Protichůdci

Pamatuju si, jak jsem se při studiu na maturitu z češtiny učil z Přehledných dějin literatury od Bohuše Balajky a tam jsem poprvé narazil na jméno Václava Bolemíra Nebeského. Také si pamatuju, že jsem si ho potom zapamatoval jako milence (snad dokonce prvního) Boženy Němcové. Včera mi došli jeho Protichůdci v prvním vydání z roku 1844 a tady je celkem moderní postoj překonaného romantismu, který mě docela zaujal:

Má - li mně být život milený:
Žhoucí, šťavnatý a zelený
Musí být - ne vymořený bledou
Cností, ani vyschlý, zhublý šedou
Touhou. - Arci krásná věc ta touha
V modro věčné - cesta nudná, dlouhá;
A ta upomínka - pití suché,
A ta naděje - zvonění hluché.
Co zde právě čiju, jím a piju,
Hmatám, držím: v tom jen skutkem žiju!
Teď - ha! to je přece slovo pravé,
Ostatní jsou stíny jen a páry,
Zhaslý blesk, života smutné máry.
Krásný hřbitov pouze je ten svět
Pro mou sílu, pro mé chtíče žhavé;
Vše je sucho, šedo, mdlo a líno,
Zmrzlým jenom ohněm hoří víno,
Chudoba je pouhá máje květ,
Vlažný nejvřelejší dívky ret.
Když zapřáhnu sto arabských koní,
Přec mé chtíče nikdy nepředhoní.
Že nemohu mocným ramenem
Svět ten celý ve svou náruč bráti,
A co jeho, v líbku plamenném
Ve žíznivou duši svoji vsáti!
Co mi do hvězd světu dálných jesti,
Když je nemohu v svém srdci nésti!
Co do palmy stinné, v jejímž chladu
Unavenou hlavu svou nekladu!
Ha, že světů všech, všech žití proudy
Nehřmí tímto srdcem, těmi oudy!

Mohla to být hvězdná chvíle

Právě skončila rozhlasová inscenace o imaginárním setkání Händela a Bacha, kteří se ve skutečnosti nikdy nesetkali, tak se za ně museli setkat pánové Kemr a Hrušínský. Velké zamyšlení nad slávou a závistí! Mistři se na začátku oslovují Handl a Pach a předstírají, že se pořádně neznají, a pak vysvitne, že jeden obdivuje druhého talent a druhý závidí prvnímu úspěch. Trošku se pohádají a pak si potykají. Když pak Händel radí Bachovi, jak dosáhnout úspěchu, láká ho pro operu:

„Je to úplně prosté: někdo miluje – dur, někdo umře – moll, a na konci vždycky sbor.“

Olivie v Mašťově

Hráli jsme Olivii (hru, která se celá odehrává v dětském domově) v Mašťově pro spousty dětí, hlavně ty z tamějšího dětského domova. Bylo to zajímavé. A hlavně jsme se potřebovali všichni aspoň jednou vidět před zítřejší souteží. Jako dárek jsme po představení dostali medovník (tedy ho po nás během hry asi zapomněli házet), a protože herci byli hladoví jako herci, tak zmizel v několika vteřinách.

Pandořin kufřík

Je to takový starý kufr, dostal jsem ho darem, a v něm samé noviny a dokumenty k roku 1968. Nazval jsem kufr Pandořiným, protože slina, jež z něj k mým očím dolehla, byla hodně jedovatá. Nejvíce mě asi „dorazil“ článek v Práci z 20. srpna s názvem Učíme se demokracii, kde někdo napsal do redakce dopis, že kdo není s obrodným procesem (myšleni signatáři dopisu Pragováků), tak je za to postižen nejen všeobecným opovržením, ale i odvoláním z funkce (politické). Ještě ten den přilétly první bombardéry plné tanků na ruzyňské letiště.


Abych ale nekončil pesimisticky, podělím se s vámi o jednu z prací citovaných na přednášce, která snad nejen mě docela pobavila:

Mozek pana Losenického se rozhodl nás potrápit. Dostali jsme za úkol poptat se našich příbuzných, co dělali v ten den, kdy nás obsadila vojska Varšavské smlouvy. Úkol to byl značně obtížný, jelikož jen málokdo dokázal podrobně popsat tento den.

