Zlomte vaz!

Rád bych se svěřil s novinkou. Jsem novopečeným dědečkem. Dobře, když tomu říkáte nesmysl, nejsem, ale brzy budu. Zítra. Budu mít první vnouče. Divadelní vnouče. Stál jsem před pěti lety u zrodu divadla Navenek a od té doby jsem režíroval docela hezkou řádku her a scének, a v těch, co jsem je nerežíroval, jsem hrál. Aspoň štěk. S výjimkou loutkoherecké a dětské sekce, samozřejmě.

Zítra mají premiéru dvě aktovky v provedení divadla Navenek, z nichž jsem dosud neviděl jediný obraz, neslyšel jedinou repliku. Před rokem jsem dal Páje přečíst několik her, tím bylo ovšem předání genetické informace mezi námi dvěma ukončeno. Vybrala si přes 140 let starou hru Františka Ferdinanda Šamberka Blázinec v prvním poschodí. Je to prověřená komedie, od roku 1985 ji hrají herci v čele s Bárou Hrzánovou a Martinem Dejdarem. Pája si ji upravila, proškrtala a nakonec jí přišla na celovečerní představení krátká.

Za půl roku byla sháňka po další aktovce. Poskytl jsem tedy druhou genetickou informaci. Pája si vybrala hru Dvouhra od Georgese Neveuxe, autora předlohy pro libreto k opeře Julietta Bohuslava Martinů. Předělala si ji k obrazu svému, a tak vznikla hra s názvem Duel.

Dneska jsem do divadla s Milhauzem převezl 50 židlí, kdyby byly návaly, tak aby si lidi měli kam sednout, a starou skříň jako výpravnou rekvizitu na jeviště. Nicméně, nezdržel jsem se a opravdu jsem nic neviděl a neslyšel, protože teď už to musím vydržet až do premiéry.

Přijměte tedy pozvání:

Sobota 16. května od 19.00

na představení divadla Navenek

BLÁZINEC V PRVNÍM POSCHODÍ
&
DUEL


___________________

Poznámka pod čarou:
Škoda, že jsme nepozvali do Kadaně na divadelní květen Milana Schejbala. To by byl porotce k pohledání. Představte si, že tento režisér a pedagog z DAMU má ve svém repertoáru dramatizaci románu Jak jsem vyhrál válku, veselohru Blázinec v prvním poschodí (minulý rok ji hráli v Žatci) a pokračování hry Hrobka s vyhlídkou (tu přivezou příští týden žatečtí pod názvem Mlhavé vyhlídky), které se jmenuje Do hrobky tanečním krokem.

Candide

Dneska jsem poslouchal operetu. Ne, nejsem úchyl, taky mě to překvapilo. Překládal jsem první sloku jedný básničky a začal jsem vyzvídat její osud. Její autor James Agee (čti ejdží) ji napsal jako text pro libreto Lillian Hellmanový pro operetu na motivy Voltairova románu Candide, k níž složil hudbu Leonard Bernstein. A protože provedení týhle operety z r. 1989 s Bernsteinem jako dirigentem je celý na youtubku v perfektní kvalitě, zkusil jsem to. A je to paráda. Všichni účinkující se skvěle baví, protože je čím (Bernstein je úžasnej), a londýnský publikum to cítí. Text Jamese Ageeho nakonec použitej nebyl, a já jsem se po překladu první sloky při tý hudbě tak nějak uvolnil, jakž takž přebásnil třetí a čtvrtou a místo druhý jsem si přidal jednu na konec. (originál zde)

Rozum, kouzla, um a cit,
nebudu se o ně přít.
Těla, tvoři, vše, co žije,
jsou jen Smrti parodie.

Naše oči jsou jen oka,
do nichž pytlák zvaný Svět
chytá všechny zeširoka,
aby mohl vyprávět:

říká, že žít za to stojí,
život že je velký Chrám;
a tak všichni v jednom roji
kupujeme si ten klam.

Pak, až ustálí se váhy,
jazýček přikloní se tam,
kam míří bohatý i nahý:
život je velký Smrti chrám.

