31. května 2008

Z Kanady do Kadaně

V jednom rozhovoru s Vráťou Brabencem, kterej dneska přijede s Plastikama do Kadaně, jsem se dočetl několik nádherných věcí. Nejprve jednu výstižnou větu, kterou údajně říkávala jeho dcera, jež vyrůstala víceméně v Kanadě:

„To, co říkáme, nic neznamená, ale my tomu rozumíme.“

Takhle se prý Škvorecký zamyslel nad úrovní vzdělání v Kanadě:

„Abys dobře pochopil Kanadu - já tady přednáším literaturu devatenáctého století a student třetího ročníku literatury se mě ptá: ,Mistr Škvorecký, mohl bys mi říct, kdo to byl ten Dickens?‘ No a já tam přednáším autory, kteří nebyli ani vydaní!“

A nakonec vlastní Brabencovo krédo ze závěru rozhovoru:

„Ono je opravdu asi nejdůležitější v životě dokázat mlčet. Antropolog Mnislav Zelený, který studuje původní národy v Amazonii, kdysi řekl, že indiáni po setkání s bělochy tvrdí, že my mlčet neumíme. Máme potřebu pořád žvanit. Když nežvaníme, tak nakupujeme. A když nenakupujeme, tak jedeme autem. Ale indiáni sedí a přemýšlí. A odmítají se učit něco nového. Já taky neumím ten e-mail. Píšu na psacím stroji. Ten aspoň nemá viry. Člověk by se v určitém momentu vývoje měl zastavit.
Vy všichni teď máte internet a nevíte nic.

Už mlčim. Howg.

29. května 2008

Milý Bože,

rozhlas mi v posledním týdnu poskytl už dvě příležitosti zamyslet se nad tvou existencí. Nejdřív ten Cioran a teď Éric-Emmanuel Schmidt, francouzský spisovatel, kterému ještě není padesát let a už jeho knihu Oskar a růžová paní staví Francouzi naroveň Bibli a Třem mušketýrům. Babi Růženka v ní hraje s desetiletým Oskarem umírajícím na leukémii takovou hru, v níž jeden den vydá za deset let. Zahrál jsem si ji s nimi, jen jsem den nahradil desítkami minut. Po padesátce (minut tedy let), jsem pochopil, že to není hra. Oskar nakonec došel ve svých deseti letech (ne, vlastně mu už bylo taky přes padesát) k závěru, že život je jako dar, který nejdřív přeceňujeme, pak si ho nevážíme, až nakonec pochopíme, že to není dar, ale půjčka. Na tobě, křesťanském Bohu (tahle Schmidtova knížka je totiž jednou z tetralogie o světových náboženstvích), se mi líbí, že nevím, jestli v tebe věřit kvůli Oskarovi, babi Růžence, Bachovi nebo pekařovi, kterýho nikdo nezná. Dobře, kvůli Kristovi, ale to je jako jíst ovoce kvůli vitamínům. Ovoce přece nejíme kvůli vitamínům, ale protože nám chutná. A chutná nám, protože je zralý, sladký, kyselý, šťavnatý, voňavý, darovaný z lásky, geneticky upravený, nebo proč? Nakonec se shodneme jen na těch vitamínech. Tak jo, dneska ses mi zase připomněl, jdu se pomodlit Otčenáš a sníst jedno jabko.

Jaro léto podzim zima - čí je to vina?

„Když je dnes člověku dvacet,
chce se mu hnusem zvracet,“ platí i dvacet let po Husákovi a rok po smrti básníka a filosofa Bondyho, kterej skládal texty pro

Plastici jedou dneska do Berlína, zítra tam mají koncert a pozítří mají
koncert v Kadani
(od 20hod. v Orfeu, + Haj hou).



Pouštím si tu Vožralej jak slíva, Ach to státu hanobení a Hovězí porážku a začínám se moc těšit. Inspirovalo mě to dokonce k tomuhle vejšplechtu:

Kdo se to tu vometá vokolo popelnic
a krmí se zbytky jídel?
Je to muj anděl strážnej, co nezbylo mu nic,
než zbavit se svejch křídel!

