Milý Ludvo

Často přijdu domů a ve schránce mám vzkaz od paní pošťačky, že u paní H. mám balíček. Paní H. se vždycky usmívá. Ze začátku jsem vysvětloval, teď už se i já jenom usmívám. Tahle nonverbální konverzace je naším každotýdenním obveselením, paní jistě přemýšlí, co mi to zase přišlo, a já často také přemýšlím, maje paměť děravou jako indiánský člun, co jsem si to zase objednal. Když přišel poslední balíček, byl tvrdý jako kniha a objemný jako dvě knihy, takže jsem myslel, že je to zase jeden či dva přírůstky do knižní rodiny. Jaké bylo ale mé překvapení, když se po rozbalení objevila krabice a z té krabice se na zem vysypaly staré dopisy. Ano, vzpomněl jsem si, že jsem si objednal nějakou soukromou korespondenci z let 1936 – 1939. Z těch samých let jsem si jednou pročítal dopisy Mileny Jesenské a čerpal jsem z nich pak hodně do dějepisu, abych studentům přiblížil, jak tehdejší události působili na „obyčejného“ člověka. Po přečtení pěti (z asi čtyřicítky) dopisů jsem zjistil, že jde o psaní devatenáctileté dívky z Prahy milému na vojnu do Bratislavy, kde sloužil u 11. dragounského pluku I. eskadrony. Ty přečtené dopisy jsou naprosto soukromého rázu, snažím se najít stopy po nějakém veřejném životě, ale kromě čtyřhodinového průvodu z Grégrovy ulice na Staroměstské náměstí a slavnostního otevření kampeličky, kde už se ale před tím úřadovalo, zatím nic moc. Nicméně o to zajímavější jsou střídavé pocity a nálady odloučené milenky (dopisy nejsou chronologicky řazené). „Každý večer si na tě vzpomenu, zdali zdráv si žiješ a sladce usínáš. Musím již končit, neb jsem se rozepsala, až tě to nebude bavit… Tvá věrná Máňa.“

Máj

Je čas, kdy každý zamilovaný sáhne po Máchově Máji. Také každoročně ohmatávám jeho stránky a vždycky mě zaujme něco jiného. Letos je to jeden řádek, jehož zvukový prostředek neumím pojmenovat, ale jelikož evokuje lámání v kole a člověk by si na něm vylámal jazyk, navrhuji nový název, aby si češtináři mohli trochu zpestřit tu fádní bystřinu básnických rozborů: metafonie (zvukomalebný prostředek, který pomocí zvuku navozuje představu na základě vnější podobnosti). Zkuste si ten řádek (nebo dva) říci několikrát za sebou a hned vám ten trop bude jasný.

Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo
u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
i hlava nad kolem svůj obdržela stán;
tak skončil života dny strašný lesů pán;
na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.
Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den
nesmírné množství v kol mala pahorku stálo;
teprv až k západu schýlivši slunce běh
veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo,
utichl jezera šírý – večerní břeh.

Určitě přijďte!

Pálení knih

10. května 1933 spálili nacisti v Berlíně na 20.000 knih včetně knih Thomase Manna, Ericha Maria Remarqua, Stefana Zweiga, H.G.Wellse či Jacka Londona ad. Pálili také knihy již téměř 80 let mrtvého Heinricha Heina, protože byl židovského původu. A asi taky proto, že ve hře Almansor napsal: „Dort, wo man Bücher verbrennt, verbrennt man am Ende auch Menschen.“ Vzpomněl jsem si a na wikipedii také pod heslo book burning přidal arcibiskupa Abecedu za Václava IV., který nechal v roce 1410 spálit knihy Johna Wycliffa, až to vše nakonec skončilo upálením Mistra Jana Husa. Že by Heine tuhle historii znal?

Odium theologicum

Sam Walter Foss (originál básně)

Setkali se na kus řeči, kde kříží se dvě cesty,
čtyři muži ze čtyř světa stran,
o koni si povídali a nešetřili gesty,
jež zdobila řeč jak písmo filigrán.
Muž z východu se obdivoval cvalu,
ten ze severu zas sázel na rychlost,
ladný postoj sklidil muže ze západu chválu,
muž z jihu měl koňskou sílu za největší ctnost.

