Žárlivost

Zdál se mi živý sen, v němž mi Věruška byla nevěrná. Jsem rád, že to byl jen sen, ovšem vnitřní boj po něm byl stejný, jako by se to bylo stalo. Co bych opravdu dělal, netuším. Po probuzení jsem byl ovšem na prahu fyzického zhroucení. Vzal jsem si na pomoc Perské motivy Sergeje Jesenina a z jedné básně jsem přeložil dvě poslední strofy:

Když básník najde jedinou svou milou,
jak peleší se s jiným na slamníku,
rozpřáhne se sice se vší mužskou silou,
nevrazí však lásce do zad dýku.

Vybuchne v něm místo toho sopka žárlivosti,
slova z něj vytrysknou a zhasnou jako láva:
„No a? Jak tulák pod most třeba složím kosti,
i v lepších rodinách se tohle občas stává.“

Jak to bylo doopravdy s Oldřichem a Boženou

K 1000. výročí skonu knížete Oldřicha
podle Kroniky tak řečeného rytíře Smila

Nedaleko Peruce
Křesinovy onuce
prala jeho Božena,
ňadra volně ložená.
Shodou náhod opodál
kníže Oldřich zaléval
u potoka proutek.
Jak tam tak stál, floutek,
ten prut coby dup
proměnil se v dub.
„Co tu děláš, Boženo?“
„Peru prádlo, Bože, no.
Co tu chceš ty, Oldřichu?“
„Jsem tu v lese na pychu.“
Boženu to ovládlo,
a tak prádlo neprádlo
zmocnila se knížete
a pak třikrát repete.

Dvojí osvícení

Stephen Spender, anglický levicový básník, v jehož díle se sociální témata objevují stejně často jako u našich proletářských básníků, byl nicméně za socialismu neznámou osobou, jelikož napsal knihu Bůh, který selhal o komunismu ve stalinistickém Rusku. A tak ho asi málokdo zná. Pro mě jej objevil Jan Zábrana a děkuji mu za to. Při studiu jeho statě Jak se dělá báseň (která mi pro můj seminář na U3V dala asi zatím nejvíce materiálu na přemýšlení) jsem totiž došel prvního osvícení.

Aktivita, zdánlivě tak pozitivní, vede ve skutečnosti k exkluzivnímu, ba dokonce negativnímu způsobu života. Aktivní člověk dělá spoustu věcí proto, poněvadž nemůže dělat nic jiného. A zpravidla lidé, kteří dělají velice okázalé věci, naprosto selhávají, mají-li dělat věci obyčejné, které jsou naplněním životů většiny normálních lidí a které by možná mohly být daleko heroičtější a okázalejší, nebýt právě toho, že je dělá příliš mnoho lidí. Proto se mi vždycky zdálo, že člověk, který se rozhodl pro „aktivní život“, od života se tím vlastně odděluje.

A hned druhého se mi dostalo, když jsem se začal pídit po jeho básních. Jednu jsem musel přeložit.

Mé dceři

Když mi má dcera schoulená v náručí
s úsměvem obepne prst celou svou ručkou,
po celý zbytek života budu cítit ten neviditelný prsten,
tu palečnici zahryzlou do kosti: a nejvíc, až bude dospělá,
daleko od této chvíle – tam, kam už nyní hledí její oči. 

Vředy na českém jazyku II

aneb zlozvukové zlovyky podle Ladislava Klímy

…“zhltl, zhrdl, ztvrdl, smrskl, scvrkl, smršť, prsť“ atd. (ještě ohyzdnější ukázky možno podat) jsou jazykové nestvůry, jaké nenajdeme ani v poloopicích skřecích nějakých nářečí papuánských; na cizince působí dokonce ještě příšernějí, čte-li to, než slyší-li, – myslí zpravidla za to, že tu může jít jen o žert.

... libujeme si ve svých ohyzdnostech, válíme se v nich, chrochtajíce, zdá se, že koupat se, jako hroch, perversně v bahně je jednou z prozatímních vlastností české duše…

… co brání nám na př. psát lidové „sedum“ na místě děsného „sedm, osm“… ale všude byla by proti těmto zlozvukovým zlozvykům snadná odpomoc: zpravidla už vsunutím hlásky e, – tak aspoň po způsobu srbském; na př. „selzy“ „deští“ místo „slzy“ „dští“, – zdá-li se to komickým, jen idiotský zvyk v tom vězí…; kdyby se říkalo „vlký“ (div, že dosud ne), platilo by za blbé navrhnout, aby se říkalo „velký“; – jinak však, – naprostým, neúprosným vyhazováním všech konsonant, př. místo „vždyť“, „hvězda“, – „dyť“, „vězda“, jak vyslovuje každý řádný člověk.

