petra.buzkova@msmt.cz

(otevřený dopis ministryni školství s návrhem k diskusi)

Vážená paní ministryně,
tento dopis není určen Vám osobně, ale rád bych, aby se dostal do rukou někomu, kdo by s ním alespoň nenakládal jako úředníci z Kafkova Zámku, nerad bych se jako K. vracel stále do výčepu. Budu věřit, že s ním naložíte správně, a že snad vyvolá alespoň minimální diskusi nejen v odborných kruzích – samozřejmě bude-li shledán této diskuse hodným.

Reforma školství
„Děti by měly číst jenom to, co nemohou slyšet a slyšet by měly jenom to, co nemohou vidět okem buď tělesným nebo duševním. Potřeba méně číst a více vyučovat! Méně slyšet, více vést k přemýšlení. Děje-li se to nyní?“ Joachim Heinrich Campe (1746 – 1818)

Od příchodu Alkuina z Yorku se na evropském kontinentě učí předmět po předmětu, říkejme jim sedmero svobodných umění nebo třeba rámcový vzdělávací program. Od reformy Marie Terezie a Josefa II. se tak u nás děje povinně a podle daných osnov. Školský zákon z roku 2004 má přinést volnost. Ale přináší volnost asi tak, jako když nebožtíkovi zvětšíte rakev, aby se mohl po ránu svobodně protáhnout. Kulisy zůstávají stejné, herci se rovněž nezmění, ale na plakáty a do programu se dostane spousta vzletných frází. Očekává se, že diváci strhnou aplaus ne-li ovace. Jsem (ještě) učitelem a právě se podílím na této tragikomedii tvorbou plakátu a programu. Nedivil bych se divákům, kdyby si do divadla přinesli rajčata a vejce. Chce se, aby herci, kteří z akademií odcházejí odhodlaní hrát v Shakespearovi či Beckettovi, najednou předváděli pantomimu a tančili balet. Kolik jich to může zvládnout? A jak dopadne těch několik tisíc vzdělávacích divadélek po městech českých? Začne pouze boj stará v. nová škola, kde se čeští rodičové nakonec přikloní ke konzervativnímu proudu, jednak proto, že bude většinový (a to my v Čechách rádi), jednak proto, že liberální soupeř bude slabý. Starého psa nepřesvědčíte, aby neštěkal na malé děti tím, že mu to dovolíte nebo že ho pošlete na sobotní seminář s názvem „Nekousej a neštěkej, vždyť je to tak prosté“! A přesně o tom je tato reforma, páníček řekl „Můžete učit lépe!“ a víc se nestará. Jen o fráze a přivýdělek školících úředníků. A celé sborovny s řediteli v čele se jako jejich žáčci předhánějí v opisování těchto frází.

Měl bych přece jen ale jeden návrh, jak do reformovaného téměř nereformovatelného systému vnést shora svěží vánek. Průřezová témata, která jsou vlastně jedinými nově navrženými předměty, jež reforma přináší, pod názvy jako environmentální, mediální či multikulturní výchovy, výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech, to jsou balónky nafukované slovy, ale v praxi už předem propíchnuté tím, že je nemá kdo a podle čeho učit, takže se z nich stanou nálepky na neoficiální výuku biologie, občanky, dějepisu apod. Ve vzdělávacích oblastech mi přijde smysluplná jen dramatická výchova, ale kdo ji bude učit? Diletanti? Samozřejmě. Ale nejsem proti, v zásadě naopak souhlasím. Ostatní předměty však zůstávají stejné jako dosud. A sem směřuje můj návrh na zamyšlení, který souvisí s citátem v úvodu.

