Tiché víno a hlasité pivo

Mezi mými oblíbenými soběpisníky najdete jeden nový s názvem Silent Land. Je nový nejen zde, ale vlastně z brusu, a jak ten brus bude tichý nebo hlasitý, na to si rád počkám. Dokáže totiž hrát na španělku falzety polštářkama prstů tak, že je sotva slyšíte, a pak dokáže vyloudit z elektriky pořádnej metalovej nářez. Právě Štěpán organizuje pro Orfeum po dlouhé době metalovej festival, na jehož program se můžete podívat na stránky Kultury Kadaň.

Když už jsem u reklamy, na našich firmeních stránkách také najdete novou soutěž o kadaňské víno; vyhrává se každý týden po láhvi. A v klášterní Konírně se od čtvrtka točí jedenáctistupňový Mušketýr, byl jsem na inspekci a řádně jsem pomohl s protažením trubek.

A ještě marginálie k názvu článku - na výraz tiché víno se mě tuhle ptali na finančáku, protože tento výraz tvoří položku v jejich daňových směrnicích. Ano, jde o překlad termínu still wine a tedy o opak vín šumivých. Prostě víno, jak je známe, protože těm šumivým říkáme šampáňa. Zase jsem o něco chytřejší, hlavně v tom, že jako firma si tiché víno v dárkovém balení můžeme odečítat z daní.

Ortodoxie II

Básník touží jen po vzletu a expanzi, po světě, v němž by se mohl volně rozvinout. Jeho jediným přáním je dostat hlavu do nebe. Logik se naopak snaží dostat nebe do své hlavy. A co praskne, je hlava.
...

To, co se tedy v tomto ohledu říká o šílenství, vede vlastně ke klamnému závěru. Šílenec není člověk, který pozbyl rozumu. Šílenec je člověk, který pozbyl všeho kromě rozumu.

G.K.Chesterton, Ortodoxie

Fragmenty ztracené gnostické básně z 12. století

Ne, nejde o originál, ale o báseň Hermana Melvilla, autora Moby-Dicka. Bílou velrybu jsem slyšel jen rozhlasově zpracovanou, četl jsem Israela Pottera a nikdy bych neřekl, že jeho autor také psal básně. A nejen krátké básně jako ta, kterou jsem se pokusil volně přeložit. Melville napsal i nejdelší báseň v americké literatuře - Clarel, která je delší i než třeba Homérovy eposy. Se svými18 tisíci verši je to náročné i pro otrlého čtenáře poesie. Pamatuji si z jedné mé oblíbené knížky, z níž jsem tu už citoval, že česká nejdešlí báseň by měla být od Václava Stacha. Jmenuje se Divný oučinek potěhu a asi ji nikdo nikdy nepřečetl, protože už jen spočítat řádky je machrovinka - proto se všude uvádí jen cca a to 13 až 14 tisíc. Dokonce pro ni Stach ani nenašel vydavatele. Není proto divu, že Melvillova báseň o pouti studenta do Jeruzaléma (kterou sám vykonal) zůstala např. v newyorské knihovně padesát let nerozřezána, tedy nepřečtena. Do překladu Clarela jsem se tedy nehrnul a našel jsem jednu zajímavou básničku ze sbírky Timoleon.

Založ rodinu, vybuduj třeba stát,
před všemi hříchy svoje tělo chraň:
hmota se na zásluhy nebude tě ptát
a vybere svou krutou daň.

Netečnost ke smrti je darem od přírody
a touha po životě ďáblovým je krédem:
Do studny každý vlije pohár čiré vody
a všichni otráví se jejím jedem.

Z války

Včera mi bylo vyčteno, že jsem přestal publikovat milostné dopisy z první světové války. Prozradím tedy, proč jsem ztratil ten elán, který si ta roztomilá korespondence zaslouží, a který se mi po tom včerejším rozhovoru zase vrátil. Napsal jsem totiž několik e-mailů školám ve městečkách, odkud Vláďa a Máňa pocházeli nebo kde působili. Vybízel jsem učitele dějepisu, zda by nechtěli s dětmi nějak spolupracovat na odhalení identity našich dvou zapomenutých milenců. Jsem asi hloupej, že si myslím, že by mě to jako malýho kluka bavilo po něčem pátrat. A jsem asi naivní, že si myslím, že by to mohlo napadnout nějakýho učitele. Schválně jsem si dělal čárky, kolika odpovědí se mi dostane. Ani jedné, přátelé. A protože to vypadalo, že to píšu jen pro sebe a pro Věrku, kteří si to můžeme v klidu doma přečíst v originále, praštil jsem s tím.

