Na Vltavě a na Praze zavedli novou
službu, pro lidi jako já nedocenitelnou. Na webových stránkách si můžete pustit většinu her a čtení z románů po dobu jednoho týdne od odvysílání. Už jsem takhle slyšel několik věcí, které bych před zavedením této novinky neslyšel, protože v čas vysílání jsem někde v dýmu dění. A využívám ji stále
hustálněji.
Poslední, co jsem si pustil, byly Zlaté létající rybky, dramatizaci Chestertonovy detektivní povídky. Přiznám se, že jak Chestertona miluju, do jeho detektivek s páterem Brownem jsem se nikdy nepustil, prostě proto, že poslední detektivku jsem četl asi před dvaceti lety. Bylo to Žabí bratrstvo od Edgara Wallace a ani nevím, jestli to bylo tak dobré, že jsem si řekl, že všechny ostatní detektivky se téhle nemohou vyrovnat, nebo tak špatné, že mě od dalších odradilo. Od té doby se tomu žánru vyhýbám a čekám, až mě stihne žloutenka a v Motole mě popadne detektivní hlad, jako popadl Josefa Škvoreckého.
Pustil jsem si tedy tuhle detektivní povídku od Chestertona a v polovině usnul, což u detektivky není nejlepší metoda k potěše, již z ní chce čtenář potažmo posluchač mít. Ovšem ještě jsem stihl jeden rozhovor, v němž se návštěvník domu jednoho sběratele (hlavní postavy povídky) podivuje nad chaosem, který vládne v jeho sbírce.
„Vy jste věru… svérázný sběratel. Obvykle bývají sbírkové předměty podle určitého systému seřazené, utříděné a rovněž jaksi prezentované, hezky vystavené. Zatímco u vás: chaos. Vše jenom nepřehledně naskládané, poházené, jedno přes druhé…“
„Již jsem se nabídl, že bych případně někdy začal sepisovat něco jako katalog a…“ podpoří ho tajemník sběratele.
„Ano, Osmond se nabídl, a já to rázně zatrhl, milý barone. Říkáte chaos? Jenomže právě ten mě baví. Když do těch přecpaných pokojů čas od času zabloudím, je pro mě vzrušujícím dobrodružstvím opět objevovat, co jsem vlastně nashromáždil.“
Skvělé. Přesně to si myslím o své sbírce knížek. Žádný systém v ní nemám, i když jsem si ho do nich chtěl už kolikrát vnést, vždycky skončím u prvního až druhého fochu. A tak jsem radostně začal hned druhého dne prohlížet hřbety některých knih v zákoutí, kam jsem dlouho nekoukal. Náhle, a hlavně opravdu nečekaně, jsem tam objevil hřbet s tímto nápisem: Gilbert Keith Chesterton Príhody pátra Browna. Vytáhl jsem ji a začetl se do slovenského textu té samé povídky, jejíž dramatizaci jsem slyšel. Věřte, nevěřte, byla úplně jiná. Včetně jmen, místopisu a všeho ostatního, jen zápletka se tak nějak podobala. Dramaturg se nechal spíše volně inspirovat.
Víte, že rád překládám ze všech možných jazyků, které třeba ani neumím, ale slovenštinu nechám slovenštinou, připadá mi roztomilé, že občas nevím, o čem je řeč. V té povídce se třeba několikrát objeví charakteristika pátera Browna – územčistý. To slovo se mi tak líbí, že jsem si doteď nenašel, co znamená, aby neztratilo kouzlo.
V rozhovoru o různých paranormálních jevech v povídce se jeden z Asie pocházející hrabě po otázce odmlčí a pak náhle řekne:
Prepáčte, zabudol som, že sa zhovárame slovami. V Oriente sa zhovárame myšlenkami, a preto medzi nami nikdy nedochádza k nedorozumeniam…
Pak se hezky zamýšlí nad tím, jaká je moc slov. Když řekneme o něčem, že to byla jen telepatie, jen sugesce, jen levitace, hned to zní jinak, než kdybychom mluvili o zázraku (to už trochu chestertonovsky fabuluju).
Keby stredoveká bosorka kývla paličkou a premenila ma na modrú opicu, povedali by ste, že to je iba atavizmus.
Páter Brown je postavička, která je mi strašně sympatická, protože hýří oduševnělým moudrem a zároveň neskrývanou touhou vše obracet v žert. Ostatně jako já.
Možno by ste radšej rozprávali bez slov, ako to navrhuje pán gróf. Začal by tým, že by výstižne nič nepovedal a vy by ste mu odpoveděli výbuchom mlčenlivosti.
O čem ta detektivka byla a kdo byl pachatelem, to mi při tom dvojím pojetí s dvojitými postavami, při nichž jsem v obou případech usnul, naprosto uniklo. Ale přesto se těším na nějaký další případ pátera Browna, ať už v knize nebo v rádiu.
