Šošolkový reflex

Prosím pomozte s vědeckým průzkumem.

Už jsem měl v životě pocit, že jsem objevil supernovu. Jednou jsem zase objevil příčně pruhované televizní vlnění. Tyto převratné objevy mi však žádný patentový úřad nevzal, první proto, že supernova byla jen neostrým světelným kolečkem v dalekohledu a v hledáčku, který ve skutečnosti neměl svůj zdroj na nebi, ale na střeše, protože šlo o z ulice osvětlenou špičku hromosvodu. V druhém případě prý jde o jednoduchý optický zákon, který platí plošně pro staré (tedy ne ty ploché) televizní obrazovky.

Konečně nadešel v mém životě čas na další vědecké objevy Galvaniho metodou žabích stehýnek. Včera jsem sledoval dokument o potkanech, na kterých vědci zkoumají funkce mozku a nervového systému. Pomocí různých přístrojů připevněných k hlavě laboratorních zvířátek ovlivňovali neuroexperti jejich chování a naopak využívali jejich nervové vzruchy k ovládání různých mimotělesných funkcí. Zkoušeli to už i na lidech – na paraplegicích, kteří pomocí svých nervových signálů ovládali kurzor na obrazovce. Mimo jiné v pořadu také zaznělo, kde máme v mozku centra pro pohyby tváře, rukou a nohou. Jde to postupně od uší na vrchlík hlavy. Měl jsem při sledování pořadu nohu přes nohu, a tak jsem se zkusil jemně ťuknout do šošolky. Noha mi vylítla stejně, jako když mě někdo praští do čéšky. Začal jsem přemýšlet, jestli objev čéškového (tedy latinsky patelárního a slovensky jabĺčkového reflexu) byl náhodnou akcí nějakého dítěte, které bouchlo tatínka amatérského neurochirurga do kolene, nebo cíleným výzkumem založeným na oťukávání celého těla v různých polohách. Dospěl jsem k názoru, že šlo o náhodu. A podobně náhodou jsem já po stu letech samostatné existence neurologie objevil šošolkový reflex. Jsem zvědavej, co mi řeknou na neurologickém patentovém úřadě, ale doufám, že si mě rovnou nenechají na klinice.

Pro svůj objev samozřejmě potřebuju konfirmativní terénní výzkum. Je totiž také zcela možné, že mám v hlavě místo mozku čéšku. Můžete si tedy prosím kvůli mně dát na chvíli nohu přes nohu a praštit se shora silněji do hlavy? Výsledky mi prosím sdělte do komentářů. Děkuju.

Watteau: Ukřižování Krista

Věruška nakonec nespala v Maubeuge, ale nedaleko ve Valenciennes, rodišti Jindřicha VII. (dědečka našeho Karla IV.) a velkého blondýna s černou botou Pierra Richarda. V tomhle městečku se taky narodil Antoine Watteau, francouzskej malíř doby Ludvíka XIV. V Triumfu zla od Arthura Breiskyho je jen sedm novel – jedna z nich se jmenuje Watteau, rozčarovaný. Tohle je taková předmluva k mému slibu, že sem napíšu něco o Breskyho životě.

Imaginární zpověď života, jak podnazval Breisky svou novelu, začíná malířovým příjezdem za umírající matkou, scéna se tedy nejspíš odehrává v jeho rodných Valenciennes. Watteau se matce zpovídá ze svého nešťastného života, v němž maloval šlechtické radovánky, ale za modely používal opilce a kurvy. Pořád ho to táhlo do vyšší společnosti, jenže vždycky si uříznul jen pořádnou ostudu, protože jako šlechtic neuměl žít. „Můj prodavač zbohatl a já zůstal žebrákem.“ (Na dobrém bydle uměleckých manažerů se dodnes nic nezměnilo.) Matka mu na smrtelné posteli sdělí, že jeho otcem je opravdu jakýsi hrabě, její manžel mu byl tedy celý život jen otčímem a vychovatelem. Watteau se rozhodne pravého otce vyhledat, ale ten odvětí: „Kdyby se hlásili ke mně všichni synové mých bývalých lásek! Kdyby to neznamenalo katastrofu v mé rodině, hrdě bych prohlásil, že Watteau je můj syn. Jsem však vázán mnohými zřeteli. Kolik potřebujete?“ Zoufalý malíř si s další životní ostudou už neporadí a stane se denním návštěvníkem bordelů a šíleným malířem. Breisky píše o obrazu Ukřižování, který maloval v Nogentu na Marně. Nikde jsem ho nenašel, a tak jsem se na něj už chtěl zeptat prof. Royta, ale pak jsem na jedné stránce objevil, že toto dernier tableau je aujourd'hui disparu. Dávám sem tedy pár jiných, které ukazují náznak druhé tváře tohoto rokokového mistra. Hrozně hezká je na těch skicách práce se třemi barvami křídy, což jim dodává na dynamice.

