Z archivu: Kachna či labuť?

„Nevadí, když se narodíš na kachní farmě, pokud se vylíhneš z labutího vejce.“

Hans Christian Andersen

O moje úvahy asi málokdo stojí, ale neodpustím si je. Včera umřel papež a před dvěmi sty lety se narodil H.Ch.Andersen. Dnes jsem náhodou šel kolem obrazovky, na které probíhala jakási megashow na počest autora pohádek, kde sice každý, včetně dánské královské rodiny, seděl na polštářku, pod nímž se skrýval symbolický hrášek, ale která byla opravdu nechutně mega - plná elektronické hudby, stroboskopů, efektů, a hlavně - všude plno hvězd. Gigantický výsledek dvouleté práce. Labutí líheň v dánském kachním rybníčku. Musel jsem to vypnout. Doteďka z toho mám divný pocit na patře. Je to ta pravá pocta člověku, který psal pro děti, protože dospělí mu nerozuměli? A možná mu ani rozumět nechtěli, byl jinej, byl emocionální, byl puntičkář a hypochondr, hrál si doma sám loutkové divadlo, byl homosexuál, který i kvůli pokrytecké společnosti 19. století zřejmě nikdy svůj milostný život nenaplnil. A dneska se mu svět dospělých klaní jako polobohu. Je to zřejmě o prestiži. Vždycky, když jednou za dva roky začíná olympiáda, sleduji částečně s úžasem a částečně s hrůzou, jak každé zahájení je gigantičtější než to předchozí - prestiž organizující země hnaná diváckým zájmem je nade vše. Stejně jako prestiž nadopovaných výkonů sportovních herojů. Slastně si představuju, kdybych mohl zasáhnout jako režisér toho sportovního poselství míru, kdybych třeba u nás v Čechách prostě zahájil olympijské hry chlebem se solí, třeba i ve staročeském kroji, a pak bych bez pochodní (jen s tou jednou) prohlásil hry za zahájené. Svět by se z toho nevzpamatoval. Ano, takhle si fandím - svět by se z toho posadil na zadek. Svět chce být klamán. Nechť je tedy klamán. Nechť jsou mu servírovány podstatné informace o tom, na kterém boku ležel papež, když umíral, a kterou žilou mu do těla proudila umělá výživa, jen neříci pravdu, že o bok, na kterém budeme umírat mi, se bude zajímat možná zas jen ten papež. Byl jsem rád, když dnešní mše v kadaňském kostele sice byla obětovaná za zesnulého Svatého otce, ale že to byla normální mše, jako každou neděli, ani o jedno slovo delší. Taková kachní píseň nad mrtvou labutí. Proč o tom píšu? Nevím, asi abych neklamal ten náš malý divadelní svět. Opravdu si myslím, že než být nafoukanou labutí, je lepší být skromným káčátkem. To přece taky může mít sny, může je dokonce uskutečňovat, i když třeba ne v zámeckých parcích a okrasných jezírcích. Dnešní megalomanská kultura se zřejmě zhédla v labutí vznešenosti, která potřebuje pod peřinou hrášek, aby se ujistila o své výjimečnosti. Myslím, že ani Andersen nemyslel to své podobenství jenom esteticky a rozměrově, ale i duchovně. Buďme duchem labutě, ale naše divadelní i lidské snažení nechť je vždycky tím křikem kachního hejna nad zamrzlým rybníkem.

„Každý život je pohádka napsaná Božími prsty.“

...

