Bolzano učitel

Je 226. výročí narození Bernarda Bolzana, až v posledních letech doceňované osobnosti našich dějin. Asi před rokem jsem přečetl jeho Vlastní životopis. O Bolzanovi filosofovi a matematikovi, jsa diletant, pomlčím. Ovšem všimnu se Bolzana učitele. Na univerzitu nastoupil v roce 1805 jako „holobradý“ (jak o sobě píše) učitel náboženství, čerstvě vysvěcený na kněze.

Studenti byli z velmi pochopitelného důvodu předem zaujati proti novému učebnímu předmětu, neboť ten nejen rozmnožoval počet toho, čemu se měli učit, ale již i pojmenování katecheta, pod nímž jim nového profesora ohlásili, bylo jim vysoce protivné. Koloval mezi nimi dosud Systém přírody, spisy Voltairovy a jiných volnomyšlenkářů, a tak jim bylo dílem směšné, dílem podezřelé všechno, co se vztahovalo k náboženství. Slova: pobožnost, povznesení mysli, zbožnost, pokání, zpověď, večeře Páně a sto jiných, která slouží k označení náboženských předmětů, urážela jejich sluch. Před mou nástupní přednáškou se dohodli, že začnou dupat při prvním výroku, který je pohorší, a nehodlali ustat, dokud bych neopustil katedru. Že se tak nestalo, ba že si mě mladí lidé v krátkém čase oblíbili… způsobilo mimo jiné to, že jsem se, jsa pamětliv předně toho, jak jsem blízek věkem těm, kteří jsou nyní mými žáky, choval spíše jako jejich přítel než abych jim dával pocítit, že jsem jejich učitelem, a potom, že jsem náboženské pravdy vyjadřoval slovy, která jim byla příjemnější. U ostatní veřejnosti jsem nebyl tak úspěšný jako u svých žáků. Vykonal jsem teprve několik přednášek, a již se o mně roztrušovaly nejnechutnější výmysly.

Myslím, že problémy, jak naložit se svou autoritou mají všichni mladí učitelé a hodně jich to řeší přesně opačným způsobem než Bolzano. Dávají studentům, kteří jsou jen o pár let mladší, najevo, že jsou chytřejší (aby nebyli!) a že je mohou kdykoli svými znalostmi dostat. Látku vykládají nesrozumitelně, aby si připadali důležitější. Tahle jejich neprůstřelná vesta je dobře chrání před vedením, kolegy a veřejností. Systém je totiž pořád stejný jako za Bolzana. Jeho chtěl taky semlít… přesně před dvěma sty lety…

Počátkem školního roku 1807 byl jsem konečně potvrzen v úřadě, ale moje radost z tohoto úspěchu byla velmi zkalena tím, že jsem nyní již neměl přednášet podle vlastních názorů, ale podle předepsané učebnice.

Bolzano se nedal, dál učil podle svých představ, až byl v roce 1819 vyhozen a musel se uchýlit na venkov. Byl bych zvědav, jak by dopadl dnes. Mám svou verzi…

Pissabed

(v anglickém nářečí pampeliška)

Když mi bylo asi sedm let,
probouzíval jsem se uprostřed
noci a pohled na lajntuch
prozradil světu mokrý kruh.

Styděl jsem se za svou ledvinu,
které jsem to kladl za vinu,
do rána jsem pak spal na zemi
– kruh uschne a stud oněmí.

Netrvalo to dlouho, sotva pár neděl.
Přišly mi NE-KO-NE-ČNÉ. Kdybych jen věděl,
že další roky utečou jeden jako druhý!
Na prostěradle srdce mám teď – letokruhy!

Postřižiny sv. Kláry

Dneska je sv. Františka, jednoho z mých patronů, a mrzí mě, že jsem včera v podvečer nemohl kvůli divadelní zkoušce být v klášteře, kde se promítal Bratr Slunce sestra Luna od Franca Zeffirelliho. Naštěstí jsem měl to štěstí před více než rokem. Je to jeden z filmů, který mě vzal za srdce a dodnes mě mrazí, když si vzpomenu na některé pasáže. Třeba tu s vrabcem na střeše nebo tu, kdy se svatý František svlékne před shromážděným davem, aby otci vrátil oděv, který pro něj pořídil. A taky nezapomenu na krásu sv. Kláry a zdrženlivost jejího vrstevníka a duchovního vůdce. Víc už to komentovat nemůžu…

Už nechci, aby mi bylo rozuměno; chci rozumět... Už nechci být milována, chci milovat...