Tak se čtyři muži ze všech čtyř stran světa
setkali na křižovatce na kus řeči,
usmáli se na sebe a v několika větách
každý o jiných kvalitách koně svědčil.
Pak se rozloučili a každý jel v svůj směr
a přestože všichni jinam jeli
– na východ, na jih, na západ, na sever,
tak v srdci klid a lásku měli.


Ti samí čtyři muži ze čtyř různých stran světa
setkali se za rok tam, kde cesty tvoří kříž,
a o Bohu si povídali a každý tvrdil, že ta
jeho představa je skutečnosti blíž.
Muž z východu si představuje Boha jako Ducha,
ten ze severu Člověka, pro jižana Příroda tu je,
pro muže ze západu věc ta je jednoduchá:
Bůh prostě v žádné formě neexistuje.

Tak si ti čtyři muži povídali do sytosti,
ostrými gesty mávali jako meči,
vrhali na sebe pohledy plné zlosti
a každý vztekle o svém Bohu svědčil.
Pak se rozloučili a každý v jiný směr
odjížděl do svých rodných míst
na východ, na jih, na západ, na sever,
– šířit tam do srdcí svých bratrů nenávist.
...

Tablo netablo

Třída 4.B si připravila tablo, které jako kontroverzní nakonec nerealizovala, a tak zůstane bez tabla. Nedá mi to, abych velkou část viny za to nesvedl na sebe, neboť jsem onu proskribovanou verzi ne-li vymyslel, pak vehementně prosazoval. Šlo o to, že na velkoplošné fotomontáži mělo letět letadlo, z jehož zvětšených okének na kolemjdoucí měli vykukovat studenti v muslimských pokrývkách hlavy – jež se ale seženou v obchodech jako celkem nevinné šály – a studentky v něčem podobném nikábu (viz!). Dva studenti, kteří budou maturovat až v září, vyskočili padákem. Letadlo mělo mít nabraný celkem ostrý sklon a mířit na budovu nápadně připomínající gymnázium. Uznávám, že jde o tvrdší styl humoru, pokud tedy bude uznán jako humor. Já jsem odkojen Monty Pythony, takže mi to přišlo tak akorát na hraně, ale (a bohužel pozdě) došlo mi, že v téhle oblasti je hrana poměrně oblá a klouže se z ní na držku. Bylo mi to z mnoha stran naznačeno a já jsem tím tedy trochu zhatil, především časově, další varianty, které byly možné. Tímto se ti, třído, omlouvám. Muslimům se omlouvat nemusím, mé názory jsou jasné, ale to, že teroristi nosí šály přes hlavu jako normální a skromně žijící muslim někde v Libanonu, stejně jako vymítači ďábla a vrazi "čarodějnic" mají v ruce krucifix, který mi visí v pokoji, je jiná věc - žádné porušování tabu!

Mám rád tradice a lidi, kteří je udržují, ale mám úplně stejně rád lidi, kteří je porušují a vědí, že tu tradice jsou kvůli nim a ne oni kvůli tradicím. Může se říct, že se jednou sejdeme a nebudeme mít tablo, nad kterým bychom si poplakali, jak jsme (spíš jste) byli mladí. Myslím, že 4.B je třída, která se jednou sejde a nebude mít potřebu plakat nad tablem. A ti, co vás (nás) mají radi, to jistě pochopí.

Když jsem dneska o té kontroverzi přemýšlel, přišel jsem na básničku Sama Waltera Fosse, massachusettského knihovníka, který svého času před více než stoletím chrlil jednu básničku denně pro noviny. Poselství téhle básně vystihuje problém celé kontroverze našeho tabla. Jmenuje se Odium theologicum tedy „teologická nenávist“. A protože myslím, že má co říct, pokusil jsem se o překlad, šitý sice horkou nití, ale snad to bude ke čtení.

Komu to dřív uschne?