Já - můj otec

Na Velký pátek jsme si sbalili svých pár švestek a cestou k autu jsem se ještě stavil u jednoho souseda, u něhož mi paní pošťačka nechává sem tam balíček. Tentokrát mezi švestky přibyly balíčky čtyři. Měl jsem tedy cestou do Loun co dělat. Julinku jsem sice po prvních dvou knihách uspal, ale Věruška se nestačila divit (a vlastně jsem se divil i já), jak pestré knihy jsem vydražil.  Od Počátků zeměpisu hvězdářského z roku 1900 přes pár čísel Časopisu českých esperantistů z roku 1913, kde na pokračování vycházela i Babička Boženy Němcové, knihu o ruských legiích ve Francii 1916-18 (o nichž jsem před tím nic netušil), výňatek z Dalimilovy kroniky o dívčí válce na překrásném papíře Holland, jeden z dvou set výtisků Kšaftu umírající matky J.A. Komenského, který na papíře Old Kentucky v Kroměříži vydal tatínek Karla Kryla v roce 1946 (to byly malému Kajíkovi dva roky), báseň Josefa Hory o Jaroslavu Vrchlickém jako přání všeho dobrého do roku 1938 od knihkupce Otto Girgala (ten rok to zrovna moc nevyšlo), knihu Viktora Dyka z roku 1921 s podpisem, až po povídku Jana Čepa Ponocný z roku 1935.

Už u několika knížek se mi to stalo, ale teď mi teprve došlo, jaké úctě se literatura a kniha jako taková těšily.

Tím druhým soukromým tiskem, na jehož vydání přispělo nemálo lidí, byla povídka Ponocný Jana Čepa, kteoru jsem po nocích v Lounech přečetl a narazil si tak soudek literatury dosud neochutnané, srovnatelné snad s Hostovským. A jako mě Hostovský propojil s mým tátou, protože jsem ho četl, zrovna když mi sestra do Francie zavolala tu smutnou zvěst, Čep mě s ním propojil přímo tématem. Hlavní postava povídky, Josef Brach totiž v jednu chvíli svého života pocítí, že se setkává se svým dávno zesnulým otcem.

Nebylo to vytržení ani stav snový – Brachové neměli nikdy příliš útlé sny – syn nevnímal otce jako druhou přítomnost, od sebe oddělenou; cítil se najednou oděn v nebožtíkovu podobu, obtížen jeho tělem, jeho prázdnotou, jeho znechucením – cítil se přepaden jeho úzkostí.

Často mě podobné myšlenky přepadají, mám po tátovi některé geny tak silné, že se prostě někdy neubráním cítit se ne jako on, ale přímo jím. Dvě skvrny na tátově noze, které jsem jako dítě objížděl angličákem, když jsem si z jeho těla udělal autodráhu, mi po jeho smrti vyskočily i na mojí noze (nebo spíš tam byly nenápadné i předtím, jen teprve teď našly opodstatnění), a teď když kolem mého těla leze naše Julinka s tím výrazem z fotografií z mého dětství, najednou jsem někde jinde, někdy jindy a hlavně někdo jiný. A pak při různých pracovních jednáních najednou cítím, že nemluvím já. Jako bych ani nepřemýšlel, co řeknu, ale, až když to řeknu, zjistil, že to řekl můj táta a ne já. Jako by ta situace byla vytržená z jeho života a prostě přenesena do toho mého. Tak silná je dědičnost v kombinaci s Freudem. Přestalo mě to znervózňovat, naopak si to užívám a jsem rád, že je to tak na světě zařízeno. Abych to řekl tátovým slovníkem, jsou to sice divné poloměry, ale celkově je to špica. Jen doufám, že mě nečeká prozření Josefa Bracha:

Dokud byl mladší – ano, Bože můj, vždyť už není mlád, v tom to všechno vězí! Dokud byl mladší, myslil si vždycky, že se to dá jednou všecko naráz napravit, že ten šedavý povlak, který leží na tváři jeho duše, na jeho vnitřním zrcadle, je jenom následek jeho nepořádného života, probděných nocí, vykouřených cigaret a vypitých piv, že jej bude možno jednou naráz protrhnout a odhodit, jakmile se všecko, co je v něm živého, napne ke skoku…


Pochopil najednou, že je mu padesát let, a že je to padesát let zbůhdarma utracených, že to bylo jeho padesát let a že on to byl, kdo jich ničím nevyplnil a kdo teď stojí nad jejich prázdnotou.

Ještě mám, dá-li Bůh, třináct let.

Vzkříšení jara

Básnička složená na Boží hod velikonoční 2012 v Lounech pro Julinčinu budoucí kamarádku Emičku k jejímu prvnímu svátku.

Vlaštovička přiletěla
z vlašské země domů,
jarní písní rozezněla
koruny všech stromů.

Jiřička se teprv chystá,
záblo by ji chmýří,
přiletí však dozajista
na svatého Jiří.

Zaujal mě rozdíl mezi vlaštovkou a jiřičkou v polštině, obě jsou to jaskółky, ale první je dymówka a druhá oknówka. Asi jako jsou Melichárci Emička a Prokůpek.