Madrigal

Když v Kralupech měla jakási Jana v roce 1964 věneček, věnovala svému tanečníkovi sbírku básní Francisco de Queveda. Bůh ví, jestli tím tehdy něco myslela (můj dárek k ukončení tanečních za mě kupovala babička a mělo to nedozírné následky), bůh ví, které ruce za tu dlouhou dobu v tom útlém svazečku listovaly, ale já ho v těch svých třímám skoro jako kancionál v kostelní lavici a myslím při tom na dnešní věnečky a jejich tanečníky a tanečnice. Na jeden z nich se jde podívat i dívka, které chci zazpívat tenhle Quevedův madrigal:

Salamandr má oheň, pták má vzduch,
ryba si pluje vodou nazdařbůh,
jen člověk, třeba všechno končí v něm,
má jenom zem.
Jen mne, narozeného pro žaly,
jako by všechny živly slátaly:
vzduch z povětří má ústa vdechují,
po zemi v tomto těle putuji,
vláhu mé oči nikdy neosuší,
oheň mám v srdci, Elišku mám v duši!

mljt

Blázinec

Jednou týdně utíkám ještě dále - do "blázince", kde přednáší psychiatr Bechtěrev a demonstruje nemocné. Nedávno ukazoval studentům člověka trpícího velikášstvím: mimoděk jsem se usmál...

/Maxim Gorkij, Moje univerzity/

Taky jsem se mimoděk usmál. Kolik by se nás asi sešlo v blázinci, kdyby velikášství byla diagnostikovaná nemoc?

<3

Jaké mám pocity?

Třeba dostanu k Vánocům jediné cédo UJD, které ještě nemám a kde je i tahle písnička (text je tady). Nebo že by dokonce Ježíšek přinesl to nové dívko? Jinak se, pane Vaněk, uvidíme 22. února v Praze na Kaštanu.

TVB

Moje nová univerzita

Maximu Gorkému jsme na základní škole zhustili jméno na MaGor a od té doby jsem ho všude míjel, v knihovně, v antikvariátu, v paměti. A když se v paměti náhodou vynořil, pak vždycky jen na fotce se Stalinem. O to víc mě jednou překvapila jedna celkem pohledná dívka, která mi řekla, že zrovna dočetla Gorkého. Snad ne reminiscence na V.I.Lenina? zasmál jsem se. Ale hlodalo to ve mně měsíce, roky a včera jsem poprvé sáhl po knížce od tohoto zavrženého zakladatele socialisticko-realistické literatury, který vychválil skvělé chování Sovětů k vězňům v Gulagu, nastěhoval se do vily po milionáři Rjabušinskym, Stalin po něm nechal pojmenovat Tupoleva ANT-20, největší letadlo své doby, a pak ho ještě s Molotovem nesli v rakvi. Teprve později jsem se dozvěděl o Gorkého trefných a jízlivých analýzách komunismu, kterému nakonec podlehl, aby mu na úplný konec podlehl i jako jedna z jeho obětí. Ta knížka stála 1,-Kč a stojí za to. Moje univerzity jsou o tom, že člověka nenaučí škola nikdy to, co ho naučí život a jeho jednotlivé postavičky. Poslední dobou jsou ty postavičky i mojí univerzitou a tak coby čerstvý student hltám novou látku a potkávám nové a nové profesory, docenty a odborné asistenty v těch nejzaplivanějších nočních podnicích, na ulici, na nádražích, u holiče… Stačí se zaposlouchat do těch krátkých, několikaslovních přednášek, které nabízí život a už už se hrnete k prvnímu zápočtu… Jako Gorkij.

„Ty, Maxime, nepřiučuj se zlodějině!“ říkával mi. Přitom si důkladně probíral prsty svůj našedivělý vous a přimhuřoval lstivé, drzé oči. „Vidím: máš jinou cestu, jsi člověk duchovní.“
„Co to znamená – duchovní?“
„No – takový člověk nic nezávidí, je jenom zvědavý…“

Gorkij hned doznává, že záviděl, hodně záviděl, ne majetek, ale schopnosti. A to je možná ještě horší než závidět majetek. Přemýšlím o tom, co závidím já… Jak rád bych byl vždycky jen zvědavý…

<3

Počítám nebe

Dočetl jsem se v Kazanovi k místu, kde Florence říká Evangelisovi: „K čemu to všechno je? A proč se člověk cítí tak izolován ode všeho kolem? Co je pro něho důležité a co není! Co skutečně chce! Zrovna jsem četla Camusův Sisyfovský mýtus, půjčím ti svůj opoznámkovaný výtisk.“

To znamená, že Kazan Camuse četl! Četl i ta místa, která jsme si tuhle připomněl. A kdo ví, třeba četl i Pád. Koberec se začíná obracet jako stěny žaludku. Přírodní zákony udělaly výmyk snožmo do vzporu. A já jsem vyměnil veselé za teskné písně.

mljt

Tajemství lásky

„Blázen, který setrvá ve stavu pošetilosti, stane se moudrým“, řekl William Blake. Za rok a den to bude 250 let od jeho narození. Minulý rok mě oslovil Eliščin překlad Tygra, tygra, s kterým jsem jí trochu pomáhal, a tak jsem se pustil do vlastní práce na převedení jedné z básní tohoto mága anglické literatury. Jmenuje se Tajemství lásky a je o tom, jak taky může skončit pošetilost. Snad jednou zmoudřím, Elí.

