... aneb Malé zamyšlení nad psychologií smíchu na divadle.
Když se Picasso v rozhovoru v roce 1945 vyjadřoval ke sporům provázejícím jedno
Matissovo plátno namalované ještě před první světovou válkou, prohlásil:
Ach, lidi už jsou takoví. Viděl jsem v Medranu klauny hrát Hamleta a diváci se smáli, a kdyby tu historii poslouchali v Odeonu, plakali by.
Pan Skotek zase tvrdí, že divadlo není ochotnické a profesionální, ale jen dobré a špatné.
Smát se špatnému divadlu je samozřejmě možné. Smích totiž nemusí být vyvolán ani dobrým scénářem ani skvělým hereckým výkonem, ale třeba jen podbízivým, v horším případě otřepaným vtipem, vypočítaným přeřekem apod. Trpí tím zejména profesionálové, jelikož ochotníci jsou v podobných situacích trapní a se zlou se u diváků potážou.
Co ale když jde o komedii, kde smích čekáte i od vzdělaného nebo řekněme spíš pravidelného diváka? Tam začíná záležet na diváckém očekávání, na složení diváků, na jejich odvaze jít se svým smíchem na trh! V cirkuse Merano, kde vystupují klauni, diváci vyprsknou, jakmile Hamlet vezme do ruky lebku a nemusí ještě nic říkat. Do Odéonu (nechce se mi říkat té scéně Evropské divadlo, jak bylo oficiálně přejmenováno) chodí diváci na dramata, a tak i kdyby vylezl klaun, budou ho lidé vnímat jako postmoderního Pierota, jehož ničí okolní civilizace a proto mu z noční košile vyčuhuje ten strnulý škleb zvaný nepřáteli umění úsměv.Vždyť i lebka z Hamleta patřila královskému šaškovi Yorickovi, a přestože se na dánského prince usmívá, moc směšně na diváky nepůsobí!
Přeneseme-li tedy komedii mezi vážně naladěné diváky, zjistíme, jestli jde o pouhou situační grotesku nebo zda má i nějaký hlubší podtext. První se odpuštění nedočká, druhá může být vzata na milost.
Proč to všechno píšu? Protože si (nás šest hrajících) myslíme, že komedie Sex noci svatojánské v naší úpravě není jen situační groteska, ale že má i hlubší podtext. Jenže zatím jsme ji hráli vesměs v Kadani, to jest na domácí scéně, mezi lidmi, kteří od nás čekali juchandu, a v určité dostatečné míře se jim jí dostalo, a tak nás obdařovali smíchem v míře, která nás kolébala dost dlouho na to, že bychom mohli i usnout jako v peřince. Nicméně nejsme už začátečníci, a tak jsme se ukolébat nenechali a na hře dál pracovali. Ani teď to není z našeho pohledu zdaleka dokonalé a jen já jsem si po poslední repríze udělal poznámky na áčtyřku drobným písmem.
Hráli jsme v Žatci. Diváci byli velmi příjemní, ale v první půli jsme každý zaslechli jen zřídka lokálně omezený tlumený smích a o přestávce jsme se dohadovali, jestli se vůbec líbíme nebo jestli jsme nenarazili na tvrdou zeď reality. Po přestávce se všichni diváci vrátili na svá místa, což byl první dobré znamení. Zřejmě se i něčím posilnili, a tak nás obdarovávali silnějšími záchvěvy bránic, které vyvrcholily v jeden potlesk na otevřené scéně. To neříkám jako samochválu, ale jako záminku k jedné řečnické otázce, k níž mě donutilo zamyšlení nad sebou samým.
Dokázal bych se smát v druhé půli nějakého představení, jehož první půle mě zklamala? Dokázal bych tleskat, kdybych považoval směšný gag za osamělou vlaštovku? Sáhnu-li si do svědomí, tak asi dokázal, i když bych si byl falše vědom. Někdy ze soucitu, někdy v důsledku konformity – tedy podlehnutí okolí (fuj, to je ošklivé přiznání!). Ovšem znám se natolik dobře, že pokud by šlo o opravdový průšvih, po přestávce bych se nevrátil.
Naše představení v Žatci, kde si nás místní třikrát vytleskali, můžeme tedy brát jako ujištění, že nejde o ten největší průšvih, ale také jako další důvod na sobě ještě zapracovat. V Žatci jsme totiž stále ještě měli většinu známých anebo aspoň humoru nakloněných diváků, kteří se přišli pobavit a nakonec třeba přece jen odcházeli i s nějakou tou přidanou hodnotou. Nicméně jaký podíl na tom všem měly naše výkony, dramaturgie a režie, těžko posoudit.
Je nás šest jako strun na kytaře a víme, že někdy umíme zahrát pěkný akord a někdy to trochu zaskřípe, ale co nás spojuje snad od první čtené zkoušky, je pokora. Nejsme Paco de Lucía, a rádi přijmeme poučení od chytřejších hlav. Chceme se ale přesto líbit, jinak se to ani nedá dělat! Příští týden jedeme do Loun. Tam budeme hrát před diváky i před porotou. Uslyšíme vox populi i vox dei. Jsme na to připraveni? Snad nebudeme plakat ani my, ani oni.
Včera a předevčírem jsem byl konfrontován s hollywoodskou hvězdičkou, o níž jsem neměl žádné valné mínění. Thomas Ian Nicholas nehrál v ničem, na co bych se byl ochoten kouknout, a tak jsem nic z toho taky neviděl. Do Kadaně přijel jako muzikant. Podle ukázek něžný americký pop. Nic komerčního, kluci přijeli za to, co dají za letenky, za benzín a za jídlo, jen o něco málo víc než si dokáže vzít neznámá kapela z Chomutovska. Přesto jsme čekali namyšleného šampoňáka a mastňáka. Už pouhý pohyb po ulicích L.A. musí na člověka působit. Jenže do Kadaně přijeli dva úplně normální kluci. 
Nebudu to rozebírat, některé vlastnosti měli americké, jako my Češi máme ty naše české (zejména závist a předsudky). Ale v každé kultuře poznáte lidi, co jsou v pohodě, a lidi, co mají komplexy. Nemá to sice vliv na velikost a malost jejich umění, ale přece – pro mě je to jeden z rozhodujících aspektů – když přijede hrát nezávislý kokot, nedokážu si užít koncert ani poslechnout cédéčko, když přijede skromný hráč popu, užiju si koncerty hned dva v jeden den a pořídím si cédéčka čtyři, jako jsem to udělal včera. James mě navíc seznámil s pár americkými básníky, kteří píší verše pro děti, a tak se těším, až se vrhnu na překládání.