Dnes jsem zažil něco, co asi dlouho nezažiju. Když jsem otevřel dveře do jedné nejmenované maturitní třídy, čekal mě úchvatný pohled na dva téměř dvacetileté hochy, z nichž jeden usilovně foukal z dvaceti čísel na černou tabuli a druhý o krok vedle před tou samou tabulí mával svým nalinkovaným sešitem na matematiku. Na otázku, co to dělají, že si připadám jako v úplně jiném ústavu, mi bylo sděleno: „Hrajeme hru – Komu to dřív uschne.“ Nutno dodat, že usychaly dvě mokré stopy od houby, které zřejmě pár minut před tím vyváženě na tabuli otiskli. Napadlo mě, co asi v tu dobu hrají dívky, z nichž na hodině nebyla ani jediná, ale rychle jsem tu myšlenku zaplašil, aby mě pak nenapadlo někde ji zveřejňovat, třeba v soběpisníku. Tak až se někdy budete před maturitou nudit, zahrajte si třeba hru na to, „komu to dřív uschne“, a to by v tom byl ďas, aby vám nebylo veseleji.

Sevřené pestíky k maturitě

Mrkání na svět

Blíží se Kirwitzerův den, s nímž by měly do Kadaně přibýt vědecké hlavy. Že věda je vášeň, o tom svědčí i (sice zřejmě apokryfní, ale úžasná) událost, která se stala přesně před 212 lety. Antoine Lavoisier, zakladatel moderní chemie, byl v jednom dni souzen a odsouzen k smrti pod guilotinou. A protože téhož dne měl být i popraven, využil toho k dalšímu ze svých četných pokusů. Zajímalo ho, jak dlouho je hlava oddělená od těla ještě při vědomí. Před stětím začal usilovně a co nejrychleji mrkat a domluvil se se svým sluhou, že má spočítat, kolikrát mrkne jeho hlava po dekapitaci. Sluha napočítal 15 až 20 mrknutí. Tomu říkám vědec do posledního "oka-mžiku".

Jacques-Louis David: Lavoisier s manželkou.

Párkař I. - Karel Ignác Thám

Náš velký překladatel Josef Hiršal napsal v 50. letech pro své spolustolovníky v kavárně Slávie básničky ve stylu našich klasiků starší i moderní doby. Mám rád literaturu a poezii zvlášť, a tak si je zde dovolím postupně (a chronologicky) publikovat (a porušit tím autorská práva).

Karel Ignác Thám

Libě juž Zefýr polem věje
tamť z dalekého lesa
i štěpnice se květem stkvěje
a ptactvo s větvíc plesá.
Za vlnatými svými stády,
aj, pastýř krok sem šine,
zalívá rosa vinohrady,
leč břícho hlady hyne.
Jdi, aniž váháš, v tamtu stránu,
kde větřík doubkem mává,
tam v stinném rozloženém stánu
čeká tě chutná strava.
Kdyžkoli přijdeš, těch radostí!
mužeš tu párek míti,
najíst se s chtí do sytosti
a k tomu víno píti.
Neb chasník krásný plní přání,
jsa svatým svazkem svázán,
pocestným všeckněm hlad zahání,
po jídle jsa-li tázán.
A tak se nají do sytosti,
kdo v kraj ten libý vchází.
Sám Bacchus cestou do radosti
poutníky tu sprovází.

Jaro v Lounech

Opičky u Štrombacha

Louny naše vezdejší

V pátek jsem odjel na další z řady víkendových výletů, tentokrát do svého rodného města, které mě pojí s Vrchlickým, Julišem a Milanem Brďou Sedláčkem. A právě s posledně jmenovaným jsem se měl sejít na mezipásmovém turnaji v šachu, který se konal v nádražní restauraci Žatec západ s pokračováním v Lounech u Jíchů. V Žatci mě přivítala prázdná nádražní hala a zamčená toaleta.

Hospoda byla ale plná postaviček, kterými vždy oplývala a které se jen těžko dají popsat a ještě hůř zahrát ve filmu.


