Kvítí z kostelního dvora

Někdy ke mně pasáže ze starých knih promluví strašně svěžím způsobem. Je to asi i tím, že tak, jako tehdy, by to dnes prostě už nikdo nenapsal. A přitom jsou to popisy světa, který znám a na který se vlastně dívám přes stejné brýle (a nemyslím si, že jsou růžové). Nedávno jsem tu citoval z knihy Františkánské poselství světu. Četl jsem teď v té knize část o devatenáctém století. Ta končí hezkou kapitolou s názvem Františkánská báseň.

Je tu mnoho františkánů. Ale kde je sv. František.
Kde je?
Je právě v této různosti, projevu velké svobody ducha, kterou zanechal svým následovníkům… Kulatý stůl sv. Františka ze spoletského údolí jde ze staletí do staletí, má tisíc podob, ale vždy tutéž rytířskou, trubadúrskou a hrdinskou svatost.

První kapitola části o dvacátém století, tedy o autorově přítomnosti nese název Problémy a omyly moderního svědomí. Je v ní spousta myšlenek, které bych chtěl sdílet se svými bližními, a tak abych neunavoval, udělám z toho zase seriál. Vývoj křesťanství přirovnává P. Agostino Gemelli ke stavbě. V dobách sv. Bonaventury stály zdi, ale zbortilo se lešení, sv. Ignác už musel stavět nové zdi na stále pevných základech, ve dvacátém století už není ani na čem stavět. Jsme ve století jednadvacátém. Jestli bylo křesťanství za sv. Františka v koši, z sv. Xaveria v popelnici, před sto lety na skládce, kde je dneska? Ale přesto všechno, ti, co už nemají na čem stavět a ani by je to nenapadlo, mohou mít zájem ohlédnout se, proč tomu tak je. Tak pro ty, co je to zajímá, jsou určeny následující řádky a jejich případné pokračování. Budu je vybírat na přeskáčku, schválně. já je četl v posteli a nad každou jsem téměř usnul, jak dlouho jsem nad nimi přemýšlel, není to čtení na lehké posezení u internetu, ale přesto, třeba to někdo přechroupe a něco mu to dá. Asi zase začnu chodit do kostela, abych měl čas přemýšlet (a usínat nad homiliemi).

Jestliže je pravda, co si právě myslíme, jestliže každý čin má v sobě minulou zkušenost a je získáváním zkušenosti nové, která v každé době přispívá k rozvoji ducha, pak schází vážný důvod, proč bychom měli cítit lítost: potřeba pokání se ruší myšlenkou, že každý čin má v sobě nebo ve svých důsledcích odměnu nebo trest. Potřeba očištění se oslabuje lichocením, že v pádu je nové poučení a že se člověk povznese výš, když znova začne s lidskostí obohacenou.

Zapomíná se na slabost člověka, jež byla předmětem hlubokých úvah po celý středověk. Vynáší se jeho myšlenka a jeho vůle, svou myšlenkou se stává člověk stvořitelem skutečnosti a svou vůlí se stává rozhodčím nad životem a nad dějinami.

Od doby humanismu, kdy hrdinové Plutarchovi byli povoláni, aby nastoupili na místo svatých, není vzorem hrdinství následovník Kristův, ale člověk vynikající nad jiné svou vůlí.

Když se dogma o dědičném hříchu považuje skoro za mythus, tu se lidská bída zakrývá nebo spíš popírá a mizí pod tvůrčí silou vůle. A když se peklo a ráj považuje za dětinské povídačky, lidé tvrdí, že nacházejí štěstí nebo lépe řečeno radost ze života v prchající skutečnosti a tvrdí to, i kdyby měli lhát sami sobě.

Zbyl ještě jeden velký posel Boží: smrt. Ale kdo myslí vážně na smrt v tomto víru práce? Kdysi mívali lidé čas soustředit se a uvědomit si jistotu konce, jež zůstává pro každého člověka až do posledního vydechnutí pravdou abstraktní. Dnes každá dobrá myšlenka – i když přijde – uhasne v průvanu vnější činnosti.