Případ pro Šalamouna

Dnes jsem si byl u Džeryho půjčit aktuální Zákoník práce a dověděl jsem se od něj, že někde v Třebíči před 10 měsíci zaměnili v porodnici dvě holčičky a teď si je mají rodiče vyměnit zpátky. Tohle je ovšem hodno Šalamounova soudu, protože za deset měsíců vznikne určité pouto. Viděl bych řešení v tom, že by se ty rodiny tak nějak spříznily, tedy aby se považovaly za svým způsobem příbuzné, ale to nejde nadiktovat. Samozřejmě, nic mi do toho není, tedy vlastně jen to, co se vejde do kádinky s úplně obyčejnou lidskou zvědavostí. Dřív, když nebyly testy DNA, nebylo po čem pátrat. Kolik by nás asi zjistilo, čí jsme a čí jsou ti naši drobečci?

Přijďte se v sobotu 27. října podívat do Orfea na reprízu Olivie Twist, která je o hledání pravých rodičů.

Jindřich V.

V Libici jsem odstartoval hodinu přednesů poezie dramatickým monologem ze Shakespeara, který mám nejradši, a nedávno jsem si pořídil jeho první český překlad. Je z roku 1858, patří tedy do druhé vlny překladů, tzv. muzejní, a jeho překladatelem je Jan Josef Radomil Čejka, kamarád Boženy Němcové. Jindřich V. byl dvakrát zfilmovaný. Ten s Laurencem Olivierem jsem koupil přímo v londýnském Globu a ten s Kennethem Branaghem byl mou první věcí, koupenou přes internet u Amazonu. Přiznám se, že ten druhý mě inspiroval k dikci, kterou jsem se snažil povzbudit můj ansámbl z letargie před bitvou. Celý monolog reaguje na povzdech Westmorelanda, který si uvědomí obrovskou převahu Frantíků (pětkrát víc), že by si přál, aby teď bylo v táboře Angličanů těch deset tisíc mužů, co doma chrápou. A co na to král Jindřich?



Kdo si tak přeje?
Jak, strýc můj Westmoreland? – Ne, milý strýče:
jestliže umřít máme, je nás dost,
být vlasti ztrátou; budeme-li živi,
čím menší počet, tím je sláva větší.
Pro Bůh! nepřej si o jednoho více.
Zeus ví, že nejsem zlata žádostiv;
a nedbám, kdo z mé útraty se živí;
nosí-li někdo šat můj, nesoužím se;
má žádost nezná tak povrchních věcí:
však, jestli hřeší, kdo po slávě baží,
je duše má na světě nejvinnější.
Ne, strýče, jednoho si nepřej z Anglie:
čas boží! ani tolik slávy, co bych
jednomu nad počet postoupit musel,
nedal bych za nejlepší naději.
Ó! nepřej sobě o jednoho více:
radč oznam, Westmorelande, všemu vojsku,
že, kdo by chuti neměl do boje,
smí odejíti; vydejte mu pas,
a k tomu ještě měšec korun na cestu.
S tím mužem společně umříti nechcem,
jenž strach má umřít s námi v tovaryšství.
Dnes máme slavnost svatého Krispína:
kdo ten den přežije, a zdráv se vrátí,
vyvstane na špičkách, bude-li zmínka
o tomto dni, a hne sebou při jménu
svatého Krispína. Kdo týž den spatří,
a dojde věku starého, ten pozve
si ročně v podvečer své sousedy,
řka, - Zejtra máme svatého Krispína:
a rukáv vyhrna okáže jizvy.
Muž starý zapomíná; kdyby na vše
zapomněl, zpomene si do podrobna,
co ten den vykonal. Tu naše jména,
dobře mu známá jak domácí řeči, -
král Jindřich, Bedford, Warwick, Exeter
a Talbot, Salisbury a Gloster, - budou
při plných číších v čerstvé paměti.
Muž dobrý poví synu, co se dálo,
A Krispín s Krispiánem neodejdou,
od dnešních dob až do skonání světa,
aby se o nás zmínka nestala;
o malém počtu šťastných spolubratrů:
neb kdo dnes se mnou krev svou vylije,
budiž mým bratrem: by byl sebe sprostší,
ten jediný den jeho stav ušlechtí:
a panstvo anglické, teď na svém loži,
uzří v tom kletbu, že zde nebylo,
a muži zlacinějí, promluví-li
kdo s námi válčil o svatém Krispínu.

