5. března 2011

Píseň o poslední schůzce

Před 45 lety zemřela ruská básnířka Anna Achmatovová. Před sto lety zažila v Paříži románek s Amedeem Modiglianim. Tehdy namaloval například tento její akt...
V roce 1911 také vznikla báseň, o jejíž volné převedení do češtiny jsem se pokusil. Jsou to silná slova, umocněná ve mně vědomím, že Modiglianiho pozdější pravá žena Jeanne Hébuterneová slib daný touto básní splnila...

V hrudi chlad mě stíhal muky,
chůzí však hraně ledabylá
rukavičku jsem z jedné ruky
přes druhou lehce přehodila.

Všechno se zdálo tak vzácně jasné,
však náhle přišlo v duši temno!
Hlas jako ze tmy, když lampa zhasne,
ptal se mě šeptem: „Umřeš se mnou?

Byl jsem oklamán a podveden
svým krutě mrzkým osudem“.
„I já se cítím světem podvedená.
Umřu s tebou jako tvoje žena.“

Tohle je lásky píseň labutí.
Dům ztemněl, jenom v ložnici
zůstala svíce, která sfouknutí
odolá navždy – planě hořící.

4. března 2011

Fenomén břišní kopané

Nemůžu spát, tak jsem si udělal čaj pro těhotné a zasedl ke kapitole Vývoj spontánního chování u novorozence v Příhodově Ontogenezi lidské psychiky. Věruška se trochu obává, že budu na našem robátku provádět vědecké experimenty ve snaze objevit nové reflexy, jako byl třeba ten šošolkový, ale to se samozřejmě obává planě. Jsem jen fascinován možnými souvislostmi, které existenci reflexů provázejí.

O úchopovém reflexu jsem věděl. Tatínek mé první lásky ji prý ve dvou měsících věšel v koupelně na šňůru, aby jej dokázal – neboj Věruško, to dělat nebudu. Václav Příhoda reflex nazývá Robinsonův, ale vzhledem k tomu, že se zřejmě týká stromového způsobu života v době, kdy jsme byli ještě prostí primáti, zval bych ho já spíš reflexem Tarzanovým.

Dalším zajímavým fylogenetickým reflexem je úlekový nebo také objímací reflex, zvaný po svém objeviteli Ernstu Morovi někdy Morův. Když dítě polekáme nebo změníme prudce polohu jeho hlavy, vypne nohy a hlavu a rozhodí rukama tak, aby mohlo vzápětí pevně obejmout imaginární cosi. To cosi byla zřejmě ve vývoji našeho druhu maminka, na které dítě viselo a když došlo k nečekanému prudkému pohybu, dítě se reflexivně chytlo pevněji. Jak se Václav Příhoda zmiňuje, Lesný a Odvárková jej vyvolali rovněž stiskem kůže v podbřišku. Reflex se ztrácí v šestém měsíci.

Že má dítě tendenci všechno osahat ústy, a tak při dotyku špulí rty, to je všeobecně známé, ale málokdo by bez odborné literatury věděl o tonickém šíjovém reflexu. Dítě jím reaguje nožičkami a ručičkami na otočení hlavy na stranu. Hezky je to vidět na tomto videu. Václav Příhoda zmiňuje, že Arnold Gesell reflexu přikládá velký význam a upozorňuje na fylogenetickou paralelu, ale bohužel o této paralele se nedozvíme nic. Leda že Magnus jej prý nejprve pozoroval u králíka – máme ho tedy společný s nižšími tvory. Co ale pro Boha znamená?

O tom, že dítě ve vodě dokáže dělat tempa, jsem také věděl, ale naprosto mě zarazil tzv. fenomén lezení a kráčení. Asi pětina dětí již v den narození dokáže lézt a když je postavíme chodidly na podložku a přidržíme jim trup a hlavu, tak normálně kráčí, přes 50% jich to dokáže 14. dne po porodu. Obě „schopnosti“ se ztrácejí ve třetím až pátém měsíci. Mohlo by jít o anticipaci lezení a chůze, ale prý jde spíše zase o fylogenezi. No jo, jenže jakou?

Naše děťátko už se má k životu a zřejmě trénuje nějaký fotbalový reflex, protože když jsem si ho včera chtěl poslechnout, pletl si moji hlavu s míčem. Těším se na tebe, ty můj malý Pelé.

2. března 2011

Je uš pozďe?

