Někdo má rád poesii

Wisława Szymborska sice získala Nobelovu cenu za literaturu, ale psala a píše básničky, takže ji zná málokdo. Hezky to sama vystihla jednou takovou.

Někteří
– tedy ne všichni.
Ani ne většina všech, ale menšina.
Vyjma škol, kde se musí,
a samotných básníků,
jsou to tak dva lidé z tisíce.

Mají rádi
– ale někdo má taky rád nudlovou polévku,
někdo má rád poklony a barvu nebe,
někdo má rád starou šálu,
někdo rád stojí na vlastních nohou,
někdo rád hladí psy.

Poesii
– jenže co je zač ta poesie?
Nejedna rozechvělá odpověď
na tuto otázku už padla.
A já nevím a nevím a držím se jí
jako záchranného zábradlí.

P.S. Jiná její báseň mě ispirovala k následujícím dedikovaným veršům. Přečtou si je možná dva lidé z tisíce, ale napsal jsem je jenom pro jednoho člověka, aby se jich mohl chytit jako toho spásného zábradlí.

P.P.S.

Oblékla ho do kůže,
vyztužila ho kostmi a svaly,
vlila mu krev do žil
a vypravila loď,
na níž se přeplavil na druhý břeh.
Tehdy se narodil.

Dnes na té samé loďce
odjela jako černá pasažérka
tam, kam nepřeletí žádný pták,
kam neklene se žádný most,
tam výš než do oblak
tam dál než na věčnost…

Trocha historie nikoho nezabije

Už i Kuba zná Slavatu a Martinice. Chtěl jsem ho minulý víkend trošičku motivovat, aby se ve svých deseti letech učil pořádně dějepis, a tak jsem mu před spaním dával otázky. Když jsem se zeptal, kolik měl Karel IV. manželek, vyjmenoval mi je bez chyby do jedné. Když jsem chtěl vědět, s kým na konci své vlády bojoval Jiří z Poděbrad, věděl, že s Matyášem Korvínem. Probrali jsme ještě Moravské pole a obě defenestrace. Moc se mu líbil příběh o vyhození dvou místodržících Jaroslava Bořity z Martinic a Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka, které náhodou odnesl i písař Fabricius. To na žáčky zabírá.

Když jsem po třech dnech znovu přijel do Plzně, v antikvariátu na mě čekala knížečka editovaná v roce 1912 s názvem Přehled náboženských dějin českých. Autorem není nikdo jiný než Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Je to jistě podivuhodná osobnost českých dějin, 10 let po vyhození z okna se stal nejvyšším kancléřem království českého a nositelem Řádu zlatého rouna.  Útlou knížečku, kterou jsem si z Plzně přivezl, tvoří vlastně jen část 5. knihy čtrnáctidílných Slavatových pamětí. Tvoří ji vždy přímý extrakt z pramenů (Annotationes autoris) a vlastní komentář (Glossa autoris). Ve výpiscích z Hájkovy kroniky jsem našel tuhle zmínku o Vroutku, nedalekém městečku, kam jezdíme za muzikou a s Navenkem:

Jednoho času (1441) Žatečtí z návodu svých bludných kněží jakousi novou a v své zemi neslýchanou v svém městě zamyslili sektu, proti které jeden pobožný a učený farář v městečku Vroutku učinil podstatné kázání, jejich bludy z písma svatého ukazujíc. Žatečtí to uslyševše, sebrali se a táhli k Varteku vojensky a dobyvše jeho rozbořili, a když byli dotazováni, proč jsou to učinili, dávali za odpověď, protože jsou Vroutečtí měšťané nechtěli tak jako oni věřiti.

Hájkova kronika (vydání 1819) je celá digitálně na interentu, tak jsem si tu událost našel a je tam a pod rokem 1442 v tomto znění.

Glossa autoris

Vzrušuje mě, když čtu v historických pramenech něco o místech, která znám. Nedávno jsem takhle našel zmínku o jakémsi Janu z Kadaně, který měl být arcibiskupským administrátorem v době Jiříka z Poděbrad, což je celkem významná funkce. A také jsem objevil, že nějací asi kadaňští měšťani (erbu cválajícího koně) chvíli vlastnili tvrz Paskov až u Frídku-Místku.

Sex noci svatojánské 28/VI 2010

Další Věruščiny fotografie najdete zde.

Fotogalerie pana Peti je na stránkách divadla.

Dálky a vzdálenosti

V proslavené knize Země lidí, v níž Antoine de Saint-Exupéry vypráví o svém ztroskotání na Sahaře, ale i o mnoha dalších svých životních zkušenostech, se mj. píše:

Zídka u zahrady doma může skrývat víc tajemství než čínská zeď a dívčí duše je spolehlivěji chráněna mlčením než saharské oázy písečnými náspy. 