Nedávno jsem tu věnoval pár řádků Džerymu. Rád bych mu za tu vzpruhu věnoval i přepis dalšího dopisu, ale nevycházelo by mi to na dny v týdnu, což byla moje původní idea, a navíc zítra odjíždím na kurz češtiny a pak ještě na týden do Paďous. Nové díly korespondence tedy započnou hned po bartolomějské noci, v neděli 24. srpna. Džerymu za to věnuji tyhle dvě sloky z první světový. Rád bych jednou udělal takovou překladatelskou kompilaci prvoválečných veršů anglicky mluvících básníků, ale nějak teď nemám čas na celé cykly, a tak si vybírám úryvky, co mě zaujmou. Dnešní verše jsou od irského básníka Ledwidge, který v první světové válce zahynul. První je z básně, kterou jsem nenašel jinde, než na wikipedii, tak trochu filosofická a nadčasová, druhá je z typicky vojensko-ironické básně Samomluva.

Jak krásný by byl svět,
jak šťastně by si lidé žili,
kdyby ti, co nechtějí škodit,
opravdu neškodili...

...

Kalený meč a srdce bušení
je víc než všechno krásné umění,
a víc než hlava ověnčená
je na poli hrob beze jména.

Ortodoxie I.

Po jedné diskusi za článkem jsem se rozhodl citovat některé krátké výňatky z knihy G. K. Chestertona, která byla asi poslední pomyslnou kapkou v mém křestním pohárku.

Něco jiného je popsat rozhovor s Medusou nebo okřídleným lvem, tvorem, který neexistuje, a něco jiného je objevit, že nosorožec existuje, a mít pak radost z toho, že vypadá jako by neexistoval.

Omnimus

Dnes je sv. Ignáce, a tak mám v podnapilém stavu chuť psát homilie. Při katechismu jsem totiž vymyslel jeden novotvar. Uvědomil jsem si, že podle lidských měřítek není Bůh všemohoucí, ale všemusící. Otec Josef tenkrát koukal nechápavě a asi by koukal i dnes, ale já tím myslel tu konkrétní věc, že člověk po Bohu chce, aby byl jako Bůh. Bůh tedy musí být Bohem! Ale všemohoucnost je právě to, že Bůh nemusí být takový, jaký si ho člověk představuje!

Staří filosofové měli jednu pomůcku, která Boží všemohoucnost v tom pekelném slova smyslu shodila z trůnu. Může Bůh stvořit tak těžký kámen, že ho sám neunese? Může? Pak jej ale neunese a není všemohoucí! Pokud tedy přijmeme myšlenku, že Bůh nemůže to, co z něj tvoří míň než Boha, proč by zase přijal tělo Kristovo a nechal po sobě plivat?

Tyhle myšlenky mě napadaly, když jsem šel křížovou cestou z kláštera. Teď jsem doma a otevírám knížku od Anselma z Canterbury, kterou jsem pořídil pro Věrušku, aby mohla oslňovat své profesory filosofie. Včera jsem totiž usnul nad její sedmou kapitolou, která se jmenuje Jak to, že je Bůh všemohoucí, když mnoho věcí nemůže. Zkusím to zestručnit. Bůh má moc a nic nemá moc nad Ním. Potom ale to, co nemůže, je právě projevem bezmocnosti těch, co to mohou – protože oni nejsou v moci to činit, ale ono činění nebo popud k němu drží moc nad nimi. Není to na Vás moc? Na mě tak akorát, abych s tím filosofováním přestal. Taoisti totiž považují všemohoucnost za projev slabosti, a to je možná to, oč tu kráčí.

Z Větrné hůrky

Sestry Brontëovy jsou známé jako romanopiskyně (tohle slovo mi Word neopravil, tak zřejmě opravdu existuje, ale přiznám se, že jsem ho použil poprvé a zní mi dost sexisticky), ale první dílo literárních sourozenkyň (další perla) bylo společné a šlo o sbírku básní. Z prvního vydání se prodaly pouhé dva výtisky – což při troše mužské jízlivosti znamená, že si jedna ze sester zapomněla knihu koupit. Nicméně po vydání slavných románů, které i dnes zná každá ženská (a mnohdy i mužská) duše, šly na odbyt i básničky. A protože je to 190 let od narození Emily, přeložil jsem volně prostřední ze tří slok její poslední básně z oné společné knížky (první se mi nepovedla a na třetí jsem neměl čas).