28. května 2008

Věrušce k narozeninám


Chudobný kvítek sedmikrásky
neprovoní celou zahradu
a ani kvítek naší lásky
neudělá světu parádu.

V noci z nich rusalka věnec uvila
a zavila do něj i můj sen.
Přivoň si k němu, má milá rozmilá,
ať provoní ti dnešní den.

27. května 2008

Moje mansarda s výhledem na Pohodu

Náhodná a přesto nějakým proroctvím střihnutá setkání jsou ta nejkrásnější, proto mi promiňte délku tohohle článku. Včera jsem trávil půl dne s jedním belgickým párem z Halle, prohlédli si klášter a město a pak jsme byli v Beránku na obědě. Pamatuju si, jak jsme oba s Lukášem vyvalili oči, když začali mluvit o jakémsi rumunském umělci a jeho výstavě v Belgii. Nachytal jsem se, že považuju Rumunsko za zemi bez ducha, bez odkazu a tedy bez významu.

Dneska jsem v programu rozhlasu našel rok starou hru rumunského autora Mateie Visniece, kterou v překladu Jiřího Našince uvedla Vltava. Hlavní roli filosofa Emila Ciorana si zahrál Ladislav Mrkvička a je fakt, že mě hra pohltila. Cioran v ní coby starý bezdomovec , který ztrácí paměť (zapomněl i, kde bydlí), přemýšlí o smyslu paměti, života a hlavně smrti a způsobu, jak umřít. Protože smrt není strašná, strašná je poslední hodinka. V textu hry bylo několik zajímavých myšlenek. Rumunsko je zde popisováno jako země beze smyslu, geografie bez historie, kde lidi zapomněli svoje dějiny – když se jich zeptáte, co dělali posledních tisíc let, přihlouple se usmějí. A pak se diví, že někdo zapomene cestu zpátky tam, odkud vyšel! A zavřou ho za to s Alzheimerem do špitálu. A nezapomínáme náhodu i my, co jsme dělali posledních tisíc let? A posledních pár měsíců?

Moc se mi líbila jedna psychologická myšlenka, že odmítnout Nobelovu cenu je jako dostat ještě daleko cennější ohodnocení. Vím to o Borisi Pasternakovi a Jeanu-Paulu Sartrovi, a je fakt, že si to pamatuju hodně dobře a ti dva jsou pro mě něčím jakoby víc než ti, co ji přijali (i když Pasternak by ji za jiné situace jistě přijal; před Sartrem v tomto ohledu klobouk dolů). Tak přemýšlím, jestli ji taky neodmítnout, až k tomu dojde. Co myslíte?

Hru Mansarda v Paříži s výhledem na smrt před rokem poprvé zahráli rumunští a lucemburští herci v transylvánském Sibiu a v Lucemburku. Jiří Našinec musí být nadšenec, když hru tak rychle přeložil. Koukal jsem i na další Visniecovy hry a docela bych si některé rád přečetl. Asi se budu muset naučit francouzsky.

Nedávno jsem na divadle vyprávěl můj příběh z gynekologie. Přesněji z čekárny na gynekologii, kde jsem čekal na maminku, která si tam šla pro nějaké ty hormonální tabletky. V čekárně sedělo několik žen, jedna z nich měla hodně zlobivé malé dítě, které neustále otravovalo a dělalo bordel na celé oddělení. „Že já jsem si tě nenechala vzít,“ byla věta, která mě donutila si sednout, ačkoli jsem si i stoje připadal nemístně a trapně. Podobnou větu prý řekla maminka Cioranovi, když viděla, jak hrozné dětství prožil.

