Pátkem, sobotou a nedělí pokračovala
dílna pohybového divadla a jako elévové v této branži jsme často zůstávali sedět se zježenými vlasy. Naštěstí na nás bral Juráš ohledy a všechny výtky nechal ve formě faktických poznámek a něžných vstupů.
Vyzkoušeli jsme si celou škálu interaktivních pohybových studií, ve dvou lidech jsme dělali kotrmelce, hledali rovnováhu, škrtili jeden druhého, cvrnkali do sebe a pak domalovávali pohybem, co jsme pod tím cvrnknutím pochopili, několikrát se snažili propojit pohyb se slovním projevem, vyjadřovat v konverzaci jedním slovem myšlenku, na kterou bychom normálně potřebovali jednu větu (na naši scénku s Danou budu dlouho vzpomínat), nebo jednou a tou samou větou všechny repliky v jisté situaci (věty, na které se vzpomínám byly např.
„To nejsou vajíčka, to jsou záprdky“, „Alkohol způsobuje cirhózu jater“, „Ono to klouže“, „Originál je vždycky originál“; mně byla určena věta
„Běž do prdele“ a musel jsem s ní pozdravit, zeptat se na cestu, poděkovat a zase se rozloučit). Orientace v prostoru naslepo se spojila s procvičováním důvěry: se zavázanýma očima jsme drže se za ruce v hadu chodili přes půl hodiny po celkem členitém terénu uprostřed sídliště Březenecká, chvílemi byli rozpuštěni na osahání okolí a posléze zapojovali fantazii při určování objektů, které nás obklopovaly – no, nebyl bych to já, abych nezahučel do rybníčka, podél něhož jsme šli – na fotografii dole si můžete lehce spočíst, kde to asi bylo (fotit při akci jsem nás bohužel nemohl, neb jsem foťák neměl s sebou a navíc jsem nic neviděl). Dneska už bylo vidět pokroky i v naší činoherně odkojené polovině, a tak jsme se pouštěli i do větších akcí. Bolí mě teď šíleně za krkem, na prsou a na stehnech, ale cítím se výborně. Pořád to ovšem bylo jen přičichnutí k tomu, co je to pohybové divadlo, a tak už se těšíme na srpnové pokračování. Díky, Juráši!
(více fotografií
zde)
...