Sobotní rozhlas

Moje maminka a manželka jsou věrné posluchačky pořadu Tobogán, já jsem od něj vždycky utíkal, i když jsem neměl asi žádný vysvětlitelný důvod. Dnes jsem ale udělal výjimku a pustil jsem si do obývacího pokoje Pavla Šporcla, Petra Nárožného a Cyrila Höschla. Toho posledního jsem nedávno zval na Kirwitzerův den a… zrovna v ten samý termín se koná celostátní Sjezd České psychiatrické společnosti ve Špindlerově mlýně:( Pánové (Aleš Cibulka se rozhodl oslovovat je jejich tituly, což nekvitoval akorát ing. Nárožný) mě pobavili, ale před svatovítskými zvony na závěr pořadu řekl Petr Nárožný něco, pod co bych se podepsal. Na rozdíl od Pavla Šporcla se mu totiž včerejší zahájení olympiády nelíbilo – nemluvil o estetice, ale o megalomanství těchto akcí. Vzpomněl jsem si v této souvislosti na mou divadelní depeši z 3. dubna 2005, kterou následně otiskuji. Jinak dnes v rádiu dávají Moliérova Dona Juana (Vltava, 14:00), tak budu mít takový den u rozhlasového přijímače. Těším se, nosím v hlavě už dlouho takovou donjuanovskou slátaninu, která by už už chtěla na jeviště. Tak třeba se dočká letos.

KV-63

V Údolí králů bylo objeveno 62 hrobek, ta poslední a nejslavnější KV-62 patřila Tutanchamonovi. Skupinka archeologů z Memfisu (toho amerického) našla minulý rok nedaleko KV-62 šachtu, která je dovedla až ke dveřím, za něž minulý týden škvírkou pro dva prstíky poprvé nahlédly fotoaparáty. V hrobce jsou čtyři sarkofágy a nádoby na oběti, je tedy nevykradená. Nepůjde zřejmě o tak zásadní objev, jaký učinil Howard Carter, ale paběrek to taky nebude. Potrvá ještě pět měsíců, než se dveře do hrobky otevřou.
Vždycky, když myslím na Carterovy sny, které asi měl mezi 5. a 26. listopadem 1922, kdy čekal, až přijede lord Carnarvon, šimrá mě v zádech. Když Dr. B z Šachové novely Stefana Zweiga (kterou jsem si přečetl na doporučení svého šachového soupeře ing. S., ahoj Brďo, ta ruka z předchozího postu je i pro tebe!) vypráví svůj příběh z nacistického vězení, popisuje krutou samotu, z níž ho měla vytrhnout kniha, kterou ukradl z kapsy nějakého vyšetřovatele při výslechu. Nepamatuju si kolik dní, ale celkem dlouhý čas strávil dr. B. na cele přemýšlením, co by to mohlo být za knihu. Vzrušuje ho to. Je naplněn. A pak po těch dnech zjistí, že jde o soupis mistrovských šachových partií. Dr. B. šachy nehraje. Je zklamán. Howard Carter a dr. B. strávili ale oba několik dní v příjemném napětí z neznáma. Carterovi se ten pocit tak líbil, že když pak měl otevřít dveře do hlavní pohřební komory, schválně to zdržoval (až do října 1925), a s otevřením sarkofágu taky jaksepatří otálel. Já tenhle pocit v poslední době zažívám, když mi přijde e-mail od nějakého vědce, kterého jsem pozval na Kirwitzerův den do Kadaně. Stojím před tou ikonkou s nadpisem Re: jako před dveřma do ložnice královny Hatšepsovet a aspoň několik minut si ji představuju nahou. Pak kliknu a ona je to pěkná ochechule. Ale někdy je krásná, i když je oblečená.
Dr. B. se naučil šachy tak, že nezbláznit se, porazil by i Deep Blue. A já se taky učím nedělat si nic z těch malých zklamání, které zažívám dnes a denně. Docela mi to jde.

Ahoj maminko!