Film jako předmět
„Homo sapiens se vyvinul ve čtoucího živočicha schopného abstrakce, jehož chápání ... dalece překračuje jeho vidění a ve skutečnosti nijak nesouvisí s tím, co vidí. Tohoto živočicha nyní ale začíná nahrazovat a vytlačovat homo videns, živočich utvářený televizí, jehož myšlení už neformují pojmy, abstraktní mentální konstrukty, nýbrž obrazy.“ Giovanni Sartori

Při výchově by se mělo vycházet jak z potřeb a zájmů dítěte, tak z cílů, které cítí společnost jako vhodné pro formování svých dospívajících členů. Vizuální média jsou od počátků 20. století stejně vlivným a na počátku 21. století zřejmě už i vlivnějším zdrojem informací než média psaná a čtená. Ale i skrze viděné médium se člověk může dostat k přemýšlení o hodnotách, k abstraktnu a k poznání.

Vycházím z faktu, že děti jsou od útlého věku konfrontovány s filmovým a animovaným světem, jenž je těmito dětmi vyhledávaným zdrojem především zábavy. Odtud plyne mé přesvědčení, že se filmem může dobře působit na výchovu dítěte ve všech výše zmíněných průřezových tématech a ještě může doplnit takové předměty jako je český jazyk a literatura (zfilmovaná klasická díla), estetické výchovy (budování výtvarného, příp. i hudebního vkusu, pojem o kýči apod.), dějepis (historické filmy) ad. Pochopení vývoje filmu, jeho tradic a jeho technik stejně jako analýza filmového díla by kultivovalo mladého člověka nejen jako diváka. Výuku by mohli vést češtináři, příp. učitelé výtvarné výchovy, kteří mají k tomuto umění minimální průpravu a s jejichž předmětem bezprostředně souvisí. Podporu ve vytváření alespoň minimálních osnov by ale samozřejmě muselo zajistit ministerstvo školství, ne skrze nesmyslná školení, ale např. poskytnutím grantu vydavatelstvím, jež by se ujala vydávání speciálních programů jak učebnicových, tak multimediálních; kapacity z filmových škol by se na jejich náplni jistě rády podílely.

S pozdravem,
Mgr. Jan Losenický
Gymnázium Kadaň

neodeslaný dodatek s dovysvětlením...

Letní kino - vyprodáno již na jaře!

Zámek a bordel

Dneska dávají ve dvě na Vltavě dramatizaci Kafkova Zámku. Včera jsem si četl o Kunderově eseji s názvem Kastrující stín svatého Garty. Kundera v něm kritizuje Brodovu interpretaci Kafkova díla a především života, což je zajímavé už z toho důvodu, že když jsem o Vánocích četl jeho esej Můj Janáček, je tam Max Brod vyzdvihován jako zachránce Janáčkova díla. Na první pohled se tedy zdá, že Kundera je ve svém hodnocení vývoje románu a umění vůbec nadmíru objektivní, a já to nebudu ani vyvracet ani stvrzovat, tak daleko moje znalosti nesahají, jen jsem zvyklý i u autorit pochybovat. Kundera kritizuje Broda za stylizaci jeho vztahu ke Kafkovi v románu Čarovná říše lásky, kde z Kafky alias Garty udělal démonického světce. Navíc z Kafkova deníku vyškrtl větu „Šel jsem kolem bordelu jako kolem milenčina domu“, která ze světce dělá normálního smrtelníka. Na to, že Kafka chtěl, aby jeho dílo bylo spáleno, to na zřejmě prudérního Broda zas až taková cenzura nebyla:-)

Dočetl jsem Zámek vždycky pouze pár stránek za barovou scénu mezi Josefem K. a Frídou, kteří opustí svou minulost, aby se po pár minutách svého vztahu spolu vyspali a strávili v objetí celou noc v loužičkách piva, a tak není divu, že to je to hlavní, co mi z Kafky sedí v paměti. Těším se, jak to bude zpracováno rozhlasově, a taky na to, že se dozvím, jak to bylo dál. Josefa K. hraje Vladimír Dlouhý a Frídu Vilma Cibulková, mezi dalšími účinkujícími jsou Taťána Medvecká, Pavel Landovksý, Jan Hartl, Jiří Lábus, Tomáš Töpfer, Arnošt Goldflam, Simona Stašová nebo Václav Vydra. V takové sestavě to vypadá na kvalitní podání, tedy pokud máte čas, nenechejte si ujít.

