Kde to za to (ne)stojí

Existují místa, kam turista nepáchne, která nejsou v žádném průvodci a není proč o nich psát. Chtěl bych teď něco napsat o dvou takových v Itálii. Prvním je přístav Civitavecchia neboli vlastně Staré město. Koupili jsme si před lety s Lenkou jízdenky z Říma do první stanice směrem na sever a ve vlaku jsme předstírali hluboký spánek s tím, že čím severněji dojedeme, tím blíže budeme Toskáně. Štiplístek nás odhalil před výše zmiňovaným městem, a tak jsme byli nuceni vystoupit. Okamžitě jsem listoval v průvodci. „Nejedete-li lodí na Sardinii nebo na Sicílii, vůbec v tomto špinavém městě plném pouličních koček nevystupujte.“ Byl večer, co se dalo dělat. Jediná stará věc v tomhle Starém městě bylo přístaviště, tak jsme se rozhodli, že přespíme s výhledem na moře. Uléhali jsme už za tmy. Kočky nám daly v noci pokoj, ale komáři nás téměř nenechali vyspat a Lenčin obličej znemožnili natolik, že se při dalším stopování musela schovávat za ceduli. Když jsme se ale ráno probudili, kolem nás chodili lidé s květinami a my jsme zjistili, že spíme na hřbitově. Byli jsme nicméně hrdí na to, že jsme byli zcela jistě první Češi, ne-li lidi, co tu přespali.

Na pohled nezajímavá trafika v Monfalcone...

Když jsme letos v létě s Věruškou odjížděli z Benátek, vyhledali jsme si stanici u moře, kde bychom mohli v noci složit hlavu. Zrak nám padl na krásné jméno Monfalcone. DO tohoto přístavního města, kterému Slovinci říkají Tržič, jsme přijeli asi v jedenáct v noci a zjistili jsme, že jsme v nejprůmyslovějším městě celé oblasti, kde se vyrábí lodě, letadla, chemikálie a rafinovaná nafta. Tady asi na pláži nepřespíme. Na ulici ani živáčka, obloha se zatahuje. Jediná pamětní deska básníka Sergia Minussiho, který ani pořádně nejde vygooglit, jak je neznámej. Jinak nic, pusto prázdno, jeden park s opilou omladinou a začíná pršet. Obešli jsme tři hotely ve městě a do posledního jsme přišli úplně turch. Recepční nehnul brvou a dal nám klíčky od pokoje. Nechtěl ani zálohu. A tak jsme byli zcela jistě první Češi, kteří spali v hotelu Excelsior. Sprcha, vysoušeč vlasů, lednička s nápoji i šampaňským, které čeká na tu správnou příležitost v ledničce v Kadani, měkké lůžko – no chyběl tomu už jen elektrický loupač mandlí. Padlo tedy rozhodnutí, že v rámci zbohatlické rozmazlenosti budeme příští stopařský výlet po dvou nocích venku tu třetí trávit v minimálně tříhvězdičkovym hotelu se snídaní.

Při bližším pohledu si ale český tulák přijde na své...

Vernisáž a elektrický loupač mandlí

Včera byla v muzeu vernisáž výstavy známek. Tu jsem nestihl, ale večer byla jiná Vernisáž. V Československém dokumentačním středisku se zachovala vzácná nahrávka hry Václava Havla s tímhle názvem v nastudování redaktorů českého vysílání Rádia Svobodná Evropa. Premiéru měla na Silvestra v roce 1977 v režii Milana Horníka a roli Bedřicha tu ztvárnil Karel Kryl! V dalších rolích se představí Rozina Jadrná-Pokorná a Miroslav Petera. Včera tuto nahrávku po 30 letech pustila do éteru stanice Vltava.

Jak mě nenadchlo Odcházení, Vernisáž bych zařadil mezi to nejlepší, co jsem v rozhlase slyšel. Překvapili mě oba představitelé manželů Michala a Věry, jak hezky to zvládli, sice reportérský tón byl z jejich hlasů rozpoznat, ale nebylo to na škodu. Karel Kryl to zahrál přesně jako kdyby to hrál sám Havel. Naprosto neherecky. A tyhle souvislosti právě z té hry dělají ještě něco autentičtějšího než je klasický nastudovaný text rozhlasové hry. Co ale na mě zapůsobilo nejvíc byla myšlenka hry. Ta mi byla bližší než košile, cítil jsem ji na těle jako silonové tílko. A v jednu chvíli jsem vyprsknul smíchy, a to jsem byl v místnosti sám.

