23. února 2008

Tomáš Hanák

Že čas běží neúprosně, je smradlavá fráze, ale když já si tak nějak pamatuju, jak mě zaujaly rozhovory s Tomášem Hanákem, když slavil čtyřicítku, a on už má nakročeno na první schod v pátém patře. Když mi dneska Věrka četla tenhle rozhovor, zatímco jsem prohrabával krabice s knížkama a urputně hledal Chestertonova Kamaráda Čtvrtka, musel jsem si sednout na zadek a knížku najít až posléze, resp. mě posadil Hanák, mluvil mi téměř z duše. Rád bych z rozhovoru něco vybral, ale nevím co, protože mě asi opravdu zaujal jako celek. Snad přece:

Herec. Proč mi to pořád zní skoro jako urážka? Promiňte, upřímně se omlouvám těm několika opravdu „povolaným“ hercům… Možná už se konečně provalilo, že vlastně žádný herec nejsem – do tohohle šuplíku jsem se propadl ze Sklepa, ale moje meta to fakt nikdy nebyla. Dospíval jsem za normalizace a mým cílem byla fluktuace, potulka a střídání bydlišť, což se mi dlouho dařilo. Třeba na práci státního rybáře kolem Jindřichova Hradce už vzpomínám jak senil, oko zvlhlé. Už 20 let se živím chrlením zábavy, přičemž šance na návrat jsou jen hypotetický. Nedávno jsem se byl zeptat na nádraží v Berouně, jenže ještě než jsem stačil otevřít pusu, paní stačila vykulit oči: „Jé, pane Hanák, co vy tu? – „Já se chtěl jen zeptat, jestli je teoreticky možný, aby si člověk udělal zkoušky na strojvedoucího.“ Tady totiž jezdí pěknej motoráček do Rakovníka a pak dál na Most. A oni hned se smíchem: „No ne-říkejte, že byste chtěl dělat mašinfíru?!“ Asi mysleli, že se tam natáčí skrytá kamera.

Léta 1359

Jakž Hájek píše, zima byla tak teplá, takže sněhu žádného nebylo. A protož roku 1360 drahota vznikla veliká v Čechách…

Historie se opakuje, tedy až na to, že za Karla IV. si asi nemysleli, že jde o globální oteplování, a v roce 2008 se asi zase nezdražuje kvůli teplé zimě.

Řivnáčův průvodce po království českém

Dneska jsem si krom 11. dílu Holanových sebraných spisů koupil nejstaršího souhrnného průvodce po Čechách. Je to nádhera, člověk se propadne do roku 1882 a je jen škoda, že tyhle výlety mu už žádná cestovní kancelář nenabídne. Mám nový scanner, a tak jsem kapitolu o Kadani hned v prvotním nadšení naskenoval a přidal na českou wikipedii, kde si je můžete přečíst. Až narazím na nějakou zajímavost, určitě se ozvu.

Tanec smrti

Před pár lety jsem viděl představení Play Strindberg od Fridricha Dürrenmatta jako televizní inscenaci s Josefem Abrahámem, Libuškou Šafránkovou a Ondřejem Pavelkou. Nevím do jaké míry upravil švýcarský dramatik původní Strindbergův text pro film, ani nevím, do jaké míry rozhlasový režisér Michal Pavlík v textu dnešní premiéry škrtal, ale napětí jsem cítil podobné, s jediným rozdílem, že v rozhlasové verzi to napětí vytvářel pouze představitel Edgara Viktor Preiss. Když odešel ze scény (totiž od mikrofonu), Nela Boudová a Lukáš Hlavica mě svými unylými výkony rychle uspali, ale i to je pro mě v sobotu odpoledne pozitivní efekt.

