Sienou za sv. Kateřinou

Jednoho podvečera roku 1352 šly dvě děti městem Sienou – šestiletá holčička a o dva roky starší chlapec: Kateřina Benincasová a její bratr Stefano byli na cestě domů, do uličky Via dei Tintori. Vraceli se z návštěvy u provdané sestry Bonaventury, jež bydli1a na druhém konci města, na návrší poblíž svatého Ansana...

A v podvečer jednoho dne roku 1912 kráčím já, cizinec, městem Sienou, pátraje – pokud lze – po stopě těchto dvou dětí, přes niž se převali1a lavina více než půl šesta staletí. Ona podvečerní cesta dvou dětí Sienou, od staré věže, v níž podle pověsti seděl uvězněn apoštol a mučedník, svatý Ansano, k domovu poblíž pověstné studny Fontebranda, měla obzvláštní význam pro maličkou Kateřinu Benincasovou, poněvadž na ní zažila cosi, co bylo rozhodující pro celý její život, hned od dětství, kdy v dětských střevíčcích cupitala po sienských ulicích, až do dne, kdy se ve věku třiatřiceti let rozžehnala s životem, podlehnuvši drtivé síle církevních starostí, jež nesla na svých bedrech...

Johannes Jörgensen: Svatá Kateřina Sienská

Jedno podzimní, ale toskánsky teplé odpoledne roku 2008 jsme s Věruškou kráčeli ruku v ruce ke svatyni sv. Kateřiny, k jejímu rodnému domečku, a odtud dále ke kostelu svatého Dominika, nad nímž se jí právě při popisované cestě domů jako šestiletému děvčátku zjevil Kristus se třemi apoštoly. Že se jí zjevil s papežskou tiárou a v nádheře římského pontifikátu, to už lze přičítat její středověké obrazotvornosti. Její život už tolik netáhne. Žádný nevěřící se do Sieny nejezdí zamyslet nad svým životem, už není ani třeba chtít podřezávat krky celé té kněžské smečce, církev je v Itálii mrtvá stejně jako u nás. Jen tam má vyšňořenější pohřeb. Byli jsme tam sami. Nepřišli jsme se zamyslet, byli jsme turisté na poznávacím zájezdu, který jsem jen shodou životních náhod průvodcoval. Prohlíželi jsme si obrazy v kapli sv. Kateřiny, vedle v krámku jsme si koupili pohlednice Sieny a na chvíli jsme si šli sednout do kostela sv. Kříže, kde se s námi před krucifixem z 12. století modlila jakási žena. Teprve dnes mi dochází, že to byla sv. Kateřina.


Svatý Dominik, kam se Kateřina uchylovala přes protesty svých rodičů, je obrovský gotický prostor. Uvnitř je kaplička s lebkou sv. Kateřiny, kterou Sienští ukradli v Římě po její smrti. V pytli, v němž jí vynášeli z kostela, kde bylo vystaveno její tělo, strážníci při kontrole našli jen okvětní lístky růže, ovšem to byl zázračný podvůdek, kterého se světice dopustila, jen aby její město mělo její vzácný ostatek. Když jsme stáli v tom velechrámu téměř bez výzdoby, tu hlavu si zrovna fotografovali tři japonské jeptišky. Pak se kostelem prohnaly dvě výpravy amerických turistů, s nimiž jsme se míjeli na veřejných záchodcích.

Sv. Kateřina stála u bývalého vstupu do kostela sama, osiřelé děcko z pětadvaceti sourozenců. Osiřelá světice uprostřed přelidněného světa.

Od svatého Dominika je krásný výhled na město, o kterém tu ještě něco napíšu, protože nás s Věruškou uchvátilo nejvíc z celého Toskánska. Tedy spolu se San Gimignanem a Monteriggioni.

Chtěl bych na závěr sv. Kateřině poděkovat za tuhle zázračnou fotografii, tu hvězdu jsem při její pořízení neviděl, to mohu odpřísáhnout…

Modlit se v turistických chrámech už mě přešlo, ale nepomodlit se v Itálii by byl taky hřích. A tak jsem si střihnul Otčenáš a Zdrávas v takovém malém kostelíku v Monteriggioni.


A teď se modlím k dvojčeti sv. Kateřiny, které zemřelo hned při porodu, a které, protože je dneska Všech svatých, má dnes taky svátek. Modlím se, abych po volejbale, kdy mám téměř paralyzovanou kostru, přežil polku a valčík na prodloužený. Ale nejen za to.