Včera mi volala maminka, že si s kolegyní přečetly můj blog. Měl jsem radost, znělo to totiž podobně nadšeně, jako když mi tuhle volala, že si čte blog Ostravaka. A protože maminkám se z televize obvykle mává, rád bych ji podobně pozdravil i z mého blogu. Třeba si mě bude číst stejně často jako toho zapraskaneho Slezana:-)

Hyena spouštní

Černobylské děti Nataša a Vadim, dívka, která přežila zemětřesení v Kašmíru, Mia, drogově závislá prostitutka, studenti školy pro slepé v Libérii, pracující děti v Bangladéši, oběti pouličního násilí, otec a syn v polní nemocnici, příbuzní oplakávající malé děvčátko v utečeneckém táboře v Kongu. Co mají všichni společného? Když se vám je podaří vyfotografovat, jak trpí, můžete vyhrát 10.000 Euro v soutěži World Press Photo. Matka dítěte v nouzovém stravovacím centru jistě bude z této ceny mít radost, ale bohužel ji nedostane ona, ale ten kdo ji vyfotil. Jeho fotografie byla ohodnocena jako „simple, elegant and moving“. Nevím, aspoň trochu pozitivně snad vyzněla jen podobizna Nigerijce Mallama Gahadima Ahamadu s ochočenou hyenou s košíkem na řetězu. Jinak mi ale ti fotografové přijdou jako hyeny bez košíku soudnosti utržení ze řetězu soucitu. Není výmluvnější fotografie z letošní přehlídky, než snímek oběti bombového výbuchu v autě uprostřed Bagdádu, která z náruče svého zachránce natahuje ruku na lačný fotoaparát, aby ji aspoň v téhle chvíli ušetřil. A tato fotografie získala „čestné uznání“! Mám asi slabý žaludek, ale nutká mě to k vrhnutí.

Happy birthday

Dnešek mi začal celkem příjemně. Cestou do školy jsem potkal dvě studentky septimy s velkou krabicí a byl jsem zvědavý, protože jsem s nimi měl první hodinu. V krabici nebylo krmení pro školního medvěda, jak jsem tipoval, ale dort pro spolužačku k osmnáctinám. Vzal jsem tedy do hodiny aparát a čekal, až dorazí zpozdilci ze šaten. Dál jako fotoseriál…

Mourovi kamarádi

Jedna z mých kamarádek z Rožmberka si vzala bludného holandského kocoura a nyní s ním žije v zemi tulipánů. Poslala mi tuto fotografii. Jmenují se Rosco a Kiddo. Rosco po poněkud přihlouplém, leč aktivním policistovi ze seriálu Dukes of Hazard a Kiddo dokonce po Beatrice Kiddo z Kill Billa. V dubnu je možná uvidím naživo, jedu totiž do Holandska na Rembrandtův rok (o 500. výročí narození tohoto malíře ode mě ještě uslyšíte). V autobusu jsou ještě tak 2 volná místa, tak vážní zájemci se mi mohou ozvat. Jede se 6.-9. dubna 2006.

Navenek Junior

Byl jsem se minulý týden mrknout na začátek zkoušky muzikálu Olivia Twist, který nacvičuje Navenek Junior s ČerFem. Zde je ilustračni foto ze zpívání. Na kytaru hraje Mirek Mužík. Junioři začínají zkoušet dvakrát týdně, takže se jistě brzy můžeme těšit na premiéru!

Autorské čtení v Lounech

V mých rodných Lounech si na mě vzpomněli. Dnes jsem odeslal nové paní ředitelce lounské knihovny e-mail, v němž jsem potvrdil účast na autorském čtení z kánonu svých děl (o zbraně nejde, ale zranění možná budou – mířím na komoru). Víc prozrazovat nebudu, kdo chce a bydlí v okruhu 200km od Loun, přijďte se na to podívat v pondělí 20. února v 16:30 do lounské knihovny.