Dostal jsem na kurzu češtiny od mých milých kursistů před dvěma lety sebrané dramatické dílo Augusta Strindberga, jehož monology si už vypůjčily dvě herečky z Navenku pro talentovky na různé dramtické školy. Teď je jeho druhý díl, jemuž vévodí Tanec smrti, u Médi, který to bude zase letos zkoušet na DAMU. Těším se, že si přečtu druhý díl Tance smrti, jelikož se téměř nehraje a mě opravdu zajímá, jak to téma Strindberg ještě rozvinul. Teď si vzpomínám, že Strindbergovo Spáleniště jsem vlastně chtěl i hrát, budu si muset zase přečíst i to, už si ho pořádně nepamatuju. A jako na potvoru je zase v tom druhém dílu spisů.

Sobota 23.2.2008 na stanici ČRo3 Vltava:

August Strinberg: Tanec Smrti (PREMIÉRA)

Hru Tanec Smrti napsal esejista, malíř, fotograf, historik, etnograf, chemik, alchymista, okultista, spisovatel a jeden z otců moderní dramatiky August Strindberg v roce 1901. Pod tímto názvem vyšla na podzim toho roku jednom svazku dvě dramata. Pro rozhlasovou inscenaci jsme vybrali první z nich. Příběh stárnoucích manželů, kteří nedokáží žít ani spolu ani bez sebe. Hru napsal Strindberg na konci svého naturalistického období a tak se tu vedle psychologické drobnokresby objevují prvky expresionistické zběsilosti a groteskní komiky.

Inscenaci natočil režisér Michal Pavlík s Viktorem Preissem, Nelou Boudovou, Lukášem Hlavicou a Jiřím Ornestem.
MP3 Flash player. Credits, license, contact examples: http://pyg.keonox.com/flashmp3player/

Rozhovor s Viktorem Preissem o hře Tanec Smrti
DOWNLOAD (STÁHNOUT)

Více najdete zde.

21. února 2008

Traband v Kadani

Traband se ukázal (v tom nejlepším slova smyslu) a na můj odhad přišlo i dost diváků, kteří dokázali vytvořit dobrého genia koncertu (přijeli i lidi z Rakovníka). Asi zklamu pár z nás ne zrovna něžného pohlaví, ale v zákulisí jsem se dozvěděl, že Jana Modráčková už asi dlouho Modráčkovou nezůstane. Další koncert je až v dubnu v Plzni, v mém kojném klubu Pod lampou.









PPU ukončí sezónu v Orfeu

Přijedou rovnou z festivalu Mezi ploty!

Na táčkách se slovníkem



Přišla mi stará kniha Franka Weniga (spolupracovníka Josefa Skupy) Na táčkách u Spejbla a Hurvínka vydaná u Vojtěcha Šeby, kde hned v první kapitole stojí:

A tak se seznámili Tomík a Bobinka s Hurvínkem a často za ním chodili do chaty na táčky.
Taky byste rádi chodili k Hurvínkovi na táčky?

„Jaj“, pomyslel jsem si, „docela rád bych za Hurvínkem zašel, ale nevím, co jsou to ty táčky“. Zeptal jsem se Věrušky, jíž jsem z knížky předčítal, ale taky nevěděla. Když jsme spolu četli korespondenci jednoho páru z první světové války, měl jsem u postele čtyřdílný Slovník spisovného jazyka českého a téměř na každé stránce dopisu jsme v něm museli listovat. A téměř vždycky jsme našli, takže i v tomto případě jsem šel na jistotu do dílu R-U, což jsou jen náhodně vyšlá písmenka a s Rakouskem-Uherskem nemají nic společného. Pod písmenem T jsem našel:
____
táčky, -ček, ž.pomn.poněk.zast. a ob. přátelský družný hovor, sousedské posedění s rozhovorem; beseda, hrátky: jít, chodit na táčky; přijít k někomu na táčky pohovořit si s ním; večerní táčky (Hejduk), letní táčky (Neruda), divadelní táčky (Neruda) druh novinových článků o divadle, besídka

