Šišlavý Ježíš a pyšná Matka Tereza

Dnes podstoupím dvojí konfrontaci s názory, s nimiž nesouhlasím, ale které mají právo existovat a pro mě se staly dalšími zpětnými zrcátky.

Minule se Ladislav Klíma navážel do tvrdosti češtiny, již způsobují chuchvalce konsonant. Dnes se podíváme na odvrácenou stranu naší vadné řeči.

... ještě odpornější je měkkota. Příčinou zase především množství měkkých a poloměkkých souhlásek (a vokály: i, í) a jejich absurdní šílené hromadění. Nikdy nejsou krásné; množství jejich je tak celkem měřidlem symptomem krásy, ušlechtilosti toho kterého jazyka; latina i řečtina je nemají a není jim to v žádném směru na újmu. Čeština má tu snad světový rekord; dlužno míti zřetel, že v polštině a ruštině nejsou vyváženy přiměřenými tvrdostmi tak jako v naší mluvě, vedle níž vyjímají se tu utěšeně jako diskant vedle plnovousu:... ještě odpornější je měkkota. Příčinou zase především množství měkkých a poloměkkých souhlásek (a vokály: i, í) a jejich absurdní šílené hromadění. Nikdy nejsou krásné; množství jejich je tak celkem měřidlem symptomem krásy, ušlechtilosti toho kterého jazyka; latina i řečtina je nemají a není jim to v žádném směru na újmu. Čeština má tu snad světový rekord; dlužno míti zřetel, že v polštině a ruštině nejsou vyváženy přiměřenými tvrdostmi tak jako v naší mluvě, vedle níž vyjímají se tu utěšeně jako diskant vedle plnovousu: „Dští, hřiště, štěstí, dítě, Jiří (Georg), Jiljí (Egidius)“ – slůvka krásná jak ropuchy, lahodná jako kapka loje v tabáku. Je vůbec podivuhodno, jak virtuosně dovede Čech jediným často písmenem rázem zohyzdit, zesměšnit, ztrivialisovat pěkná cizí jména: Aeneas – Eneáš, Thomas – Tomáš, Maria – Máří, Moses – Mojžíš, Jesus – Ježíš (strašné! ze jména Boha udělat šišlání, schválně jej tak znechutit), Francois – František. Zajímavo, že nejušlechtilejší hláska G, v češtině, schází; její nepěkný zmetek: H, hraje v ní zato, – v opak jiných řečí, kde zůstává němé, – velkou, nečestnou (hvozd, hmyz) roli…

Aniž bych chtěl a vlastní knihu četl, byl jsem dnes rovněž konfrontován s kritikou Matky Terezy v knize Misionářská pozice. Její autor, nedávno zesnulý Christopher Hitchens, v ní v roce 1996 velmi ostře napadl tuto katolickou ikonu ze zneužití své slávy a z maření svého poslání. Prý hru na světici zneužila k získání finančních prostředků, které pak nepoužila na léčení nemocných a sycení hladových, ale na zřizování konventů pro svůj řád po světě. Zároveň prý světové chudině nechtěla pomoci od chudoby, kterou prohlašovala za vůli a požehnání Boží (stejně jako bohatství druhých). Léčitelné nemocné prý nechávala humánně umírat ve svých chudobincích (přičemž hlavní starostí bylo obrácení na katolickou víru a přijetí posledních svátostí) a sama si nechala srdce operovat na špičkových klinikách. Mnohé americké deníky knihu přijali jako špinavou práci, kterou ale musel v době glorifikace Matky Terezy někdo říci nahlas, aby se mediální obraz této ženy vyvážil. Hitchens byl do poslední chvíle ateistou (vtipně to glosoval větou, že v posmrtný život nikdy věřit nezačne, ale že zároveň má rád překvapení) a Matku Terezu, aniž by si to třeba uvědomil, obvinil z nejtěžšího (a prazákladního) hříchu – z pýchy. I kdyby to byla pravda, je znamením vlastní pýchy někoho z ní vinit. To je jediný (a základní) důvod, proč v této konfrontaci stojím na straně Matky Terezy, ačkoli jsem nikdy nebyl zastáncem její mediální adorace.

Běh času

Jabloň prý mluví ústy jader
Uprostřed svého plodu
Léta běží i bez kyvadel – 
I starci jednou pili z ňader
Ergo je smrt jen jádrem zrodu.

Naše dvě Julie, mezi nimiž byl rozdíl 95 let, se viděly loni v srpnu (foto) a ještě jednou před měsícem, když malá Julinka popřála své praprabábě k 96. narozeninám. Nevěděli jsme ještě, že budou poslední.