Mezi restaurátory

Ve Františkánském klášteře v Kadani probíhají rozsáhlé restaurátorské práce. Obnova fresek v prostorách kláštera a kostela Čtrnácti sv. pomocníků potrvá jistě desetiletí, a tak se při prohlídce městského muzea můžete setkat se zvláštním druhem lidí - leží třeba na zemi téměř bez hnutí, vdechují pach syntetické pryskyřice a kalaneticky pohybují konečky prstů a brv - a tak několik dní, týdnů a měsíců, centimetr po centimetru odkrývají, retušují a konzervují něco, co před pěti sty lety někdy za pár dní nanesl na vlhkou omítku. Výsledek ale bude stát za to! Dnes odpoledne jsem byl tyto zvláštní tvory navštívit v klášterní konírně, kde přezimují.
(zleva: Eliška Křečanová - potenciální studentka technologie konzervování a restaurování; Jan Frühauf, ak.mal. a Michael Šelemba, DiS. - restaurátoři)

Můj Havlíček v Chicagu

Když jsem dnes kontroloval své příspěvky na Wikipedii, tak mě u Karla Havlíčka Borovského překvapila otázka jednoho Chicagince (nebo Chicagana?), zda socha, kterou viděl cestou do města před Adlerovým planetáriem patří tomu našemu Havlíčkovi. A proč prý byl mučedníkem? Než jsem se jal vysvětlovat, našel jsem si, že socha Josefa Strachovského a Antonína Rusého byla vztyčena už v roce 1909, tedy ne, jak jsem si původně myslel až za časů českého starosty Chicaga Antonína Čermáka, za nějž bylo postaveno i to nejstarší planetárium v Americe. Nicméně potěší, že váš text v otevřené encyklopedii si čte někdo za oceánem. Moji milí maturanti, vaše seminární práce v podobě příspěvků na Wikipedii nezapadnou do zaprášených stohů papírových seminárek v kabinetech stejně zaprášených profesorů, ale budou si je číst v Chicagu, Sydney, Johannesburgu či na Kamčatce.

Z archivu: Jak svět přichází o šuríny

2. října 2005 jsem napsal v jednom divadelním e-mailu tento článek, který se pro mě dnes stal aktuální, a tak ho zde přetiskuji v plném rozsahu:

Budou to za pár dní dva roky, co odešel Ruda Koblic, člověk, kterého jsem si vážil a nejsem v tom zdaleka sám. Kdykoli si ho vybavím, usměju se na svět. Jen je škoda, že ten svět přichází o takovéhle lidi. A proč o tom píšu?

http://www.mkl.cz/parte.htm :-(

Hmm, znal jsem Ivo Markvarta, byl do jisté míry mým vzorem, aniž o tom věděl, i když asi něco tušil a teď se to tam nahoře určitě doví. Babička o něm říkala, že je "šurín", což je její výraz pro "pošuka" neboli člověka, který je podivínsky aktivní a dost často neví, kde mu hlava stojí. Mám dost často pocit, že nebýt babička moje krev, jsem v tom jejím pytli s ostatníma šurínama a pošukama. Ivo byl šurín i vzhledem: malej, brejličky, filosofický kabátek, když jel v září na tom neosvětleným kole, bylo mu sotva pětačtyřicet. Pořádal v lounský knihovně večírky se zajímavými lidmi, poetické pořady, vydával knížečky cizím autůrkům (většinou paměti staříků nebo naopak fantazijní příběhy dětí) a opravdu běhal po knihovně jako šurín. V devadesátym roce redigoval časopis Amatérská scéna o tehdejším amatérskym divadle. Ale to jsem ho ještě neznal, jen mi tím dneska přijde jaksi ještě bližší. Mám doma jednu knížečku, kterou jsem ukradl z knihovny, když jsem tam byl na letní brigádě překopávat sklad. Jé, tam bylo čtiva - většinou prvorepublikový knížky, o kterejch jsem tehdy neměl ponětí, že existujou, Deml, Flaubertovy dopisy, literární časopisy. Brigáda pro mě, víc jsem toho přečet než přeskládal z regálu do regálu, ale panu řediteli jsem tím snad byl i sympatickej. Za tu ukradenou knížečku, se ti, Ivo, dodatečně omlouvám. Za pár let jsem jeden takovej večírek v knihově uspořádali s divadlem FRAK - Pionýrskou besídku, takový legrační vzpomínání na komunistický časy se vším všudy, někde je to snad i natočený, mám na to krásný vzpomínky. Dočkala se dvou repríz. Ani jsem netušil, že na té poslední vidím Iva naposledy.