Varování: Následující část článku vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.

O čem to tedy je. O ideálním manželském páru. Michal a Věra si právě dozařídili nádhernej byt, který kombinuje archaické kusy s moderními, prostotu s nabubřelostí a prostě, jak se v jejich hantýrce říká, dostal ksicht. „Nestačí mít rád staré věci, ale musíš vědět, jak je sehnat,“ poučuje Michal Bedřicha, neúspěšného kamaráda, který přišel na návštěvu, tedy na jakousi vernisáž. Vrcholem téhle pasáže je... „Co je tohle?“ ptá se Bedřich. „To je kazatelna. Pravá barokní.“ „Michal zjistil, že tu ruší jeden kostel, tak se tam vydal.“ „A stála mě jen tři stovky, kamaráde.“ To necituju přesně, ale tak zhruba po paměti. „A k čemu ji máte?“ „Vždyť je to nádhernej kousek!“ „A všiml sis támhletoho kinžálu na stěně? Ten koupila Věra sama, jakoby věděla, že přesně takovej sháním. No není úžasná?“ „Ovšem největší radost mám z týhle gotický madony. Víš, co to dalo práce sehnat takovou, která by se vešla přesně do tohohle výklenku? Všude měli buď menší nebo větší.“ Michal s Věrou jsou ze svého bytu nadšeni. „A kdy si ty zařídíš pořádně byt? Nebudeš přece pořád žít v tom provizoriu? A co Eva? Ta na to není, viď. Já vím, nechceš o tom mluvit. Ale mi ti chceme pomoct.“ Asi takhle nějak vyznívá konec každé pasáže. Druhá část je snad o vaření. Věra nabídne Havlovi jakési jídlo, název už si nepamatuju, něco jako grundies polité něčím, co už si taky nepamatuju. Chutná to jako ostružiny. A začne óda na Věřiny kuchařské schopnosti. A Michal taky ze Švajcu kromě spousty elpíček přivezl i elektrický loupač mandlí. Další část je o dítěti, jak to jejich je chytré, krásné, roztomilé a jak je to smysl života, který naprosto změní naše nahlížení na svět a naše hodnoty. Pokaždé následuje jízlivá poznámka směrem k Bedřichově Evě, že neumí vařit, že nechce dítě a tak podobně. Další část je o manželském soužití. Začal jsem prskat smíchy, když po vyjmenování společných zájmů padla věta, že si skvěle rozumí i tělesně. „To by ses divil, Bedřichu, kolikrát my dva to spolu děláme!“ A následuje Věřiná óda na Michalovy schopnosti v posteli (hned demonstrativně předvedené střídavým líbáním krku a ucha) a Michalova óda na Věřinu péči o vzhled. Pokaždý k tomu přistupujou, jako by to bylo poprvé, a nedělají to jen tak halabala, jak to jistě má Bedřich s Evou. Bedřich jim většinu věcí klidně odkývá, občas se ironicky zeptá, ale zůstává věrným posluchačem. Když tu náhle se zvedne, že už půjde domů, že jde ráno do práce a musí se vyspat. Scéna která následuje je částečně zahraná částečně popsaná vypravěčem. Nebudu ji prozrazovat, ať i ti, co tohle čtou, mají o důvod navíc si tu hru někde sehnat.

Konec části článku, která vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.

Jak jsem najednou rád, že žijeme v provizoriu (kdo u nás byl, asi by ještě něco dodal, ale já si to už od té doby ze dvou třetin uklidil), že Věruška neumí připravit avokádo plněné smetanovým dipem podávané na rukole s balzamikovým dipem a dozdobené nakládanými melounky, fíkem a mrkví, ale jinak hlady neumíráme, že dítě chceme, ale nemusí být nejkrásnější a nejchytřejší ze všech, že si v posteli rozumíme, aniž bych já musel být sexuální atlet a Věruška sexbomba i při drhnutí podlahy, že prostě nežijeme ideální životy, ale občas jsme naštvaní na svět, občas i na sebe, občas máme chmury, občas vypadáme ošklivě a občas nám smíchy z toho druhého praskají opary na rtech. A ani nevadí, že nemáme elektrický loupač mandlí ze Švajcu.

Střelnice v. bývalý kulturák

Střelnice je údajně malá, nedostatečná a oproti bývalému kulturnímu domu horší. Nechci se zastávat domu, v němž mám kancelář, ale přeci jen si dovolím několik poznámek.