Na závěr slovo scénáristy Jana Vedrala: „Rozeznal jsem v Kafkově románu rozhlasovou komedii, i proto je inscenace hojně obsazena komiky. Zaslechl jsem smích Franze Kafky, který ještě dnes doznívá v znovu oživených hospůdkách a kavárnách kolem Staroměstského náměstí v Praze, kam chodil na pivo. Není to český smích odpouštějící, útěšný a laskavý. Kafka byl občan Československa, nesmál se ale česky a smál se nebezpečně vizionářsky, ne jaksi bezpečně až tomu, co už nějak dopadlo. Potřebujeme ještě i po dvou totalitách Kafkův německo židovský smích překládat?“

Přípis po poslechu rozhlasové dramatizace:
Chyba lávky, zvučná jména nejsou zárukou kvality. Přesvědčil jsem se už minulý týden při poslechu Školy pomluv, která vypadala jako když ten text herci viděli poprvé a dostali jasný příkaz - číst tak rychle, aby se vešli do 88 minut. Dnešní inscenace byla rovněž šílená. Vladimír Dlouhý, vypravěč a dětský hlas v hospodě byli naprosto nevhodně vybraní, neříkám, že jsem čekal mystickou atmosféru, ale atmosféru, kterou tomu dal dramaturg, tu jsem opravdu nečekal. Jiří Lábus byl nahráván jako dvojhlas obou pomocníků zeměměřiče K., za což se jistě režisér plácá po rameni, co že ho to nenapadlo za geniální nápad, ale jestli jste to slyšeli, bylo to asi to nejubožejší na celé hře. Už druhý týden po sobě jsem slyšel amatérské zpracování nehodné poslechu (tak maximálně kromě Vilmy Cibulkové a Táni Medvecké). Doufám, že Vltava nebude v tomhle trendu pokračovat. A ještě jedna věc k obsahu: moc se nedivím, že jsem knížku vždycky odložil za tou erotickou scénou, není to prostě můj šálek "kafky".

Ale je reggae...

Dnes mi došly čtyři nosiče hudby, ktará působí na mé uši blahodárně jako cibule pečená v popelu. Bob Marley, stará Mňága, Smashing Pumpkins a Igor Stravinskij. Poslech jsem strávil nad četbou a všechno se mi to krásně slilo v jeden sen odesněný v poloze skrčence na freudovském sofa. Nejvíc mě ale opravdu uvedl do pohody Bob Marley, a to v den 40. výročí návštěvy Hailé Selassié, etiopského císaře a pro Boba vtělení Boha, v kolébce rastafariánů na Jamaice. 21. dubna 1966 se starý Hailé, který se považoval za normálního stvořeného smrtelníka, bál vystoupit z letadla v Kingstonu, kde jej očekávaly asi dvě stovky vyznavačů rastafariánského náboženství. Čekala ho tam i Rita Marleyová, Bobova čerstvá nevěsta, a když spatřila na dlani Jeho Veličensktva mávajícího davům stopy po hřebech, konvertovala k rastafariánství. Tak jsem dneska přičichl k vůni biblického stromu života, tedy gandžy, zajel autobusem do Babylonu a pohladil svět po dredech - a to i když gandžu nemůžu, Babylon je daleko a dredy jsem ještě nehladil.

Brasília

Věděli jste, že o stavbě Brasílie rozhodl brazilský prezident se zajímavým jménem - Juscelino Kubitschek de Oliveira? Jeho maminka, učitelka Júlia, byla českého původu a je to znát. Hlavní letiště v Brasílii se jmenuje Kubíčkovo, a tak jsem zatoužil na něm jednou přistát, ač jsou mi dálkové lety noční můrou. Dnes je tomu 46 let, co byla Brasília slavnostně otevřena a z Ria se sem přestěhovaly vládní úřady.