Tuhle jsem nechal v kabinetě peníze divadla a ráno byly potřeba na látky na kostýmy. Tak jsem nastartoval v jedenáct v noci kolo a zajel pro ně. Přední světlo mi nesvítí a zadní mám od zimy uražený. Jel jsem a pochvaloval si, jak je Kadaň krásná za noci. Nějak podobně si asi připadal Ivo, než ho srazil někdo, kdo si sice na cestu svítí, ale co je to platno, když jsou na světě šuríni, co se jim jezdit v noci bez světel líbí víc. Dneska si na nás Ivo posvítí shůry, pojďme mu zahrát nějaký pěkný divadlo, určitě se rád podívá. Pozvu ho třeba na Školu pomluv, co říkáte? A pak i na Olivii Twist!

Aspoň ho poznáte. A až on ve vás pozná stejně beznadějný šuríny jako byl on, určitě uslyšíte i ten aplaus z nebe. A pozvu taky člověka, kterej mi dneska o Ivově smrti napsal. Je to tak deset let, co jsme se naposledy viděli, některým z vás jsem o něm už vyprávěl. Kdybych nepoznal jeho, stěží bych poznal Iva, stěží bych něco věděl o hvězdách a o hradech. A myslím, že bych neznal ani vás. A to všechno by mi bylo moc líto.


Ještě jedna zajímavost. Souborné dílo Ivo Markvarta vyšlo v nákladu asi 160.000 výtisků (nebo kolik mají náklad Lidovky?:-) Jmenuje se U nás na vsi a má dva řádky:

Jak krásně je tu
bez internetu.

Když jsem si to dneska přečetl, pousmál jsem se na svět. Škoda jen, že svět přichází o šuríny.

Dvojí herectví

ČerF zase něco objevil, tak jsem si to chutě přečetl a nejvíc mě zaujala jedna herecká myšlenka, kterou si tu dovolím ocitovat:

Jsou herci, kteří podávají výkon, a jsou herci, kteří vás dokáží svést. Herci jako Emil Horváth, Bruno Ganz, Peter O‘Toole, Brandauer přijdou a podají obrovský výkon, až si říkáte, jak to dělají, to je přece úžasné. Vedle nich jsou pak herci jako Jean Gabin, Dustin Hoffman, Viktorio Gassman, s kterými budete plakat, budete jim držet palce, budete je nenávidět, prožijete s nimi osudy jejich postav, do kterých vás dokázali zavést. Co je lepší nevím, ale jsou to dva možné způsoby, kdy vám herec buďto dává najevo, že hraje, anebo si zdánlivě jen tak chodí, dívá se na vás a při tom vás svede.

Postoje

My ze 4.B dvacet sedm potřetí

Má zpětná zrcátka

Pro řízení automobilu jsou důležitá zpětná zrcátka. Stejně důležitá jsou zpětná zrcátka i při tvoření názoru. Snažím se do nich občas nahlédnout, ale zase nezírat do nich přes moc, abych viděl na cestu. Snažím se poslouchat odlišné názory. A nezavírat oči. Naskytnou se mi pak pohledy mnohdy protichůdné. To, co jsem před chvílí viděl jasně, vidím ve zpětném zrcátku obráceně. Občas sem s nějakým tím názorem, který plně nesdílím, ale jenž mi pomáhá dotvořit si ten můj, podělím. Dnes přináším hned dva: jeden jsem zaslechl v rozhlase – karikatury Mohamedy jsou vlastně jen zakrývacím manévrem iránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, který manipuluje muslimy na celém Blízkém Východě, aby odvedl pozornost od své vnitřní a zbrojní politiky. To druhé zrcátko je řeč pronesená Haroldem Pinterem při přejímaní Nobelovy ceny za literaturu v prosinci 2005. Pinter zastává pro mnohé z nás jistě nepochopitelné politické postoje, má k tomu ale důvody, a to z osobní zkušenosti (tedy nepřežvýkává jen to, co si my přečteme v novinách) – za všechny snad jen jeho obranný vztah k Fidelu Castrovi či Slobodanu Miloševičovi. Jeden americký novinář označil udělení Nobelovy ceny tomuto britskému dramatikovi za šťouch „evropských pseudointelektuálů“ za změnu režimu v Iráku. Pinter ve své nahrané řeči, ve které mluvil velice těžce, neboť trpí rakovinou hrtanu, prohlásil, že je důležité rozbít zrcadlo, aby se za ním našla pravda. Děkuji, ale já si zachovám svůj systém zpětných zrcátek bez automatického stmívání a dešťového senzoru, abych viděl oslnivé věci oslnivě a deštivé deštivě.