Nedávno jsem v aukci vyhrál Etymologický slovník jazyka českého, tak si tam také často doplním znalosti, jako v tomto případě:
____
Táčky: jíti na táčky, na besedu. Málo jasné. Starší význam u Jungmanna táčky = procházka s dětmi. Vzniklo snad (pouhá domněnka!) takto: táč (od točiti) je východočesky dlouhé plátno, jímž chůva otočí dítě a pak sama sebe, aby se jí lehčeji neslo; vzíti dítě na táč bylo vzíti je s sebou na delší procházku, což byla obyčejně chůze na návštěvu. Z toho porušením vazeb jednak jíti táč (Jungmann), chodit na táče (Dědina), jednak plurál a zdrobnělé na táčky, z čehož vzniklo samostatné táčky = beseda. Valašsky je podivné na vytáčky = na besedu SvK

Jsem zase o něco moudřejší a hned jsem dostal chuť zajít k někomu na táčky. Snad bude o víkendu pěkně.

20. února 2008

Múzy a ještěrky

105 let už uplynulo od narození básníka a patafyzika Raymonda Queneaua, jenž složil oněch 100.000.000.000.000 sonetů, na jejichž překlad si zatím netroufám. A proto jen jedno krátké čtyřverší, jehož originálu se držím jen v prvním verši, pak už jsou jiné číslice i jiná dvojice zvířat (v originále 91+9=100 a hovado a ovád).

Čtyři a čtyři je osm a jedna je devět,
ještěrka je menší nežli hnědý medvěd.
110 a 90 je rovných stovek pár
ještěrka je vetší nežli brundibár.

Lazebník kadaňský

Když Beaumarchais uvedl poprvé svého Lazebníka sevillského, byl to propadák. Ale Figaro, kterého v pátek pohřbívali, vstal v neděli z mrtvých s takovým grády, že přežil staletí. Když Rossini uvedl poprvé svou operu Lazebník sevillský, byl vypískán. Ale hned další představení zaznamenalo úspěch a ten opera sklízí dodnes. To dává člověku aspoň trochu naděje. Mně zejména do pořádání dalších akcí.



Našel jsem tenhle klip, kde je část Rossiniho opery zahraná na akordeon. Moje babička a můj tatínek hrávali na tento orchestr schovaný do jednoho nástroje. Táta to zkoušel i se mnou, ale já jsem se vzpíral a když po několika lekcích, kdy jsem byl k velkým šlím, které nešly utáhnout, přivázán švihadlem, sůl z mých slz rozežrala látku měchu a na diskantové klávesnici vytvořila mramorové fleky, vzdal to. Přece ale ve mně zakořenil velký obdiv k harmonikářům. Za složitější na koordinaci považuju už jen varhany, kde se do hry zapojují i nohy.

Jak na čmýru?

Když se Zeus s Herou přeli, kdo má lepší orgasmus, nechal si to pán nebes zodpovědět od Tiresia, jenž byl ve svém životě pár let ženou. Můžete hádat dvakrát, ale asi byste to uhádli, že odpověděl, že ženy a to přesně devětkrát. Je zajímavé, že řeckou legendu potvrdili i moderní vědci, jelikož u podstatné časti žen orgasmus trvá déle (20-60 vteřin) a mohou mít opakovaný orgasmus bez zbytečných pauz, po které musíme my muži pár minut (a my po třicítce pár desítek minut až dnů) čekat. Nicméně v řecké legendě už se nepíše, že se Zeus nakrknul a poslal na ženy dvanáct ran v podobě menstruačního cyklu. To jim/vám opravdu nezávidím.

Objevil jsem na webu náhodou tuhle reklamu na omyvatelné menstruační kalíšky, tak třeba se to někomu může hodit.

