Tvůj vlastní soud

Z němčiny jsem se několikrát pokusil něco přeložit, ale téměř vždy začal působit jakýsi vnitřní Ohmův zákon mezi napětím mých nervů a proudem mých myšlenek, až došlo k tak podstatné výkonové ztrátě, že jsem musel experiment přerušit. Die erste Schwalbe je tedy tato báseň o lásce z pera autora pro mě tak nepravděpodobného, že bych vás nejradši nechal hádat, kdo to byl. Poradím vám, že někdy v této době uplyne 100 let od jeho úmrtí.

Miloval jsi? A opravdu víš jistě, co to znamená?
Klidně se ještě zamysli, než začneš dělat ramena.
Ta otázka se totiž nezdá složitá,
odpověď na ni však musí být odžitá.

Miloval jsi? Ano? Že nejsi na vahách?
Všichni tak odpoví, protože mají strach.
Věz ale, že tvoji lásku odnesl anděl vzhůru
a položil ji na váhu tam na tom jejich kůru.

Miloval jsi? Otázka u soudu nebude složitá,
důkazů, svědků netřeba a námitka se zamítá.
Ortel nevynese Bůh, ty sám už ses rozsoudil:
ne však tím, co si myslíš, ale jak jsi žil.

Kurvy, kuběny a Komenský

Dnešní 420. výročí narození J. A. Komenského jsem chtěl oslavit na wikipedii, ale hodnotitelé mého článku měli problém s tím, že jsem čerpal výhradně z česky psaných zdrojů, čímž se schvalovací proces zdržuje, tak snad za pár dní.

Číst Komenského dnes asi napadne málokoho, stal se neživou bustou, ikonou školních chodeb, poskytovatelem jména pro názvy institucí (v jedné z nich jsem učil) a ulic (v jedné z nich bydlím). Měl jsem to štěstí, že jsem už na gymnáziu v nějakém časopise pro učitele z 90. let 19. století objevil na části rozdělené Dvéře jazyků odevřené. Ten jazyk mě zaujal natolik, že jsme si s kamarádem Vítkem objednali všechny tři díly Obecné rozpravy o nápravě věcí lidských – stály 500,-Kč (což v 90. letech bylo o dost víc než dnes) a pamatuju si, že i moji vzdělaní rodičové a prarodičové byli zděšeni, proč si pořizuju knížky, které jsou určeny pro obecní knihovny. Kdybych četl Dvéře pozorněji, musel bych jim dát za pravdu:

S knihami švárně zacházej; jichž nemnoho měj, ale vybrané.
Nač zajisté veliký počet na díly rozdělených knih, jichž rejstříky neb poznamenání sotva přečetl držitel?
(LXIX 739-740)

Bývalí kolegové by měli vědět toto:

Kdo napomínání nedbá, nech je bit. (LXVIII 729)

A pro studenty jsou zase k nezaplacení tyto rady:

Študujícímu při světle sloupek nad lojovou svíčku lépe slouží: jehož k rozsvěcování křesadlo s troudem ať jest tu.
Louč kouří a čadí.
Svícen buď visutý, stinidlo zelené, utěradlo po ruce, jimž utírej, aby knot nezastiňoval: ale je, aby se něco nepošišmalo, v stranu klaď.
(LXIX 743-745)

A pro mě?

Čistý jest, který se hanebnou chlípností nepoškvrňuje; chlipěti zajisté hovadská věc jest.
Však ne cizoložství toliko, krve prznění, násilí dělání, kurvení /smilství/ a scházení neřádná, ale i každá frejířská bujnost, líbání, nýbrž myšlení špinavá a oplzlá nestydatost jsou.
Cizoložník cizího poškvrňuje lože, smilník svého; kuběnář souložnici /kuběnu/ chová: hampejsník po hampejsích chodí; nevětsky /kurvy/ stud svůj všanc sázejí: svodníci /rufiani/ jiné naprzňují.
Pfi, nestydové! Mrzcí a prokletí všickni.
Blázní, kdo nemírně miluje pohlaví druhé.
(LXXXV 825-829)

Má frejířská bujnost už je minulostí, a tak mi zbývá jen omluva těm, jež jsem kdy naprznil.
Na učebnici pro děti, za niž ji Komenský sám považoval a vydával, docela odvážný vokabulář.

Další překvapení z rodinné kroniky

Táta hrál na tahací harmoniku. Já jsem se na ní v dětství několik týdnů a možná i měsíců učil, ale když se pod záplavou slz začal rozežírat měch, byl jsem od dalšího (m)učení omilostněn. Na harmoniku hrála taky babička Ludmila, tátova maminka, kterou jsem bohužel nepoznal. Myslel jsem si dosud, že harmoniky byly výsadou otcovské strany mé rodiny. Jaké mě ale čekalo překvapení!

Přivezl jsem si z Loun zajímavé dokumenty o pradědovi námořníkovi. Mezi jinými je to i jeho Arbeitsbuch neboli pracovní knížka. Než totiž praděda začal námořničit, rok a půl pracoval. Knížka byla vydána v Kozlech, které patřily do duchcovského okresu a kde asi zprvu bydlel, ač se narodil v Lenešicích u Loun.

V Lounech si také pradědeček našel první zaměstnání, a to u světoznámého výrobce harmonik Antonína Hlaváčka. Hlaváčkovy helikonky se počátkem 20. století staly známé po celém světě. Byly prodávány do Ruska, Severní Ameriky, Francie, Německa, Rakouska, Uher, Bulharska, Srbska, Slovinska, Chorvatska, Mexika, Brazílie, Argentiny, Austrálie, na Kanárské ostrovy atd. Firma Antonína Hlaváčka vyrobila ročně asi 500-600 nástrojů. V roce 1922 se přestěhovala s celou dílnou i s dvaceti dělníky z Loun do Prahy.

Josef Kulhánek pracoval ve firmě Antonín Hlaváček od 1. října 1909 do 5. listopadu 1910 a ještě první čtvrtletí 1911, pak ale přišel verbíř a děda musel na vojnu. U Antonína Hlaváčka pracoval k úplné spokojenosti, a tak se dá věřit, že mnohé z harmonik lounské provenience v sobě nese i zručnost mého pradědečka, který prošel krátkou praxí i ve Společenstvu truhlářů, sklenářů atd. v Lounech, kterou tehdy vedl Josef Krakeš, t. č. starosta. Jsem hrdý pravnuk.

Milostné díkuvzdání

Přidal jsem si k první sloce Novalisovy básně Julii (kterou složil své milence Julii Charpentierové) jeden významově odlišný řádek, a tak vzniklo toto mé vyznání dvěma osudovým ženám mého života.

Za to, že v nevýslovné slasti
můj život tvým je zároveň
a tvoje krása dřívím na oheň
kde duše tvá je chrastím;
za to, že z lásky jsme se vzali
a já jsem tvůj a ty jsi má;
za to, že život se mi nyní zdá
tak veliký, kde býval malý,
vděčíme Boží milosti
a jedné sladké bytosti.