Filosofie básnické skladby

Dal jsem si na víkend domácí úkol: Vymyslet název a anotaci předmětu, který bych rád zařadil do letního semestru Univerzity třetího věku v Kadani. Zpočátku jsem se do tohoto projektu nehrnul, protože jsem se obával, že s mými časovými možnostmi zanedbám přípravu a nenaplním své představy o kvalitě. Nakonec mě ale kurz wikipedie nachytal na hruškách a jeho posluchači na švestkách – jak mě to učení baví! A jak mi chybí! A tak jsem vnitřně nucen vymyslet si nový předmět. Zatímco srdce chce učit, mozek doufá, že se nikdo nepřihlásí. A podle toho vypadá i ta anotace.

Co dělá báseň básní? Jak lze vnímat poesii*? Přežije poesie 21. století? Kurz zdaleka není určen jen čtenářům (či dokonce autorům) poesie, ale naopak zejména těm, kteří s poesií skončili u povinné četby Kytice a úryvků z Máje, jen je jim to někdy trochu líto. Nepůjde o klasické rozbory básní, ale díky esejům některých básníků, kteří nám to dovolili, nahlédneme do kuchyně jejich múz (Edgar Allan Poe dal názvem svého eseje název i tomuto kurzu), zmapujeme některé dějinné epochy poesie, letmo probereme základní básnické figury a tropy, zamyslíme se nad významem metafory a poesie pro kulturu i každodenní život civilizovaného člověka.

*Přemýšlel jsem, zda použít variantu poezie nebo poesie… jakoby to bylo jedno, líbí se mi obojí… ale když jsem si dosadil znělou a neznělou sykavku do jiné dvojice (báseň nebo bázeň?), pomohlo mi to s rozhodnutím a přiklonil jsem se k staromilskému slovníku s tím, že když jde o univerzitu třětího věku, jejím posluchačům to proti srsti jistě nebude. Proti pravidlům po reformě z r. 1993 se tím neproviňuji, nicméně abych dostál jednotnosti stylu, musel bych dát ještě přednost musám před múzami a možná bych měl psát i essay, což vědomě odmítám, tak snad nepřijdu o diplom a tím možnost dále učit.

Věděli jste, že...

... Josef Jiří Kolár inicioval systematický překlad Shakespearových her do češtiny?

 Sám jsem navrhoval jako zajímavost... že Josef Jiří Kolár jako první přeložil Shakespearovo Zkrocení zlé ženy do češtiny.

A moc mě zaujalo, že si prostřední jméno Jiří nechal dát pro svůj obdiv k Jiřímu Gordonu Byronovi.

9. února to bude 200 let od Kolárova narození. To mě k 21. článku v DYK inspirovalo.

Naše malá hvězda

Kdopak je ten černý vzadu?
Tvář má jako čokoládu,
v uchu zlatou náušnici
a přináší sedm svící.

Zvou ho Baltazarem
a přináší darem
něco na mlsání
od královny Táni.

Už je mi sedm měsíců.

Ty naše lolitky aneb Ne, není už poesie na světě

Už si to štrádujeme rozlehlou Rusí, což znamená dny a noci ve vlaku. Dnes jako tenkrát v roce 1896 s Vilémem Mrštíkem. Proslýchá se, že jedním z důvodů Mrštíkovy sebevraždy byl i pocit viny z obdivu (zřejmě platonického) k třináctileté dívce, kterou jednou políbil ve včelíně. A právě tam, mezi úly, si autor Pohádky máje chirurgickým skalpelem podřezal krk a pětkrát se bodl do srdce. Důvodů bylo, jak to v podobně tragických případech bývá, asi víc, cukrovka, pomluvy sousedů, špatné vztahy s okolím a místy ostrá kritika jeho díla. Že byl ale Mrštík hebefil, o tom svědčí i nenápadná nymfická pasáž z Cesty do Ruska.

Ale tu naproti mně (jak jsem si toho mohl nevšimnout) spalo dítě – učiněný obrázek…  Ne, není krásnějšího pohledu na světě nad spící Jezule. Chvíli padlo na ni oknem vycházející slunce – a byla-li růžová ona sama, byla v tom svitu ještě krásnější. Planula v červáncích rána jak čerstvě rozvitý květ. Nožky jen diskrétně visely jí pod šatem a kolébala se v pohybu vlaku sama. Seděl jsem ve vedlejším kupé tak, že jsem ji měl otevřenými dvířky před sebou jako v rámečku. Víčka jako lupínky růží přikrývaly jí oči, prsíčka lehce vzbouřená prvními jary plnila se bezděčnými vzdechy snu. Hubičku, jak tak ležela, poduškou měla smáčknutou na jednu stranu – a zdálo se, že ani těla nemá, jen se tu tak vznáší v paprscích rána jak světlé zjevení dne. Ale vlnila se na krátkém tom sedadle jako něco, co přece jen nějakou váhu má – přece to nebyl pouhý vzduch, světlo, sen.