Z listů Émilu Zolovi

.........................Nečas mlhavý
.........................nezná únavy.
.........................Slunce nechce z hlubin
.........................mraků, třeba ví,
.........................jak jsme churaví,
.........................chybí-li nám jeho rubín.
................................................Paul Cézanne

Já jsem malý koledníček

Letošní velikonoční svátky jsem na rozdíl od těch minulých prožil trochu v útlumu, ani jsem se v potoce nevykoupal, ani jsem Kristovy rány po hřebech nepolíbil, ani jsem beránka nepojedl, ovšem zato jsem si užil tradiční velikonoční pondělí. Ráno jsem ještě připsal na wikipedii o našich tradicích, a pak už se vydal na šupačku s rodinou jednoho kamaráda. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí, na které bych jinak asi jen těžko natrefil.
Pondělkem mi začala celkem strastiplná cesta letošním oktávem, který se přede mnou otevřel jak Rákosové moře. Zažívám podivuhodné věci, až jsem z toho zapomněl na svůj blog.

Malý koledníček z poslední štace v Černýši u Perštejna

Lingvistická soutěž

Nejsem purista, ale strašně se mi nelíbí slovo bloger ani blogger. Jenže mě žádný český ekvivalent prostě nenapadá. Esemesce klidně říkám esemeska a ne kátézetka, i když je to také libozvučná zkratka krátké textové zprávy. Ale slovo "bloger" je s tím hrdelním "g" téměř onomatopoeia zvracení (ne že by to tak někdo nebral, slovní zvratky jsou u tohoto typu komunikace častým jevem a; i já se ho dopouštím). Zasloužili bychom si určitě nějaké příjemnější slovo. Nabízím tedy titul Jungmann roku a následné vyjednávání s Ústavem pro jazyk český tomu, kdo navrhne nejlepší variantu tohoto comp-anglismu. Mě zatím napadlo jen bžurnalista, protože jde svým způsobem o žurnál (něco jako veřejný deník) a hláska "bž" je legrační, ovšem to jsem si moc nepomohl.

Na frak!

Divadlo Frak 2001 (Jindřiška úplně vlevo)

Jindřiška K., herečka a jedna ze tří hvězdiček divadla FRAK neboli Fábriky Rozvítovo Akťóra, kde jsem býval režisérem, si zahrála v posledním pokračování (64.) Ordinace v růžové zahradě. Seriál nesleduji, ale jedním okem jej někdy zahlédnu. Jindřiška se coby role epizodní nedostala do pavouka vztahů. Ale drzou pacientku s kapavkou si asi diváci pamatovat budou. Právě ten pavouk (který je zřejmě ze začátku seriálu, mám dojem, že vztahy jsou v něm už mnohem zamotanější:-) je asi to, co mi na současných seriálech vadí. Jako by šlo v životě v první řadě o pavučinu vztahů a ne o jejich pevnost a hloubku. Ale pravda, do pavučiny se dobře chytají oběti, v tomhle případě diváci. A jak jsem říkal, občas po očku sleduju, občas se v některých třídách poptám, jak je to teď s Kamilou (protože ta je uprostřed pavouka a dá se říct, že se kolem ní pořád něco děje), a mezi jinými seriály, které jsem zahlédl, není tenhle zas až tak hloupý. Jindřišku jsem neviděl, ale dva lidi mi o ní volali a já pak volal jí samotné. Jde na HAMU a má ve svých dvaceti letech život před sebou.
Přeju ti, Jindři, ať máš úspěchy, ať si jednou můžeš vybírat a ať vybíráš šťastnou rukou.

Režisérovy instrukce ...................................... a jejich provedení
(evangelický kostel, Louny).......................... (Žirovnice, 2001)

A ještě pár nostalgických vzpomínek na můj milý FRAK:

Weblogistán

Pomáhal jsem se v těchto Velikonočních dnech manželce s blízkovýchodními studii, konkrétně zcela nevelikonočním islamismem, neboli islámem coby politickým systémem. Mám rád islám, dokonce ani Korán pro mě není jen „literaturou“, ale když ho někdo v ruce drží jako hexenhammer, je to průšvih. V téhle souvislosti jsem narazil na jeden článek, který by si měl přečíst každý blogger.