Dyš stopujete usmívejte se na řiďiče kerej se k vám blíží za každejch vokolností i dyby ste tam uš trčeli deset hodin a padali hlady. Učiníte-li se ňejak sympatyckýma šance zastavení se tim automatycky zvyšujou.
Uďelejte ze svym zevňejškem to nejlepší a nejúhlednňejší co můžete za daný situace uďelat. Věčina řiďičů nerada chutná vůni lesů vot a strání linoucí se z vašeho pomačkanýho kabátku. Ale na druhý straňe sou takový co vám přiznaj že by chťeli na chvíli zahodit ten opchodnickej prkeňe střiženej voblek ženu monotónost zamňesnání a povinost souložení třikrát do tejdna a šli by se f tu ránu rošoupnout tak jako to ďeláte vy. Na krátkej vokamžik se jim zalíbí vaše spaní f příkopech vaše dlouhý vlasy a fousy a vaše svoboda pohybu a besčasovýho besplánovanýho toulání. Ale pro ňe uš je pozďe uš nemužou. Aby to aspoň prožili jako na plátňe berou vopčas z recese takový jako ste vy.
Jiří Svoboda, Autostopem kolem světa

Někdy jsem opravdu u karjnice viděl stopovat neuvěřitelný existence, ale říkal jsem si, že by asi nestopovaly, kdyby neměly se stopem pozitivní zkušenost. Sám se na stopařskou pouť vždycky oholím a ostříhám, což mě omladí o dobrých deset let. Barvy oblečení volím výrazné, ne maskovací lesní zeleň a hněď. Horší to mají děvčata, když jim mořská voda ztuží vlasy do homole. Odmítají pak chodit prostovlasé a šance, že zastaví řidiče svým lepým vzhledem, prudce klesá. Mnohdy ovšem opravdu zabere úplně opačná taktika. Mnoho stopařů (včetně mě v určitém období) vám potvrdí, že můžete hodni stopovat marně a když si pak zapálíte cigaretu, abyste se uklidnili, nenechá vás první řidič ani pořádně vdechnout zaslouženou dávku dehtu, protože prudkým smykem brzdí, aby vás vzal, kam ráčíte mířit. Stalo se nám, že auto zastavilo, když jsme akorát opřeli ceduli o batohy a sami jsme oddělaní sluncem či únavou spali za nimi v trávě. O zázračném stopu na pumpě poblíž italské vísky Nogarole Rocca, kde nám zastavilo auto, když jsem házel pytle s odpadky do kontejneru, jsem psal tady. Upřímně se mnou mluvil jeden majitel hotelů a kasin u Orlické přehrady, který mi řekl, že mi závidí, že jedu jen tak, kam mě to veze. 

Kdokoli mladý tohle čteš a nejsi ještě zpracován reklamním světem last minut a all inclusivů, sbal si s jarem svých pět švestek a svou holku a vyražte kamkoli na stopa. Je to jeden z mála způsobů, jak poznat, co je svoboda, již nám daroval Bůh, ne Zákon. I když jednou třeba zpohodlníte jako já, budete se na cesty po celý život vracet alespoň ve vzpomínkách a budete vědět, co vám to vlastně v životě chybí.

1. března 2011

Modigliani v Praze

Když jsem čirou náhodu při četbě Modiglianiho životopisu zjistil, že je výstava jeho děl poprvé v Praze, byl jsem dojat další životní náhodou. Dr. Černá sice nebyla z výstavy nadšená, ale já jsem skromný a vždycky jsem měl radši jedno geniální dílo, než plnou obrazárnu. Je to jako když si můžete osladit čaj kostkou cukru a nebo si tam naházet těch kostek dvacet. Ten druhý šálek vám nemůže chutnat! Pak jsem četl ještě dvě kruté recenze, které výstavu poměrně zatratily. O to víc jsem se těšil na tu svoji kostku cukru.

V pátek jsem strávil sedm hodin na cestě kvůli dvěma hodinám v Praze. Obecní dům je od Masarykova nádraží nedaleko. Zaplatili jsme s Věruškou každý 220,-Kč, což mi nepřijde cena přemrštěná, rozhodně je obvyklá u reprezentativních výstav zaměřených na dílo jednoho světového mistra v jiných evropských galeriích. Neprošel jsem takových výstav moc, ale tuším, co je standard. Přesto jsem hodlal jakékoli přestupky proti tomuto standardu překousnout za tu jednu kostku cukru.