Trvalo chvíli, co jsem tak díval jak u vytržení nad světlým tím divem krásné přírody. Stále ta stará píseň o pěkné Markétce a doktoru Faustovi, jak nad ní stál…

Pojednou anděl se poškrábal na nose – a zívl. Bože, jak i ten nejkrásnější anděl přece jenom lidský je! Pojednou vstala, klekla na obě kolínka, jako když doma asi vstává ze svého lůžka a chce se modlit. Protáhla se, protřela si oči oslněna ranní záplavou – a prásk sebou na druhou stranu. Nikdy bych byl nevěřil, že pod těmi čtrnácti lety tak sedadlo může zapraštět. Svinula se jako liška do sebe, v ladnou vlnu ležící zmije, a spala dál.

Ne, už není poesie na světě.

Vlak popojel o něco dál.

Anděl snídal – kaviár a potom mléko a ještě jakési telecí. Bůh sám ví, jak strašlivé spousty jídla a mléka prošly čtrnáctiletým jeho tělíčkem. Kaviárem si anděl namazal celý krajíc chleba. A to že má být na Rusi pravidlem? Fuj.

Ne, není na světě už poesie víc.

Ráj – bez hada

Když jsem tu psal o tom, že by se o Amelii Posse-Brázdové měli učit žáci všech stupňů škol ve vlastivědě, dějepisu (nebo člověku ve společnosti či jak se to dnes jmenuje), měl jsem přečtenou jedinou kapitolu z jejího životopisu. Pokročil jsem k té, která nese název Krize a nový život. Protože by se z ní dal sepsat román nebo se zručným dramaturgem i divadelní drama, poslouží mi k několika excerptům.

Celé drama mělo prolog v poválečném rozdělení manželů Brázdových. Zatímco Oki maloval v Itálii, Amelie odjela domů do Švédska. Zatímco Oki ujišťoval v mnoha dopisech svou ženu o své věrnosti, Amelie se více než psaní dopisů věnovala družení s novou známou, Elizabeth Thielovou. Dospělo to až k noci, po níž se Amelie ptala, zda se úplně neminula rozumem… pořád ještě jsm si myslela, že to musí být nějaký omyl. Ale pak jsem se tomu oddala bez jakéhokoliv rozpitvávání a rozmýšlení – a potom už to byl jen skvělý a dobrý a kouzelný ráj – bez hada… Bůh tam byl se mnou… to byla pro hluboce věřící Amelii velmi důležitá jako pro mnohé nevěřící asi nečekaná informace.

Mezi tebou a mnou neexistuje nic ošklivého ani nemocného – ale ostatní lidé by to nechápali a dělali by všechno proto, aby to pošpinili a převrátili v něco směšného nebo nechutného – čili se to nesmějí dozvědět – uzamkněme svou svatyni na zámek.

A o čtyři roky později:

Miluji tě stejným svěžím a živým citem jako před čtyřmi roky – ale už netrpím, nevyžaduji, abys byla „mou“ – nežádám ani tvoje vzletné srdce ani tvoji ještě vzletnější duši. Pouze se raduji z toho, že ji vidím, cítím a rozumím jí – děkuji Bohu, že ji občas zahlédnu…

Hodina duchů

Hrnku zvoní v uchu lžíce,
že přichází klekánice.
Hrnku zvoní lžíce v uchu,
že nastává vláda duchů.

Duchové jsou stíny lidí,
které oči neuvidí,
dokud nejsou v noci samy
– potom křičí mami mami

a není jim pomoci.
Mně se zjevil za noci
a než utekla jsem k mámě,
skončila jsem v jeho tlamě.

Chcete opravit radio, vymalovat či uklidit byt?

Údržbářská firma Navenek nabízí své služby ve formě oprav domácích zařízení, odstranění závad na spotřebičích, montáže nábytku, stěhování, malování a úklidu! Výsledek takové vzorové desetiminutové akce našeho hlavního údržbáře můžete vidět na následujících snímcích. Použité ingredience: kolínka, rýže, mouka, kečup, hořčice, pět vajec a půl párku na dozdobení (mezi křesly).

První repríza absurdní komedie Bráškové podle povídky Ivana Vyskočila.