Harold Pinter - National Portrait Gallery

K zamyšlení pro divadelníky

Jeden divadelní kritik tzv. restaurační éry anglického divadla, kdy byla napsána i Škola pomluv, si povzdechl:
„Jak mohou být diváci natolik chytří, aby rozuměli a pochopili příběh, a přitom tak hloupí, aby je představení zajímalo?“

Byznys po emericku

Když jsem objevil tuhle stránku, nestačil jsem se divit. V roce 1925 prostě jeden americkej magnát koupil kostel a klášter ve španělské Sacramenii v kraji Segovia z 12. století, rozebral ho na kameny, které převezl do Ameriky, aby si je složil zřejmě na zahradě svého hradu (který navštívil i Charlie Chaplin). Jenže tehdy vypukla ve Španělsku kulhavka a slintavka, takže stavba nebyla povolena a při skladování kamenů se trochu pomíchala jejich čísla. A tak když pak byly v roce 1952 koupeny, aby mohly sloužit jako turistická atrakce, trvalo rok a půl, než se středověký klášter dal znovu do původní podoby, i když několik kamenů, které nikam nepasovaly, zůstává dodnes ladem. Klášter s kostelem dnes slouží především jako místo recepcí a svateb zazobaných Američanů. Chce se říct „proti gustu…“, ale když si představím, že by někdo koupil náš krásný kadaňský františkánský klášter a udělal si z něj v Americe DisneyMonastery, není mi do smíchu.

Můž s knírkem a buřinkou

Takto se Charlie Chaplin objevil 7. února 1914 před publikem svého nového amerického filmu a v převleku za trampa s buřinkou, hůlkou, těsným sáčkem a ve velkých botách vydržel do roku 1936 a v naší paměti dodnes.

A zde přidávám dva snímky z civilu.

„Vše, co potřebuji, abych udělal komedii, je park, policajt a krásná dívka.“ Charlie Chaplin

Závod ze schodů

Divadlo Navenek uspořádalo dobročinnou akci pro své členy, kteří si takto chtějí vydělat nějaké peníze na maturitní večírek. Peníze můžete posílat na konto č. 545435764/6465.

Letošní exhibici vyhrál Janko von Radonitz, na druhém místě skončila finská skokanka na berlích Aripeka Nikola.

Chvála integrovaného obvodu

Sedí bobr se zajícem pod Nechranickou přehradou a zajíc se optá: „Ta přehrada je tvoje dílo?“ Bobr odvětí: „Ne, ale je založena na mé myšlence.“ Tak nějak komentoval Jack Kilby využití svého vynálezu z roku 1958, který si nechal patento- vat 6. února 1959. Jen místo Nechranic tam byla Hooverova přehrada. A tím vynálezem byl mikročip, to, co vám všem teď umožňuje číst tenhle příspěvek. Kilbymu byla v roce 2000 udělena Nobelova cena, ale přesto cítím potřebu naprostého technického dřeva hluboce se sklonit před duchem tohoto inženýrského génia.

Co mě pobavilo?

