo jasno a tak se nám naskytlo množství krásných pohledů na pobřeží, nejkrásnější snad u Scilly, což je jeden ze dvou výběžků proslavených z řeckého bájesloví. Když chtěl říct antický Řek, že šlápnul z bláta do louže, prohlásil, že přejel ze Scylly do Charybdy. Pro Řeky to byly dvě mořské příšery, kterým se téměř nedalo uniknout. A kdo proplul, musel mít na Olympu tlačenku nebo někoho příbuzného.

Celou cestu se mi vybavovalo, jak jsme jednou stopovali s Lenkou z Neapole na sever a náš řidič nás vyhodil na výpadovce na Modenu. Měli jsme ještě časovou rezervu, a tak jsme se rozhodli prohlédnout si tohle městečko, na jehož předměstí se narodil pekařský synek Luciano Pavarotti. Zastavil nám příjemný pár, a přestože to bylo jen deset kilometrů, sblížili jsme se a po krátkém rozhovoru nám oznámili, že dnešní noc strávíme u nich. Odvezli nás do centra Modeny, sdělili nám svoji adresu a číslo autobusu, který nás k nim doveze a odjeli s našimi těžkými krosnami domů. Jmenovali se Ale a Paola a oba pracovali jako profesoři na boloňské univerzitě. Večer nám připravili večeři o třech chodech a docela nás opili vynikajícím vínem. Bavili jsme se o Itálii, zejména o té jižní, kterou jsme měli v čerstvé paměti a Ale s Paolou nás přesvědčovali, že musíme jet na Sicílii, že to je nejsrdečnější oblast Itálie, kterou znají, resp. že už to vlastně ani není Itálie. Tehdy ve mně vykřesli jiskřičku touhy dostopovat někdy na Sicílii. Druhý den nás odvezli do Boloně, kam jsem toužil právě kvůli té univerzitě, nejen protože je nejstarší na světě, ale i kvůli tomu, že tam učil a snad ještě učí Umberto Eco. Ten napsal pár analýz i o románu, který přesně před sto lety napsal Luigi Natoli o sicilské sektě Beati Paoli, jánošíkovské předchůdkyni dnešní Mafie. Název sekty se prý odvozuje od Františka z Paoly, kterému se říkávalo Beato Paolo. To jsme ale ještě netušili, kde Paola leží, ani že za pár dní budeme stát u místa, kde se tento pro nás exotický světec narodil.

Blížili jsme se totiž teprve k přístavišti v městečku, které nese moje jméno v italštině a odkud je denně vypravováno několik desítek trajektů na Sicílii a zpátky. S Elí jsme byli před třemi lety blízko, až dole pod Tarentem, ale dál jsme se nedostali. Nenastudoval jsem si nikdy, jak je to s přepravou na Sicílii zařízené, ale my jsme jeli kamionem, a tak jsme strach neměli. Když tak dáme řidičovi pár babek, jestli to bude na pasažéry. Asi nebylo, za kamión se nicméně platí něco přes 60 Euro. To, co se mi v Modeně zdálo jako sen, bylo teď pravdou. A naše loď se symbolicky jmenovala Fata Morgana.















A večer jsme uléhali na pláž ve vesničce Fondachello na úpatí Etny.

Jak vyzrát na přísloví

V mém pokusu zcela jednoduchém
nejdříve najdu jehlu v kupce sena
a až ta jehla bude slavně nalezena,
velblouda nechám prolézt jejím uchem
tak, že jím nejdříve jen komár proleze
a velblouda z něj udělám hned posléze.

Stopem do Itálie - den třetí /I. část/

Usínali jsme a nad Římem se skvěl měsíc v úplňku. S Funèsem, který se ve skutečnosti jmenoval Roberto, jsme se domluvili, že se po krátkém noclehu k němu nalodíme ve 4.30 ráno. A tak jsme se nařídili budíky a opravdu jsme ještě před rozbřeskem stepovali u korby „našeho“ kamionu. A vycházející slunce nám po pár hodinách posvítilo na Vesuv. To bylo nejzazší místo, kam jsem dostopoval s Lenkou. Tehdy jsme tu ale dlouho nepobyli, prohlédli jsme si Neapol a pak jsme měli docela trable se odtud vymotat. Roberto nás s Věruškou hodlal odvézt ještě pěkný kus cesty na jih.