Proč nečtu noviny

Potkal jsem dneska pana Krause. Bavili jsme se i o tom, že posledních pár let nekoukám na televizi a nesleduju noviny. Válečný korespondent ze španělsko-americké války Stephen Crane měl na noviny podobný názor jako já a vyjádřil ho těmito řádky ze své sbírky Válka je něžná (své básně označoval výhradně jako řádky, neboť volný verš byl tehdy Waltem Whitmanem teprve zvolna prosazován):

XII

Noviny jsou sbírkou polokřivd,
které pouliční prodavači roztroubí do všech koutů;
vybubnují ty zvláštní zprávy na bubínky
milionů milosrdných a uštěpačných mužů,
jejichž rodiny se mazlí u krbu
vzrušené příběhem o kruté agónii samotáře.
Noviny jsou soudním dvorem,
kde je každý laskavě a nespravedlivě vydán na pospas
špíně čestných mužů.
Noviny jsou tržiště,
kde moudrost prodává svou svobodu
a melouny jsou korunovány davem.
Noviny jsou hra,
v níž chyby přinášejí vítězství
a schopnosti vyhrávají smrt.
Noviny jsou symbol;
zbytečná kronika života,
sbírka hlasitých příběhů
zahušťující věčnou hloupost,
která se v dávných časech nezkrocená
toulala světem bez hranic.

Hříchy dědičné a další

Vedl jsem poslední dobou takovou malou diskuzi po mailu o dědičnym hříchu. Tedy ne o tom, že se dopouštíme hříchů, ale že jsme hříšní, i kdybychom se jich nedopouštěli. Že si ho nese i novorozeně. Asi jako pupík, kterej Adam možná v ráji ještě neměl, protože nebyl zrozenej jako Kristus, ale stvořenej jako hrnec s ušima.

Adam ještě nepotřeboval bejt vyživovanej v břiše svojí mámy. Kristus to potřeboval. A možná právě proto, že Adam neměl tenhle prenatální zážitek a že něměl mámu, která by mu řekla „Nesahej na to jabko, není umytý!“, tak ho nakonec hnal přísnej Táta svinským krokem z Ráje.

Ve Florencii je jeden kostel, Santa Maria del Carmine, a v něm kaple Brancacciů (snažil jsem se při výkladu, abych to nepolkl a nemluvil o ní jako o kapli brnkačů, i když se přiznám, že mi to jako mnemotechnická pomůcka dost pomohlo – přeci jen jsem prováděl po šesti městech, z nichž jsem v životě byl jen ve třech a to před drahnými lety). V té kapli Brancacciů jsou fresky od Masolina a Massacia (později dodělané Filippinem Lippim), mezi nimiž je podobný rozdíl jako třeba pak v baroku mezi Carraccim a Caravaggiem (taky dobrá mnemotechnika). Stál jsem tak před tou slavnou freskou Vyhnání z Ráje a zatímco jsem se v tomto svatostánku díval na Adamův penis, přemýšlel jsem o dědičnym hříchu. Cosimo III. Medicejský se asi taky takhle díval a nakonec přes toho pinďoura nechal namalovat nějaký chvojí (který sundali až novodobí restaurátoři). I tak se to dá vyřešit.


Protože jsme byli v Itálii s uměleckoprůmyslovou školou, vybrali si pro nás ve Florencii profesoři celkem pěkný lahůdky. Zašli jsme tedy i do kostela Santa Maria Novella, kde je spousta mistrovských děl a kde taky začíná děj první povídky z Boccaccia. V jedný kapli je vyobrazení posledního soudu, ráje a pekla inspirované Božskou komedií. V pekle jsem se všiml i oddělení pro pokrytce (přestože Kierkegaard si všiml, že pokrytectví se v bibli nikde nehanobí – to tady ještě, dá-li Bůh, taky rozmáznu).

Dneska jsem si četl jeden politickej traktát od Maxe Webera, otce sociologie. Píše se tam mimo jiné:

Zřídka se setkáte s mužem, jehož láska se odvrací od jedné ženy a přiklání se k jiné, který by nepociťoval potřebu, aby si to sám před sebou nelegitimoval tak, že si řekne: ,,Mé lásky nebyla hodna, zklamala mě“, nebo uvedl nějaké jiné podobné „důvody“. K nerytířskosti, která je dána už prostým osudem, že on ji už nemiluje a že to tato žena musí nést, přidává ještě další nerytířkost, že si vybásní jakousi „legitimitu“, jejíž pomocí si pro sebe osobuje jakási práva, a kromě neštěstí se na ni snaží uvalit ještě bezpráví. Právě tak jedná i úspěšný erotický konkurent. Protivník musí být méněcennější, jinak by nepodlehl. A nejinak je tomu samozřejmě, když si po nějaké válce vítěz v nedůstojné neústupnosti nárokuje: „Zvítězil jsem, protože jsem měl pravdu.“

Kamarád mi jednou po návštěvě mše ve slovenské dědině Zázrivá říkal, že se mu to docela líbilo, ale s jednou věcí že by se nikdy nesmířil. S tím, jak si všichni při společném vyznání hříchů buší v prsa se slovy: „Je to moja vina. Moja najväčšia vina.“ Není sám, komu to vadí, ale já se vždycky bušil do těch prsou rád a vždycky jsem nejen věděl proč, ale abych si to všechno uvědomil, musel bych se bušit celou mši. Jinak jsem ale v pořádku, myslím, že ti, co mě znají, vědí, že komplexem méněcennosti netrpím. Prostě jen nechci bejt pokrytec, kterej by přes svoji vinu maloval fíkový listy. Snad se budu nakonec v pekle smažit za jiný hříchy. Amen.