Caine v Kadani

Caine je myšionář. Včera jsem ještě nevěděl, co to přesně znamená, ale po dnešním koncertu tuším, že jde o sněhuláka, který svým táním bojuje proti globálnímu vyhoření. Anebo…

(v článku o Chaplinovi mě Caine inspiroval k té tezi o závidění bídy, protože v jednom textu má syté, co závidí hlad)

Charlieho strýček

Dočetl jsem se v novinách, že by dnes Chaplinovi bylo 120 let. Je to taková nehraná shoda náhod, že když mám slabší chvilky a nechce se mi číst před spaním depresivní texty á la Beckett nebo Camus, už asi tři měsíce mi leží u postele rozevřená a hřbetem nahoru položená kniha Můj životopis od Charlie Chaplina. Ještě jsem se neprokousal z dětství, ale je pravda, že v době, kdy jsme všichni sytí a hlad známe jen z filmovýho plátna, je Chaplinovo dětství obrazem šťastné bídy, kterou mu občas člověk musí i trochu závidět. Bídy, která je vyvážená obsahem života.

Když Chaplinovi umřel táta, na pohřbu se sešla maminka, která s tatínkem poslední léta nežila, s Chaplinovou stranou rodiny. Se bohatým strýčkem Albertem se dokonce ani neznala.

Během obřadu lilo jako z konve; hrobníci házeli na rakev hroudy hlíny, které pokaždé surově zaduněly. Bylo to příšerné a děsivé a já jsem se rozplakal. Příbuzní pak házeli do hrobu věnečky a květiny. Maminka neměla, co by na rakev hodila, takže mi vzala můj drahocenný kapesník s černým krajíčkem. „Hodíme tam tohle, synku,“ zašeptala mi, „to bude za nás za oba.“ Chaplinovi se potom chtěli zastavit na oběd v jedné ze svých hospod a před odjezdem ze hřbitova se nás zdvořile zeptali, kde nás mají vysadit. A tak nás tedy dali odvézt domů.

Doma nebylo v kredenci ani sousto k jídlu, až na talířek vypečeného hovězího tuku, a maminka neměla ani penci, protože poslední dvoupenci dala Sydneymu na oběd. Od tatínkova onemocnění málo pracovala a teď, ke konci týdne, došlo i těch sedm šilinků, které dostával Sydney jako telegrafní poslíček. Po pohřbu jsme měli hlad. Naštěstí šel venku kolem hadrář, který skupoval hadry, kosti, kůže a staré železo, a my měli stará petrolejová kamínka, která mu maminka po nějakém váhání prodala za půl pence a koupila za ni chleba k tomu loji.

Svoboda v rozpuštěný hroudě soli

Konečně jsem si přečetl od Camuse jeho nejznámějšího Cizince (zvlášť, když už jsem tu o něm psal). Rád čtu první český překlady, tenhle od Svatopluka Kadlece je z roku 1947.

Když mi umřel táta, četl jsem Hostovského román Cizinec hledá byt (o tom jsem taky psal). Ten vyšel taky v roce 1947, tak jsem byl zvědavej, co budou mít ty dva cizinci společnýho. Otevřel jsem na první stránce:


Dnes mi umřela maminka. Nebo možná již včera, nevím.

Četl jsem hltavě dál deník toho člověka, od smrti jeho matky až po vraždu Araba, za níž dostal doživotí. První část knihy mi přišla symboličtější, uvěřitelnější a vlastně jsem na předstíranym nezájmu sledoval hrdinovo vyrovnávání se s krutou realitou. Tak často bylo z jeho duševních úst slyšet, že je mu to či ono jedno, až jsem uvěřil, že ho netrápí jen absurdita života. Tu chce potom autor postihnout v popisu posledních dnů odsouzence na smrt, ale to už jsem mu nějak míň věřil. I když výstižně prohlásil, že vlastně všichni jsme odsouzenci na smrt a jako ten pravomocně odsouzený jménem Francouzské republiky nevíme dne ani hodiny, jen tomu druhýmu přijde ta smrt víc za rohem.