Měl zvláštní zvuk klaksonu – jako když houká mašina, a tím každou chvíli upozorňoval řidiče a silničáře na vozovce, že jim buď náruživými gesty chce sdělit, co si o nich myslí, nebo v případě protijedoucích kamioňáků, že jim bude volat vysílačkou. A ze všech měl tak trochu srandu, to měl s tím Funèsem taky společné. Jak jsme se blížili místu, kde nás měl podle plánu vysadit, snažil se nám přes vysílačku domluvit pokračování. Jednoho řidiče už měl docela na lopatě, ale nakonec nás odmítl, a tak si vyslechl spršku nadávek, protože nechtěl, abychom díky němu byli fortunati, ale fortunatissimi. To už jsem mu docela obstojně rozuměl.

Pumpa před sjezdem na Lamezia Terme, město vzniklé v roce 1968 fúzí tří městeček, byla nejjižnějším bodem, kde jsme oba s Věruškou v našich životech byli. Moc romantické místo to ale nebylo, a tak se nám nabízely dvě možností. Buď se po tak dlouhé cestě hned snažit dojet do vysněného cíle, jímž byla Sicílie, nebo to stočit k moři a pak se nějak dostat po pobřežní silnici do cípu italské nohy. V odpolední výhni jsme zvolili druhou variantu. Na ceduli s nápisem MARE se Italové docela chytají, většinou se jede do čtvrthodiny a můžete si být jistí, že váš řidič zabrzdí o písek. Nejinak tomu bylo v tomto případě. Jen jsme si ale neuvědomili jednu věc: že jsme v nejužší části Kalábrie, která odděluje Tyrhénské a Iónské moře. A tak nás mladý Ital svým fiátkem odvezl na pláž v Catanzaro Lido u Iónského moře, čímž nám trochu zhatil plány, protože odtud se dolů na Sicílii dostává mnohem hůř. Navíc, jak jsme přejížděli, z břehu na břeh, postupně se docela seriózně zatahovala obloha. Moře jsme si ale užili: jak se horšilo počasí, narůstaly vlny a to mám rád. Věruška se ale vln, které dorůstají větších rozměrů než na prunéřovském koupališti, bojí, a tak jsem ji musel do moře dotáhnout jak zelený aktivista raněnou karetu. Mám zákaz z téhle záchranné akce zveřejňovat fotky, takže jen pro ilustraci počasí:


Jen co jsme oschli, vydali jsme se stopovat, abychom do večera utekli počasí. Byli jsme kousek od Crotonu, kam jsem se chtěl vždycky podívat, jelikož tam měl svoji školu Pythagoras. Nicméně letos jsem si předsevzal potkat Archimeda, a tak měl můj oblíbený vegetarián smůlu – jedeme na jih. Třeba do rodiště Tommase Campanelly, o jehož Slunečním státě jsem tu jednou psal. Uvidíme.

První a poslední setkání s mafiánem bylo skrze jednoho egyptského přistěhovalce, který, když nás viděl stopovat na Reggio di Calabria, nám radil, abychom si vzali Pullmana. Vytušili jsme, že je to autobus, asi nějaká místní firma (až časem jsme se ze slovníku dověděli, že pullman je prostě italský výraz pro dálkový autobus všeobecně). Dalo nám docela práci vysvětlit tomu mladíkovi, že jsme stopaři a spíš než o cíl nám jde o prostředek. A v průběhu toho vysvětlování od nás najednou ten Egypťan odskočil a připálil cigaretu procházející gorile. „Local mafian“ – řekl na vysvětlenou.

Chvíli jsme ještě stopovali a najednou nám zastavil chlápek s menším návěsem, na kterého jsme čekali. Když jsme mu řekli, že bychom postupně chtěli až na Sicílii, řekl, že tam jede a že můžeme jet s ním. Ráno jsme tedy viděli Vesuv a večer jsme uléhali přímo na úpatí Etny. Ale tenhle kousíček cesty si nechám do dalšího článku, protože na překonání úžiny mezi Itálií a Sicílií jsem se těšil od jedné noci, kterou jsem s Lenkou strávil jednou v severoitalské Modeně. Ale o tom taky až příště.