Následuje jedna z nejlepších bitevních scén, které jsem viděl (spolu s Alfrédem Velikým s Davidem Hammingsem). Zrovna včera jsem v jednom třeťáku vykládal, že Angličani vyhrávali ty bitvy mj. díky velškým lučištníkům, což tu jde docela vidět. Opravdu doporučuji… Je to jen začátek, ta bitva má asi dvacet minut…

Odpověď kardinálu Kunderovi

Před rokem a půl jsem tu psal o Kafkově Zámku a Kunderově eseji Kastrující stín svatého Garty. Teprve včera jsem si tu útlou knížku koupil a začetl se do ní. Kundera má opravdový zápal pro exegezi Kafkova díla, které interpretuje dle svých slov naprosto jinak než ostatní kafkologové, jež se nedokáží vymanit z Platónovy jeskyně, do níž je zavřel Max Brod, který jim tam dodnes na stěnu promítá Kafkův stín, dle Kundery kastrující. Kafka totiž nebyl smutný samotář, který měl vizionářské úmysly a spasitelného ducha. Slovy autora:
Kafka pro nás netrpěl! Kafka se pro nás bavil!

Kundera tedy Kafku objevuje hlavně jako modernistu v románovém, avšak neromantickém přístupu k erotice. Je to vlastně přihlášení se k odkazu, neboť to co Kundera připisuje Kafkovi, sám ve svých dílech plně rozehrává:

Kafka odhaluje existenciální aspekty sexuality: sexualita jakožto protiklad lásky; cizota druhého jako předpoklad, požadavek sexuality: její schopnost vzrušovat tím, co jinak odpuzuje; její strašná bezvýznamnost, která nezmenšuje nijak její stejně strašnou moc, atd.

Stojí za zmínku, že v tomto ohledu Kundera srovnává (i když jenom jednou větou) Kafku s Joycem. Tuhle bránu otevřeli tito velikáni tedy autorům jako byl Henry Miller, Charles Bukowski a Kundera sám. Ovšem to by bylo málo.

Kundera popírá Kafku jako lyrika a básníka prózy, vyzdvihuje jeho existencialitu a dodává, že se v něm pojí sen a skutečnost (touha tehdejších surrealistů). Tím tedy Kafka otevřel bránu mnoha pozdějším autorům, z nichž k dokonalosti tuto formu dle mého omezeného názoru dovedl Boris Vian.

V navazujícím textu s názvem Překlad jedné věty se Kundera pouští do obhajoby věrného překladu. Jako zastánce volného překladu bych asi neměl souhlasit, ale autor zde mluví výhradně o románu, a já zatím překládal výhradně poezii. Tedy v té Kafkově větě například dvakrát použité slovo cizina (příp. cizota) je i podle mě na místě rovněž v překladu. V poezii si nejsem vždycky jistý. Včera jsem se prohřešil proti této zásadě při překladu básně Thomase Wolfa, jinak výsostného romanopisce, kdy jsem místo dvakrát použitého slova „light“ použil jednou „lampiony“ a jen jednou doslovné „světlo“, ale třeba i překladem „country music“ jako „tradiční melodie“. Ať tak či tak, myslím, že proti názvu dalšího Kunderova textu přidaného jako doplněk – Umění věrnosti – pro román, se může hrdě přihlásit o slovo i Krása nevěry – pro poezii.

Vítr

Thomas Wolfe
(originál zde)

vznáším se nad větrem světa se zpěvnou samotou,
poletujíc dnem a nocí – jako poletoval jeho anděl,
kroužím azurovým ovzduším nad podzimními horizonty
jako starověká věštkyně
z těch dob,
kdy jsem věděla, o kom je celé to
žití…

a prolévám za něj slzy,
i když tu není a nebude,
a snažím se zapomenout,
i když se mi o něm zdá víc než o kopcích v krajině,
kde jsem se narodila – krvavě zbarvené listí krvácí za říjen tam v Tennessee,
kde ve všech duších tančí tradiční melodie
a věčnost se dělí na malé lampióny,…
ale on ztratil všechno světlo.

vzpomeň si, vzpomeň, vzpomeň si na mě
ztracenou, ztracenou, ztracenou
stále na hraně zázraku,
zahalenou do krvavých drah dějin
coby žena.

a ten vítr zpívá o chatrči v jeskyni předků
a svíce vzplanula v horách,
hoří dvěma plameny
a mísí se s měsíčním svitem.

tvářím se tedy vážně
pláču tedy
a trápím se,
činím, co činím
všemi způsoby, kterými to jde,
to zkouším.
čas
nemůže překlenout nekonečnost nebe,
které jsem poznala.

dívám se jinam.
tedy nevidím nic
a ve svých snech
narážím oblaka na skály,
ano, to se starý čas mění za ten nový,
který touží po tom, aby budoucnost
byla stejná.

nechť moje světlo plane klidně a vyrovnaně
v tom větru,
v té vřavě,
abych dodržela slib daný tomu jednomu,
i když mě možná nikdy nepotká.

pro jeden valčík,
o němž sním.