Přestože si mě podmanila první část knihy, citovat budu z tý druhý, protože v ní je shrnuto pro moji současnou situaci asi nejdůležitější poselství:

Na začátku mé vazby bylo nicméně nejkrutější to, že mě napadaly myšlenky svobodného člověka. Tak mě na příklad popadla touha být na pláži a sestupovat k moři. Když jsem si v duchu představoval šum prvních vln pod chodidly nohou, ponoření těla do vody a ulehčení, které jsem při tom okoušíval, najednou jsem cítil, jak jsou zdi mého vězení těsné. Ale to trvalo jenom několik málo měsíců. Potom jsem měl již jenom myšlenky vězně. Čekal jsem na každodenní procházku, kterou jsem konal po vězeňském dvoře, nebo na návštěvu svého advokáta. Zbývající čas jsem si také velmi dobře rozdělil. Tehdy mě často napadlo, že všechno je pouze otázkou času. Kdybych měl žít v kmenu suchého stromu a neměl na práci nic jiného než hledět na kousek modrého nebe nad mou hlavou, časem bych si myslím také zvykl. Čekal bych na tah ptáků nebo na let mračen, jako jsem tady čekal na nezvyklé vázanky svého advokáta a jako bych venku, svoboden, trpělivě vyčkával soboty, abych mohl sevřít Mariino tělo. Ale já jsem, prosím, nebyl v žádném suchém stromě. Na světě jsou jistě nešťastnější lidé než já. To byla ostatně myšlenka nebožky maminky. Často říkávala, že se nakonec zvykne všemu.

Mám taky často podobný myšlenky. Čekám na zvonek, abych šel do práce, pak čekám na různý návštěvy v kanceláři (co si zase na mě připraví?), jinak mám velmi pečlivě rozdělenej čas. Naštěstí nemusím na svoji Marii čekat do soboty, ale někdy se trápíme jako vězni spolu, protože než večer najdeme společný souhvězdí, už tlučou večerku a zatáhnout a spát. Čučet do nebe můžete až zase zítra, nebo spíš v sobotu, ale i ta je někdy pracovní, někdy studijní… A tak mě drží nad vodou myšlenky na moře. Moře je pro mě symbol svobody, ale samozřejmě k němu musím dostopovat, jinak je to, jako kdybych si koupil mušli, přikládal ji k uchu a olizoval k tomu špalek soli jako jelen. Touha být na pláži je u mě doplněná touhou se na tu pláž dokodrcat neznámo kdy, neznámo s kým (s Věruškou samozřejmě na sedadle spolupasažéra) a vlastně i neznámo na jakou pláž. Už aby to bylo!

Velikonoční Valeč

Velikonoční svátky jsme využili k rozjímání na venkově. V sobotu jsme vyrazili na kolech na Radnicko a velikonoční vigilie jsme zažili ještě před setměním v mašťovském kostele Nanebevzetí Panny Marie. K eucharistické hostině nemůžeme, Věruška není křtěná a já jsem si u svého svátostného stolu ulomil nožičky. Seděli jsme hned pod oltářem 14 sv. pomocníků a jejich přímluva, kapky svěcené vody a plamínky svíček snad dají i našim modlitbám trochu Božího sluchu (neboť ne rozum, ale sluch je jejich smyslem).


Pro vintířovskou kapli se zrovinka o Velikonocích tavil nový zvon. Škoda, že nebudeme moct být při osazení, protože 21.června budeme s Navenkem na Hasištejně.


V neděli jsme se prošli k Libočanům a pak jsme byli v Žatci na svátečním obědě. Odpoledne jsme jeli do Loun za dědou a za babičkou a už se těšíme, až tam budeme v létě jezdit na zahrádku a necháme si vyprávět o těch krásnejch starejch časech, který se na nás smějou z černobílých fotografií.


V pondělí jsme se jeli přes Nepomyšl podívat do Valče a objevili jsme tam rajský zákoutí a předrajský klid. Jako by Bůh nejdřív stvořil Valeč, zeleň a ptáky a teprve po neděli turisty a civilizaci. Vyfotit se to nedá, a tak jen pár přesvětlených pokusů o reportáž z ráje.

Samuelova kniha nám povídá...

Dneska je to 103 let od narození Samuela Becketta. Koho nudí moje omáčky, přejdi hned na ukázky z díla, stojej za to – a když vás to zláká, uděláte určitě líp, když si v knihovně půjčíte něco od Becketta a na můj soběpisník se na pár dní vypšouknete. Nicméně obojí je občas pro otrlý nátury.

Maturitně vzdělán, četl jsem Godota a myslel jsem si, že znám Becketta. Až na vejšce jsem se nevím jak dostal k Murphymu a zjistil, že Beckett byl geniální prozaik a navíc i šachista srandista – jak jsem to dosvědčil už přesně před třema rokama. Od tý doby jsem od něj nikde nic nesehnal. Ne že bych sháněl – teď koukám, že v 90. letech ho vyšlo dost a asi jsem někde v knihkupectví držel i Tso. Ale tso, prostě jsem si nic nekoupil, nic nedostal, a tak jsem si nějak pro sebe říkal, že jsem ho četl dost a že možná ani nic lepšího nenapsal, tak tso. Ačkoli jsem tedy na Becketta nečekal, on nakonec přišel – jak absurdní! V Plzni měli jeho Novely a texty pro nic, překlad z franštiny z roku 1966.