Po vzoru spolubloggera z Navenku pod jménem ČerF jsem se rozhodl zveřejnit občas něco z toho, co mě na pouti životem pobaví. Jedním z nejnaditějších zdrojů bude jistě kniha mého dětství Krásná a slavná od Zdeňka a Věry Aldových z roku 1961. Je to kniha o Praze a najdete v ní krom mnoha zajímavých článků a překrásných obrázků (v dětství jsem se bavil jejich obkreslováním a vytvořil jsem si tak k některým budovám v Praze zvláštní pouto pečetěné tím útlým věkem) i mapky, hry a také velmi specifické dotazy. Přetiskuji zde jeden z nich:

Slávka se vrátila z Parku kultury a oddechu Julia Fučíka a hrdě doma hlásila: „Když jsem se teď vracela domů, viděla jsem z tramvaje pět pomníků.“
„Kdybys jela v zimě, viděla bys jich šest,“ řekl jí otec.
Kterou tramvají Slávka jela, kam jela, jaké pomníky viděla a na který pomník ji upozornil tatínek?

Odpověď zveřejním za týden a myslím, že bude patřit do téže rubriky. Zatím můžete hádat.

My ze 4.B dvacet sedm podruhé

Tak se Vám znovu hlásím se zpravodajstvím ze 4.B! Tentokrát z nacvičování předtančení maturitního bálu, jenž proběhne ve velkém stylu 24. února 2006 v kadaňském kulturním domě. Zveřejňuji jen pár fotografií. Zora B. chodí na nacvičování celá v černém. Neví někdo proč? Co by si asi přála, až se vrátíme z brigády? Že by si přála být medvídek kaola?

Zlaté divadlo

Přednedávnem mi byla položena anketní otázka: V čem vidíš smysl amatérského divadla v dnešní době?
Má odpověď zněla: Stejně jako v jakékoli jiné době – táhnout káru živými osly a ne parním strojem (a to není citát, to já takhle jdu životem a trousím moudrost, což už ovšem citát je, Werich:-)

Dnes mě ještě napadlo, že hrát divadlo ochotnicky je jako splétat cetky ze slámy, z obyčejných vyschlých vymlácených stonků, které se ale v záři reflektorů lesknou jako zlato. Moje zlaté slaměné divadlo Navenek mi včera udělalo radost. Děkuji vám, herci moji, dnes jdu ulehnout jako znavený osel na slaměnou podestýlku včerejších zážitků.

Martinů v Paříži

Přede dvěma lety jsem se hlouběji seznámil s Bohuslavem Martinů, a to celkem kuriózně - skrze svého nejnadanějšího studenta z Letní školy češtiny v Praze na Kajetánce, Velšana, jenž se před deseti lety rozhodl napsat o tomto českém skladateli monografii. Přede dvěma lety jsem byl poprvé v Poličce a shlížel z věže, kde se malý Bohoušek narodil, na hřbitov, kam po strastiplných cestách doputoval. A dnes, 47 let po skladatelově smrti, se jeho opera Juliette uvádí v pařížské Opeře Bastilla. Za tři roky bude velký rok Bohuslava Martinů, chystá se vydání jeho kompletního díla (edice, která má vycházet až do roku 2059),

a série koncertů a oper po celém světě. Letos budou jeho opery uvedeny i u nás v Plzni, Praze a Ostravě. Chystám se v březnu do Plzně na Hry o Marii. My učitelé totiž máme od 4. do 12. března prázdniny:-)

