26. června 2009

Nemožnost

Ve své autobiografii napsala Pearl S. Bucková, laureátka Nobelovy ceny, větu, kterou si teď v mé vlastní parafrázi pořád opakuju.

Všechno je možné, dokud se to neukáže nemožným. A je možné, že to nemožné je nemožné jen do chvíle, kdy se to stane možným.

25. června 2009

Lipsko III.


V tramvaji jsem si četl malého průvodce po Lipsku pro ženy, co jsem ho pořídil pro Věrušku, a při tom mi něco doklaplo. Mám doma několik německých knih a taky několik knih anglických vydaných v Německu. A většina je jich z Lipska. Kdo z vás nezná nakladatelství Brockhaus, Meyer nebo Tauchnitz, bude určitě znát aspoň Baedeker.


Už ve středověku bylo Lipsko tržním centrem oblasti a místní tržiště předčilo ty v Erfurtu, Halle nebo Magdeburgu. V roce 1497 a 1507 z něj ale dekrety císaře Maxmiliána I. udělaly opravdovou veletržní metropoli, mílové právo bylo rozšířeno na 15 mil (122km) a Lipsko mělo povoleno konat trh třikrát do roka po osm dní.


V roce 1996 byl vystavěn nový veletržní areál na předměstí. Tam mě vyložila tramvaj číslo 16 a do příjezdu autobusu č. 84 zbývalo asi 50 minut. Nikde nikdo. A tak jsem šel něco nafotit.



A tuhle pětimetrovou růžičku jsem utrhnul pro Věrušku.


Cesta ke kamionu byla krušná. Jel jsem sice celou dobu sám, ale řidič se mnou musel projet všechny vesničky, přes které ho jízdní řád hnal. Zastavil jsem u hlavní brány BMW Werk, ale musel jsem ještě pěšky dojít pár kilometrů k první bráně.


Tam mě čekalo plavidlo se spícím kapitánem, ale po probuzení jsme povídali až skoro do půlnoci. Ráno Pavlík připravil pravou kamioňácou snídani, čaj a párky na vařiči. A když jsme si pak dali jako dezert čokotatranku, ukázalo se, že se náš stav začíná nebezpečně prohlubovat a že je na čase jet domů.


24. června 2009

Lipsko II.


V kostele sv. Tomáše stejně jako u Mikuláše hrál na varhany Bach. Nicméně tady hrál víc a je tu shodou okolností jeho hrob. Shodou okolností proto, že byl původně pohřben v St. Johanniskirche, ale tam byl zapomenut (a vidíte, já si říkal, že něco podobného by mohlo potkat tak možná Vivaldiho, ale Bacha?). Objevili ho až v roce 1894, tedy pokud se dá věřit tomuhle obrázku.


Ke sv. Tomášovi ho přemístili až po druhý světový válce, během níž byl Johanniskirche poškozen nálety, v roce 1950, 200 let po Bachově smrti.


A na tyhle varhany hrál.



Lipská univerzita vznikla tak, že před šesti sty lety Václav IV. v podstatě vypudil kutnohorským dekretem Němce z Prahy a ti se v Lipsku shromáždili v takovém počtu, že jim tam v prosinci roku 1409 saský kurfiřt založil novou univerzitu. V minulosti tam studovali třeba Goethe, Leibnitz nebo Nietzsche, dneska v jejích moderních budovách studuje 30 tisíc studentů. V pondělí tu bylo docela živo, ale zrovna, když jsem míjel davy studentů a sochu Leibnitze, začalo hromadné vytahování deštníků.


Nechtělo se mi z Lipska, aniž bych viděl největší evropský památník. A tak jsem prošel kolem místní opery, která byla spolu s mnoha dalšími budovami postavena jako moderní budova po druhé válce, kdy původní opera, kde dirigoval třeba Gustav Mahler, podlehla bombardování. Chytil jsem to náměstí před operou životaprosté, a tak jsem si říkal, že ten déšť je aspoň k něčemu dobrej. K památníku bitvy národů to bylo ještě dost daleko na to, aby se rozjasnilo.


Nerozjasnilo. Celou cestu po Pražské ulici chcalo a chcalo. Byly to snad čtyři kilometry. Když jsem konečně dorazil, památník bitvy národů nebyl přes hustý déšť skoro vidět.


Navíc se památník opravuje, aby byl v roce 2013 na cajku, a hyzdí ho lešení. Tak aspoň z dálky obrysy v chmurné atmosféře!


Pavlík se mi doma v kamionu smál a já jsem se rozhodl, že kašlu na pietu a pojedu co nejdřív za ním. Jenže, nejbližší tramvaj mi jela z Německého náměstí a já tam nemohl najít. zastávku Když jsem konečně v jednom rohu objevil koleje, stoupl jsem si na zastávku a obdivoval okolí. Je tu Institut Maxe Plancka, na jehož stránkách jsem objevil tohle video, s jehož poselstvím souhlasím, protože lidoopi jsou humánnější než lidi!

Stál jsem tam a za budovou objevil tenhle nádhernej pozůstatek NDR. Těch pozůstatků jsou ovšem v Lipsku mraky.


A jak tak jsem přemýšlel o tom komunismu, zjistil jsem, že ta stanice, na který čekám, je pouze konečná a lze na ní jen vystoupit.


Než jsem našel nástupní zastávku ve správném směru, zbývalo mi patnáct minut, abych stihl autobus z lipského výstaviště. Podíval jsem se do mapky, co mi dali v informacích, a čekalo mě 18 stanic. Další autobus mi jede za hodinu, povídám si, a tak další díl bude o výstavišti.

