Pornografie v. obscenita

Když jsem si přečetl titulek článku ve Světové literatuře č.4 z roku 1968, přemýšlel jsem, jaký je rozdíl mezi obscenitou a pornografií. To už není tak lehké jako ve srovnání pornografie s nudnou erotikou. A přiznám se, že jsem došel jen k tomuto přirovnání, které si rád nechám patentovat:

Pornografie je jako udělat se do kondomu v kurvě, obscénnost je jako udělat se, když ti kurva říká, co s ní nesmíš dělat.

A byl jsem moc zvědavej, jak to v rozhovoru vysvětlí sám Miller. Tady to máte i s dalšími zajímavými odpověďmi:

Teď se budeme muset pustit do problému pornografie a obscenity. Doufám, že proti tomu nic nemáte. Jste konec konců považován v tomto oboru za autoritu. Prohlásil jste přece jednou: „Jsem pro obscenitu a proti pornografii.“

To je hrozně jednoduché. Obscenita znamená přímou cestu, kdežto pornografie obchůzku. já věřím v pravdu, I když někdy zní tvrdě nebo otřesně, a jsem proti zakrývání pravdy. Jinými slovy, obscenita je očistný proces, kdežto pornografie jenom hromadí kal.

Očistný v jakém smyslu?

Kdykoliv se poruší nějaké tabu, znamená to něco dobrého, něco životodárného.

Jsou všechna tabu špatná?

U primitivních kmenů ne. V jejich životě má tabu nějaký smysl, ale ne v našem životě, ne v civilizované společnosti. Tam jsou tabu nebezpečná a nezdravá. Víte, civilizované národy nežijí podle žádných morálních zásad nebo zákonů. Hovoříme o nich, tlacháme o nich, ale nikdo na ně nevěří. Nikdo tato pravidla nepraktikuje, nemají v našem životě místo. Tabu jsou konec konců jenom přežitky, dalo by se říct produkty chorobných mozků ustrašených lidí, kteří neměli kuráž žít a kteří nám pod rouškou morálky a náboženství pověsili tyhle věci na krk. Mně připadá svět, civilizovaný svět, velice bezbožný. Náboženství, které dosud mezi civilizovanými lidmi vládne, je vždycky falešné a pokrytecké, pravý opak toho, co doopravdy zamýšleli zakladatelé jednotlivých náboženství.

…

Mohlo by se to (s obscénností) taky přehánět…

Mohlo, ale co na tom? Proč si s tím dělat takové starosti? Co je tu tak nebezpečného? Slova, slova proč bychom se jich měli bát? Nebo idejí? jestliže jsou odpuzující, copak jsme zbabělci? Nebyli jsme už za války nejednou na pokraji zkázy, nezažili jsme nemoci, mor, hlad? A co nám hrozí, když se to přežene s obscenitou? Jaké nebezpečí?

...

Teď píšete divadelní hry. Hodláte také dokončit knihu Nexus?

Jistě, musím. Ale ještě jsem se do toho nepustil. Několikrát jsem to zkusil, ale nechal jsem toho.

Říkáte. že musíte?

Ano, mám povinnost dokončit projekt, který jsem sl vytyčil v roce 1927. To bude jeho závěr, víte? Otálím s tím zčásti proto, že se mi nechce s tou prací rozloučit. Budu se muset pustit jinou cestou, nasadit nový kurs, objevit nějaké nové končiny. Nemám už totiž chuť psát o svých osobních zážitcích. Všechny ty autobiografické knihy jsem psal ne proto, že bych se považoval za veledůležitou osobnost, ale proto, že jsem se zpočátku domníval – bude vám to připadat asi k smíchu – že vyprávím příběh nejstrašnějšího utrpení, jaké kdy člověk zažil. Když jsem se potom dostal dál, svitlo mi, že jsem na utrpení úplný amatér. Prodělal jsem toho samozřejmě dost, ale teď už si nemyslím, že to bylo tak strašné. Proto jsem taky svou trilogii nazval Růžové ukřižování. Zjistil jsem, že utrpení bylo pro mě dobré, že otvírá cesty k radostnému životu, jakmile se s ním člověk vyrovná. Když je ukřižován, když pro sebe zemře, tu se jeho srdce otvírá jako květ.

Řezno II. aneb sv. Jimram

Obešel jsem si katedrálu kolem dokola a vydal se znovu hnán tajemným smyslem na sever, soudě podle orientace kostelů. Přišel jsem na náměstí s novým renesančním farním kostelem, který vznikl na místě synagogy po totálním pogromu na místní židovské obyvatelstvo. Prý jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst ve středověké Evropě. Po přechodu města k luteránství pak hlavní protestantský chrám.


Pokračoval jsem na sever a došel až k téhle zvláštní zdi.


Klášterní bazilika sv. Jimrama, která se skrývá za ní, je nádhernou ukázkou rokokového interiéru, jehož jedinou obdobu jsem viděl v mnichovském Asamkirche. A až teď jsem se dočetl, že přestavbu kostela mají na svědomí právě bratři Asamové.




Vždycky se ptám, proč jsou v Čechách mnohé kostely zavřené nebo za mříží. Bojíme se vykradení? Zběsilých hord turistů neznabohů? Nebo čeho? Jimram byl otevřený, zpočátku jsem v něm by s několika živáčky, pak asi deset minut úplně sám. Je to zážitek, umělecký i duchovní. Kéž by se otevřely všechny kostely světa. Před hříchem to nikoho nezachrání, ale daleko víc lidí se zamyslí byť třeba jen nad svou tělesnou schránkou, když ne nad svou duší. Kromě Jimrama jsou v kostele pohřbeni např. sv. Wolfgang, královna Emma nebo Ludvík Dítě.