První nesmrtelnou partii jsem bohužel prohrál, za což zřejmě může to, že jsem se rozhodl tahy zapisovat do partiáře, a proto jsem vypadával z tempa. Původně jsem ji zde publikovat nechtěl, abych se neztrapnil, ale on si ji stejně nikdo nepřehraje, tedy tady je:


1.e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. Sb5 Jf6 4. d3 Sc5 5. 0-0 0-0 6. Sg5 d5 7. Jd2 Sg4 8. c4 Sd4 9. Db3 Sxf3 10. Jxf3 dxe4 11. dxe4 Ja5 12. Db4 c4 13. Sf6 cxb4 14. Sxd8 Vxd8


15. Vb1 a6 16. Sa4 Jxc4 17. b3 Jb6 18. Vc1 Vc8 19. h4 h6 20. Vd1 Vc2 21. Vf1 Vxa2 22. Vd1 Jxa4 23. bxa4 Vxa4 24. Jxe5 b3 25. Jd3 Va1 26. bílý se vzdal.

A bílý jsem byl já. Dopil jsem, vstal jsem a zabil jsem člověka. Tedy snad ne úplně, ale následky nevím. Prostě jsem se oblékal a jemně drknul do jednoho opilce, který si před tím na záchodech nebyl s to už ani zapnout poklopec. Zřítil se jako poraženej strom, rovnej jak pravítko a bohužel se mu v závěru pádu dostala do cesty stěna. Vypadal na místě mrtvej, z temena hlavy mu šla krev, ale naštěstí poté, co jsme ho položili do stabilizovaný polohy a lokálmajstr zavolal záchranku, začal mrkat a bylo vidět, že dýchá, tak jsme uposlechli amplión, a urychleně nastoupili do osobního vlaku číslo 6514 směrem do Mostu. Vzpomněl jsem si na film Ještě žiju…, kde v týhle hospodě umře něco jako hlavní hrdina, leží tam na stole a než přijede záchranka, před očima štamgastů jim umře kolega. Celý se mi to odehrálo v hlavě jako jedno velký dejá vu. Ještě, že měl Brďa v placatici whisku.


U Jíchů jsem vyrovnal stav, tuto perlu šachové tvorby jsem ovšem a bohužel nezapsal. Přišel Pišos a bylo po mezipásmovém turnaji. Vykecali jsme si trochu srdíčka a domluvili se na sobotu, kdy a kde se sejdeme na „bahně“ čili ve Stromovce na koncertu asi šesti lounských kapel (i když mi bylo trošku líto, že mi tak utečou UJD, kteří měli koncert v nedalekých Libochovicích).

Turnaj pokračoval na Soudku a prohrál jsem celkově 2:3, což ti, Brďo nedaruju, i když uznávám, že je třeba naučit mě prohrávat. A tenhle mat mi dal opravdu za vyučenou.


Hlouběji po půlnoci jsme šli ještě do Shreka, což je klub v krásnym baráku, kterej jsem si na druhý den nafotil.


Při popíjení (bohužel ne náležitě suchého) martini s vodkou jsem sice v bleskovkách vyhrál 3:1, ale bleskovky se prostě tolik nepočítaj, takže jsem cestou na kutě v půl šesté před sebou tlačil tíhu porážky.


Na druhý den jsem měl rodinný program a viděl jsem se tak s maminkou, tatínkem, babičkou, dědečkem, sestřičkou a neteřinkou, z nichž posledně jmenovaná, Rebeka, na sebe logicky soustředila nejvíce pozornosti, je to hrozně usměvavý tvoreček.


Večer měl být tedy hudební, ale vlna piv a ostatního alkoholu z minulého dne se překulila do ostrého bolehlavu, a tak jsem většinu koncertů strávil ve Stromovce pod rozkvetlými jírovci maďaly. Nicméně s večeří jsem si vychutnal kapelu Napapíře, kde hrají moji bývalí žáci (oba přijati na konzervu) a na housle preluduje hvězda našeho lounského divadla FRAK - Karlos. Potkal jsem i mnoho dalších známých, mezi nimi i Vadasku z kapely Beruška. Na rozloučenou jsme ještě s Brďou sedli k Somolům, zhodnotili akci a došli k závěru, že byla výjimečně povedená.

© Skupina Napapíře

Ještě bych chtěl pochválit maminčinu a babiččinu kuchyni – tam jsem měl vepřoknedlozelo a zde řízek s bramborovým salátem. Obojího jsem snědl dvě porce, jak to bylo dobrý!