Přítomnost

Další moje neprošlapaná cesta, Eugène Ionesco. Včera mě bolela hlava tak, že jsem nemohl chodit, aniž bych se opíral o stěny a kusy nábytku. Spolkl jsem prášek a modlil se, aby to povolilo. Ležet se nedalo, sedět se nedalo, číst se nedalo. Chodil jsem po bytě a vymýšlel účel té chůze. Vytahoval jsem tedy z knihovny jednu Světovou literaturu za druhou a listoval jimi se zlatou horečkou v touze objevit poklad. Bolest povolila, když jsem narazil na drobty z Ionescových deníků. Četl jsem je Věrušce nahlas. Jsou děsně pesimistické, píší o konci života, který prý přichází s koncem dětství: s prvním uvědoměním zániku si prý přestáváme uvědomovat přítomnost a vidíme jen minulost a budoucnost a to, jak se jedna mění v druhou, jak běží čas, čímž se vlastně pohřbíváme. Opravdový cíl života může být pouze zachycení přítomnosti (proto se prý tolik pije, protože pod vlivem alkoholu se dostaneme do dětského prožívání přítomnosti bez ohledu na smrt). Ale i jiné zápisy mi připomněly Camusovy Zápisníky.

Cestuji, abych našel nedotčený svět, na který čas nemá vliv. A skutečně, dvoudenní cesta, poznání nového města zpomalí nějak úprk událostí. Dva dny v nové zemi se vyrovnají třiceti prožitým v obvyklém místě a tak pokažené zvykem. Zvyk uhlazuje čas, kloužeme po něm jako po navoskovaných parketách...

Úspěch mají malí chytráci, kteří se přizpůsobili událostem. Sledují nejsilnější proud. A tak vždycky vyhrávají. Vyhrávají, ale neexistují. Nejsou, protože se ztotožňují jen s proudy: přejímají na sebe tvary; sami jsou beztvární.

Omyl André Bretona je snad v tom, že se bral příliš vážně. Trochu vážně se brát musíme, jinak by to byla vrtkavost. Příklad: Alphonse Allais. Ale bereme-li se příliš vážně, není pro nás už svobody, jsme ve vězení, dusíme se.

Když má člověk charakter, je to špatný charakter, říkal myslím Georges Clemenceau. Ano, a když má svědomí, je to špatné svědomí.

Cesta do mého pravěku

Přemýšlel jsem, tati, co bych ti dal k svátku. Něco takového, z čeho budeš mít radost i tam. A přišel jsem na to. Rozhodl jsem se splnit tvoje dávné otcovské přání a svůj pár let starý synovský slib z doby, kdy už jsem si psal soběpisník a ty jsi ještě žil.

Jsou filmy, které mě vždycky přenesou do dětských snů. Není jich mnoho. Ale je jeden film, který mě přenese ještě dál – do tvých dětských snů. Je to Cesta do pravěku. Natočen byl v roce 1955, to jsi chodil do první třídy.

Tati, rozečetl jsem Plutonii! Představ si! Nevím, jestli jsi ji četl před tím, než jsi viděl Zemanův film, ale tak nějak si domýšlím, že asi ano (vyšla v roce 1951). Je to totiž ruská Cesta do pravěku a tys tolik lpěl na tom, abych si ji přečetl. Teď už vím proč. Už jsem s Borovojem, Makšejevem, Papočkinem, Igolkinem a Gromekem přešel Ruský hřbet v Nansenově zemi, ano, už jsem si přečetl i Truchanovovův dopis a ocitl se v zemi věčného světla. Tobě nemusím říkat víc a ostatní nechci připravit o překvapení. Je to nádhera.

Burianovy ilustrace jsou tak podmanivé! Koupil jsem si (dobře, to už je úchylka, ale každý nějakou má) i první vydání z Románových novinek nakladatelství Práce, o pár měsíců starší než naše Plutonie (a kupodivu v jiném překladu od Jiřího Voldána; tu naši přeložili Olga a Pavel Bojarovi). Je tam jen pár kreseb a vůbec mě to nevábí. Když ovšem vidím tohohle mamuta, hned si představím Makšejeva a Igolkina na jejich misi:

 ... museli se spokojit jen s levou polovinou těla. Pak mu prozkoumali vnitřnosti, uřízli přední a zadní nohu, odsekli jeden kel, vyloupli oko, polovinu mozku, jazyk a dva zuby. Psy na místě dosyta nakrmili. Na saně naložili i několik velkých kusů masa z kýty a ze hřbetu a pak se výprava vlekla pomaličku nazpět.