Nejlepší způsob chůze

Do češtiny doslova převedený název francouzského filmu z roku 1976 nevyvolá moc touhu po zhlédnutí. Ale ten film zřejmě stojí za to. Odehrává se v letním táboře, kde jsou krom dívky jednoho z vedoucích samí muži a kluci. I ti nejmladší si schovávají pornočasáky do komiksů. Sexuální napětí ovládá celý tábor a film, a teprve návrat do civilu udělá z protagonistů zase „normální“ lidi.



Tak nějak se mi díky tomu zase vybavilo téma homosexuálů mezi námi. Přemýšlel jsem o tom, jak může taky působit, že dva hrobníci v naší hře jsou zahraní jako zženštilé postavičky. Bylo by mi smutno, kdyby to přispívalo k nějakému podhoubí netolerance, a tak zde aspoň chci říct, že nevím o nikom z divadla, kdo by v tomto ohledu byl sám netolerantní. Právě naopak. Máme homosexuály, bisexuály, metrosexuály nebo třeba hebefily mezi sebou a nikdy by nás nenapadlo jakkoli je odsuzovat nebo kolem nich stavět klec. Kdyby toto naše přesvědčení někomu z diváků nesedělo, ať radši zůstane doma ve své televizní kleci, ale naše divadlo vždycky bude uznávat svět plný pestrosti a tolerance, a takový ho bude zkoušet i představovat, i kdyby si to někdo chtěl vysvětlovat jinak.

19. února 2008

J.Nda


Třicetiletý Jan Neruda se zamiloval do sedmnáctileté Terezie Marie Macháčkové, která se svou sestrou dvojčetem Marií Terezií zaujala pražské publikum při shakespearovských slavnostech v roce 1864, kdy se k 300. výročí bardových narozenin nejen hrály jeho hry v překladech jak o překot, ale 23. dubna se konal i velký průvod, v němž nechyběla snad jediná role z jeho her. Rézinka šla za Violu z Tříkrálového večera a J.Nda (jak se jí pak podepisoval v dopisech), který ji poznal už jako patnáctiletou na sokolské slavnosti, se do ní beznadějně zbláznil. Samozřejmě že se o tom nesměli dozvědět její rodiče, a tak se vše odehrávalo jen v milostných psaních a ve vyměňovaných pohledech na divadle. Rézinka bohužel byla velmi nemocná a 9. října 1865 své nemoci podlehla. Zůstaly dopisy, fotografie, básně a já myslím, že hlavně doživotní inspirace. Zde vybírám z Kupletu oněginského verše, v nichž doznává svou (většině mužů ostatně vlastní) hebefilii, ale především vyznává svou opravdovou lásku:

Tvůj život – ranní budítko,
můj je již zvon polední,
Tvá láska – první láska je
a má je již poslední.
A v prsou mých prorocký zvuk
hluboký, bolný hučí,
že se ten jarní zvonek jen
kratičké písni učí.

x

Jen mudrujte a rozkládejte
a kývejte svou moudrou hlavou,
vždyť sám již cítím, s láskou mou víc
že nechodí tou cestou pravou.
Což může ale země za to,
že ročně nové jaro rodí?
a může mužné srdce za to,
že žebrajíc za děckem chodí?

x

Je mně, jak bych z každičkých úst
již slyšel zachechtání,
jak by se celý zlý ten svět
smál mému milování;
a ve jízlivém smíchu tom
tvář moje studem plane –
ach bože, i po tváři Tvé
stud palný v slzách kane!

Trabandí krasojízda

Traband míří do Kadaně!
Traband míří poprvé do Kadaně!
Traband, který hrál v Tokiu, Paříži a Avignonu, míří do Kadaně!
Traband, který hrál naposledy v Praze ve Viole a v Deltě a pak bude hrát až 16. dubna v Plzni Pod lampou, míří do Kadaně!

Traband míří do Kadaně a není vyprodáno!

Čt 21. února 2008 od 19hod.