Čaj bohužel zůstal hořký. Tuhle metaforu si neodpustím, i když normálně nesladím. Výstava se dělí na vstupní vestibul, pravý a levý sál. V pravém sále je fotograficky dokumentován malířův život. Jak se mi nelíbila Lottmanova biografie, bylo to pořád zábavné čtení proti změti fotografií, z kterých si o malířovi dokáže udělat obrázek jen rozený dadaista. Na jedné stěně bylo i pár kreseb od jiných autorů jako byl Max Jakob ad., které ovšem měly rovněž nulovou vypovídací hodnotu. U kreseb Jeanne Hebuterneové mi došlo, jak snadné měl padělání onen Modiglianiho životopisec, který za něj byl nedávno odsouzen na dva roky. Modiglianiho prezentované kresby by byly hodné vystavení v případě, že by výstava byla opravdu průřezová, což nebyla. Člověk se ani nedivil anekdotě, kdy prý Modigliani nabídl vetešníkovi svazek svých kreseb za příznivou cenu, a když ten chtěl ještě smlouvat, Modigliani si od něj kresby beze slova vzal, pečlivě je srovnal, propíchl je, dírou provlékl drát a pověsil si je na záchod místo toaletního papíru. Jedna zahnědlá kresba na výstavě byla očividně zmuchlaná do kuličky a někdo si dal tu práci, aby ji znovu vyrovnal. Možná byla z té toaletní sbírky.

Těšil jsem se do pravé komory, protože jsem tam zdálky patřil na pravá modiglianovská plátna. A přesto přišlo zklamání. Četl jsem druhořadý životopis a teď jsem byl na druhořadé výstavě druhořadých děl malíře, který si druhou řadu nezasluhuje. Z klasických malířových děl tam bylo asi pět pláten, z toho to nejtypičtější v kopii s přípisem, že se autoři výstavy snaží originál získat. Ani jeden z malířových slavných aktů! Ba ani jeden z neslavných aktů. Všechny baby byly oblečené. To by samozřejmě nevadilo, ale ať jsme s Věruškou chodili po sále sebedéle, našli jsme jen pár kreseb, které nás okouzlily, a jedno plátno – portrét Paní Brunové. Nejdojemnější z celé výstavy nám tak přišel malířův svatební slib, v němž slibuje své milence, matce svého dítěte, jíž ve slibu zkomolil jméno, že si ji vezme, hned jak mu vrátí dokumenty – slib, který je potvrzen jak Jeanne samotnou, tak Lunií Czechowskou, která byla do Modiglianiho platonicky zamilovaná. Poněkud malá trofej z výstavy, která se tváří tak velkolepě. Když mladý Modigliani byl nucen opustit ateliér na náměstí Jean-Baptiste-Clément, rozdělal v přilehlé zahradě oheň a spálil tam většinu svého dosavadního díla. Přišlo mi, že tahle výstava páchla kouřem z té zahrady.

Koupili jsme si u kasy záložku a dvd s filmem o Modiglianim z roku 2004. Teď se bojíme si ho pustit, abychom se zase nepotkali s druhořadostí. Zvlášť když o něm jeden kritik napsal, že „největší a zřejmě jediný užitek z natočení katastrofického scénáře filmu Modigliani je, že může sloužit jako učebnicový vzorek, jak netočit filmy o legendárních malířích“. Ještě že jsem si pak udělal radost v podzemním antikvariátu naproti Masaryčce.

28. února 2011

Stopa! aneb pátrání začíná

Po dlouhých měsících, ba rocích, kdy si s Věruškou po večerech občas vezmeme do ruky křehký dopisní papír z roku 1917, popsaný drobným úsporným písmem českého vojáka v Haliči a rozmáchlejším krasopisem šumavské osiřelé služky, jsme narazili na stopu, která by nás mohla přivést dál v pátrání po jejich identitě.