Wo ist mein Vaterland?

Za minulou hymnickou hádanku získá při nějbližší příležitosti Terezka poctivě nazdobený čokoládový pohár a na dalšího výherce čeká nějaká dobrá palačinka. To by ale musel uhodnout, do jakých že to tří jazyků je zde přeložena naše národní hymna.

Kus on mu kodu, kus on mu kodu?
Vesi kohiseb kaljudel,
Tuul holub kaljudel,
Aedades õitseb kevadeõis
Vaatad – paridiis maa peal.
See oni see kaunis maa
[:Tšehhimaa mu kodumaa!:]

Káj míro thev, káj míro thev?
Oďa o páni čingárkerel pálo maľa
Bora barval pálo bára
Pro litě e luludi
Phuvakero čéro pro dikhipen
Adi, odi e obuv šukár
[:Čechiko ohuv míro thev!:]

(fonetický přepis:)
Vodič gušang! Vodič gušang!
Na vaniuandic schihol, liuguo na čunčuidic mucčang;
Na veigoldic sanlin, punchut na sunkbegdic funfang;
Na man juandic huaguor, lungžaužoc na minmidic čunquang;
Hau idfu tienjuendic hualtul, hualzin tienguedic fungquang;
Ze zipse na ginsiudic sangiang;
[:Čeckoslav, vodič gušang:]

Děti a antisemitismus

Na Amařiných stránkách se strhla diskuse na téma kolik dětí a jak je uživit a dát jim to nejlepší. Mám doma takový svazeček, do nějž si někdo svázal lechtivější povídky vydávané na přelomu století v nakladatelstvích Rudolf Štorch a Šolc a Šimáček, a mezi povídky se vloudila i Škola manželů aneb Rádce pro manželství každého stavu, od líbánek až ku stáří, po stránce lásky, rodiny, zdravotnictví i společnosti. Vůbec není od věci si těch 92 stran přečíst i po více než sto letech od vydání. Kupodivu, mnoho věcí platí úplně stejně jako v tomto předfreudovském spisku. Stačí možná jen názvy kapitol a už byste věděli, kde knihu otevřít pro vaši danou situaci: Líbánky, Brzké nebo pozdní dítě, První léta manželství, Poměr manželů k sobě, Mračna na manželském nebi, Spolužití duší, Otázka hospodářská, Lhostejné spolužití, Neplodnost ženy, Domácí přítel, Staré závazky, Nevěra, Druhá láska, Rozvod, Žena odkvétající…

Pro dnešek cituji z druhé kapitoly:

Lidstvo se vyzulo ze střevíčků fatalismu.
Jindy manželé se nestarali o zdravovědu, o fysiologii, o pohlavní hygienu.
Dnes věda biologická a lékařská stanovila pevné zákony pohlavního života a zápas existenční je tím více komplikoval.
Jindy poddávali se manželé svým pudům, a když se žena cítila matkou, považovala to za dar boží, za přirozený pochod přírody.
Dnes přišla otázka počtu dítek do vážného stadia. Jednak zápas o život ukázal, že čím četnější rodina, tím obtížněji se zaručuje zdárné zaopatření dítek, jednak však touha společnosti po pohodlí, po požitcích stále více působí, že se počet dítek co nejvíce omezuje.

