Vytržen z Poesie

Potěšil mě Viktor Fischl, když jsem si přečetl jeho přsvědčení, že Seifert po Šrámkovi a Tomanovi miloval nejvíc Vladimíra Holana. A pak dodává zajímavý postřeh, že až na Wolkera, který odešel mladičký, a S.K. Neumanna, který byl spíš anarchista než komunista, žádný z předních českých básníků, kteří stáli politicky na krajní levici – mluvím tu o skutečných básnících, ne o veršujících agitpropech – nezemřel jako věřící komunista.

Minulej tejden jsem si v 1. podzemním antikvariátu koupil poslední sbírku Františka Halase s názvem A co?, která vyšla až v roce 1957, osm let po básníkově smrti. Začetl jsem se už cestou z Prahy a nadchla mě! Jsou to verše, který se píšou na pergamen z vlastní kůže. Občas se člověk básníkovi pod tu kůži nedostane, vnímá jen tu zkratkovitou krásu. Ale jak se správně ptá Ludvík Kundera v doslovu „Cožpak je nutno každou báseň beze zbytku racionalisticky propitvat?“

Zaclání čas už počmáraný plot
Musí to tak být
Jak zkrásněla jsi zpozdilá lásko
žehravým přivinutím let
Zaclání čas ten počmáraný plot
a nápis na něm
Halas je vůl

…

Koho budeš trápit
kdo tě bude trápit
Jsi spoluviník
ty odpadlíku

V poslední básni je zřetelné vyznání, který dokazuje tezi Viktora Fischla i pro předsedu Syndikátu českých spisovatelů a přednostu publikačního odboru ministerstva informací:

Nechci být masem vzduchu okolo
jak se to líbí jim
nechci být kůlem vyhlášek
veřejným míněním
nechci být nápovědou co polyká jen prach
těch jejich komedií
hraných na márách

Dej oslovi Vědosloví...

Většinou nekupuju knížky, který bych neměl v plánu přečíst. Nejsem z těch sběratelů, co by si pořizovali knihy kvůli hřbetům, vazbám, stáří nebo jiný sběratelský valenci. Párkrát jsem to ale už udělal. Podlehl jsem divadelnický vášni a mám doma Voltairovu hru Zayre z r. 1750, tedy ještě předrevoluční z doby, kdy si v ní mohli listovat Voltairovi současníci, dál pak Racinovo kompletní dílo ve francouzštině se zlatou ořízkou, Schillerova Wilhelma Tella v originále z r. 1838 a tím to vadne. Z nedivadelních jsem si koupil Lehrbuch der speziellen Pathologie und Terapie a La luxation congénitale de la hanche, to jsem zase podlehl těm krásnejm vazbám za pár korun, protože Vrozené vykloubení kyčle není zrovna téma, o kterym bych si chtěl večer před spaním číst, natož ve francouzštině. To je vše, všechny ostatní knížky v knihovně chci jednou přečíst, čtu nebo jsem přečetl.


Poslední knihu, která mi je platná asi jako slepýmu brejle, jsem vydražil před tejdnem. Je to Bolzanovo Vědosloví, druhý díl ze čtyř, v němčině. Ten, kdo ho prodával, asi netušil, o co jde, protože jednak napsal Dr. B. Bolzanos: Wissenschaftslehre, jak to našel na úvodní stránce, ale dvojtečku si tam přidal sám netuše, že jde o přivlastňovací genitiv, a jednak dal vyvolávací cenu 500,-, i když faktická hodnota je tak 500,-, ovšem první částka je v korunách, druhá v eurech. Jde totiž o původní první vydání. Bolzano měl těch víc než 2000 stránek, nad kterejma strávil deset let, napsanejch už na konci 20. let 19. století, ale několik let hledal vydavatele. Musel hledat mimo Rakousko, protože tam měl zákaz cokoli vydat. Poslední knihu před tim vydal v bavorskym Sulzbachu anonymně a nakonec u stejného nakladatele vydal v roce 1837 i Vědosloví. Bolzano se tentokrát odvážil pod spis podepsat, a tak neuniknul pozornosti rakouský policie a ministerstva vnitra, který požadovalo cenzurní zásahy i pro knihy rakouskejch občanů vydaný v zahraničí. Když se pak tajný domákli, že se jedná o nějakou šílenou logiku, nechali to plavat, protože to stejně nikdo normální číst nebude. Ani já ne.

O Bolzanovi mi poprvý podrobnějš vyprávěl Ctirad Kučera, mamčinej známej. Dělali o něm v Ústí na univerzitě nějakou konferenci. Tehdy jsem si koupil jeho Ideální stát a Vlastní životopis, kterej jsem zhltnul a na základě něhož jsem po týhle knížce skočil jako slepice po flusu. Vůbec netušim, v jakejch nákladech se tenkrát knížky vydávaly, ale asi mám doma celkem vzácnej sběratelskej kousek, zvlášť pro ty sběratele, který maj doma 1., 3. a 4. díl. V internetovejch antikvárních prodejnách se pohybuje cena všech čtyř dílů od tisíce do čtyř tisíc Euro. Věruška mi ale říkala, že mě zná, že si tu knížku stejně necham, protože má příběh a já strašně rád vyprávim. A má pravdu. Učí se teď za mnou logiku na Svatka, tak jí tu knížku pučim, aby se ho zeptala, jestli to má nějakou hodnotu. Testneme ho a bude další příběh.

