16. září 2010

Pár vzpomínek

„V upomínku na tvoje mládí a pobyt u dědečka a babičky ve Studánce 20/II. 1954 R.a L.“, stojí na rubu téhle fotografie. Bylo ti pět a půl. Dětství jsi prožil v 50. letech a z toho vyprávění, jak jste kradli rohlíky v pekárně, jak jste si vyhazovali pytlíky s přezůvkami z nejvyššího patra školy, jak jsi tátovi pomáhal odhalovat vrahy, jak sis chodil přivydělávat hrou na harmoniku po hospodách, stanou se ta učebnicově nelidská léta docela normální a prostá jako každá jiná dekáda. Byl jsi pilný a talentovaný žáček, milovals Timura a jeho partu a Odvážnou školačku, táta byl komunista, měli jste doma Kapitál a Leninovy spisy. V Soběslavi se vždycky propadnu o víc než půl století do historie.
Dneska máš narozeniny a teta svátek. Sluší vám to. O vojně se ti zdává hodně často, vím. Strávils tam nezdravě dlouhá léta, protože tě majoránek poslal na vojenskou školu do Brna. Našel jsem před lety tvoje dopisy z té doby a dědovy a babiččiny odpovědi. Musím tetu poprosit, jestli by je nezachovala a nepůjčila mi je. Maminka ti tehdy umřela. Nikdy jsi o tom nemluvil a když jsem se tě na to jednou v dospělosti zeptal, neřekls víc než jedno slovo. Já už jsem babičku nezažil a je mi to moc líto.
Chceš vědět, na co ze svého dětství nejradši vzpomínám? Na rybníky. Tys je miloval a pro mě je dodnes koupání v rybníce romantičtější než moře, kam jezdím rád z jiných důvodů. Taky jsi rád chodil do lesa na houby. Museli jsme vždycky na zavolání přiběhnout a obdivovat tvoje úlovky, hlavně kozáky a křemenáče. Naučil jsi mě sbírat holubinky. Dodnes je nikdo nejí, snad jen máma, která  je nesnášela tenkrát. Pak si vzpomínám, jak jsme si kvůli černé kočce přes cestu dokázali zajet naší oranžovou stopětkou třeba několik kilometrů. Nevím, kam se propadl tvůj „žlutý sešit“, rodinná relikvie, na níž by se dnes dalo přísahat. A ty si asi nevzpomeneš, ale mě to jako dítěti logicky utkvělo, jak ses maminky jednou zastal v nějakém vlaku proti osazenstvu celého vagónu. My tři vaše děti jsme věděli, že maminku bolí hlava, a tak jsme výjimečně byli hodní, ale řádily tam jiné děti, a tys je okřikl a všichni se do tebe pustili, že jsou to děti, a tak musí dělat rámus. Měli  v podstatě pravdu, ale tys byl rytíř a maminku jsi jen tak nedal. No, jinak ses jí sice natrápil víc než dost, ale já tě mám v paměti jako toho rytíře.
V Kadani si na tebe leckdo každou chvíli vzpomene. Lidi mě zastavují na chodníku a ptají se na tebe. Odpovídám, že se máš dobře. Vždyť se tam určitě dobře máš a rozveseluješ nebe jako jsi tenkrát rozveseloval okolí. V kanceláři mi občas pamětníci říkají pane inženýre. Šachy hraju mizerně a i dneska mě lehce porazíš. Ale chystám se letos vyrobit tvoje vysněné trnkové víno, už mám dva demižony a sháním kvasinky. Budeš první, kdo ochutná. Jo, a víš, jak Ilja z té fotografie vypadá dneska? Takhle.

To víš, stárneš, i když jsi v urně. Dneska by ti bylo dvaašedesát. Předevčírem jsem tě byl navštívit na hrobě a vzal si z něj pár spadaných okvětních lístků. Na konci září ti přivezu čerstvé kvítí a zapálím ti svíčku. Pozdravuj dědu a babičku.

14. září 2010

Oživlé hradby po pěti letech

V roce 2005 se konaly poprvé a užilo se hromady legrace. Po pěti letech jsme se rozhodli jít do toho znovu a přes průvodní bolesti to dopadlo dobře a pobavili jsme se stejně jako tehdy. Jde to docela dobře poznat z fotoalb, kterých už je celá řádka (tady, tady nebo tady). Co ale najdte jenom tady u mě, je tohle video ze závěrečného koncertu kvarteta Laurus pro Navenek (vzpomínáte?).

