Můj kraj

Roman Němec natočil něco, při čem se mi, aniž bych to předem čekal, sevřelo srdce. Jako bych netušil, v jak krásné části země žiju! Jako bych nevěděl, jak krásná příroda mě obklopuje! Jaký dokáže být východ slunce, padající hvězda, příchod bouře! Záběry z Úhoště a z kadaňské rozhledny pohnuly mou duší stejně jako poetické větrníky řídící nebeskou dopravu na křižovatkách okluzních front či bystřiny padající z krušnohorských skal. Snad Romana neurazím pokusem o přebásnění jedné části básně Matthew Arnolda (The Youth of Nature), ke kterému mě inspiroval.

Jsi to ty, skalisko, trávo, rozkvetlá ratolesti?
jsi to ty, luno, jezero v přítmí, horo ohnivá,
co naši duši naplňuje štěstím?
Či je to básník, jenž vaši krásu vyzpívá?
Jsi to ty, pokoro, lásko, moudrosti?
jsi to ty, naděje, víro mámivá?
Anebo hlas, který ve své smělosti
odhalí, v čem to všechno spočívá?
Jsi tu pro všechny? Nebo jen pro lháře,
kteří si myslí, že k tobě mohou proniknout?
Jsi jako hvězdy v oku hvězdáře,
s jehož smrtí i ony zaniknou?
Ne, hvězdáři jednou všichni zahynou
a stejný bude osud básníků.
Ať třeba celé lidstvo zhyne! Žádný soud
neodsoudí tě, Kráso, k zániku.

Klimatická

Vyhrň si rukávy, podzime,
ať spolu síly změříme!
Ještě poznáš, jaké je to,
když vypukne babí léto!

Ukaž svaly, podzime,
ať si jasně povíme,
kdo ovládne místní klima –
jestli ty či rovnou zima!

 Julinka s horečkou...

 ... s perníkem mimi

 ... s Kajetánem

...s tetou Terezkou (a obřími náušnicemi)

 ... s dědou (a máminými náušnicemi)

... s tátou na UJD

Do morku kosti

V době, kdy jsem byl vegetariánem, zdál se mi sen o tržišti na náměstí, kde se prodávaly poloviny celých zvířat rozseknutých podél těla. Nemohl jsem potom maso opravdu ani cítit a děkoval za to Bohu. Po třech letech si tělo o maso přeci jen řeklo a protože jsem tehdy jezdil na vesnici, kde se chovala a zabíjela zvířata v souladu s mravním kodexem, který jsem dokázal přijmout za svůj, začal jsem maso znovu pojídat. Teď jsem už patnáct let takzvaně normální. Jen už na tu vesnici nezajedu, maso kupuji ve stavu, v němž mi svůj původ nepřipomíná, a mám pořád vůči zvířatům větší a větší výčitky svědomí. Koukali jsme s Věruškou nedávno na Food Inc. Před pár dny jsem vytáhl z polévky úhledně uťatý kus kosti s morkem a všechno se mi to připomnělo.

David Foster Wallace: ... Myslím, že se shodneme, že jednou z největších hrůz moderního kapitalismu je fenomén velkochovů. V Americe jde o nejlevnější způsob chovu, zvířat je velmi mnoho na těsném prostoru, v dost děsivých podmínkách. Když si uvědomíte, že mají nervové systémy a jsou schopna cítit bolest, celá věc se jeví jako jedna z velkých hrůz současné Ameriky. Ale většinu jejích obyvatel tenhle pohled nezajímá, věří totiž, že existuje morální hierarchie a že zájmy lidí mají přednost.

Ostap Karmodi: Osobně si také myslím, že lidské potřeba mají přednost, ale je to otázka míry – o zájmech zvířat by se přinejmenším mělo uvažovat.

D.F.W.: Přesně tak. Několikrát jsem se přel s kamarády. Zdá se mi, že není lepšího zdůvodnění, proč by zájmy korporací a ekonomická logika měly mít protiváhu v zákonech a omezeních korporátního chování, než fakt, že se zaprvé zabíjí spousta zvířat, ale také je nutíme žít životy, v nichž se vůbec neuplatní jejich instinkty. Každý moment existence je pro ně pouze utrpení a mučení, a to jen proto, aby se maso mohlo vyrábět o padesát pencí za libru levněji. Je to jedna velká zrůdnost.