18. února 2008

Stinná slina

Někdy přemýšlím,
jestli tam, kde spím,
schován do peřin
nespí i můj stín
– a kdy z polštáře
mi plivne do tváře.

Další pohled do zpětného zrcátka

Když jsem studoval na fakultě světové dějiny 19, století, měl jsem referát na rodinu Karadjordjevičů. Pojal jsem to ve svém stylu, tedy jako jednu velikou historickou frašku, z níž si pamatuju jen, že se zabíjelo na potkání a jako důkazy se nosily usekané hlavy a vydloubané oči. Pak se mi to všechno začalo vybavovat při válce v Kosovu. Studoval jsem historii a tak mám tendenci i současnost vidět už jakoby v kronice. A taky mám rád zajímavé dokumenty. V dnešní situaci jsem našel jeden, který by mohl zajímat i vás, už jen proto, že je z té strany, kterou asi moc neuslyšíte v médiích. Spousta lidí v Srbsku si stále hraje s myšlenkou, zda se nevrátit zpět k monarchii a nevsadit korunnímu princi Alexandrovi II. Karadjordjevičovi korunu na hlavu. Alexandr už má pro jistotu nachystanou královskou radu, v níž nejsou žádní blbci, a ta vydala následující komuniké. Zní anachronicky, ale o to naléhavěji, že jde o dokument 21. století, a protože máme ve své historii Mnichov, možná nám to i něco připomene:

17. únor 2008 se stane nechvalně známým datem!

Tohoto dne oslabila Evropa své morální uvědomění, pošpinila svou vlastní historii a ukázala, že ve svém organismu nese virus svého vlastního pádu! V tento den se Amerika vzdala Washingtona, Lincolna a Wilsona.

To není pouze popíraná porážka nás Srbů, je to porážka myšlenky světa bez násilí, jednotné Evropy, společnosti rovnosti, práva, legality a spravedlnosti!

Je to porážka demokratické myšlenky! Je to porážka všeobecně přijatých pravidel mezinárodního práva.

Část Mussoliniho a Hitlerova plánu byla nakonec uskutečněna na území Srbska.

Z tohoto není třeba obviňovat Albánce, ale ty, kteří je podporovali, uznali, dodávali jim sílu a financovali je! Jsou to oni, jejichž zatvrzelost v nenávisti vůči Srbům si uvědomujeme stejně jako jejich závazek splnit cíle, o něž usilovali v obou světových válkách, v nichž bojovali a prohráli.

Svět se zase jednou začal přibližovat svému pádu na území Srbska. Nemáme radost z toho, že osud Srbska a Srbů, na jejichž neštěstí pracovali tak pilně a svorně, mnozí poznají ve své vlastní zemi a ve svých vlastních domovech.


Kosovo zůstane naší historií a osudem, ale stane se jejich budoucností!

Dnes se my stydíme za ně, ale zítra se budou za sebe stydět oni sami!

Modlíme se k Bohu spravedlnosti za životy a zdraví našich obyvatel žijících v Kosovu a Metochiji.

Berte to jako příspěvek do diskuze, válku jsem tehdy prožíval dost intenzivně, byl jsem pro zásah NATO a polemizoval jsem se svým jugoslávským studentem a kamarádem. Oba jsme se zároveň chápali, jen jsme měli jiné zdroje informací (tehdy jsem odebíral časopis TIME a měl jsem pocit, že vím všechno o čtrnáct dní dřív). Postupně jsem začal chápat i srbský pohled a nakonec jsem si chtěl koupit tohle tričko…



Dnes mám pocit, že informace stejně nedávají žádné oprávnění na názor. Až jednou bude někdo psát seminárku o Balkánu na začátku 21. století, tak se možná zasměje tam, kde někteří z nás jsou odsouzeni trnout… Kéž by to tak bylo…