Slavníkovce vyvraždili Vršovci

sv. Vojtěch a jeho bratr Radim v Libici

Divadlo Navenek tráví babí léto v Libici, kde podle tradice byli v roce 995 (možná i 996) vyvražděni Slavníkovci. V článku "Kdo a proč vyvraždil Slavníkovce?" v posledním ĎaSu skládá kníže dnešních středověkářů Dušan Třeštík poznatky historiků do srozumitelné mozaiky, nejdříve ale musel rozplést gordický uzel starších interpretací kronik a legend. Vše nasvědčuje tomu, že Přemyslovci měli ve vyvraždění Slavníkovců smočené jen konečky prstů, protože celá akce byla založena na krevní mstě rodu Vršovců. Zajímavě z tohoto poutavého rozplétání a splétání vychází sv. Vojtěch, jenž podle Třeštíka snad až zbaběle utíkal před biskupskými povinnostmi. Jal jsem se tedy zalistovat ve Verších o utrpení svatého Vojtěcha napsaných v Čechách cca sto let po Vojtěchově smrti a našel pasáž jako z psychologického dramatu. Když Vojtěch po vyvraždění svých bratrů, švagrových, synovců a neteří, nabídl Čechům, že se vrátí na biskupský stolec, obrátili se k němu Čechové takto:

„...my jsme hříšníci bídní a plémě přetvrdé šíje,
ty jsi svatý biskup a ze svaté krve jsi vzešel:
aj, aj, takový pán, jenž s nebem ve všem je spojen,
nemůže žádných spolků přec míti s hříšnými lidmi!
Odkud nová ta věc: by k nám, jež nikoli jednou,
nýbrž několikrát již odvrhl, bez naší viny,
vracel se nestálý muž, a k tomu v beránčím rouše,
tak jako hrozný vlk, jenž požírá ovečky útlé?
Neboť my víme, my víme, a celým tělem to víme,
jakou falší a lží nám cinká svatá ta zbožnost!
Nechceme ho, toho lichého pastýře, nechceme nikdy,
Ve trávě jeho slov had plný jedu se skrývá!
Kdyby se vrátit měl (kéž naši to nestihne zemi!),
přijde krve mstitel, a nikoli zákona ctitel,
krve bratrů, již pravicí svou jsme prolili právem.“

Proč tedy Vojtěch utíkal od barbarských Čechů, aby nakonec skončil na špicích mečů a oštěpů mezi stejně barbarskými Prusy? Ve Verších jsem ve 27.kapitole našel zajímavý odkaz - když se Vojtěch rozhodoval, jestli jít evangelizovat Lutice či Prusy, rozhodl se pro ty druhé, „neboť ten kraj byl v přímém sousedství Otovy říše“. Tak jako sv. Václav otevřeně spolupracoval s německými Otony, zřejmě i Vojtěch raději proléval krev pro vládce středověké Římské říše (příp. nového

polského státu). Sám by také asi těžko mohl pomstít své bratry, jak se toho „předáci národa“ svrchu obávali. Kde by vzal vojsko ku pomstě? Pokud se zastavíte na mém blogu, pane doktore, budu Vám vděčný za odpověď.
Zkouška divadla Navenek
na libickém hradišti

autor fotografií: Zdeněk Vančata

"Towser!"

Nevypadá to nijak poeticky, ale exklamace v názvu tohoto postu byla prvním slovem, které jsem pronesl na divadelním jevišti. V květnu tomu bude deset let. Ano, v roce 1996 jsem debutoval v Hellerově Hlavě XXII. jako záskok. Hrál jsem Majora Majora a rozhovor pokračoval:
"Prosím, pane?"
"Ode dneška si nepřeju, aby sem za mnou někdo chodil. Je to jasné?"
"Ano, pane. Týká se to i mne?"
"Ano."
"Rozumím. Přejete si ještě něco?"
"Ne."
"A co mám říci lidem, kteří sem za vámi přijdou."
"Řekněte jim, že jsem tady a ať čekají."
"Jak dlouho?"
"Dokud neodejdu."
"A co s nimi mám potom dělat?"
"To je mi jedno."
"Mohu je poslat za vámi, až odejdete?"
"Klidně."
"Ale to už tu nebudete, že?"
"Nebudu."
"Rozumím, pane majore."
... atd.

Včera se z Karlových Varů přijel na Školu pomluv podívat Hanče, režisér Hlavy XXII. Bude to deset let, co jsem ho viděl poprvé.