On život v Rumunsku asi nikdy nebyl žádný med. Maminka si v mládí s jedním Rumunem dopisovala. Měli se docela rádi, byl to podle fotografie hezkej chlap. Pak jela s rodiči do Rumunska a napsala mu, že se mohou sejít. Nejen, že se nesešli, od té doby nepřišel z Rumunska ani jeden dopis. Až pak po pětatřiceti letech. Je tomu pár roků, co jsme ten dopis v ruštině s maminkou luštili, když si na něj vzpomenu, mám na tváři hořkosladký úsměv. V tom dopise byl důvod, proč se tenkrát odmlčel (a tedy i proč nakonec nejsem Rumun, no ano, já jsem mohl být Rumun!). Bylo to proto, že žili tak nuzně, že se styděl za svou rodinu a za svou zemi… a taky neměl na to přesunout se někam do většího města, kde by se mohli sejít, natož návštěvu pozvat třeba na kávu. Maminka mu zatím neodepsala a jestli plánuje taky pětatřicet let pauzu, to abych se naučil rusky a odpověděl jeho synům (i když ten, co žije ve Švédsku asi umí anglicky).

Dneska jsme s Lukášem po přednášce o náhrobku Kryštofa Meynera z Annabergu před kostelem meditovali o skepsi, o Bohu a jeho existenci neexistenci, o morální špíně a její relativitě, a rozcházeli se bez odpovědí. Když jsem chvíli studoval Cioranův život a dílo, ty odpovědi jsem si připomněl. Jestli Cioran říkal, že dobrá kniha zanechá šrám na duši a převrátí všechno naruby, pak přesně takovou chci jednou napsat a přesně tak na mě zapůsobilo to málo, co jsem si přečetl od něj.

Moc mě zaujala jedna pasáž z knihy Slzy a světci:

Mohou mít svatí touhu po moci? Je jejich svět imperialistický? Odpověď zní ano, ale musíme si uvědomit změnu v záměrech. Zatímco my plýtváme energií na dosažení časných statků, jejich pýcha způsobuje, že chtějí dosáhnout na statky nejvyšší. Jejich cílem je ovládnout nebe a jejich prostředkem je utrpení. Kdyby Bůh nebyl hranicí jejich ambicí, bojovali by až do krajnosti a každý by mluvil ve jménu nového nekonečna. Člověk odjakživa touží po vlastnění. Ani svatí nemohou utéct své prostřednosti. Jejich šílenství rozporcovalo nebe na nestejné části a každá je tak veliká, jaká veliká byla jejich pýcha v utrpení. Svatí jsou imperialisté po vertikále a vyzdvihli zemi do nejvyšších pater – do nebes.

Ano, tenhle text nechává šrám, ale vzbouzí ve mně víru. Víru, že nejen na den Všech svatých mají vládu nad světem a hlavně nad nebem všichni ti zapomenutí. A jsme zase u toho. Být zapomenutý je vlastně být vertikálně víc než být známý a často vzpomínaný i než být svatý ve smyslu kanonizovaný.

Cioran možná trochu ironicky možná naprosto vážně říkal, že věří v Boha kvůli Bachovi („bez Bacha by byl Bůh bezvýznamná figurka“). A já s Grahamem Greenem věřím v Boha kvůli jednomu pekařovi, kterýho neznáte.

Cioran taky v jednom rozhovoru pronesl: „Když někoho nesnášíte, napište si desetkrát, dvacetkrát nebo třicetkrát: X je sráč. Po pár minutách se budete cítit uvolnění. A pak budete míň nenávidět.“ Já myslím, že vůbec sprostý slova jako forma uvolnění fungujou, ačkoli jsou tabu, a přemýšlím o takovém malém uvolňovacím workshopu pro vrcholné managery, to by mohlo vynést docela dobrý peníze a jako novinka by se to ujalo možná rychleji než astrologie pro personalisty, která teď začíná letět (protože třeba přijmout štíra na místo obchodního referenta v čase, kdy je Mars v konjunkci s dvěma stálicemi, je opravdu hazard).