Mikuláš jako ze skalky

Na stránkách divadla prý chybí článek o Mikulášském víkendu. Byl jsem jen na nedělní besídce, která byla myslím zážitkem jak pro děti, tak pro dospělé, ale kdo se bavil neméně výtečně byli sami účinkující. Věděl jsem, že to holky kolem Rity připravujou už od rána, ale že to bude tak vkusně a přitom bohatě upravená scéna, to jsem čuměl. Přináším pár obrázků, ale fotil jsem bez blesku, tak jsou trochu mázlý a černý čerti chyběj úplně, protože ty bez blesku prostě nešli (promiň, Méďo, byl jsi taky dobrej!). Jen Mikuláš s náhradní čepicí a hlavně narychlo spíchlejma fousama ze dvou paruk vypadal jak přerostlej trpaslík. Přestože jsem vyslech nespočet básniček a písniček, některý děti se mě bály až k slzám.

Tábory smrti v SSSR

Přišla mi velmi zajímavá knížka. Je z roku 1935 a jmenuje se Tábory smrti v SSSR. Napsal ji jakýsi N.I. Kiselov (Gromov), o němž se nikde nic moc nedočtete (v knize je uveden jako bývalý dlouholetý pracovník různých složek OGPU). Ten v předmluvě píše, že kniha „byla vydána s velikými obtížemi“. A u nás vyšla asi v hodně malém nákladu, protože o deset let později tu vyhráli komunisti volby. Je šílený, že se v knížce popisujou strašný hrůzy, a to šlo o konec 20. let, tedy o období před vraždou Kirova a obdobím Velké čistky. Pro ilustraci názvy podkapitol části hovořící o ostrově Kond: Úmrtnost (přes zimu 1928-9 z 4850 lidí umřelo 4230, rok před tím téměř všichni), Sebevraždy, Mučení, Duchoborci, Hladovění.

Slyšeli jste asi všichni o návštěvě Červeného kříže v Terezíně. Tábor Solovky, prototyp Gulagu, navštívil šedesátiletý Maxim Gorkij. Podobnost posuďte sami, stojí to za přečtení, i když Gorkij, jehož univerzity se mi tak líbily, pak tvrdil, že to psal pod kontrolou cenzorů.