Máchorok

Letos je Máchův rok. Čeká se velká sláva, ne asi nepodobna té z roku 1936, které se tak trochu posmíval Seifert. Sám jsem si říkal, jak bych přispěl k tomu listopadovému výročí a neztrapnil se, a dostal jsem nápad. Jako wikipedián jsem se všiml, že na stránkách, na nichž se shromažďují kandidáti na publikování na hlavní stránce v sekci Did you know je úplně vespod oddíl Special occasion holding area, kde čekají články vytvořené ke speciálnímu výročí či svátku. Teď jsou tam v řadě čekají články k oslavě vietnamského nového roku, sv. Valentýna a, představte si to, MDŽ. A tak mě napadlo, že bych rád o prázdninách vytvořil několik článků souvisejících s Karlem Ignácem. Úplně nejradši bych vytvořil těch článků tolik, aby zabraly celou sekci Did you know. Nechcete mi někdo pomoct?

Zatím načítám literaturu. Perfektně poslouží monografie dr. Alberta Pražáka z již řečeného roku 1936 s neuvěřitelně bohatým poznámkovým aparátem. Je to opravdové počteníčko, našel jsem tam věci, které jsem ještě o Máchovi nečetl a to jsem o něm a od něho už četl ledasco (pravda, Máj jsem nikdy nepřečetl v kuse, vždycky jsem se zahleděl do detailů, a tak bych ho nikomu nemohl vyprávět).

Vědělas třeba, Terezko, že Mácha zamítal slovo hřbitov? Bylo mu málo české.


Navrhoval místo něj sousloví „kostelní dvůr“. Je pravda, že ačkoli je v Máji deset hrobů (rozuměj deset slov), hřbitov dohromady nedají. Ovšem ani ten dvůr.

Germanismům se Mácha zásadně vyhýbal, ač, jak píše dr. Pražák, „z nich vybřídal jen těžce“: Trauerweide – truchlovrba; Gewinnsucht – ziskužádost; Trauerkleid – truchlorouška (ta je přímo z Máje); vielvermögend – mnohomohoucí).

Až zase na něco narazím, dám vědět.

Zážitky z Afriky

Martin dneska brouzdal pouští Kalahari, kam se asi nikdy nepodívám, ale abych si nepřišel jako pecivál, začetl jsem se do kapitol Kulturních obrázků pro mládež od Josefa Kořenského z roku 1899, které pojednávají právě o Africe. Jedna kapitola je o Čeňkovi Pacltovi, českém cestovateli, který zbrázdil snad všechny světadíly, ale zemřel právě v Africe, kam se vydal na lov diamantů. O těch pojednává celá jedna kapitola, v níž se dozvíte třeba to, že slovo karát je odvozeno z řecko-latinského názvu rohovníku neboli svatojánského chleba, protože představuje váhu jednoho zrníčka z jeho lusku.


V knize jsou otištěny úryvky z Pacltových dopisů do Čech.

Levou ruku mám bolavou od potyčky s levhartem. Na poušti kalaharské střelil jsem levharta, jenž hned padl. I běžel jsem, abych jej odnesl. Ale levhart byl jen postřelen, vzchopil se a sápal se na mne vší silou. Při tom popadl mě za levou ruku a notně mi ji pocuchal. Zanechal svého díla teprv potom, když jsem mu hlavu prostřelil kulí z revolveru.

Tak tohle ti, Martine, nepřeju. A dál ty, Markét, nečti.

Jindy jsem měl rvačku s opicí. Stalo se to takto. Sedím na pokraji houští a připravuji se, abych si uvařil čaj. Sbírám potom suché chrastí k topení. V tom spatřím malou opičku. Seděla na zemi. Má touha byla, bych ji dostal, proto jsem se k ní plížil s největší opatrností. Ale náhle vyřítí se na mne z houští stará opice, chápe mne za nohu a kouše do ní vší silou. Měl jsem se co brániti. Při tom opice kňučela a prskala jako rozkacená šelma. Byl čas chopiti se opět revolveru a zabíti ji. Třikráte jsem do ní střelil, a opice vedla svou, až teprve po čtvrté ráně klesla k zemi mrtva.