17. února 2008

Regina Spektor

Tahle (za pár minut osmadvacetiletá) rodačka z Moskvy mi svým zpěvem vyplnila dnešní večer a musím říct, že i ty texty (prý jich už složila na 700) v kombinaci s jejím hlasem jsou skvělý. Škoda, že v překladu by vypadaly blbě, ale taková Óda na rozvod, Důsledky zvuků anebo Věrnost se fakt zdařily. Nicméně jsem pro vás vybral tenhle song o tom, jak nám staví sochy, který pak fotěj žvejkajíce a dělajíce bubliny, a jak po nás pojmenujou město, aby nám pak vyčetli naše chyby a promluvili nám do duše, protože oni už toho tolik zažili! Žijeme v lotrovský peleši a je to nakažlivý je refrén.



Karel Ančerl

Jeden z mých dědečků tráví podzim života v Tučapech u Soběslavi. Tam se před sto lety narodil dirigent Karel Ančerl. A tak jsem si docela ohluchlý z punkového festivalu rád pustil dokument o životě tohoto dirigenta Osvobozeného divadla, Radiojournalu, České filharmonie a symfonického orchestru v Torontu, o němž Jaroslav Holeček napsal, že „aniž bychom sebeméně podcenili obrovské umělecké zásluhy Václava Talicha a Rafaela Kubelíka o vytvoření interpretačního slohu České filharmonie, můžeme říci, že Karel Ančerl byl prvním českým dirigentem světové pověsti a že svůj orchestr přivedl k suverénní virtuozitě a světové proslulosti. Ančerl byl v roce 1942 odvezen do Terezína, v Osvětimi ztratil celou rodinu a přežil jen zázrakem.

Když byl v roce 1950 jmenován šéfdirigentem České filharmonie, neodpustili si někteří poznámky o jeho židovském původu. Nebylo to asi jednoduché nastoupit do čela národního kulturního tělesa na přelomu let padesátých, ale jak naznačil v pořadu Ivan Medek (jak já měl rád ty jeho reportáže pro Hlas Ameriky), režimu sloužili ti, kteří na něm byli závislí, a ne ti, na které režim pro jejich bezkonkurenční talent nedosáhl – ale těch bylo opravdu málo.

Zdeněk Nejedlý se prý nechal slyšet, že nemá rád Smetanovu Mou Vlast pod taktovkou Karla Ančerla. A tohle je
v provedení Torontského symfonického orchestru z roce 1969 (po Ančerlově emigraci).

Punk v Kadani

Charlie & comp.

Včera přijela kapela The Vibrators do Kadaně, byl jsem se podívat, ale zvládl jsem jen český punkový legendy Totální nasazení a Plexis, pak mě vyhnal dým a rámus, už jsem hovno pankáč. Člověk stárne, i když punkerský přesvědčení zůstává. Vlastně jsem vždycky byl spíš pankáč teoretik bez číra a špendlíků a časem jsem tyhle průvodní jevy začal považovat spíš za povyražení yuppíků z bohatších rodin, než za znaky punku. Ono už to je s tím punkem fakt jiný. Sám Charlie, organizátor celé akce v Kadani, mi vyprávěl, jak měl loni problémy s čtením sponzorů – vzali si to na triko kluci z Totálního nasazení a diváci je vypískali. Ono číst sponzory na punkovym festivalu je asi jako přijít s čírem k pokladně v komerčce a chtít vložit 700 tisíc. Jenže bez sponzorů by se akce neodehrála, dneska už pankáči nehrajou pro svý známý v klubu, jako když začínali, dneska jsou součástí šoubyznysu, ať se to fanouškům líbí nebo nelíbí. On by před dvaceti lety taky žádnej pankáč tři kilča na koncík v kapce nanašel. Charlie mi pak vyprávěl, jak byli s partou na největším fesťáku na světě v Glastonbury, kam se každej rok sjede na letní slunovrat přes 150 tisíc lidí a lístek stojí přes sto liber (a to Glastonbury má 9 tisíc obyvatel, a ta vesnička vedle, kde se to koná, ještě mnohem míň). Že by se louky kolem Mašťova dočkaly ještě další akcičky?

