„V upomínku na tvoje mládí a pobyt u dědečka a babičky ve Studánce 20/II. 1954 R.a L.“, stojí na rubu téhle fotografie. Bylo ti pět a půl. Dětství jsi prožil v 50. letech a z toho vyprávění, jak jste kradli rohlíky v pekárně, jak jste si vyhazovali pytlíky s přezůvkami z nejvyššího patra školy, jak jsi tátovi pomáhal odhalovat vrahy, jak sis chodil přivydělávat hrou na harmoniku po hospodách, stanou se ta učebnicově nelidská léta docela normální a prostá jako každá jiná dekáda. Byl jsi pilný a talentovaný žáček, milovals Timura a jeho partu a Odvážnou školačku, táta byl komunista, měli jste doma Kapitál a Leninovy spisy. V Soběslavi se vždycky propadnu o víc než půl století do historie.
Dneska máš narozeniny a teta svátek. Sluší vám to. O vojně se ti zdává hodně často, vím. Strávils tam nezdravě dlouhá léta, protože tě majoránek poslal na vojenskou školu do Brna. Našel jsem před lety tvoje dopisy z té doby a dědovy a babiččiny odpovědi. Musím tetu poprosit, jestli by je nezachovala a nepůjčila mi je. Maminka ti tehdy umřela. Nikdy jsi o tom nemluvil a když jsem se tě na to jednou v dospělosti zeptal, neřekls víc než jedno slovo. Já už jsem babičku nezažil a je mi to moc líto.
Chceš vědět, na co ze svého dětství nejradši vzpomínám? Na rybníky. Tys je miloval a pro mě je dodnes koupání v rybníce romantičtější než moře, kam jezdím rád z jiných důvodů. Taky jsi rád chodil do lesa na houby. Museli jsme vždycky na zavolání přiběhnout a obdivovat tvoje úlovky, hlavně kozáky a křemenáče. Naučil jsi mě sbírat holubinky. Dodnes je nikdo nejí, snad jen máma, která je nesnášela tenkrát. Pak si vzpomínám, jak jsme si kvůli černé kočce přes cestu dokázali zajet naší oranžovou stopětkou třeba několik kilometrů. Nevím, kam se propadl tvůj „žlutý sešit“, rodinná relikvie, na níž by se dnes dalo přísahat. A ty si asi nevzpomeneš, ale mě to jako dítěti logicky utkvělo, jak ses maminky jednou zastal v nějakém vlaku proti osazenstvu celého vagónu. My tři vaše děti jsme věděli, že maminku bolí hlava, a tak jsme výjimečně byli hodní, ale řádily tam jiné děti, a tys je okřikl a všichni se do tebe pustili, že jsou to děti, a tak musí dělat rámus. Měli v podstatě pravdu, ale tys byl rytíř a maminku jsi jen tak nedal. No, jinak ses jí sice natrápil víc než dost, ale já tě mám v paměti jako toho rytíře.
V Kadani si na tebe leckdo každou chvíli vzpomene. Lidi mě zastavují na chodníku a ptají se na tebe. Odpovídám, že se máš dobře. Vždyť se tam určitě dobře máš a rozveseluješ nebe jako jsi tenkrát rozveseloval okolí. V kanceláři mi občas pamětníci říkají pane inženýre. Šachy hraju mizerně a i dneska mě lehce porazíš. Ale chystám se letos vyrobit tvoje vysněné trnkové víno, už mám dva demižony a sháním kvasinky. Budeš první, kdo ochutná. Jo, a víš, jak Ilja z té fotografie vypadá dneska? Takhle.
To víš, stárneš, i když jsi v urně. Dneska by ti bylo dvaašedesát. Předevčírem jsem tě byl navštívit na hrobě a vzal si z něj pár spadaných okvětních lístků. Na konci září ti přivezu čerstvé kvítí a zapálím ti svíčku. Pozdravuj dědu a babičku.