23. června 2009

Lipsko I.


Jel jsem zase po dlouhé době s mým dvorním kormidelníkem Pavlíkem v jeho novém korábu přes Berlín do Lipska. Berlínem jsme tedy jenom projeli, na nic jiného nebyl čas, ale prošli jsme se tam po jednom smeťáku a taky jsme navštívili jednu stanici U-bahnu, kterou jsme v naší fantazii překřtili na ZOO, i když jsme byli někde na kraji U6 nebo U8. Pavlík ale zrovna má s sebou román Christiane F. Říkal jsem mu, že Věrušce se moc líbil, a dospěl jsem k názoru, že si ho asi taky někdy budu muset přečíst. Asi až se mi narodí dcera.

Nicméně cesta nás vedla zpátky na jih na předměstí Lipska. Nehledal jsem si o tomhle saskym půlmilionovym centru nic dopředu, ale nezaváhal jsem a ve vyšetřených pěti hodinách se rozhodl jej prozkoumat na vlastní pěst.

Jel jsem šíleně dlouho autobusem, ale svezl mě až do centra, a tak jsem si říkal, že zpátky to bude pohodička. Jen si zapamatovat číslo 84. Jenže na informacích mi řekli, že 84ka odtud nejezdí, že budu muset tramvají, a že to ani nepojede až na tu stanici, odkud jsem vyjel, ale na stanici o pár kilometrů blíž. Po téhle skvělé zprávě jsem si šel prohlédnout centrum, s vědomím, že se nikde nesmím moc flákat, nebo nedojedu ani na tu předposlední stanici.


Místa, která by stála za návštěvu, mi Věruška poslala v esemesce, a tak jsem zamířil nejdříve ke sv. Mikuláši. Je to kostel zvenčí ještě gotickým ale uvnitř už šeredně klasicistní.


Ve škole vedle kostela se učili třeba zdejší rodáci Leibnitz nebo Richard Wagner.


Na náměstíčku u kostela začala v říjnu 1989 německá revoluce – hezky je to připomenuto na jedné desce vsazené do dlažby, ale protože ji zrovna obdivovali američtí turisté a já neměl moc času, vyfotil jsem Věrušce tenhle vzkaz z mříže v takovym nenápadnym rohu kostela a šel jsem ke sv. Tomášovi. Počasí mi zatím přálo.

Pokračování už zítra.

21. června 2009

Etnofest

3. ročník Etnofestu se Martinovi Šílovi zase dramaturgicky a organizačně víc než povedl. Na rozdíl od loňska nám ale moc nepřálo počasí. V pátek v sedm hodin večer jsem stál před rozhodnutím: buď risknout festival venku s tím, že se při prvních několika kapkách deště akce ruší kvůli nezakrytelnosti zvukových a světelných aparátů na řece a u ní, nebo to udělat uvnitř na Střelnici pěkně v klídku, ale zcela ztratit atmosféru. Hodně toho radilo pro druhou variantu, především zvukaři se snažili chránit svoje cajky a i vrh mincí dopadl kladně pro Střelnici, ale nechal jsem se Věruškou-rosničkou svézt za Kadaň tak, abych měl výhled nad Krušné hory, a nakonec jsem rozhodl pro venek. Trnul jsem, ale až na pár kapek při závěrečném koncertu, který jsem jediný nenafotil, abych se vyspal na Hasištejnské divadelní hrátky, to dopadlo skvěle. Jenže se nechali odradit diváci. Nebylo jich víc než osmdesát. Druhý den jsem čekal na Irskou noc tak minimálně dvě stovky diváků, jelikož už minulý rok jich bylo přes dvěstě, ale přes krásnou jasnou noc, jich minimálně polovina z mnou očekávaných zůstala doma pěkně v teple. Jediné, co se na to dá říct, je, že kdo nebyl, prohloupil. Tolik skvělé muziky a různých vizuálních zážitků jsem dlouho neslyšel a neviděl. S Věruškou jsme si včera taky vypustili svůj thajský balón a přáli jsme si tajné přání. S Martinem jsme těch balónů objednali dvěstě a představovali si, jak to na té obloze bude vypadat, až všechny najednou lidi vypustí. Ale ony nakonec krásně vypadaly i ty jednotlivé postupně vypouštěné lampióny, které vítr odnášel směrem po proudu Ohře. Příště se na to vysereme.

Vesna V. Caceres


Aneboafro


Nepočetné diváctvo


Ohňová show Pa-Li-Tchi






Jauvajs


Coiscém


Vypouštění thajských balónů


Irish Dew


Mladí věkem


V pátek odahrálo divadlo Navenek představení Duelu a Blázince v prvním poschodí pro seniory z různých domovů. Sehnali jsme autobus a přesto, že neměl plošinu, vešli se do něj všichni starouškové, včetně pěti s vozíčkem. Jelo se dokonce nadvakrát.


Jak nám slečny a paní opatrovnice sdělily, někteří už byli ráno při podávání snídaně oblečení do divadla a musím říct, že herci do výkonu dali opravdu všechno, aby odcházeli spokojení. Na podzim chtějí dalšího Kristiána, dá se soudit, že se jim hra líbila.









Finská polka


Dneska jsme měli na Hasištejně vokální kvarteto Laurus. Vyplnilo naše jinak divadelní hrátky renesančním a barokním hudebním repertoárem a nakonec dali závěrečný koncert pro divadlo Navenek, kde už zpívali své oblíbené písničky, africké rytmické, ale taky Finskou polku, která mě naprosto nadchla. No poslyšte sami (zhruba takhle to znělo i od Laura).