Vždycky, když přemejšlim, že bych něco napsal, tak chci strhující začátek, kterej tu ještě nebyl. Sám, když se od začátku nezačtu, mívám s autorem problém skoro nadobro, ale na druhou stranu někdy mě baví se i prokousávat nudou a pak bejt překvapenej. Nicméně Beckett mi může bejt vzorem. Schválně začátky jeho tří novel v týhle knížce o ztroskotanejch existencích:

Vysoké ty schůdky nebyly. Počítal jsem stupně snad tisíckrát, jak cestou nahoru, tak cestou dolů, ale jejich počet se mi neuchoval v paměti. Nikdy jsem nevěděl, jestli se má říct jedna s nohou na chodníku, dvě s další nohou na prvním schodě a tak dál, anebo jestli se chodník nepočítá. Nahoře jsem ovšem narazil na stejný rozpor. V opačném směru, chci tím říct shora dolů to bylo úplně jednostejné. To slovo opravdu sedí. Řekněme si to otevřeně. Nevěděl jsem, kde začít ani kde skončit. Dospěl jsem ke třem docela různým číslům a nikdy jsem se nedokázal rozhodnout, které z nich je to pravé. A když říkám, že číslo se mi neuchovalo v paměti, chci tím říct, že se mi neuchovalo v paměti žádné ze tří čísel. Je ovšem pravda, že kdybych objevil v paměti - neboť tam někde určitě trčí – jen jedno z oněch čísel, měl bych zas jenom to jedno a nedokázal bych z něj odvodit dvě ostatní. A i kdyby se mi vybavila dvě, nevěděl bych to třetí. Ne, abych znal všechna tři čísla, bylo by třeba objevit je v paměti všechna. Vzpomínky jsou úmorná záležitost… On vlastně je počet schůdků pro věc nedůležitý. Co bylo třeba si zapamatovat, je skutečnost, že schůdky nebyly vysoké, a to jsem si zapamatoval.

Dál se dozvíme, že celý to entrée, z něhož jsem pěknejch pár řádků vynechal, je tu jen proto, že vypravěč z těch schodů letěl, když ho vykopli ze dveří baráku, kde měl byt. Druhá novela začíná zase krásně ujetě:

Už ani nevím, kdy jsem umřel. Vždycky mi připadalo, že jsem umřel stár, kolem devadesáti let – dobře počítaných – a moje tělo na to vypadalo – celé od hlavy k patě. Ale dnes večer – vleže – na ledovém loži sám a sám cítím, že budu ještě starší, než je den, než noc, kdy na mne všemi svými světly padlo nebe, kterého jsem se tak moc, tak mnoho napozoroval, celý čas, co jsem bloudil po zemi, dnes tak vzdálené. Ale dnes večer je mi příliš úzko, abych beze všeho naslouchal svému hnití, abych vyčkával velkých rudých pádů srdečních, svíjení slepého střeva bez východu a v mojí hlavě dokonávání dlouhých vražd, útokům na neotřesitelné sloupy, prznění mrtvol. A tak budu vyprávět anekdotu, zkusím si znovu vyprávět anekdotu, zkusím to na uklidněnou a v té anekdotě cítím, že budu starý, prastarý, ještě mnohem starší než toho dne, kdy volaje o pomoc jsem padl a pomoc přišla. Je taky možné, že jsem se v té anekdotě vrátil na zem po smrti. Ne, to se mi nepodobá – vracet se na zem po smrti.

Ty texty jsou o bezvýchodnosti, o zoufalství, ale tak absurdně popsanym, že něco podobnýho znám už jen od Viana. Třetí novela začíná stejně pochmurně, je taky o vykořeněnym člověku, ale nezůstává přede dnem (od slova dno) – dojde pěkně až na něj. Takže tohle je jen pro ty, co je to neodradilo.

Čekal jsem tedy, až se mi bude chtít srát, ba i chcát, že to mi dodá síly. Nechtěl jsem si dělat do vlastního hnízda! A přece jsem si dělal, čím dál častěji. Prohnul jsem se do oblouku, stáhl kalhoty, trochu jsem se natočil na bok, jen tolik, abych si uvolnil díru. Pracně si vybudovat království sám pro sebe uprostřed všeobecného srabu a pak se na ně vysrat, to jsem byl celý já. Mé výkaly, to se rozumí, byly součástí mne...