Soudruh Maxim přijel na ostrov Solovky 20. června 1929 a odjel 22. června. K parolodi bylo posláno několik faetonů a Gorkij s veškerým SLONovským představenstvem jel do t. zv. „Biosadu“ asi 4 km od klášterního Kremlu. Zde Maxima samozřejmě nejprve vydatně pohostili a při uvítacích řečech a proslovech lichotili neomezeně a nestydatě jeho samolibosti. Druhého dne navštívil soudruh Maxim cihelnu, podíval se ve druhém (tenkrát) oddělení Muksolmu na čekistské krávy a koně, pobyl chvíli v centrolazaretu, kde mezi jiným řekl ošetřovatelkám vězeňkyním, stojícím zde v řadě v čisťoučkých bílých pláštích: „Co jste se tak vyšňořily jako na parádu? Já se chtěl podívat na zdejší každodenní život“. Večer byl v solověckém divadle na koncertě, kde si poslechl čekisty přichystanou a čtenáři již známou píseň:
Jsme vězňové svobodné země…
Koncertu směli být přítomni jen čekisté a t. zv. „stykači“, t. j. donášeči, žalobníci. Z jiných vězňů tam nebyl ani jediný.
K příjezdu Gorkiho byla organisována zvláštní „dětská kolonie“ pro zanedbanou mládež. Všichni nešťastní, polonazí výrostci byli oblečeni do vezeňských, čistých šatů. Byl pro ně seřízen barák s opravdovými postelemi. Na kremlovském nádvoří byly rozestaveny stolky a lavičky „pro odpočinek vězňů“. Všechno bylo inscenováno úplně podle téhož vzoru, jako pro film „Solovky“.
Jakmile Maxim Gorkij odjel, všechno vešlo do starých kolejí, všechno vzalo opět svůj dřívější - pravý vzhled, o kterém buď Maxim Gorkij nemá ponětí, nebo má, ale mlčí. ...
Obracím se na Vás, pane Gorkij a táži se: Viděl jste aspoň jedinou SLONovskou komandýrovku? Byl jste aspoň na jediném místě, kde se zakládá nová? Byl jste na ostrově Kondu? Navštívil jste kárný isolátor „Sekyrku“? Podíval jste se aspoň do jediného SLONovského „krikušníku“? Ukázali Vám čekisté aspoň jediný sledisolátor (sledstvennyj, to jest vyšetřující) na ostrově Solovkách? Šel jste se podívat na ostrovní karcer a jeho oddělení hlinovku? Vodili vás na Golgothu a viděl jste zde v pytlích oblečené ženy? Zdali jste se podíval, jak pracují vězňové v lese, jaké jsou jim ukládány úkoly, jak je zde krmí, jak je bijí, staví na pařezy, na nichž oni, vysílení, utýraní, vyhladovělí, sta a stakráte vykřikují „já jsem filón, já jsem parasit sovětské vlády“? Byl jste v kárné komandýrovce „Ovsjance“ a řekli Vám, kolik podobných ve SLONu je? Viděl jste v komandýrovce Ovsjance jámy hroby a Potapovův „španský náhrdelník“ z useknutých prstů a rukou vězňů? Viděl jste vězně s jejich hroznými omrzlinami? Ukazovali Vám „svlečené“ a vyprávěli Vám, jakých způsobů užívají, aby vězňové vykonali jim uložený pracovní úkol? Viděl jste, jak čekisté-dozorci „laskají“ své vězně „drynem“, nebo pažbou pušky? Slyšel jste aspoň, jak je ráno a večer dresírují? Viděl jste komandýrovky, v nichž pracují výhradně kněží a mnichové, násilím ostříhaní a všemožně ponižovaní? Byl jste ve čtrnácté, zakázané rotě? Ve třinácté rotě? V jedenácté rotě „vzdorného živlu“? Vyprávěli Vám čekisté-dozorci, jak hnali skupinu sta „vzpurných kaerů“ do komandýrovky Ovsjanky a jak zde vězňové zahynuli? Vyprávěli Vám o hladovce Gruzínů a mussavatistů a čím jejich hladovka skončila? Řekli Vám, kolik vězňů bylo zastřeleno na hoře Sekyrce? Viděl jste v lese aspoň jednoho samorubce, pracujícího jednou rukou? Řekli Vám čekisté, kolik lidí ve SLONu již zahynulo?
Nikoli, pane Gorkij. Nic z toho jste neviděl, nevíte a nesnažil jste se dozvědět. Ale, možná že i víte, domýšlíte se, ale mlčíte, obchoduje svým perem jako prostitutka tělem?
Nevím, zda jste byl tak hloupý, či podlý, ale po své návštěvě jste uveřejnil v tisku, že Solovky na Vás činily dojem „léčebného sanatoria“! O, jak bych byl rád, kdybyste se někdy do tohoto sanatoria dostal co vězeň! A jak si toho za své, čekistům buď z hlouposti, nebo ničemnosti sloužící pero zasluhujete!
Ke konci Vám, Gorkij, mohu říci, jak sami SLONovští čekisté - dokonce i oni! -, si z Vás tropili šprýmy! Když bylo nařízeno, aby Vám na památku byly dány kožišiny, čekista Alexander Novikov, jenž byl tenkrát náčelníkem ostrova Kondu, si je vzal své mladé ženě na kožich a Vám dal horší. Vyprávěje o této „soudružské výměně“, smál se a vysvětloval: „Nač tomu starému paprikovi tak pěkné kožišinky? Tak jako tak brzy zdechne. Raději z nich dám ženě ušít kožich.“ Ostatní čekisté se hlučně smáli a volali o překot: „Výborně Šurko! To je správné! To's chlapík! Máš pravdu, nač tomu (následovalo pojmenování Vás, jež nelze v tisku uvésti) tak pěkné kožišinky.“

Česká křídla nad Sionem

Dneska jsem asi po čtvrt roce zapnul televizi. A bylo to přesně to, co mi dlouho chybělo. Kolik krásnejch dokumentů jsem viděl s dědou v Lounech, když jsem studoval na gymplu. Úplně jsem zapomněl, že existujou. Při takový příležitosti by se měly Ordinace a Křehký vztahy zakázat, aby se lidi koukali na minulost svojí země. Správně tam ale řekl reportér, že ti osmdesátiletí pamětníci vůbec nepřekypovali touhou být zajímaví a sdělovat svoje osudy někam do televize. A byly to osudy, který by deset z deseti dnešních diváků nejen nevydrželi, ale ani nepovažovali za možný. Koncentráky a gulagy a přesto vůle naučit se za pár měsíců lítat a bojovat za vlast. A dneska žádná únava, ale optimismus a chuť něco dělat – třeba studovat na zlatníka nebo navrhovat letiště. A všichni po šedesáti letech v cizině nádherně mluví česky (jeden z nich vyjmenoval všechna zájmena neurčitá a mezi nimi i taková krásná slova jako leccos, leckdo, všelicos). Ale pro jistotu, jako ostatní Izraelci, mají pod barákem kryt. A všichni se shodujou, že než současnej stav, kdy jsou v míru ostřelováni, to radši férovou válku.