Zapomínáme na to, a tak cestujeme do dálek a platíme si za zážitky. I já jsem občas fascinován dálkou, ale snažím se, aby i ty kilometry, které k ní vedou, nebyly přeskočené, ale aby dostaly nějakou náplň. Proto stopuju. Ale dobrodružství a čas k zamyšlení nad smyslem života se dá zažít i blíž než na pouti do Santiaga. Pomalu k tomu dospívám.

Kočárek s přívěsem

Bibinka byla na baletu, a tak jsem dostal na starost Lilianku a Kubu. Vymysleli jsme originální transportní systém, který vyhovoval všem stranám.

Nejspokojenější pasažérka.

Viktoru Vladimíroviči Chlebnikovi

inspirováno Daniilem Charmsem a věnováno navrch Richardovi M.

Usmívá se a ještě na mě mrká,
i když trochu ztuhle.
Velemir žije, přestože natáh´ brka
a dávno leží v truhle.

Nejvoňavější kniha

Možná jako já provozujete s novými knihami před přečtením malou hru, drobný rituál. U prózy se podívám na první větu: nebude v ní něco ze zaklínadla? U poezie zas namátkou otevřu sbírku a přečtu první řádky, na něž oko padne. Co když se mi bezděky vyjeví skryté, esenciální poselství, zkoncentrované do jediného verše? Jistěže nejde o žádnou objektivní „metodu“. Ale občas je to zajímavé.

…napsal ve své kritice v Ádvojce Jan Štolba. Přepisuji to sem, protože podobnou metodu mám taky, asi se snažím přečíst si u prózy alespoň první odstavec, ne-li stranu, ale u poezie to mám zcela stejné. A pak je ještě jedna naprosto zvláštní metoda, resp. zvláštní druh knih, které nutí k přečtení. Jsou to knihy specificky vonící.

Miluju voňavé knihy. Některé knihy mi voní po starých kabinetech. Poprvé jsem je cítil, když jsme se Špínou jeden vyklízeli v Lounech na gymplu, zatímco spolužáci byli na lyžáku. Neumím lyžovat, ale zato vím, jak voní Prosper Mérimée v originále nebo Všeobecný dějepis Bidlo-Hýbl-Šusta.  Ještě víc jsem se jich pak nafetoval na brigádě ve skladu lounské městské knihovny. Některé knihy voní slabě, ale přesto si tu jejich esenci někam přiřadíte, většina je do sladka. Takový Oblomov, kterého mám doma, voní po nemocnici, ale kupodivu to není nepříjemná vůně. Kino revue z 60. let voní po fotopapíru. Kdybych měl vybrat tři nejvoňavější knihy v mé knihovně, pak by to bylo po paměti takto:

3. místo – Palackého Dějiny z roku 1928, sice takhle voní většina starších knih, ale tahle si díky počtu stránek tu vůni lépe konzervuje a hlavně s ní mám spojenou pubertu a tehdy jsou čichové vjemy velmi intenzivní

2. místo – Tři mušketýři, stejně jako Dějiny původně z dědovy knihovny, spolu s ilustracemi vytváří neodolatelný celek

1. místo – Jiří Žáček Text-appeal, jediná kniha, kterou jsem víc čichal než četl

Plasští Brutusáci

V Plasích na Brutusu si tentokrát (pro nás po roce) s kapelou zahráli i její zakládající členové (tehdy, tedy v roce 1967, ještě pod názvem Mandragora).

Byli to (vlevo) na basu Vlasta Beneš a (vpravo) bratr současného kapelníka, tehdejší kapelník Michal Pleska.

Starý pecky zpíval povětšinou Michal Cerman (na snímku), ale i náš oblíbený Ivan "Ross" Galovič.

Na takovou sestavu musel dojet i Netopýr, starý fanoušek s křivým nosem, který objížděl Brutusáky v době, kdy mi bylo osmnáct. Teď už asi zajede jen občas sem do Plas. Nechyběli ale ani mladí Brutusáčci.

Nejakčnější byl jeden klučina na podiu, vydržel tam od začátku do chvíle, než jsme o půlnoci odcházeli, takže možná do hadru, a třeba na písničku Zase pivo popadl jeden cizí půllitr z kraje podia a kynul celému auditoriu. Nejlínější z omladiny byl zase náš Kuba, ten se spíš zamýšlel nad texty. Nakonec se ale odvázal a na Gorilu mi vlezl na záda.

A lidí? Zase jako sraček.