(originál je zde)

Řeči o lásce jsou vždycky plané,
láska se nedá usmlouvat,
vždyť lehký vánek lehce vane,
tak lehce, jak jen může vát.

Mluvil jsem o lásce, z lásky bláznil,
srdce mi navždy oblouznila;
třásla se, chladla, a v hrozné bázni
mě v jednu chvíli opustila.

Neoschly slzy z rozloučení
a ten, co se kolem potloukal,
neřekl nic; jen v lehkém rozechvění
všechno, co já chtěl, on si vzal.

mljt

Smlouva

Jan Skácel

Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh.
Mám odedávna svého,
pro vlastní potřebu, i k svému narovnání.
A pro pokoru, které je mi třeba.

Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí
jak namoklá psí srst.
Za to se nerouhám. Chci jenom, aby bolest
opravdu bolela a slza byla slza.

(ze sbírky Smuténka)

mljt

Facka a kopanec

Včerejší představení Mandragory pro mě bylo něčím zvláštní. Hned řeknu čím. Po prvním pohledu do hlediště jsem věděl, pro koho hraju. Ostatní se na mě můžou zlobit, ale já to prozradím. Hrál jsem vlastně jen a jen pro Vojtu Krause.

Když naše divadlo mělo premiéru Krásky a zvířete a potřebovalo nakopnout do zadku, aby mohlo jít dál, dostal jsem já osobně kopanec, z kterýho se nikdy nevzpamatuju. Po představení se vzadu v šatně objevil Vojta a jeho oči prozrazovaly, že přišel upřímně poblahopřát k úspěchu (jinak by asi ani nechodil, to je jasný). Jsou věci, na který by se mělo vzpomenout na smrtelné posteli (kdyby, jak někde píše Turgeněv, člověk před smrtí nemyslel na naprostý hovadiny). Výraz těch očí by si to určitě zasloužil.

Nedávno jsem Vojtovi napsal, že jsem odešel od manželky, aby se to nedozvěděl od všetečných lidových vypravěčů, které takové věci nejen zajímají, ale hlavně je zajímá, jak a v jakém dramatickém zpracování je předat dál. Už mi vzkázal, že mi přijde nafackovat, ale jako vždycky se při tom prý usmíval. Včera se z ničeho nic objevil po aplausu za oponou, blahopřál nám a v jeho očích bylo vidět, – co vlastně všechno v nich bylo vidět? Sám k ránu na Rybě jsem měl dost času o tom přemýšlet. Vím, že mě pochopí, i když tu facku si nepochybně taky zasloužím.

<3

Mandragora

Autor těchto fotografií z kláštereckého představení: Čerf.
Další fotografie na stránkách divadla Navenek.
...

Šest přeražených žeber

Připomněl se mi zase Mýtus o Sisyfovi, z nějž jsem před časem citoval, a ony věty o lásce nabyly v mém dnešním životě naprosto jasných kontur. A pak je tu ještě Evangelos, který strhl volant svého vozu do protisměru. Tělo dostalo pořádně na frak, takže se nevědělo, co s ním bude. Ale žije, prodělává rekonvalescenci a jeho bližní mají podezření na úraz mozku:

Vynašel jsem si takhle náramně pěknou hru a od té doby jsem si s ní mockrát báječně vyhrál. Místo abych si svoje myšlenky pečlivě uspořádal a mluvil jako vždycky, vyrukovával jsem s nimi úplně přirozeně a bez obalu. Dokonce jsem si dovolil vyjadřovat se v těch bláznivých skocích, jimiž se moje myšlení ubíralo celý život, ale které jsem až dosud potlačoval. Dovoloval jsem si říkat právě to, co jsem cítil, a o čemkoli. Zjistil jsem, že nemohu nikoho urazit. Všichni se mnou měli obdivuhodnou trpělivost. Někdy jsem někomu, kdo za mnou přišel na návštěvu, klidně řekl, že s ním nemám chuť mluvit. Jen se usmál a odešel. Co energie jsem dřív musel vyplýtvat na přetvářku!

mljt