Tatarská hádanka

Dlouho jsem sem nedával hádanku s nějakým méně známým portrétem všeobecně známé osobnosti. Tak tedy, co vyrostlo z tohohle hocha?

Poradím, že to byl básník a překlad jeho Tatarské písničky z poémy o jedné fontáně věnuju Věrušce:

Nebe nám dává důvod k breku
ve formě nejrůznějších běd:
blažený fakír, který viděl Mekku
na konci proplakaných let.

Blažený ten, koho smrt zastavila
na břehu řeky Dunaje
z tichých vod vznesla se krásná víla
a odnesla ho do ráje.

Nikdo však nebyl více oblažen,
nikoho neobdarovalo nebe
tak jako toho, který ze sta žen
v harému vybral si tebe!

Lenin je mrtev, ať žije Paroubek!

Tyhle řádky jsou ze sbírky Černí jezdci a další básně, kterou ještě v 19. věku napsal Stephen Crane. Třeba si je přečtete, než půjdete k volbám.

Kde se vzal tu se vzal jeden muž,
který řekl:
„Seřaďte mi všechny lidi na světě do řad.“
A vzápětí
se strhl hrozný povyk mezi lidmi
proti řazení do řad.
To vyvolalo hlasitý svár po celém světě,
Trvalo to věky;
a lidé prolévali krev
za to, aby nemuseli stát v řadě
a za to, aby se vzorně seřadili.
Nakonec ten muž zemřel, nešťasten.
A lidé zabředlí do své krvavé pře
se tu prostou věc nikdy nedozvěděli.

Náměstí Pozemského neklidu

Přesně před dvaceti lety vyfotilo a natočilo pár novinářů člověka, kterej zastavil kolonu čínskejch tanků na Náměstí Nebeskýho klidu den po nepokojích, při kterých se na tom samém náměstí shromáždilo milion Číňanů. Tenhle jeden člověk se stal slavnějším než ten milion, z nějž několik tisíc lidí bylo na místě zastřeleno nebo zraněno. Jeho osud je neznámej, ale vlastně jasnej. Jednou bude uprostřed toho náměstí hrob neznámého člověka s nákupem.

Jeff Rozšiřovač nebo spíš Šiřitel, tak by se asi dalo přeložit jméno Jeffa Widenera, autora snímku, kterej se nejvíc šířil po světě.

Snoubenci

Včera jsme se s Věruškou ve Snoubencích dočetli až k místu, kde Manzoni popisuje osudy Otce Kryštofa, františkána, jenž může Renzovi a Lucii pomoct v jejich trápení. Když byl Otec Kryštof mladý, jmenoval se Ludvík, šel takhle jednou po ulici a proti němu se šoural jeden šlechtic, „s kterým se sice nikdy neviděl, ale který ho strašně nenáviděl“. Člověk se zarazí, že už v 17. století existovala taková virtuální nenávist, ale Manzoni to záhy vysvětlí, že „jednou z předností tohoto světa je, že lidé mohou nenávidět a býti nenáviděni, aniž by se znali“. Ostatně Ludvík tomu šlechtici „splácel jeho nenávist stejně upřímně“.

Máme tu tedy dva lidi, co se nesnáší. Jdou proti sobě těsně při zdi. Podle obyčeje právo projít měl ten, kdo měl zeď po pravý straně (logičtější by bylo po levý, ale Manzoni to má určitě z dobovejch análů). To byl v tomto případě Ludvík, šlechtic se mu tedy měl vyhnout. Následuje úžasnej komiksovej rozhovor, kterej jsem si prostě nemohl nechat pro sebe.

„Z cesty!“
„Jděte vy z cesty, já mám právo jít rovně.“
„S lidmi vašeho druhu mám právo vždycky na své straně.“
„Ano, kdyby vaše zpupnost byla pro mne zákonem.“
…
„Drzoune! Zlomím tenhle meč, až ho potřísním tvou krví.“

V následující mele, který se zúčastní i doprovody obou výtečníků, jsou dva mrtví, pár raněnejch a několik utečenejch.

Nejsme v 17. století, a tak snad dneska odpoledne na divadle nebudou oběti na životech.

Tři fotografie

Libočany u Žatce - malbě je podobná díky špatnému rozlišení foťáku v mobilu, kterým jsem ji pořídil, a tak se na ni rád koukám.

Věruška - nerada se fotí a takhle to dopadá.

Františkánský klášter - nedávno osadili chmelnici a to si přímo říkalo o tenhle snímek.

Dědicům, vykonavatelům poslední vůle a právním zástupcům

John Masefield (originál přímo na wikipedii)

Nechci rakev, nechci rituály,
nechci, abyste slzy prolévali.
Spalte mě a tu hrstku popela
rozprašte do potoka nebo jezera,
anebo mě pošlete po větru dál;
a děkujte Bohu, že už si mě vzal.

A ještě začátek Vyznání (originál zde) který všechno vysvětluje:

Mám za to, že z mrtvého těla
nezmizí duše v království ticha,
ale že vystřelí jak rána z děla
nějaké těhulce doprostřed břicha.
V útlounkém tělíčku dítěte
si stará duše střihne repete.

Tak dle mého přesvědčení
má ruka, jež teď třímá pero,
zažila stokrát v hrobě tlení
toho, co červi nesežerou,
a Vaše oči, co to nyní čtou,
viděly možná Řeky před Trójou.