Když jsem čirou náhodu při četbě Modiglianiho životopisu zjistil, že je výstava jeho děl poprvé v Praze, byl jsem dojat další životní náhodou. Dr. Černá sice nebyla z výstavy nadšená, ale já jsem skromný a vždycky jsem měl radši jedno geniální dílo, než plnou obrazárnu. Je to jako když si můžete osladit čaj kostkou cukru a nebo si tam naházet těch kostek dvacet. Ten druhý šálek vám nemůže chutnat! Pak jsem četl ještě dvě kruté recenze, které výstavu poměrně zatratily. O to víc jsem se těšil na tu svoji kostku cukru.
V pátek jsem strávil sedm hodin na cestě kvůli dvěma hodinám v Praze. Obecní dům je od Masarykova nádraží nedaleko. Zaplatili jsme s Věruškou každý 220,-Kč, což mi nepřijde cena přemrštěná, rozhodně je obvyklá u reprezentativních výstav zaměřených na dílo jednoho světového mistra v jiných evropských galeriích. Neprošel jsem takových výstav moc, ale tuším, co je standard. Přesto jsem hodlal jakékoli přestupky proti tomuto standardu překousnout za tu jednu kostku cukru.
Čaj bohužel zůstal hořký. Tuhle metaforu si neodpustím, i když normálně nesladím. Výstava se dělí na vstupní vestibul, pravý a levý sál. V pravém sále je fotograficky dokumentován malířův život. Jak se mi nelíbila Lottmanova biografie, bylo to pořád zábavné čtení proti změti fotografií, z kterých si o malířovi dokáže udělat obrázek jen rozený dadaista. Na jedné stěně bylo i pár kreseb od jiných autorů jako byl Max Jakob ad., které ovšem měly rovněž nulovou vypovídací hodnotu. U kreseb Jeanne Hebuterneové mi došlo, jak snadné měl padělání onen Modiglianiho životopisec, který za něj byl nedávno odsouzen na dva roky. Modiglianiho prezentované kresby by byly hodné vystavení v případě, že by výstava byla opravdu průřezová, což nebyla. Člověk se ani nedivil anekdotě, kdy prý Modigliani nabídl vetešníkovi svazek svých kreseb za příznivou cenu, a když ten chtěl ještě smlouvat, Modigliani si od něj kresby beze slova vzal, pečlivě je srovnal, propíchl je, dírou provlékl drát a pověsil si je na záchod místo toaletního papíru. Jedna zahnědlá kresba na výstavě byla očividně zmuchlaná do kuličky a někdo si dal tu práci, aby ji znovu vyrovnal. Možná byla z té toaletní sbírky.
Těšil jsem se do pravé komory, protože jsem tam zdálky patřil na pravá modiglianovská plátna. A přesto přišlo zklamání. Četl jsem druhořadý životopis a teď jsem byl na druhořadé výstavě druhořadých děl malíře, který si druhou řadu nezasluhuje. Z klasických malířových děl tam bylo asi pět pláten, z toho to nejtypičtější v kopii s přípisem, že se autoři výstavy snaží originál získat. Ani jeden z malířových slavných aktů! Ba ani jeden z neslavných aktů. Všechny baby byly oblečené. To by samozřejmě nevadilo, ale ať jsme s Věruškou chodili po sále sebedéle, našli jsme jen pár kreseb, které nás okouzlily, a jedno plátno – portrét Paní Brunové. Nejdojemnější z celé výstavy nám tak přišel malířův svatební slib, v němž slibuje své milence, matce svého dítěte, jíž ve slibu zkomolil jméno, že si ji vezme, hned jak mu vrátí dokumenty – slib, který je potvrzen jak Jeanne samotnou, tak Lunií Czechowskou, která byla do Modiglianiho platonicky zamilovaná. Poněkud malá trofej z výstavy, která se tváří tak velkolepě. Když mladý Modigliani byl nucen opustit ateliér na náměstí Jean-Baptiste-Clément, rozdělal v přilehlé zahradě oheň a spálil tam většinu svého dosavadního díla. Přišlo mi, že tahle výstava páchla kouřem z té zahrady.
Koupili jsme si u kasy záložku a dvd s filmem o Modiglianim z roku 2004. Teď se bojíme si ho pustit, abychom se zase nepotkali s druhořadostí. Zvlášť když o něm jeden kritik napsal, že „největší a zřejmě jediný užitek z natočení katastrofického scénáře filmu Modigliani je, že může sloužit jako učebnicový vzorek, jak netočit filmy o legendárních malířích“. Ještě že jsem si pak udělal radost v podzemním antikvariátu naproti Masaryčce.