Jihojihojih

Když jsem byl jinoch, miloval jsem (asi jako spousta dalších malejch kluků) mapy a atlasy. Poznal jsem tak celkem zevrubně svět. A donutil jsem svoje o dva a půl roku mladší sestry, aby si se mnou ten svět rozdělili na třetiny a hráli si na mocipány. Posílali jsme si diplomatický nóty, pořádali konference, obchodovali a vymejšleli různý nový Marshallovy plány. Vystřihovali jsme si články z novin a z časopisu 100+1 a v mnohym jsme, jak jsem to tak minulej víkend u mámy prohlížel, předběhli dobu.

Spojovali jsme státy do unií a do zvláštních sekupení, že by se jejich reální občani asi divili. Dneska jsem si přečetl článek o tom, že se indická extraliga v kriketu bude hrát v Jižní Africe. Přesně podle naší hry, napadlo mě. Začal jsem se pídit proč, a představte si, že kvůli nebezpečí islamistických útoků. A protože mají Indie a Jižní Afrika více než přátelský vztahy, proč ne? Vzpomněl jsem si, jak jedna žena v jižní Africe bránila vlastním deštníkem Gándího proti kamenům, který po něm házeli lidi z rozvášněnýho davu. Dneska budou Jihoafričani krýt deštníkem indický hráče kriketu.


Při tý příležitosti jsem se dočetl, že Indie, Jižní Afrika a Brazílie se druží a vytvářejí jakési jihojižní forum pro spolupráci (IBSA – India, Brazil, South Africa). Naše evropská zahleděnost občas hraničí se zaslepeností, a tak se přiznám, že jsem o něčem podobnym neměl ani páru. A mám takovej dojem, že nás to možná nenapadlo ani v tý dětský hře.

Existuju?

Die Zeit: Snažíte se sledovat, co se děje v nových mediích a technologiích?
Jean-Luc Godard: Snažím se, ale lidi dělají filmy na internetu proto, aby ukázali, že existují, a ne aby se dívali na věci.

Dalo by se to parafrázovat i takhle:

Lidi (tedy i já) píší na internet proto, aby ukázali, že existují, a ne aby literárně tvořili.

Asi je na čase se na to vykašlat a napsat něco pořádnýho.

Mat je mrtev! Ať žije Pat!

Před pár dny byl jako článek dne na úvodní stránce anglické wikipedie publikován článek o výhodě bílého v šachové hře (české shrnutí zde). Musel jsem ho rozkliknout, protože jsem tušil, že se v něm zmíní i o naší staré při, kterou vždy s Brďou otevíráme, když už se není o čem bavit. Brďa tvrdí, že šachy mají řešení a já tvrdím, že ne. Netušil jsem, že je to jen odraz stoletého sporu.

Otec moderního šachu Wilhelm Steinitz v roce 1889 prohlásil, že ideální hra obou stran skončí plichtou. I takoví mistři jako Capablanca, Lasker a Fischer se obávali tzv. remízové smrti, tedy že jednou nějaký chytrý kompjůtr dokáže, že přesnou hrou nemůže nikdo vyhrát. Tahle smrt už před dvěma lety potkala dámu, ale srovnání dámy a šachu trochu kulhá. V šachách se zatím dospělo tak daleko, že jsou vyřešený všechny koncovky s šesti figurkami včetně obou králů. Do roku 1915 se odhaduje, že se vyřeší všechny se sedmi. Půjde-li to tímhle tempem, jsem v klidu, protože s 32 figurkama na šachovnici budu až do smrti moct hrát tu poetickou roli naivky, kterej věří, že šachy nikdy žádnej počítač nevyřeší.

A dověděl jsem se, že existuje pravidlo, že pokud se 50 tahů po sobě nevezme jediná figura a žádná strana nehne pindíkem, je to pat. To určitě ani Brďa neznal. Je ale fakt, že my jsme tohle pravidlo nikdy nepotřebovali, neboť nám na mat stačilo tak 30 tahů. Moje nejdelší hra na internetu a asi i vůbec je z 19. listopadu 2008, kdy jsem s jedním Indem sehrál 90 tahů – a plichtil jsem.

Nicméně, vraťme se k úplně původní myšlence. Má bílý v šachách výhodu? Když se vezme nějaká větší množina partií, vychází vždycky přes 50% vyhranejch her pro bílýho. I v mojí malý bilanci jsem s bílejma kamenama vyhrál 56% partií, s černejma jsem jich vyhrál 47%. Někteří tvrdí, že je to spíš kvůli psychologii, někteří, že spíš kvůli tradici (bílý útočí, černý se brání), někteří, že je to náhoda. Takto poučenej jsem dneska usedal k další partii s mým maximálním virtuálním Elo bodováním 1525 a dvakrát jsem zkusil s bílejma dámskej gambit, a pokaždý jsem po vyrovnaný hře puknul. Nefunguje to, hrome!

