Jsem baba. Jedním z projevů je, že se nedokážu dívat na horory. Na krvavé proto, že jsou většinou kruté a hloupé zároveň, a na psychologické proto, že pak týden nespím. Tento týden chodím domů hodně pozdě a jsem opravdu unavený. A tak často vezmu za vděk příjemně vyhlížejícím filmem v televizi. Na to, abych sledoval program, není čas, a tak jsem náhodou v pondělí zasedl k filmu, který mě zaujal, i když jsem propásl začátek a nevěděl, na co to koukám. Věruška taky nevěděla, o co jde, a tak jsme se nechali unášet dějem.
Byl to film Romana Polanského
Rosemary má děťátko z roku 1968. A tak už třetí noc nebudu moct spát. Kéž by to bylo jenom kvůli kráse Miy Farrow.
Přečetl jsem si dnes, že pan režisér nechal těhotnou Rosemary přejít silnici na Manhattanu, aniž by to nějak připravoval, zrežíroval, nafingoval. Řekl si prostě, že těhotnou ženu žádný řidič nepřejede.
Francouzská televize dnes ve 20:35 odvysílala soutěž s názvem
Hra smrti. Nebyl to sice stejnojmenný film s Bruce Leem, ale vlastně to nebyla ani soutěž. Byl to dokument, který by se mohl jmevat stejně jako jiný dokument od stejného režiséra -
Kronika obyčejného násilí. Už na vysoké škole jsem se dozvěděl o
Milgramově experimentu, ale tentokrát se francouzský dokumentarista rozhodl dokázat, že v rámci televizní soutěže jsou lidé schopni mučit i zabít. A věřte nebo nevěřte, 80% soutěžících, kteří v rámci soutěže mohli pouštět do svého rivala elektrický proud, do něj byli při stálém podporování moderátorkou a publikem ochotni napumpovat přes 400 voltů a hrát až do konce, přestože viděli obět svíjející se v bolestech a žadonící o milost. V Milgramově experimentu v laboratoři to bylo 60% lidí.
Tváří v tvář těmto číslům bych Miu Farrow nikdy neposlal přeběhnout silnici ani s kočárkem!