Inu, vědci. Teď si dávám v četbě intermezzo, ale těším se, až se budu moct vrátit mezi našich pět cestovatelů.

Jak jsem přežil zkázu Titaniku

Moje dnešní putování souvislostmi začnu u dvou obrazů od Františka Hlavici. Tento vsetínský malíř v roce 1926 namaloval dva obrazy, jež v roce 2010 do vsetínského muzea daroval Američan Alexandr Suczek. Obrazy jsou portréty rodičů dárce. Otec Robert Suczek se narodil ve Vsetíně v roce 1883. Jako úspěšný konstruktér a vynálezce, začal pracovat pro rakouské, německé a posléze i americké společnosti. V dubnu roku 1912 jej zastihla zpráva, že se má neodkladně dostavit do USA. Využil tedy ohlášené plavby parníku Titanik a ze dne na den si zajistil místo v 1. třídě. Neměl však hotovost na plný lístek, a tak si je nechal poslat z účtu své banky z Bruselu. Na Titaniku se plavil ze Southamptonu do francouzského Cherbourgu, ale bohužel zpráva o převodu peněz nedorazila (měl ji přinést bezdrátový telegraf) a on byl nucen vystoupit a do Ameriky jej přeplavil až den na to na palubě neméně známého parníku Lusitania (podobně přežil zkázu Titaniku i vynálezce bezdrátového telegrafu Guglielmo Marconi).

Ve stejný den jako Suczek na Lusitanii nasedal na parník Carpathia v New Yorku malíř Colin Campbell Cooper. Nevěděl, že místo do Evropy dopluje zpátky do New Yorku. Carpathia totiž zachytila volání o pomoc z Titaniku a zachránila 705 jeho tonoucích pasažérů. Kdyby k neštěstí nedošlo, Carpathia by dorazila do Evropy, kde měla kotvit postupně v Gibraltaru, Janově, Neapoli, Terstu a Rijece. A nikdy by nevznikl tento impresionistický obraz.

Nedaleko Terstu a Rijeky, v Pule sloužil tehdy mladý český rekrut Josef Kulhánek. Zum Heizendienst geeignet neboli vhodný k práci v kotelně, odkroutil si první svůj rok 1911 na lodi Bellona. V roce 1912 si jej rakousko-uherská armáda proškolila na lapiducha a pradědeček šel sloužit ke K.u.k. Marine Sanität Abteilung-Kommandu. Tam jej připravovali pro jeho následující (nakonec šestiletou) službu na lodi Zrinyi. Datum, které má ve své služební knize jako den, kdy se s ním námořní zdravotní oddíl rozloučil, je 17. duben 1912. Dva dny před tím se potopil Titanik. Jak se asi pradědeček těšil na palubu nové bitevní lodi veliké zhruba jako půlka právě potopeného parníku?

Já - lidový pěvec

K Českému zpěvníku nám do zásoby písniček, které se budeme s Julinkou časem učit, přibyl ještě Společenský zpěvník Český v 7. vydání z roku 1866. Jsou v něm písně vlastenecké, společenské, milostné, pijácké, selské, vojenské a smíšené. Postižen četbou těchto starobylých textů (noty mi činí potíže, ale jsem odhodlán si najmout učitele zpěvu), napsal jsem si po ránu na lísteček vlastní verš rázu prostonárodního. Jal jsem se ho tedy rozvinouti.

Tekou mi slzy pod okem

tekou mi tekou potokem,

potichu potokem tekou,

na tváři stanou se řekou,

řekou, která se vnoří

do nejhlubšího z moří.

Každičká slza pod okem

skončí v tom moři hlubokém.

Jak si teď procházím poetiku před sobotní první částí mého kurzu praktické poesie, podíval jsem se na ten text okem teoretika. Říkanka postavená na různém střídání daktylů s trocheji využívá krom rýmu i aliterace, ale, aniž bych to tušil, použil jsem také všechny figury vzniklé opakováním slov: anaforu, homonymní epiforu, epanastrofu i epizeuxis.

Tekou mi slzy pod okem

tekou mi tekou potokem,

potichu potokem tekou,

na tváři stanou se řekou,

řekou, která se vnoří

do nejhlubšího z moří.

Každičká slza pod okem

skončí v tom moři hlubokém.

Napadlo mě tedy do budoucna složit takové podobné vzorové básně, kde by byly obsaženy po skupinách všechny figury a tropy. Jenže na to jsem asi moc volnomyšlenkářský typ veršotepce.