Obchodníci filosofií

Když tak nahlížím do těch materiálů, z nichž se Věruška má učit na zápočty, úpím. Po filosofii reflexe přírody to teď byla estetika. Pořád ty samý plky, jejichž memorování je asi, jako kdybysme si měli zapamatovat obsah všech dílů Simpsonů a každej díl popsat třema větama – i když z těch Simpsonů si občas člověk odnese víc moudrosti než z Heideggera s Husserlem dohromady.

Když jsme dneska v podvečer dojeli do Plzně a Věruška šla na písemku, lehl jsem si v autě na zadní sedačku, pustil jsem si Deep Purply a začetl jsem se do Hovorů na útěku Bertolda Brechta. Na konci kapitoly o tom, jestli je lepší se spoléhat na lékaře, kterej nás léčí z lásky k bližnímu, anebo na lékaře, kterýmu za léčbu zaplatíme (schválně, kterýmu byste se svěřili vy?), stojí mj. tahle věta:

Muž, který přednáší o jónských filosofech, nemá pocit, že přitom také cosi prodává, že se vlastně moc neliší od obchodníka koloniálním zbožím.

Vážím si všech filosofů-akademiků, kteří si jsou schopni tohle přiznat. A o těch, co nejsou, jsem přesvědčenej, že by zato byli schopni prodávat nekvalitní vojenskej tabák v obalu Old Belt of Virginia a sami by nikdy nepoznali rozdíl. Gratuluju Věrušce, že to zatím zvládá.

Děkuju, Jiřino

Bavili jsme se s paní Š. o hereckých memoárech. Moc jsem jich nepřečetl, někdy jsem v ně ani neměl lecjakou důvěru, a tak jsem si rád nechal poradit. Paní ředitelka mi pak na jedno z našich dalších setkání donesla paměti Jiřiny Bohdalové pod názvem Měla jsem štěstí na lidi. Se stylovou stránkou jí pomáhal Petr Hora-Hořejš, kterého asi všichni znají jako autora Toulek českou minulostí (pamatuju si, jak před touhle populárně-naučnou knížkou akademici strašili, t. zn. že ji pečlivě přečetli od praotce Čecha přes Husa až po Husáka).

Je to opravdu kniha psaná vytříbenou češtinou s citem pro příběh a s absencí kýče, bulváru a naparování. Těch pár krátkých kapitol, který paní Bohdalová věnuje osudům svýho otce, by si měli mladí číst pro seznámení, starší pro připomenutí, co to byl ten komunismus. Jsou to tyhle kapitoly, který by klidně mohly být v dějepisných čítankách:

Blesk z čistého nebe
Kam mě to, proboha, vezou?
Jak nahá na pranýři
Rodinná návštěva
„Zacpěte si uši“
Noc v base
Svět přes filcové brýle
Co všechno, proboha, vědí?
„Co takhle dělat tátovi advokáta?“
Co je s maminkou?
Pozdvižení na fakultě
Malérů ještě nebylo dost!
Smutná svatba, smutná nevěsta


… a ještě pár dalších.

Vždyť jí tenkrát bylo 23, když ji estébáci odvlekli z DAMU a vezli ji až do litoměřický věznice, kde jí dali pásku přes oči a vodili od výslechu k výslechu. Byla ve třetím měsíci těhotenství. Po noci ji pustili a za půl roku byl soud s jejím otcem. Dostal 15 let odnětí svobody, za to, že u něj nějaký čas přespával kamarád, kterého vyhodila manželka, který pak skončil za kopečkama. Den po rozsudku se narodila Simonka Stašová.


Strašně se mi taky líbilo povídání o hereččině dětství a mládí (poznáte ji na fotkách? - ta druhá je z filmu Madla zpívá Evropě, do kterého byla v konkurzu vybraná). Měla opravdu štěstí na lidi, vždyť se jí jako neznámého kozlete ujala Jarmila Kronbauerová, Rudolf Deyl ml. nebo Vlasta Chramostová, aby ji připravili na talentovky na DAMU. Dvakrát se nedostala, a tak se rozhodla být učitelkou.




Jsou maturity, a tak všem studentům a učitelům věnuji tenhle citát:

Přiznávám, že mě učení nijak nenervovalo, neunavovalo, neštvalo, naopak, obrovsky mě bavilo. Myslím si, že pedagog musí být vlastně taky trošku herec, už proto, aby dokázal upoutat pozornost. Vždyť žáci jsou jen trochu jiné publikum. A katedra, to je vlastně miniaturní scéna. Pedagog nejen vštěpuje vědomosti a poučky. Před dětmi současně vystupuje, hraje, snaží se je oslovit, ovlivnit a hlavně zaujmout. Je v tom určitá exhibice i stylizace. Dobrý pedagog by měl proto být i dobrý herec.

Byl bych pro to, aby se na pajdácích učilo herectví a aby se z něj dělala zkouška. Školství by to určitě prospělo.

Tuhle fotku z natáčení mojí nejoblíbenější český komedie jsem si nemohl odpustit.

Soutěž o římský hrnec

Alcuin z Yorku napsal mimo jiné soubor 53 početních úloh pro mládež i s klíčem. Jedna z úloh zní:

100 mincí se má rozdělit tak, že každý muž dostane 3 mince, žena 2 mince a dvě děti se vždy podělí o 1 minci. Dohromady je v obci 100 obyvatel, kolik z nich je mužů, žen a dětí?

Existuje 7 řešení, Alcuinovi stačilo jedno, ale abyste vy vyhráli originální římský hrnec, musíte příjít alespoň na tři.