Paní Květa ve svém příspěvku do diskuze píše, že Střelnice kapacitně neodpovídá velikosti města. V Kadani žije něco pod 18 tisíc lidí. Proto spíše než velikosti města kapacita neodpovídá představám jednotlivců, kteří si myslí, že žijí ve městě minimálně okresním, ne-li krajském.

Velkokapacitní kulturní dům postavený v jedné z pětiletek nebyl stavěn ani jako kulturní ani jako tehdy oblíbený osvětový dům, ale jako tovární hala, která byla posléze využita jako kulturní shromáždiště pro nově budovanou sídlištní zástavbu. Že se dnes v bývalé tovární hale prodává „asijské smetí“ je asi důsledkem toho, že si je čeští smetíchtivci kupují.

Není divu, že se po architektonickém socrealistickém marasmu radní a zastupitelé Kadaně nechali v 90. letech zlákat myšlenkou udělat nový kulturák v prostorách krásné historické stavby z 19. století, která byla za podobným účelem budována. Opravování starých budov a jejich přestavování na domy sloužící kultuře se ale dělo už za socialismu, např. synagogy v Uherském Hradišti či Dobříši, hostinec ve Vítkovicích, pivovar v Bechyni či bývalé kino ve Šternberku. Otázkou na projektanta (více než na památkáře) je, zda se v Kadani vše udělalo tak, aby se adaptace pro nový účel povedla na jedničku. Sám bych jako bývalý kantor dal dvojku s odřenýma ušima a to zejména za prostor jeviště, které mohlo být širší, a vzhledem k tomu, že nebylo památkově chráněné, tak i divadelnější s lepším zázemím. Nijak zvlášť skvěle není řešen ani balkon. Parkovací místa jsou problém kvůli zástavbě, nicméně byly vybudovány parkovací plochy pod hradem.

Dům kultury v Stalinogorsku (ilustrační obrázek)

90. léta byla obdobím, kdy zájem o masovou kulturu upadal, asi zejména v souvislosti s domácími medii. Trend se změnil pouze u maturitních plesů. Třídy měly dříve maturitní plesy po dvou (to byl i můj případ) a využití plné kapacity sálu dvakrát třikrát do roka nebylo nejefektivnější. Některé dnešní třídní kolektivy mají velké nároky na kapacitu a je smutné, že i čistě kadaňské třídy mají maturitní plesy v Chomutově. Budiž jim to ale přáno, do okresních měst se přeci vždy logicky jezdilo za vyšším standardem (samozřejmě za vyšší cenu – v našem diskutovaném případě min. 4x). Zároveň ale věřím, že tento trend je za zenitem a větší roli než počet kamarádů mimo třídu bude zase hrát slavnostnost chvíle spojené s určitým kolektivem a rodinou.

Normální plesy, alespoň ty, kterých jsem se měl možnost zúčastnit, si na kapacitu stěžovat nemohou a ani nestěžují. Velikost tanečního parketu neodpovídá při stolové úpravě možnostem pořádání celostátní taneční soutěže, ale i tato možnost se nyní diskutuje (při úpravě jakési boční tribuny pro diváky). Nicméně jinak není velikost parketu menší než třeba při stolové úpravě v chomutovském divadle. Do letošních tanečních nastoupilo 17 párů, na což by stačil i třetinový sál. Pokud si chcete zatančit, přijďte třeba 5. prosince na věneček.

Na ostatní akce kromě jmenovaných maturitních plesů je Střelnice prostorem dostačujícím, pro mnohé další mimo letní sezónu každotýdenní akce má město k dispozici ještě Orfeum. Pro skromnější scénu do 50 diváků je na Střelnici stále více využívaný sklepní klub. Když jsem na naše webové stránky včera vkládal 200. akci (počítáno od března), docela mě to překvapilo. Ani nevím, jestli mile. Nedostatky se najdou vždycky, sám vím, že tu není v pořádku všechno, ale jsem vždycky rád, když se kromě toho špatného zmíní i něco, co je pozitivní. Pak nemusím ony zlé jazyky hned považovat za jedovaté. Ale už jsem si celkem zvykl, takže si z toho zas tak těžkou hlavu nedělám. Naštěstí třeba paní Květa aspoň napsala, že je Střelnice hezky opravená. No vida, tak přeci něco hezkého.