Nicméně, musím se ještě vyznat z jedný z nejhezčích her za poslední půlrok. V týhle situaci jsme skončili remízou:

A jestli se ptáte, s kým jsem to hrál, neuhádli byste. Měl jsem černý a Věruška měla bílý. Pravda, trochu jsem jí pomáhal, ale tahala sama. Měl jsem sice koně za pěšce k dobru, ale pozice se mi zdála taková všeobecně svázaná na remízu, tak jsem ji nabídl. Co myslíš, Brďo? Má to řešení? A mají šachy řešení?

Proč hrajeme Pašije

Je hrozně těžké pro prostého člověka věřit po celý život v Boha a já to také nedovedu. Myslím si však o sobě, že jsem zbožný, a bývám na to hrdý. Vím, že Bůh je veliké citoslovce básníků, to největší, tak veliké, že si ho ani všichni básníci nezaslouží. Jenom někteří.

Mezi těmi, kteří si tohle citoslovce zaslouží, je i Jan Skácel. Citát je z jeho doslovu ke Komedii o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, jejíž brněnská inscenace vyvolala v 60. letech hodně povyku.

Už tenkrát si básník povzdechl, že není něco v pořádku, když si sovětští turisté nechají v drážďanské obrazárně vyprávět příběhy Starého zákona, aby vůbec pochopili, co a proč to ten Rubens maloval. Že opravdu není něco v pořádku, když se ho kamarádův syn cestou kolem kostela zeptal, co udělal ten chlap, že ho za to pověsili na kříž a má probodenej bok. „Vyvedl toho moc,“ zmohl se básník, jsa vyveden z míry, alespoň na stručnou odpověď. Že ale naprosto není něco v pořádku, když se ho jeho vlastní žena zeptala, proč se v jedné kapličce nad hlavou toho vousatého pána vznáší slepice…

Dnes se situace spíš zhoršila, andělíčky ze Sixtinské madony znaj všichni spíš z reklamy než z drážďanský galerie, kolem kostela se sice chodí a zvídavý otázky pořád padaj, ale už není kdo by na ně chtěl odpovídat, za sv. Trojici jsou považováni Cyril, Konstantin a Metoděj a při maturitě se dozvíte, že se Ježíš Kristus narodil o Vánocích a umřel na Silvestra.

Ne, děti, Ježíšek neumřel na Silvestra, ale o Velikonocích, i když to asi nebylo přesně, protože Velikonoce jsou svátek pohyblivej. A abyste věděli, že ani tak nesejde na tom, kdy Kristuspán umřel, ale proč, na to tady máte naše kadaňský

PAŠIJE
(podle skutečné události)

který Vám letos zahrajeme nadvakrát

v neděli 5. dubna.

A bude tam i čert, ale nebojte se, spolu s Janem Skácelem…

… si myslím, a nenechám si to vymluvit, že i čert patří mezi všechny svaté.

Je lepší mít duši než školy

Školy se občas jmenují po různejch osobnostech, někdy po těch, co se v nich vzdělali a někam to dotáhli, někdy po těch, co v nich učili a v jistejch kruzích něco znamenali, někdy po těch, jejichž jména nám už znějí jako slova mír či republika (při vší úctě k J.A.K. a T.G.M.).

V roce 1985 jsem přešel z 5. základní školy, co byla na sídlišti D, na 2. základní školu v Kadani, která se skvěla nad sídlištěm A. Číslice a písmena ovládaly socialistický plány a i já jsem byl jedním z čísel materiálních statistik. Ne, nejsme na tom dneska líp (nehodlám si vylejvat vztek na komanče jako v mym článku na blogu KZK), zase se vrací doba, kdy jsou lidi spíš svejma rodnejma, studentskejma a občanskejma číslama než lidma, studentama a občanama.

O to víc mě těší, že se blíží den, kdy děti, co ještě dneska chodí na 2. základní školu, budou chodit na Základní školu Rudolfa Koblice. Ano, budou mezi jejich babičkama pamětnice, kterejm to bude proti srsti, protože pojmenovávat školy po trampech nebývalo zvykem. Kéž by se ale děti někdy doslechly, co krásy a naděje je v tulácký duši. Takový duše se už dneska nenosej. Ruda by asi nechtěl, aby se po něm jmenovala škola nebo ulice, on sám nebyl nikdy ctižádostivej, ale myslím, že by mu nevadilo, že mu tu čest projevili jiný.

Až se mě moje dcera nebo můj syn zeptá, kam jsem chodil do školy, řeknu, že jsem chodil do školy Rudy Koblice. Nebudu lhát. Byla to škola, kterou mi nikdo jinej nemohl dát.

A jestli děti chcete aspoň základní znalosti o tom, kdo to ten Ruda Koblic byl, krásné shrnutí mi napsal Jiří Navrátil za moje vzpomínky.