Chudák siroteček, malé hezké opičátko, plakalo hrozně u své maminky. Vzal jsem ubožátko k sobě, ale druhého dne zahynula opička žalem.

Christopher Reid

Všiml si vůbec někdo tvé vášně
pro plány a návrhy,
tvé schopnosti dělat dvě až tři věci najednou?

Sledovala jsi nějakou pitomost v televizi,
nechala ses při tom ode mě masírovat za krkem
a sešívala jsi z malých kousků látky překrásné quilty.

Když ti ten felčar předepsal zničující dietu,
šlapala jsi na vypůjčeném rotopedu
stovky statických kilometrů denně
a učila ses italsky z učebnice zapřené o řídítka.

Při snídani jsi čítávala zahradnickou encyklopedii,
která zabírala polovinu stolu;
dokázala jsi vstřebávat binominální nomenklaturu rostlin
spolu se šťavnatým grapefruitem a kávou.

Dvě až tři věci najednou.

Nedokázala bys teď nějak zařídit,
abys byla zároveň mrtvá i živá?

místo doslovu

První rána kapitána

Ve všech partiích Krajského přeboru II. třídy „A“ jsem dodnes prohrával, naposledy s oním dvanáctiletým klukem z Mostu. Také na internetu jsem zažíval poslední dobou jen samé prohry, a tak jsem si do dnešního zápasu s údlickým „céčkem“ moc nesliboval. Ráno mi bylo stydno, že se šachům už vůbec nevěnuju teoreticky, a tak jsem si, zatímco se Věruška malovala a upravovala si vlasy v koupelně, otevřel učebnici zahájení a prostudoval si Rubinsteinovu variantu francouzské obrany (jednu ze zhruba deseti variant, které v učebnici u této hry jsou). U ní jsem si ještě vybral jedno ze tří pokračování, u něhož na konci stálo, že „černý získává uspokojivou hru“.

Pánové a dámy, já vůbec nevěděl, že budu mít černé figury! V Údlicích jsem zasedl na páté šachovnici k bílým, ale pak se zjistilo, že domácí mužstvo špatně postavilo šachovnice a museli jsme je otočit. Takže přeci jen černé. Soupeř přijel v tomhle počasí na kole, což slibovalo opravdového blázna. Nad třetím tahem přemýšlel asi deset minut. Je to neuvěřitelné, ale hráli jsme Rubinsteinovu variantu francouzské hry! Cítil jsem se sebevědomě a po každém celkem rychlém tahu jsem odcházel za Věruškou na pokec. V polovině zápasu jsem se podíval do rozpisu a zjistil, že soupeř má Elo 1745. Na jednu stranu jsem znervózněl, ale na druhou jsem byl sám se sebou docela spokojen, protože moje středová hra citem si vysloužila dlouhé přemýšlení bílého. Lup ho a měl jsem o pika víc i zajímavější pozici. Závěr byl strhující podívanou, na kterou se nikdo nedíval. Hra na ostří nože na obou stranách skončila výměnou, po níž jsem byl dva pěšce v plusu. Byla mi nabídnuta remíza, ale řekl jsem si, že kvůli družstvu, které v tu dobu už prohrávalo o dva body, musím bojovat na vítězství. Nakonec jsem ho v potu tváře opravdu vybojoval. Pak mi řekli, že jsem vlastně vyhrál už o hodinu dřív na čas, ale protože byly špatně nastavené hodiny, tak jsem to nepoznal. Družstvu to ale nepomohlo. V Údlicích jsem byl jediný z Kadaně, kdo vyhrál. Takovou čest jsem svojí kapitánské pásce udělal poprvé.