No, zatím to nechci zakřiknout, ale pro jistotu se podívejte na tuhle kapelku, uvidíme, jestli se náhodou nebudou chtít v dubnu stavit v Kadani. Já bych teda nepohrdnul ani kapelou Do řady!, kde taky hraje Petr Hošek, pivotman skupiny Plexis. Dozvěděl jsem se o něm, že má zápis v seznamech StB. U člověka, kterej v roce 1986 proti svýmu přesvědčení nastoupil na vojnu a při prvním opušťáku po mejdanu vyskočil z okna, aby nemusel zpátky, mě nepřekvapuje, že si ho pozvali a tlačili na něj. Ostatní už nechávám jen jeho svědomí jako u těch ostatních, co se jim opravdový práskačství přímo nedokázalo. Protože půlnoční rebel kráčí městem a všechno, co má s sebou, je jenom jeho víra.

Petr Hošek

Premiéra

V pátek měl premiéru Případ Grendwal v režii Milana Pučelíka. Po tom ročním zkoušení, s vystřídáním tří představitelek hlavní role uklizečky Hopkinsové, jsme si asi všichni oddechli. Nejen, že Jana Kalová roli zvládla, ona nás coby začátečnice, která prakticky nazkoušela všechno za dva měsíce, v mnohých směrech předčila. Buřinku dolů. Neméně se o úspěch postarala i další Jana, tentokrát Kubernátová, která je na place celou hru, a to za klapkobřinkostrojem. Dvě dámská jéčka doplňují jéčka pánská, Džery a já, a musím říct, že si bezvadně vyhovujeme, neboť známe svůj styl a oba rádi improvizujeme a dostáváme se na úskalí, z nichž si pak rádi pomáháme (ovšem často na úkor diváka, takže máme nařízeno se krotit). Hru čtyř jéček opepřili dvě péčka, která byla podle osvědčeného mustru nasazena na konec první půle jako trumf, dva hrobníci v podání pana Peti a Píďana. Po předstávce to byl koncert pro okuláry a fonendoskop psychiatra Míši Doška, jenž se bezvadně našel. A pak už jen krize, peripetie a katastrofa a padla opona.


Díky Milane, žes to celý zpunktoval a dovedl až sem. Díky parťáci, vy jmenovaní i vy až zde jmenovaní Zuzko, Davide, Pepíčku, Danku, Hani, Honzo, Ondro, Renčo, bez jejichž menších rolí a pomocných rukou by hra nebyla ničím. Díky i ostatním členům divadla Navenek za jejich podporu. Díky divákům, to mezi pedosférou a troposférou, co jste v Orfeu vytvořili, bylo tak nadlehčující, že jsme si chvílemi připadali jako v úplně jiné kulturní kapličce (a některé vaše esemesky si uložím a budu si je otvírat, až přijdou krize, peripetie a katastrofy v životě). Teď si s tím děkováním přijdu spíš jako inspektor Sprink při zatýkání, ale ke sponzorům nedojdu, nebojte se. Poděkuju už jen Pavlovi Zárybnickýmu za tyhle fotky, více obrázků z jiné dílny je na stránkách divadla. Hofg.


Pozn.: Zapomněl jsem na jednu důležitou roli a hlavně na našeho šéfdirigenta. Komisař Briketa v Kubově podání byl nepřehlédnutelný a já se mu tímto omlouvám za přehlédnutí, je to tím, že text té poslední scény, kde se Lupin v převlečení za komisaře zjeví jako deus ex machina, jsem se už nestačil naučit, a tak jsem celou scénu včetně Kuby vytěsnil z hlavy. Na to, že si na premiéru odskočil z lyžáku, to byl bravurní výkon, ale o tom popravdě taky nikdo nepochyboval.