Podobenství o starci a jeho synu

Caravaggio: Obětování Izáka, 1603 (Galleria degli Uffizi, Florencie)

Wilfred Owen († 4. listopadu 1918)

(originál zde)

Tak povstal Abram a do suchého dřeva ťal
a nesl s sebou oheň a nesl nůž a šel.
A jak se svým synem sdílel radosti i žal,
Izák, ten prvorozený, promluvil a děl,
Můj otče, zřím přípravy ty, železné okovy i oheň,
však nikdež beránka co oběť nevidím.
Pak svázal Abram synka koženými řemeny,
postavil hrazení a vyhloubil zákopy
a vytasil nůž, aby svého syna zabil,
když hle! anděl z nebe k němu zavolal, řka
Nevztahuj svou ruku na hocha,
aniž mu cokoli čiň! Zři,
skopec chycený v houští za rohy!
Skol Skopce Pýchy místo něj.

Ale ten stařec neslyšel, podřízl syna a se synem
půl synů Evropy, jednoho po druhém.

Mefistofelovo lejno

Jak jsem tu onehdy psal, půjčil jsem si kvůli vinobraní knihu od Thomase Manna Doktor Faustus. Když jsem zjistil, že má 550 stránek, rozhodl jsem se ji jen prolistovat a vyhledat pasáže věnované obřadům při sklizni vína. Po prvních stech stránkách jsem zatím neuspěl, ale stala se mi jiná věc. Začetl jsem se. Knížka patří mezi vyzrálá díla autora, který byl v době sepsání už přes 15 let držitelem Nobelovy ceny a než knihu po pěti letech vydal, četl ji přátelům, aby zjistil, jak bude na čtenáře působit. Jsem tedy teď na studiích filosofie a teologie na univerzitě v Halle, seznamuji se se studenty a profesory a začínám chápat mnohé, co tyto zapeklité obory v sobě skrývají. Popis profesora Kumpfa, který při hodinách teologie říkal „Tisíc kulí!“, „Mordsec hadry!“ a „Do frasa!“, mě uchvátil. Když ho někdo naštval, hřímal: „Ať ho čerchmant lejnem oblaží, amen!“. Čerchmant byl ďábel, jindy taky „Starý Chlupáč“, „Mistr Oháňka“ nebo „Černý Kašpárek“. Profesor Kumpf měl to, co musí profesor mít, aby zaujal. Svérázný styl.

V předchozí kapitole XI. je naprosto trefně popsána situace, v níž se vědy jako teologie nacházejí.

Nebylo by bývalo lépe onu „skutečnost“ lidského smyslu pro nekonečno ponechat zbožnému citu, krásným uměnám, volné kontemplaci, ano i exaktnímu bádání, jež v podobě kosmologie, astronomie, teoretické fyziky je zmíněnému smyslu schopno sloužit s veskrze zbožnou oddaností tajemstvím stvoření – namísto toho, vyčleňovat ji jako zvláštní duchovědu ze všech ostatních a budovat z ní soustavu dogmat, jejíž vyznavači se kvůli třeba jediné tečce nad i potírají pak do hrdel a statků? … Existuje snad jiná disciplína, při jejímž pouhém pojmenování bychom měli stejně silný pocit, že jsme se ocitli znovu někde v minulosti, v šestnáctém, ba až ve dvanáctém století?

Hlavní postava románu se dostává do situace, do níž se já dostávám ve všech svých diskuzích s humanitními vědci, s kterými mám občas příležitost se bavit. Mají zalíbení v tom, že se baví o otázkách svého vědního oboru, ovšem vyhýbají se jakékoliv debatě, která by šla ke kořeni věci a dotkla se samotného postavení těchto oborů mezi ostatními vědami.

Podobné radikální dotazování bylo by bývalo na místě a nadějné u myslí, jež alkohol zbavil ostychu, někde v krčmě za nějaké pitky. Leč je pochopitelné, že členové takového sdružení, jakým byl "Winfried", měli tu výhodu, že mohli opovrhovat jak "menzurou", tak i "trestným pitím z korbele", a byli tedy neustále střízliví, to jest kriticky opovážlivým otázkám, dobírajícím se samé podstaty, zhola nepřístupní. Věděli, že stát i církev potřebují duchovní do rozličných úřadů, a tedy se připravovali na takovou dráhu. Teologie byla jim čímsi daným – a ona pohříchu i je čímsi historicky daným.

Nebylo lze se nezačíst. Dnes je podobných úřadů pro trochu odlišné obory než teologie taky celá řada. Ten uprskanej brach nás stále oblažuje stejným lejnem. A já budu asi muset to vinobraní hledat v Josefovi a jeho bratrech.