Když jsem v Nálevkovi četl kdysi v závorce v souvislosti s válkou Izraele v roce 1948 (letiště Žatec), vždycky jsem si to pak při cestě z Kadaně do Loun připomněl a vyprávěl jsem svým řidičům celé moderní dějiny Izraele. Teď budu mít zase spoustu dalších námětů. Vždyť v Československu se vyučil letcem i budoucí izraelskej prezident Ezer Weizman a pět letadel, který v Žatci rozebrali, naložili do americkejch nákladních letadel a v Izraeli zase rychle složili, odrazilo egyptskej útok na Tel Aviv a tím odvrátili konec státu Izrael v jeho zárodku! V tom dokumentu mluvil i Jirka Kopica, to bylo moc příjemný překvapení, protože je taky skromnej jako ti staříci, a tak přestože jsme se včera viděli, nic mi neřekl. Moc mu závidím, že měl tu čest objevit se v tak kvalitním dokumentu! Jiříku, dobrá práce! A určitě sis to nahrával a já bych si to rád nějak vypůjčil, bude to možný? Díky!

Oči na dně očí

Už jsme doma jsou v Japonsku. Ani tam jim neutečete.

V roce 1962 byl natočenej film s názvem Měsíc nad Maubeuge. Jeden taxikář v něm složil stejnojmennou skladbu, která ho po uvedení v rozhlase proslavila, že se z něj stal otrok showbyznysu a hvězda reklamy. Vzbouřil se, šel za hlasem svého srdce a se svou novomanželkou utekl do Japonska. Ale i tam si ho našel jeho Měsíc nad Maubeuge.


V tý písničce se zpívá, že se nic na světě nevyrovná dovolený v Kremlin-Bicêtre, což je blázinec v Paříži, kde se poprvé na světě zavedl humánní přístup k cvokum. Taky se tam zpívá, že se nic na světě nevyrovná měkkýmu sluníčku v okolí francouzskejch městeček Tourcoing a Roubaix, který nikdo nezná. A hlavně, že se na světě nic nevyrovná měsíčnímu svitu v Maubeuge, který taky nikdo nezná.

Věruška zítra navečer přijede do Maubeuge. Bude úplněk.

Už jsme doma se vrátí už před Vánoci a hned v červenci budou hrát v Kadani na druhý scéně rockfestu. Věruška se vrátí až teď v pátek a uvidím ji teprve v sobotu. Tak ji na cestu posílám trochu francouzštiny v týhle krásný písničce o lásce dvou milenců, co si nemůžou vzpomenout, na kterym bále se to vlastně potkali.

Divadlo tomuto světu

Dneska mi pan Skotek říkal přísloví:

Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem, ale aspoň tři týdny starým.

A včera jsem si od Andrew Carnegieho přečetl takovou zajímavou poučku:

Udeří-li tě někdo ve tvář, nastav mu také ještě druhou, a teprve udeří-li tě také v tu, důkladně mu to oplať!

Hněv v lůnu bláznů odpočívá, a tak si nebudu stěžovat. Zůstanu, jakej jsem... k smíchu tomuto světu, i andělům, i lidem.

Žárlivej chlap

podle Johna Lennona

Zdál se mi sen o tom, co bylo,
srdce se mi v něm rozskočilo
a vstoupil do mě ďas.

Nechtěl jsem z toho dělat vědu
a je mi líto všech těch slzí,
nežárlit ale nedovedu,
i když mě to pak vždycky mrzí.

Cítil jsem, že v tý nejistotě
utopil bych se jako kotě
a uvnitř jsem se třás.

Když jsem chtěl zachytit tvý oči,
viděl jsem, že se jinam točí,
hrdlo mi svíral mráz.