Jediná modlitba můj zájem ještě vzbudí,
jediná touha po zázraku:
„Srdce, to závaží, mi Bože vyrvi z hrudi

a dej mi volnost ptáků.“

Na východ do ráje

Před deseti lety jsem měsíc prováděl turisty na hradě Lemberku, chodil se modlit do papežské baziliky do Jablonného, popíjel jsem léčivou vodu ze studánky sv. Zdislavy a pivo U Českého lva, psal jsem zamilované pohlednice na Šumavu a četl Zeyera. Byl to zvláštní měsíc v životě, o samotě a v samotě. V noci jsem spal na hradě s výhledem na pusté lesy, v nichž se mrouskaly kočky a mně strašilo ve věži.


O víkendu jsme byli s Věruškou v Podještědí, spali jsme v Heřmanicích. Bylo tam pořád stejně krásně. Na Lemberku jsem měl chuť udělat nějakou z těch vylomenin, co se mi tak nádherně povedla před rokem na Rožmberku, ale ať jsem vzpomínal, jak jsem vzpomínal, v hlavě mi zbylo jen pár obrazů a kusů nábytku, a ty se mi vybavily jen pár vteřin před tím, než jsem je viděl. Ani bajky ze stropu už jsem si nepamatoval. Snad jen tu notoricky známou o čápovi a lišce, protože to poučení, že na každého vtipálka jednou dojde, mi často přichází na mysl.


Po prohlídce jsme šli zkratkou ke studánce a pak k památným lípám, a ve stínu jedné z nich…

… šátek hedvábný na rusé hlavě
ji odpoutalo vánku zadutí,
že jako pláštík purpurový báje
se volně vzduchem rozstýlá a vlaje
nad jasným vlasem, šíjí labutí
a mladá Hebe nevěrný cíp loví,
jej vrací v ňader sladké vězení
a v rozpacích se směje; červánkový
dech studu líčko lehce rumění,

jako by tam Svatopluk Čech byl. Večer byla Věrčina maminka v Heřmanicích svědkem toho, že mi ještě pořád straší ve věži.


V neděli jsme se ráno vydali po stopách Karla Hynka Máchy. Z frekventované silnice na Doksy jsme spatřili, jak před námi „za rozpuklinou mraků stál zřícený hrad Jestřebí, co loď mořská v pestrých barvách oblé duhy, jako za barevným závojem“, a tak nám to nedalo a museli jsme se vyšplhat na jeho skalnatou základnu.


Tam jsem Věrušku přemluvil, abychom se po vzoru Johna a Yoko svlékli a vyfotili. No, Věruška by to nejradši vyřešila jako na posledním společném snímku pro Rolling Stone, ale nakonec jsme se přece jen vrátili do let šedesátých a šli oba úplně donaha.


Jenže mám zakázáno tu fotku publikovat, takže z nudačlánku bude pro některé nuda článek. Musíte si nás před tou hroudou dopředstavit. Na příští rok jsme se rozhodli najít nějaký další stydlivý a přitom naturismus vyznávající pár, který by nám pomohl s focením a hlídáním, jestli někdo nejde.


Po Jestřebí jsme jeli na Housku, kde byl kastelánem mimo jiné i Sváťa Karásek, a tak tam přesně v době, kdy mi maminka dávala život, Plastici natáčeli záznam svého repertoáru.


Zbytek z výkladu jsem moc neposlouchal, ale mají tam hezkou kapli a vázu jak od Tiziana.


Před hradem měli stánky blázni z Bohnic a Kosmonos, a protože u nich byly i hodně zajímavý dílny, pozval jsem je k nám do Kadaně na některou z akcí v klášteře. My jsme s Věrkou pro babičku k osmdesátce vlastnoručně vyrobili tři svíčky.


Pak jsme ještě udělali povinnou zastávku na Ostré, kde už to sice není, jako to bývávalo o májích, když ještě nebylo kolem schodiště vysekaný pásmo šeříků, ale za pár snímků to stálo.





Můj oblíbený Affenburg už jsme nestihli, ale aspoň jsme zahlédli prapor na věži (najdete ji?), a tak se můžeme těšit na příští výlet na východ do ráje.

Stavte se zítra na velkou

Jak by vypadal svět, v němž by bylo nechutné potravu přijímat a naopak její vylučování by bylo společenskou záležitostí? Luis Buñuel nám tenhle svět přiblížuje v jedné z mnoha z normálu vychýlených scén ve svém filmu Strašidlo svobody, který natočil v roce, kdy kolem mého novorozeného tělíčka ještě stále obcházelo úplně jiné strašidlo, o kterém psal už Karel Marx.

U stolu se sedí na mísách, k vybraným tématům patří řeči o tom, kolik milionů tun hoven denně vyprodukujeme, a když si malá holčička posteskne, že má hlad, je okřiknuta, že takhle se ve společnosti nemluví. Ale po chvíli to ani dospělí nevydrží a odskočí si do jídelny na malou svačinku...