Potom se zde prezentuje Malthusova teorie, autor tvrdí (což mě tedy šokovalo), že zatímco v Německu počet obyvatel za 20 let před sepsáním tohoto rádce stoupl počet obyvatel o 18%, ve Francii o 15% klesl (sic!) – kvůli převážnému počtu dvou dětí a v důsledku třetinové úmrtnosti před dosažením dospělosti. Následuje pár odstavců o potratech, které provozovaly porodní pomocnice, a když přišly o diplom, pak působily dále v tomto oboru jako masérky a ošetřovatelky nemocných. Pak je klasika:

Mladá slečinka byla doma držena přísně, nemohla se vrhnout ve vír života, nyní se vdá a má hned po líbánkách státi se matkou. Narození děcka znamená pro ni ne radost mateřskou, ale starost a nepohodlí, a proto praví: Neužila jsem na světě dosud ničeho, proto chci užívati nyní.
Mladý manžel ochotně souhlasí s touto egoistickou zásadou, někdy ji dokonce sám své žínce vsuggeruje, užívaje slastí manželských opatrně, upotřebujíce různých prostředků – život bezstarostný, volný se jim zalíbí a oba dospívají ku středu života bezdětni. A teď se jim už nechce mít starosti. Měli jsme mít rodinu dříve, praví, dnes jsme na to staří.
Takových bezdětných manželství, u kterých bezdětnost byla vyvolána uměle, je velice mnoho. Teprve, když manželé sestárli, poznají, že všechny ty zábavy a radovánky, které považovali za vrchol života, jsou ničím, nyní teprve by si přáli děcko – ale je pozdě. I kdyby jim je příroda dala, netěší je tak, jako by je těšilo před dvaceti roky, a současně je tísní vědomí, že se snad ani nedočkají, až bude dítě dospělým a bude jim moci teprve působiti radost.

Co následuje, je vyslovený šok. Autor klade Čechům za příklad Židy, kteří se množí tak, že „se nám to zdá nemorální“. Ovšem podle autora to, že se židovský jinoch v hodně útlém věku vyřádí, aby přišel o romantické a sentimentální iluze, a dívka se brzy vdá a má ihned děti, je v souladu s přírodou. „Dítě se vychovává pro praktický život. Mladý Žid vchází do života obrněn rozhledem, chytrostí, rozvahou. On se ve světě neztratí.“
Potud by bylo vše docela v pořádku. Ale následuje tato pasáž:

Náš národ je ve své většině antisemitským, třeba to na jevo nedával. Jeho antisemitism se jeví v pohrdání, úsměšku, výsměchu. To je antisemitism planý. Židé bohatnou a zmoňují se vlády.
Měli bychom se v mnohém od Židů učiti, abychom mohli vládnouti stejnými zbraněmi jako oni. To by byl antisemitism praktický…

Malý český kompost pro malé české hitlerovské červy…

Libice 2007

Divadlo Navenek jelo letos do Libice ve specifické sestavě. Cílem soustředění bylo totiž především zkoušet zcela novou hru, a to Goldoniho Treperendy. Samy treperendy jely v plném počtu, s jejich mužskými protějšky to bylo bídnější, ale zkoušet se přesto dalo a taky se zkoušelo. A nejen to, taky se soutěžilo v různým praštěných soutěžích, přednášely se básně, podnikaly míčové války a míčové jízdy, ráno se začínalo rozcvičkou, chodilo se na procházky a na divadlo.

Více fotografií zde...

Treperendy se mají k světu, bude z toho pěkná komedie, ale bohužel už teď vím, že premiéru nestihneme v roce 300. výročí Goldoniho narození a jako Cimrmani s Českým nebem , které původně chtěli stihnout ke svým čtyřicátinám, s ní přijdeme až příští rok.

Úžasná svatba

Situační komedii Úžasná svatba mají v současné době v repertoáru velká kamenná divadla jako to Východočeské v Pardubicích (už přes 50 repríz) nebo pražské ABC, ale my jsme ji v Libici viděli v nastudování amatérů z Divadla J.K.Tyl Meziměstí. Byl to zážitek, který se nedá zprostředkovat, ale fotografie snad napoví (na tu jednu momentku s momentálně handicapovanou, ale přesto krásnou Ninou Dlouhou jsem obzvlášť hrdej).

Volharding neboli vytrvalost

Na vinobraní do Kadaně přijeli i delegáti z partnerského města Halle, které je v současnosti denně v belgickém tisku, neboť spolu s Bruselem leží na jazykové hranici mezi Valony a Vlámy, mezi nimiž to po posledních volbách, Evropa Neevropa, pěkně vře. O tom, ale hlavně o amatérském divadle v Halle, které se jmenuje Volharding, jsme se bavili i na čtvrteční večeři u Švejka. Toneel Volharding slaví příští rok sto let své existence, tak by bylo na místě je pozvat do Kadaně a pak třeba i sebe tam, třeba něco kápne z evropské plástve až k nám včelkám dělnicím, když to mají v Halle tak blízko k bruselské včelí královně…