Aljechin, Nimcovič a další

S Brďou jsme vždycky hráli otevřený hry, a tak pořádně jiný neumím. Stalo se jakýmsi nepsaným pravidlem, že to na mě soupeři poznají a hrajou proti mně s černými vždycky něco polozavřeného, co ani nevím, jak se to jmenuje, natož abych to uměl. Jirka Liška zahrál Aljechinovu obranu a po 13. tahu jsem se vzdal. Ve druhém kole Krajského přeboru poslední třídy proti mně soupeř z DDM Most „B“ (tentokrát zhruba stejně starej a ne na čtvrtý, ale už na třetí šachovnici) zahrál skandinávskou obranu. Nevěděl jsem, jak se hraje a to mi asi pomohlo, protože na moje nestandardní tahy nebyl připraven. Připravil jsem soupeře o pěšce a brzy jsem měl materiální převahu, které už se dalo jen těžko odolat. Je to neuvěřitelný, ale přestože to hraju jako ponocnej, mám v turnaji zatím stoprocentní úspěšnost. Ostatní až na jednoho zase prohráli, a tak jsme předposlední (a za námi jen kamarádi ze Žatce, na které se moc těším). Příště ale hrajeme s DDM Most „A“, tak tam mě konečně zase dokážou, že nic neumím.

Následující pasáž je asi spíš pro Brďu. Aaron Nimcovič, jehož učebnici jsem si pořídil, píše o skandinávské obraně hned na začátku první kapitoly v oddílech nazvaném Převaha v zahájení – ideál a Výměna s následným ziskem tempa. Jenže já jsem tu knížku rozečetl až po bitvě, a tak jsem místo výměny posunul královského pinčla vpřed a soupeře jsem asi zmátl.


I když hrál správně 2… Jc6 3. e5 Sf5 4. a3 e6 5. Jf3 f6 6. Sb5, pak přišla Dd7, 7. 0-0 Sg4 8. Sf4 a6 9. Sa4 g5 10. Sg3 Jh6? 11. exf6 Sd6 12. Sxc6 Dxc6 13. c3 Sxg3? 14. fxg3 Vf8 15. Dd2! Jf7 16. Jxg5 Jxg5 17. Dxg5 Sf5 a podle mýho už tady to bylo na vzdání... Soupeř byl ale nezmar a tak se hrálo až do 44. tahu asi dvě hodiny.

Učinil jsem předsevzetí. Protože hraju opravdu v kvalitativně nejhorší soutěži, naučím se s černýma figurkama taky jednu polozavřenou hru, kterou budu všechny šokovat. V učebnici o ní stojí, že se v současné době hraje zřídka: Přesto však bílý nesmí podceňovat soupeřovu výstavbu, protože při slabé hře by černý mohl brzy převzít iniciativu. Je tady řeč o Nimcovičově obraně. Tešte se, bílí soupeři. Teš se, Brďo!

Chybělo mi srdce

Jules Amédée Barbey d'Aurevilly se narodil přesně před dvěma sty lety, na dušičky léta Páně 1808. Kromě románů a povídek, kterými ovlivnil spoustu známých prozaiků, napsal i dvě básnické sbírky, které vyšly až po jeho smrti. Z té první, která by se dala přeložit jako Prach, jsem oprášil jednu o lásce, která jako by znala ten o dvěstě let mladší příběh, který se udál a udává mezi mnou a Věruškou. Barbey d'Aurevilly báseň věnoval neznámé ženě, já toto přebásnění věnuji Věrušce.

Chybělo mi srdce a tobě chyběl plamen,
byli jsme nedokonalí, ale připravení.
Ty citem mým, a já duší tvojí zmámen
rozkvetli jsme si jak z jara lomikámen
a ještě teď jsme z toho rozechvění.

Tys dala víc! Patří ti dík, má svatá ženo,
za to, že v hrudi mi zas srdce láskou buší…
Já jsem ti rozsvítil, když bylo zataženo,
tys ale rozehnala oblaka v mé duši!

Klesal jsem hloub a hloub… Mí strážní andělé
ponechali mě v té hloubi prázdnotě na pospas…
cítil jsem závan jejich křídel za noci probdělé,
v níž Bůh mi otevřel tvou náruč a v ní tisíce tvých krás!

Miluju tvoje ruce… Jsou potupou všech křídel;
protože křídla, běda, jen k odletu se mají:
Anděl mě opustil, i Bůh se za něj styděl,
ale ruce, tvé ruce tu se mnou zůstávají…