Rozhovor v divočině

7. prosince 1920 se narodil Tatamkulu Afrika, což v bantuském jazyce znamená Dědeček Afrika. Narodil se sice v Egyptě, ale vyrostl v adoptivní rodině v Jižní Africe. Přečetl jsem si asi šest básniček, který jsou dostupný na netu, a inspirovalo mě to k dalšímu příspěvku k africkému dialogu:

Co je s tebou, šamane?
Dřív jsi křepčil v savaně,
dokud´s nepad´ v mdlobě;
ale v týhle době
nějak tvoje řemeslo
na hodnotě pokleslo.

To máš takhle, levharte:
vymřel jsem a na parte
napsali mi pouze,
že jsem vymřel z nouze;
moje starý řemeslo
v nový době neneslo.

A co děláš, ptám se tě,
že jsi ještě na světě?

Když už nejsem šamanem,
dělám, co se namane
– buď negrum kážu o Kristu
nebo jsem průvodcem turistů.

Mystifikátoři

History revue je plná příběhů, až mi těch 100 stránek přijde moc. Na začátku v odpovědích na dopisy diváků je zhodnocen překlep jedné autorky z minulého čísla, v němž napsala, že atomová bomba dopadla na Hirošimu v roce 1946 – „vyvodili jsme z toho důsledné personální změny, autorka textu už u nás nepracuje“. A hned první článek je od Luboše Y. Koláčka a v jeho senzačních příbězích je dvakrát zopakovaný překlep, který jako v případě Templářů dokazuje, že autor čerpá z jedné knihy a možná z internetu a to ty zdroje ještě čte špatně. Chrám Boží moudrosti není Haggia Sofia, ale Hagia Sofia.

V té přehršli dalších článků jsem si vybral jeden, který je věnovaný muži, jenž se jmenoval Arthur Breisky. Jeho Triumf zla jsem přečetl na gymplu, na který on chodil skoro sto let přede mnou. Když se mnou a s Ríšou pak natáčela televize Nova reportáž o naší katedře, při večeři, kterou jsme za to dostali, nám Standa Motl vyprávěl o svym pátrání, jestli Arthur Breisky nemohl být B. Traven (obráceně new Art. B.). Tak jsem si nedávno koupil autorovo dílo a korespondenci, abych byl i v tomhle trochu moudřejší a střízlivější.

Kupodivu autor článku po identitě B. Travena nepátral, jen tuto teorii krátce zmínil v posledním odstavci. Zato srovnával Breiskyho s Baronem Prášilem a s Kristiánem Oldřicha Nového a vidí v něm dokonce předobraz studentů z českých klasických filmů. V dopisech prý svou novou slečnu, Boženu Dapeciovou, o rok starší Louňanku (to je strašnej výraz!), mystifikuje: osobně zná každého slavného spisovatele – já ty dopisy před časem četl a nic podobného si nepamatuju! O spisovatelích píše na základě svojí čtenářský zkušenosti a ne osobní známosti. V tomto duchu pak ale autor dále rozvíjí svoji vizi jedné pražské recepce, na níž se Breisky sází s dalšími českými dekadentními básníky a rakouskými bankéři, že sbalí nějakou holku nebo že viděl u Oscara Wilda opravdový originál obrazu Doriana Graye. Opravdu by mě zajímalo, z jakého pramene čerpal, ne-li jen z Triumfu zla, v němž o předmětech svých údajných sázek opravdu píše, ale v úplně jiném kontextu.

Ne, necítím se zdaleka jako odborník na Breiskyho, naopak. Ale tenhle článek mě naštval. Ptáte se, kdo je autorem? Luboš Y. Koláček. Zároveň mě však inspiroval! Psal jsem do lounského archivu spolužákovi z gymplu a jsme s Věruškou zváni, abychom si prohlédli originály Breiskyho korespondence. O tom se mi tenkrát na gymplu ani nezdálo. Je tam taky poslední pohlednice z New Yorku, na níž si Breisky podle autora článku neodpustí jakési nejasné fabulace o „skvěle honorované životní nabídce“.

Schválně jsem si ty nejasné fabulace našel: „Mám zde u veliké nakladatelské firmy místo francouzského a německého korespondenta s platem měsíčním 100 dolarů, což je skorem trojnásobně více, než jsem měl jako rakouský úředník.“ Že by to nemohla být pravda? O pár týdnů později Breiskymu v německé nemocnici rozdrtil hlavu výtah, který obsluhoval. Jeho vztah k Božence Dapeciový, jejich dlouhé odloučení, smíření a náhlý konec jsou podle mě natolik zajímavé a v článku opomenuté, že tu o nich brzy něco napíšu a slibuju, že si nebudu vymejšlet ani jako Baron Prášil ani jako Arthur Breisky ani jako Luboš Y. Koláček.