Neuspěl jsem v brněnském hotelu Slavia, kde Vláďa přenocoval cestou z fronty za Máryš, protože samozřejmě tak pradávný archiv hostů neschovávají a po nějakých deseti letech jej skartují. Psal jsem do škol ve Vlachově Březí, v Bystrém a ve Stříteži, jak ředitelům, tak dějepisářům, zda by nám nepomohli pátrat. Naprosto bez odezvy. A nyní konečně stopa! V posledním dopise, který napsala Manča svému Mírkovi 8. srpna 1917, je i tato pasáž o příjezdu do městečka Bystré, kde se natáčeli Všichni dobří rodáci:

Přijela jsem do Brněnce, kde již na mne čekal pan dr. Drůbek, sedli jsme do velmi pěkného kočáru a jeli do Bystré. Překvapilo mě městečko tak zvané, dle mého větší vesnička, jest město Bystré, ale za to velmi hezké a okolí přímo krásné. Přijeli jsme na náměstí, kdež nás uvítali hezká dcera 16tiletá Hanička, 18tiletý syn Jan a p. prof. Böhm, jenž je u doktorů na návštěvě.

A opravdu, Máryš se stala sestřičkou u poměrně aktivního člověka, státního obvodního lékaře, buditele, ochotníka, sokolského starosty Jana Drůbka (1869-1941), který v 1. světové válce obstarával služby ve 30 obcích. Do Bystrého se přestěhoval ze Žďárských hor v roce 1905 a nastěhoval se s manželkou Adolfou a dětmi Hanou a Janem do domu čp. 181, který nesl pojmenování panská felčárna a sloužil za příbytek panským lékařům. Jak se dále píše na stránkách věnovaných osobnostem obce Bystré, mnoho svých vzpomínek věnoval životním podmínkám obyvatelstva za války, jichž byl svědkem. Ale s přízračným humorem zaznamenal i příběhy, které opepřily válečný život. Jeho ordinace na kopečku voněla apatykou a byla přeplněna vším, co praktický lékař potřeboval k praxi. To ale znamená, že by někde měla být jeho pozůstalost. Zahajujeme pátrání!

Prof. Böhm bude zřejmě chemik, profesor Karlovy univerzity PhDr. Jan Stanislav Štěrba-Böhm (1874-1938) z 60km vzdálených Sezemic u Pardubic. Tušil jsem, že pátrání po identitě našich dvou milenců bude vzrušující, ale konečně nabírá nějakých kontur. 22. března , tři roky po publikování prvních dopisů, vyrážíme do Bystrého na první výzkumnou cestu a odtud možná podnikneme i jednu sondu do Stříteže, odkud zase s největší pravděpodobností pocházel Vláďa.

27. února 2011

Paříž /12/

Před bouřkou jsme se chtěli schovat v Pantheonu. Když jsme opustili Lucemburskou zahradu, objevil se před námi v plné kráse. Četl se nedlouho před cestou Věrušce začátek Ecova Foucaltova kyvadla, tak jsme ten zázrak chtěli vidět na vlastní oči. Jenže dovnitř už nepouštěli, jen ven. Byli jsme smutní a vypadalo to, že jestli nenajdeme rychle jiný úkryt, pěkně zmokneme.
Kousek za antropocentrickým chrámem jsme byli nuceni schovat se před přívaly deště v zapadlé samoobsluze s názvem Ed. Koupili jsme si pečivo, čabajku a čerstvé kravské mléko a v nedalekém vestibulu jednoho činžovního domu jsme si udělali piknik. Za chvíli bylo po dešti, a tak jsme se mohli vydat na další cestu. Ulice nesoucí jméno přírodovědce Bernarda Germaina de Lacépède vedla přímo před bránu bývalé královské, dnes botancké zahrady. Udělalo se zase romantické léto.
Botanická zahrada v sobě skrývá i skromnou zoo, která ale byla v tuto hodinu zavřená, a tak jsme pronikli jenom do několika přístupných ohrad.
Věrušku zaulali malí klokánci s velkou výbavičkou.
Věruška taky musela tahat náklad, a tak jsem byl nucen čerstvostí zapáchající mléko cestou z menažérie dopít.
Odlehčená běhala pak po zahradě jako kamzík po horách.
Asi trochu i porušila návštěvnický řád, když mi z jednoho keříku utrhla nejkrásnější ostružinu uprostřed Paříže.
Vyfotil jsem jí za to tenhle leknín.
Původně jsme prohlídku zahrady neplánovali, měl jsem jen hrozné nutkání podívat se na Slavkovské nádraží. To za to ale ani trochu nestálo, a tak jsem rád, že cesta k němu vedla přes Jardin des Plantes, kam se určitě ještě aspoň jednou v životě chci vrátit, třeba na jaře (ze stejného důvodu jako do té nejstarší paduánské).