Video jsem vybral z velkého autodafé španělské inkvizice po zemětřesení v Lisabonu v r. 1755, kvůli kterému Voltaire přestal věřit v Boha (v toho inkvizičního ovšem celkem logicky nevěřil ani před tím). Dnešní překrásný den přímo vybízí k tomu, aby se člověk napil a podíval na lidi, jak umírají. Geniální román a libreto. Geniální hudba.

Tři švédské korunky dnešního dne

Carl Petersson nás uchvátil. Nás s Věruškou, ale i nás všechny, co jsme byli v kostelíku. A bylo nás asi 40, což bylo prý i v Kodani, tedy žádná ostuda, jak se některým může zdát. Při Uherský rapsodii Ference Liszta nám všem opravdu trnulo. Carl mi otevřel uši! Korunka první.

Hned jsem ho pozval zase na zimu, s podmínkou, že se pro mě naučí Kočičí sonátu od Scarlattiho. Slíbil, že jo. Je to neuvěřitelně talentovanej a přitom skromnej kluk. Smekám. Korunka druhá.

A co mě těší převelice, Carl Petersson, kterej hrál v Čechách už na mnoha místech, protože bydlí v Praze, prohlásil (česky) o křídle August Förster, kterej jsme za městský peníze před čtrnácti dny koupili a Otec Josef mu dneska požehnal:

Je to nejlepší klavír, na kterej jsem v Čechách hrál. V Plzni ve filharomonii mají taky dobrej, větší, ale rozhodně ne lepší.

Korunka třetí.

Zemřel Maurice Jarre. Snad.

Když se kategorie Living people u hesla Maurice Jarre změnila na kategorii 2009 deaths a všechny „is“ se změnily na „was“, málokdo tušil, co způsobí jedna z následujících editací. Jarre zemřel 28. března a těsně po půlnoci 30. března pod jeho heslo někdo přidal čtyři citáty připsaný tomuto francouzskému autoru hudby pro známý i méně známý filmy. Protože novináři zmerčí něčí úmrtí obvykle až den po smrti, noc na následující den je určena profesionálním autorům nekrologů. A ti rádi čerpají z wikipedie, nicméně mnozí si informace neověřují. A když si je neověří někdo z důležitého media, ostatní už si je můžou „ověřit“ právě u něj. Vznikl tak docela povedenej vtípek, kterej sice celkem brzy odhalili správci na wikipedii, ovšem to už tenhle humbuk slavil úspěch na mnoha internetovejch zpravodajskejch serverech.

Mnozí začali vinit wikipedii, ovšem ta za nic nemůže! Jak jsem řekl, samospráva wikipedie, její vnitřní kontrola, odhalila hoax přesně za devět hodin a 22 minut. Kdo píše nekrolog, musí si ověřit, kdy a kým byl článek editován a zvláště pokud jde o člověka, kterej ani není na wikipedii přihlášenej pod nějakým nickem, tak mu a priori nedůvěřovat. Stala se chyba a je hezký, že se přiznal jak autor, tak i některý media. Je to průvodní jev naší doby a já bych se nijak nečertil. Prostě takovej je život v postmoderním světě. A já v něm zůstávám dál nadšenej wikipedií a schovívavej k týpkům, co prověřujou ostražitost nejen novinářů.

Sám mám taky tajnej plán. Ale to se budu muset ještě hodně učit anglicky. Až za pár let uslyšíte o falešný editaci hesla Henry Fielding, zpozorněte. O něčem podobnym jsem tady psal v souvislosti s Edgarem Allenem Poem. Tak uvidíme.

Tenhle článek bych rád zakončil citátem z G.K.Chestertona, kterou snad řekl on, ale i kdyby ji neřekl on, je geniální:

Žurnalistika je hlavně o tom, že říká, že Lord Jones zemřel, lidem, kteří ani nevěděli, že Lord Jones žil.

Abych řekl pravdu, Jeana-Michela Jarreho jsem znal, ale Maurice jsem poznal až díky tomuhle výstřelku jednoho dublinskýho študáka.