Když už jsme zmínili Bacha, tenhle krásnej klip se scénkou z Bachova života, v němž zpívá krásná Magdalena Kožená (i ona je důkazem, že Stvoření nebylo jeden velkej propadák), je takovou malou reportáží o osmym daru Svatýho Ducha, tedy o humoru. A ten zpěv!



Máchův Máj (Karlovarské hudební divadlo), 24.května 2008


Máchův Máj se mi líbil, jak byl přednesen, méně se mi líbily písničky, které mě vlastně víceméně rušily svojí vlezlou muzikálovou melodičností. Co mě překvapilo asi nejvíc, bylo, že hlavní roli Jarmily si zahrála Lucka Veříšová, která nedávno zpívala v Kadani na Majálesu se skupinou Saint Age.





26. května 2008

Koktání

Satchidanandan
(volně z anglického překladu z malajalámštiny zde /už jméno autora a název jeho mateřského jazyka napoví, proč si autor vybral zrovna tohle téma/)

Koktání není žádná o-o-ostuda.
Je to způsob mluvy.

Ko-koktání je ticho, které pa-pa-padá
mezi slovo a jeho smysl,
stejně jako s-s-strnulost je
ti-ti-ticho, které pa-padá mezi
slovo a čin.

Vzniklo koktání dřív než řeč
nebo až po ní?
Jde o di-di-dialekt nebo
o svébytný jazyk?
Z podo-po-po- podobných otázek
jazyko-ko-kozpytci ko-koktají.

Po-po-poka-ka-pokaždé, když koktáme,
po-po-pokládáme oběť na oltář
Bo-bo-bohu roz-z-z-rozzzmanitosti.

Až bude celé lidstvo ko-koktat,
ko-ko-koktání se stane jeho ma-ma-mateř-řštinou:
jako teď nám.

Bůh taky mu-mu-musel koktat,
když stvořil člověka.
Proto všechna lidská slova
ne-ne-nesou různé významy.
Proto, když se člověk mo-mo-modlí,
ro-roz-rozkazuje nebo jen tak klevetí,
ko-koktá
jako po-po-poezie.

Kateřina (Divadlo Máj), 23. května 2008

Četl jsem si dneska rozhovor s Tomem Stoppardem, světoznámým dramatikem, který přiznává, že jako student neměl rád Shakespeara. Ve škole ho příšerně nudil. To u autora hry Rosencrantz a Guildernstern jsou mrtvi leckoho překvapí. Proto nemám rád školskou literaturu. Nutí člověka číst, znát a dokonce rozebírat to, co pro něj v jeho stavu třeba není vůbec vzrušující a důležitý. Neříkám, že by se o literatuře nemělo mluvit, ale rozhodně by se z ní nemělo zkoušet. Ale o tom jsem psát nechtěl. Chtěl jsem psát o tom, že Tom Stoppard začal psát hry, když mu bylo třiadvacet. Vendula Melíšková začala zhruba ve stejném věku a do Kadaně přivezla svou poslední hru s titulem Kateřina (příběh dušičkový). Syžet prostý a nápaditý byl rozveden do pěkných dialogů a jak se v divadle nahlas nesměju (skoro jako bych to neuměl), v jedné chvíli jsem se opravdu sedě sám na levém křídle balkonu rozesmál. To bylo ve chvíli, kdy babička Kateřina svedla před vnučkou svůj hřích z mládí na dědu. Polykal jsem trochu závist, protože by se mi taky chtělo něco napsat. Pořád čekám, až přijde ten můj Godot, který udělá díru do světa. Vendulka z Modřan mě trochu nakopla.







Krteczek v Kadani

Slánská kapela s žoviálně znějícím názvem a úžasně znějícím bigbítem vystoupí v Kadani a bude to jedinečná příležitost (to mi věřte)! Všichni fanoušci dobré muziky nechť se dostaví ve čtvrtek 5.června v 18h. do klubu na Střelnici!!! Ukázky si můžete poslechnout na bandzóně nebo i na youtube.