Alcuin mi vždycky přišel roztomilej. Jednak proto, že zavedl učení po hodinách, na čemž se do dneška, přesně 1205 let po jeho smrti, nic nezměnilo. Jednak proto, že jeho učení je jednoduchý, má lyrickou, protože anticky filosofickou příchuť a přitom je celý v latině, kterou už dneska skoro nikdo neumí - a tak vypadá i celkem složitě. No, nezní ta úloha, co jsem nahoře zadal, líp takhle?

V. PROPOSITIO DE EMPTORE DENARIORUM.
Dixit quidam emptor: Volo de denariis C porcos emere; sic tamen, ut verres X denariis emantur; scrofa autem V denariis; duo vero porcelli denario uno. Dicat, qui intelligit, quot verres, quot scorfae, quotve porcelli esse debeant, ut in neutris numerus nec superabundet, nec minuatur?

Navíc platí v latině nepřemožitelné a z latiny nepřeložitelné Curastique aute curi spirus!

Navenkovská dvojčata

Už jsem tady psal o tom, že jsem dědečkem. Mám první fotky z porodnice, a tak se jdu pochlubit. Máme dvojčata! Chlapeček se jmenuje Duel. Francouzská předloha od Georgese Neveuxe se jmenuje Le système deux. Hra vypráví o doslovném rozdvojení osobnosti, má výraznou pointu a hodila by se k nejlepším minikomediím Pierra Henriho Camiho.

Druhé dvojče je holčička, jmenuje se Blázinec v prvním poschodí a má krásné růžové šatečky. Trochu se vrtí, ale to je proto, že je živá a plná energie. Klasická komedie o šíleném sluhovi, ve které se Píďan může řádně vyřádit.

Sobec jsme my všichni

Musím ho připomenout, ač jsem ho nikdy nečet. Terezka psala o svym seznamu a jsem moc rád, že mi připomněla Gargantuu a Pantagruela, ale já dnes musím vytáhnout jméno jednoho spisovatele, kterej je téměř zapomenutej, ale jehož (aspoň ty dva stěžejní) romány bych si jednou chtěl přečíst.

Jeden se jmenuje Diana z rozcestí a druhej Sobec. Ze Sobce mám jen druhej díl, Dianu mám celou, ale v obou případech narážím na trochu nepohodlnej překlad. Těžko se tím textem prokousávám, protože u každý druhý věty přemejšlim, jak asi zněla anglicky, jelikož mi ten překlad nesedí. Tu člen, kterej by změnil smysl věty, tu nesmyslnej výkřik do tmy. A pak ten Vilouš ze Sobce (v originále Willoughby) – pro hlavní postavu prostě otřesný jméno! Ale věřím, že to jsou často překladatelský oříšky. Zkoušel jsem přeložit alespoň kousek jednoho z jeho psychologickejch sonetů a prdlajs… ani čtyřverší. Jo, a ten autor se jmenuje George Meredith.


R.L. Stevenson vyprávěl, jak za Meredithem přiběhl jeden jeho známej a křičel na něj, že je to hrozný, protože ve Viloušovi poznal sebe, a že nechce, aby o něm takhle psal. „Omyl, kamaráde,“ odpověděl autor, „Vilouš jsme my všichni!“

Kdyby někdo z Vás viděl v antikvariátě první díl Sobce (moje vydání je z r. 1928), přihlaste se, na ceně se nějak domluvíme.

Teď jsem otevřel Dianu z rozcestí a zrak mi padnul na jednu větu, která se tady určitě bude vyjímat jako celkem svébytnej a pro dnešní stoletý výročí Meredithovy smrti vhodnej citát:

„Prodlouží-li se náš život, přežijeme velmi mnoho těch, o kterých bychom si přáli, aby zatlačili oči nám.“

Jak zastavit světlo

Svět je přehlcenej informacema. Člověk už se dlouho neorientuje ve vědě, protože vlastně ani nemá proč, vždyť popisy, jak to chodí, když nevíme, že a proč to tak má chodit, jsou celkem nuda. O to víc se orientujeme v tom, kdo s kym chodí a kdo už to nerozchodí.

Je šílený, že jsem se až teď dozvěděl, že se před deseti lety povedlo jedný dánský dámě na Harvardu zpomalit a zastavit světlo. V článcích, co jsem si k tomu přečetl (ba i na harvarskym videu), jsou zase upřednostněný informace o tom, že se to využije v počítačích a informačních technologiích (IBM už má zpomalovací mikročip) a vůbec nic o tom, že by to vrhalo nějakej novej pohled na vesmír a jeho vznik a chod.

Hlodá ve mně otázka: jakou teplotu měl vesmír v době vzniku? Žádnou, protože teplota se musí nabrat z absolutní nuly? A teprve pak třeba nesmírnou? Kdyby totiž byl absolutně chladnej, tak mohl velkýmu třesku předcházet Bose-Einsteinův kondenzát. A Pánbůh do něj prostě jen střelil laserem a viděl, že je to dobré.

Tohle mě dneska napadlo, když jsem se s Věruškou učil na zápočet z Filosofie reflexe přírody. Nemám ty plky rád a přesto jim vždycky podlehnu a začnu sám filosofovat, ale spíš jako nepovedená postava z nějaký Havlovy absurní komedie. A protože se v těch čítankách k zápočtu taky docela obšírně píše o evoluci a kreacionalismu, a protože mě nedávno popudil člověk, kterej hlásá, že nepochází z opice, i když je hodně podobnej magotovi bezocasýmu, pudí mě to ke krátkýmu vyznání.

Věřím, že pocházím z něčeho opici podobného, stejně silně jako věřím v něco Bohu podobného (neboť každý božství asi vnímá jinak). Líbí se mi záludnosti vývoje stejně jako nevyzpytatelný zákruty Boží vůle. Toužím po lepším tady na Zemi jako po spáse tam někde. A k tomu všemu si ještě ničím nejsem jistej.