Z Kodaně do Kadaně

Tohle píšu o přestávce v Mé vlasti. Kus Pražského jara můžeme zažít dnes 13. května i v Kadani (v 19h.). Carl Petersson přijede ze Švédska zahrát do kostelíka Stětí sv. Jana na nově zakoupené křídlo (inzerují to i na stránkách švédské ambasády, kde si všimli, že je Kadaň perlou severozápadních Čech). Otec Josef by měl před tím nástroji požehnat a kdo přijde, vyslechne z něj (z toho klavíru, samozřejmě) např. Sonátu pro klavír No.2 b-moll Fryderyka Chopina, Uherskou rapsodii No.2 Franze Liszta, Danse Macabre Camilla Saint-Saense a (alespoň já se ho pokusím vytleskat) nějakého Domenica Scarlattiho.


O kvalitě zítřejšího koncertu snad zase nejlépe promluví výtah z letošního turné, jehož jsme součástí:

18. března Stockholm
25. března Kodaň
14. dubna Praha
13. května Kadaň
16. října Vancouver

Všechno na zahradě

Z neděle na pondělí nemůžu spát. Vím, nejen já. Řeším to četbou. Včera jsem přečetl hru, která mě nadchla. Edward Albee: Všechno na zahradě. Hned od začátku jsem si představoval, že bych ji ale zasadil někam do českého satelitního městečka a dal tomu naše reálie.

Přiznám se, že jsem si myslel, že Albee je Angličan, spletl jsem si ho s některým z Rozhněvanejch mladejch mužů. Až teď jsem se dočet, že je to Američan (vrstevník babičky a dědy) a že tu hru vlastně nenapsal. Napsal ji rozhlasovej dramatik Giles Cooper, a to byl Angličan! Albee ji rok po jeho smrti (1967) amerikanizoval. Nicméně přesně to se mi hodí do krámu. Tu hru je potřeba počeštit a pak s ní dobýt českej divadelní svět.

Nebudu z ní citovat, jednak proto, že je dobrá jen jako celek, jednak proto, že jsem ji už půjčil Zuzce, která by měla ztvárnit hlavní roli Jenny. Tak co, Zuzi, půjdeš do toho? A taky vymyslíme jinej název. No, to ale předbíhám (zajímavý v týhle souvislosti nicméně je, že Havlova Zahradní slavnost – název, kterej mě napadl jako první a kterej jsem v mžiku zavrhnul – vznikla rok po uvedení originální Cooperovy hry Královskou shakespearovskou společností, i když dějově je někde úplně jinde)

Tak aspoň parafráze z Albeeho jiný hry:

Jakej je rozdíl mezi sprostejma obrázkama v rukou malejch kluků a v rukou dospělejch chlapů? Klukům ty obrázky slouží jako náhražka reality a chlapům realita nahrazuje ty obrázky.

Anglie - 3. den

Ráno jsme vyrazili k St. Michael's Mount, což je krásné místo naproti Mont Saint-Michel, ale má opačnej problém. Zatímco se ve Francii musí znova hloubit příkop mezi břehem a ostrovem, anglickýmu protějšku hrozí postupné zatopení. Odliv ještě nebyl úplněj, a tak jsme se po dlážděný cestičce prošli jen kousíček od břehu a zase šupky do autobusu.

Zrození Venuše z mořské pěny

Další zastávka byla až na konci světa, přesněji na konci země. Land's End není až tak malebný místo, ale místní turističtí byznysmeni se z něj snaží vytřískat, co se dá, a tak je tu takovej skromnej zábavní parčík se strašidelnym hradem a bufet. Dali jsme si tu fish'n'chips s octem a nějakej ten zákusek, a já měl pak co dělat, abych si cestou ze záchoda vyfotil pár pohledů na Atlantik, za kterým už je Amerika.

Dál nás čekaly dva úžasný megality, ovšem cesty k nim byly tak pro jezdce na ponících, rozhodně ale ne pro autokar Mercedes. Nicméně naši řidiči zvládli i ty šoustky, jak říkali těm stezkám pro dva protijedoucí cyklisty, a tak si studenti prolezli Mên-an-Tol, tedy kámen s dírou, a to mnohdy neuvěřitelnym způsobem, neboť z obou stran byly celkem nepříjemný kaluže. K atrakci, která se tu asi nevidí ani za úplňku, patřil pokus nachat větrem pronést skrz tu díru mejdlovou bublinu. Nakonec se to podařilo, a tak jsme zvědaví, co nám to v životě přinese.