Valeč rok poté

Podvečerní sluníčko v babím létě pod Doupovem oblažuje zrak. Jsem rád, že jsme se vyrazili podívat na místo, kde jsme si před rokem s Věruškou řekli ne. Tentokrát jsme byli v zahradě úplně sami, nepočítám-li kopie Brauna.

12. září 2010

Weer otchee aneb výročí

Chcete-li si zavířit očima, Věruška dnes hned po výletě do Valče vytvořila z Hynkových fotografií nové album z naší české svatby, která se konala přesně před rokem. Je zde.

Paříž /2/ aneb milostný mnohoúhelník

Když jsme šli podél Louvru, četl jsem si poctivě jména všech postav na severní stěně. Nakonec to je spolu s nejdelší frontou, jakou jsem kdy viděl, a vrabčáky, které jsme krmili v dešti před budovou, to jediné, co jsme z Louvru měli. Delší fronta se stávala snad jen na Lenina v Moskvě.
Ze všech těch jmen pod sochami jsem neznal skoro žádné, jde zřejmě o napoleonské generály. Jedno jméno mě však praštilo přes oči: JOUBERT.
Znal jsem jistého Jouberta z Chateaubriandova životopisu a věděl jsem, že zápetka kolem těch dvou mužů mě velmi zaujala. Samozřejmě, že Joubert na obrázku je ale generál Joseph Antoine René Joubert (neplést - jak nás upozorňuje francouzská wikipedie - s ještě slavnějším revolučním generálem Barthélemy-Catherine Joubertem, který je i na wikipedii české!). 

Ten můj Joubert je prostě Joseph a jeho popis Mauroisovými slovy mi byl velmi sympatický:

Byl to neobyčejně vzdělaný muž vybroušeného vkusu, který sám však nic neuveřejňoval, „jelikož si v duchu předsevzal dokonalost, která mu potom v každém dokončení díla bránila“. Byl příliš obratný, aby, když psal, neupadl do vyumělkovanosti, a příliš chytrý, aby si toho nebyl všiml...

Žil převážně na venkově, kde četl své oblíbené autory, podtrhával si v knihách, vpisoval do nich záhadné poznámky a dokonce trhal listy, které se mu nelíbily. Když byl četbou unaven, opatrně leštil kožené hřbety vazeb. Tohle mu opravdu závidím.

Člověk by řekl, že mu asi ženy životní dráhu moc nekřížily. Ba ne. V roce 1793 se oženil a byl to právě zámeček jeho ženy na venkově, kde trávil většinu času. A už v roce 1794 poznal madame Paulinu de Beaumont, která přišla při teroru o muže, a ujal se konejšení. Klapalo jim to až do roku 1800, kdy Joseph představil Paulinu svému příteli Chateaubriandovi. Ten byl mladší a Paulinu mu celkem lehce přebral. 

Ubohý Joubert, věda o tomto..., se trochu trápil. Ale pak se se ztrátou své přítelkyně, odlouděné mu mladším mužem, jehož geniu se obdivoval, resignovaně smířil... a vypravil se se svou ženou a synem k milencům na návštěvu.

Půjčoval dál Chateaubrinadovi knihy ze své knihovny a když je náhodou neměl, tak je pro svého přítele koupil. Chateaubriand totiž zrovna psal Ducha křesťanství a potřeboval načíst spoustu literatury. A chcete slyšet něco, co vás dostane snad stejně jako mě?

Pro Chateaubrianda nebylo toto milostné ústraní bez jistého nebezpečí. Byl ženat, hodlal vydat knihu, kde bude vynášena posvátnost manželství, „základ to společenského pořádku“, a dodělával tu knihu u milenky...

Byl jsem bohužel schopen něčeho hodně podobného.

PS: Vyučovat znamená podruhé se naučit. Tenhle Joubertův citát bych si mohl  klidně dát za rámeček a vždycky, když se někdo osmělí mi naznačit, že jsem za své učitelské kariéry nikoho nic nenaučil, odpovím: Ale naučil! Sebe jsem naučil a hodně!