Domluvili jsme se s Mariem, že nás ráno v pět vyzvedne zase na té pláži, kde nás vyklopil. Šli jsme spát až dlouho po půlnoci, protože na pláži bylo docela živo, a tak jsme byli po ránu jak zombíci místních utopenců. Když jsme si přesedli z jeho osobáku do kamiónu, šlo na nás na oba spaní, a tak když šel Mario v Catanii nakládat, řekl nám ať si usteleme na kamioňácký postele. Usnul jsem, ani nevím jak. Zdálo se mi, jak si se mnou hází dvě obří příšery podobné Scylle a Charybdě, a když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsou to serpentiny v podhůří Nebrodi, které nás vedly do vnitrozemního městečka Nicosia.
Těsně před cílem nás zastavili dva po zuby ozbrojení karabiníci a protože v kamionu by správně měli jet nanejvýš dva pasažéři, Věruška automaticky skočila za mojí sedačku. Jenže chlapík do okýnka zahlásil
„dokumenti“, a horší by asi bylo dát jen jeden pas a pak se ukázat dva. A tak jsme odevzdali pasy a čekali, co bude. Mladší karabiník byl hodně agilní, a tak poté, co prolezl kamionu všechny dutiny, nechal nás vystoupit a důležitě telefonoval, jestli nejsme teroristi. Ten druhý zatím s Věruškou vtipkoval o svém panděru, a tak se ukázalo, že i v Itálii platí, že
jeden polda je hodnej a druhej zlej. Když jsme si na mapě našli, kde jsme, a posoudili teplotu vzduchu, rozhodli jsme se pro variantu, že na městečko budeme mít jen hodinku a pak pojedeme s Mariem zpátky k moři.
Zde je tedy jen pár žánrových obrázků z naší krátké expedice, při níž jsme ochutnali i pár sicilských sladkostí. A pak Věruška ještě dostala od Maria bonboniéru z čokoládovny, kterou zavážel sušeným mlékem.