O míli dál se za zatáčkou objevil dolmen Lanyon Quoit, kterým dřív projel kočár se spřežením, ale v roce 1815 spadl a rozlámal se, takže po znovyvstyčení je celkem skromnější, ale pořád macek, zvlášť když se vyfotí bez lidí.

Cestou zpátky do města Plymouth nám zbylo trochu času a děcka chtěly do supermarketu. Vybíral jsem pečlivě podle průvodce, abysme zastavili někde, kde se dá ještě vidět i něco turisticky vděčnýho. A tady jsem narazil na typickou vlastnost britskýho turistickýho byznysu. Město Liskeard se honosí třetím největším kostelem v Cornwallu, studánkou s léčivou vodu, několika zajímavými budovami a každotýdenními čtvrtečními dobytčími trhy, což už je v Anglii málo vidět. Čtvrtek bohužel nebyl, bylo úterý, ale i ty ostatní věci slibovali příjmenou procházku. No, kostel nic moc, malej a zavřenej, nejzajímavější byl jeden starobylej křížek na hřbitově kolem. Studánka vošklivá jako ta Boženina v Peruci s nápisem Voda není pitná a budovy jedna jako druhá. Nejzajímavější byl nakonec fakt ten supermarket.

Jak jsem složil maturitu

Tak by se mohla jmenovat celoodpolední hra před začátkem Kadaňskýho divadelního května. Jak jsem složil maturitu z jevištní techniky. Ale nebyla to hra. Bílinští přijeli se zajímavou scénou: zezadu zpětný projektor a bílé projekční plátno na stínové divadlo, tzn. svěsit zadní průchozí horizont; kvůli společnému ovládání světel a zvuku jsme museli dát mix do osvětlovací kabiny a od něj vést šňůry přes balkón až k bedně na forbínu; pak jsme sundali obě rampy, aby se mohly přemístit barevné filtry. Poslední a nejzajímavější fáze přípravy scény byla práce na zavěšení sešité vojenské maskovací plachty tak, aby se pomocí asi dvanácti provázků na závažích mohla ovládat a měnit svůj profil vzhledem k divákovi. Visela zrovinka na 5. tahu, což je jedinej tah, kterej se ovládá z horního ochozu, na kterej jsem za to odpoledne vyšplhal a sešplhal asi pětkrát. „Dolů na maximum!“ „Můžeš nahoru!“ „Dobrý, zaaretuj to!“ „Teď na maximum nahoru!“ „Hele, tady nám to visí blbě, můžeš to ještě svěsit úplně dolů.“ „Tak a teď zase celý pomalu nahoru.“ Šestkrát, ale bavilo mě to a těšil jsem se, jak to bude vypadat při hře.

Nebudu hru hodnotit a udělovat hvězdičky, nedělám to rád. Za sebe řeknu, že bych si dramatizaci románu Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku nevybral. První hra, ve který jsem v životě hrál, byla Hlava XXII. Strašně rád na ni vzpomínám. Hanče tenkrát (a Jirka teď) vlastně zdramatizoval svoji fascinaci předlohou. Válečná satira, kterou máme třeba ve Švejkovi, je divadelně strašně ošemetná věc. Do Švejka se taky málokterý divadlo pustí, natož ochotnický. Nejsilnější jsou totiž na tý satiře texty a málokterej hereckej výkon je může dohonit. Je to jako chtít zahrát vtip. Nemyslím Kameňák. Myslím třeba židovskej vtip. Nedovedu si představit bravurně zahranýho Kohna a Roubíčka, ale znám několik vypravěčů, který bravurně zvládnou oba dva a ještě tu omáčku kolem těch rozhovorů. A to je přesně ono. Ta omáčka z divadla vypadne a herci jsou každej jinej a když jeden není stejně dobrej jako ten druhej, vtip začne kulhat. Mám moc rád scénky z vojenskýho prostředí, pár favoritů mám pořád někde na vnitřnim repertoáru, a po týhle hře se jejich počet rozrostl. Zejména o scénku, kdy se ti dva hádají, jestli je lepší vojenský fasovaný oblečení nebo civil. A takovejch tam bylo víc než dost, takže jsem se docela bavil.