Věž kostela je oddělená, což je široko daleko řídký případ.

Řezno I.

Pan S. se tuhle podivil, jak jsem mohl napsat tři články o tak ošklivém městě jako je Lipsko. Měl pravdu. Byl jsem teď s Pavlem v Řezně a je to nepředstavitelný rozdíl. Řezno mi přišlo jako Český Krumlov na rovině. Pěkná atmosféra, i ty holky byly hezký jako v Čechách. A tak to vyprávění rozdělím aspoň do čtyř dílů.

Jel jsem zase od BMW Werk autobusem na Albertstrasse, což je asi něco jako ve Varech Tržnice. A přes park je železniční nádraží a v tom parku kostel. Šel jsem se k němu hned podívat a na něm byla tahle cedulka věnovaná univerzitou v Linzi, kde mají větší keplerovskou tradici.


Ono se neví, kde Kepler se svou ženou odpočívá, protože jeho náhrobek smetli spolu s ostatními vojáci Gustava Adolfa, když zničili zdejší protestanstký hřbitov, ale jestli opravdu odpočívá mezi autobusákem a vlakovým nádražím, tak to moc klidu nezažívá.

Vydal jsem se po čuchu po Maxmiliánově ulici směrem do centra (logicky na druhou stranu než je vlakáč), až jsem došel na Obilný trh, kde mě zaujal karmelitánský kostel, mám pro tyhle barokní průčelí á la Il Gesú slabost.


Když jsem se otočil, zjistil jsem, že jsem v srdci města, tedy blízko dómu. Někde v jeho blízkosti má být celkem skromný kostel, v němž měli být pokřtěni první Češi. Že by to byl tenhle?


Ba ne! To je protestanstký kostel sv. Ulricha a patří k nejstarším gotickým budovám na sever od Alp. Ve městě je hodně protestantských kostelů, protože město bylo prostestantské. Nicméně bylo také sídlem katolického biskupa. Ve středověku tu vlastně bylo pět samostatných státních jednotek - město, biskupství a tři kláštery. Asi tak vypadalo to rozdrobení Německa, o kterém se vždycky mluví v dějepisu.


Katedrála si mě podmanila. Je krásná a prosvětlená zvenčí a naprosto temná uvnitř. Pomodlil jsem se v ní jednou Otčenáš a sedmkrát Zdrávas hned u vchodu pod krucifixem a se zvláštním pocitem úcty jsem se vzdal veškerého turistického pudu a zamířil zpátky ven.


Vedle kostela je takový malý kostelík zasvěcený sv. Janu. Jeden z 46 kostelů ve starém městě.


Ale pro nás Čechy důležitější než katedrála. Na stěně kostela je tahle pamětní deska ve třech jazycích, latině, němčině a češtině.


Pokračování příště...

ZŠ R.K.

Tohle mi udělalo opravdovou radost, nejen proto, že je tam odkaz na moji stránku o Rudovi (i když mě těch osm desítek přístupů za týden naplňuje pýchou, ovšem ne pýchou na sebe, ale na to, že jsem měl tu čest Rudu znát).

Krajem Václava Hájka z Libočan do Libočan

V neděli jsme s Věruškou byli na turistickém pochodu. Už jsem před lety byl se Špínou na pochodu Po stopách starých Lučanů v Postoloprtech, a tak jsem na start tohoto pochodu Krajem Václava Hájka přistoupil ke stánku se startovní listinou jako zkušený pěší turista. Nabízely se trasy na 13, 25, 38 a 48km. Když jsme se nahlašovali, všiml jsem si, že většina lidí před námi šla 38, a tak jsem usoudil, že 13km je pro děti a rozhodl jsem, že pro nás je ideální procházka na rozehřátí svalů 25km. Trasa vedla přes Čeradice, Kněžice, Mory, Široké Třebčice, Račetice, Libědice a Chbany zpátky na libočanskou náves. Už první úsek do Čeradic nám prozradil omyl ve výpočtech. Na cedulích a podle mapy to vypadalo na nějaké 4km, ale v nohách jsme měli určitě už minimálně polovinu toho, co jsme byli schopni ujít. V Kněžicích už jsme počítali puchýře a necítily končetiny. Cestou nebylo nic moc k vidění až na pár okřídlených hmyzích krasavců.




Kněžice nezapřely své jméno, a přestože nevybočují z řady bědných a zchátralých severočeských vsí, několik soch a reliéfů se známkou polychromie jim dávalo trochu příjemnější nádech.




V Morech už jsme byli umořeni a rozhodli se parafrázovat heslo jednoho z našich oblíbených gayů (co neušukáš, dolížeš) na co neujdeš, dostopuješ. Jenže kolem Zlovědic nic nejelo, a tak jsme museli dojít až do Třebčic. Ze zbytku cesty jsme ušli jen trasu z Račetic do Libědic, kde jsme si uvědomili zajímavý jazykový protiklad dvou názvů vesnic, z nichž pocházejí tyto fotografie:

ZLOvědice

LIBĚdice

Abychom nebyli trapní, že jsme těch 25km ušli rychleji než je to v lidských silách, šli jsme si ještě v Libočanech sednout ke Kaštanu na jedno. Po cílové rovince jsme byli obdarováni a bylo nám sděleno, že většina lidí šla 13km, a tak jsme dorazili mezi posledními. „A co ta řada tady, jak u jejich jmen stojí třicetosmička?“ položil jsem s rozklepanými koleny dotaz. „To byli cyklisti,“ odpověděla paní při předávání poukázky na pivo a gulášovku. Byli jsme tedy za borce, a tak jsme si sedli vedle starosty a nechali si pršet do nosních dírek.