První člověk, kterého jsem vyslýchal byl můj táta. Schválně jsem se ho zeptal na tento den, ale nepočítal jsem s tím, že odpoví, jelikož je to ročník 66. Když jsem mu otázku položil, tak se jen pousmál a dodal, že jsem vůl, jestli se myslím, že by si něco mohl pamatovat. Takže tohle byl první neúspěch mého tažení.

Přirozeně další koho bych se mohl zeptat, by byli rodiče z tátovi strany. Ale to nepřipadalo v úvahu, jelikož jsou oba zpopelnění nejmíň 8 let.Opět se to tedy zredukovalo.
Tak jsem se rozhodl zeptám máminy mámy, tedy mojí babči. Sedl jsem si k ní ke stolu a položil otázku.Ona si mezitím nalévala laciné víno z krabičky do sklenky. Usrkla z vína a začala svůj dlouhý monolog. To zní celkem dobře, to s tím dlouhým monologem, jen kdyby to ovšem bylo k tématu. Začala mi totiž vyprávět o celém svém životě, kronika jednoho života. Nebudu popisovat podrobnosti, jen se zmíním o tom, že se svým životem rozhodně spokojená nebyla a ke konci se dokonce rozbrečela. Potom jsem ani neměl odvahu se jí ještě jednou zeptat na ten den. Takže to byl zatím neúspěch za neúspěchem.

Mojí poslední nadějí byl tedy můj děda. Od něj jsem naštěstí zaslechl větu, kterou jsem tak moc chtěl slyšet. "Na ten den si moc dobře pamatuji. Bylo mi tehdy dvacet a měl jsem už po škole. Tak jsem si v té době hledal zaměstnání. Žil jsem ještě v Písku s mými rodiči, ale většinu času jsme spíš trávil s partou svých kamarádů, takže o zábavu nebyla nouze. Ten den jsem měl opici, jako snad nikdy předtím, takže když jsem se z radia doslechl, že jsme byli napadeni, tak to moje hlava ani nestačila pobrat. Ale vystřízlivěl jsem dost rychle, abych si uvědomil vážnost situace. Šel jsem se podívat do města, jak to tam vypadá.Všude byl relativně klid.Asi až po hodině jsme uviděli vojenské vrtulníky, které přistávali na armádním letišti za městem.V tu chvíli jsem ucítil ten nepříjemný pocit. Posléze začala do města vjíždět i obrněná vozidla. Brzy ráno jsem byl s partou. Shledání mělo jen jedno téma. Potom jsme šli tajně po městě. Připadalo nám, jako by bylo vycházení zakázáno, protože na ulici nebylo živáčka. Nevím, jestli to bylo zakázané, ale rozhodně jsme dávali pozor, aby nás někdo nezmerčil. Procházeli jsme kolem jednoho stavení.Všimli jsme si, že poblíž stojí armádní džíp, tak jsme se rychle schovali za protější budovu. Po delším čekání jsme usoudili, že v tom džípu asi nikdo není. Byl opravdu prázdný. Přiblížili jsme se k němu blíž, prohlížel jsme si ho ze všech stran. Pamatuji si, že byl už docela prorezlivělej: Ten snad musel zažít i Stalingrad, pomyslel jsem si. Honza, člen naší party našel plechovku s červenou barvou. Nožem vyřezal do víka díru, namočil kus hadru, a začala čárat po tom voze. My jsme tam stáli s vykulenýma očima a nikdo ani necekl. Z jeho čárání se nakonec vyklubal hákový kříž a pod něj ještě připsal rok 1941. Všichni jsme jednomyslně odkývli jeho úmysl. Nikdo neprotestoval. Z uličky však vyjelo černé auto, chtěli jsme zdrhnout, ale přišlo to tak nečekaně. Byla to černá Tatra. Z ní vystoupil postarší chlap v kabátu. V tu ránu jsem si pomyslel, že jsme v prdeli. Vypadal opravdu jako jeden z těch nejvyšších představitelů strany. Došel k džípu a prohlížel si ho a přitom jen přikyvoval hlavou. Přistoupil k Honzovi, který měl ruce obarvené barvou. Ten muž mu řekl, aby mu dal nůž, co má za opaskem. Honza se nám všem podíval do očí. Viděl jsem v nich ustrašeného chlapce. Honza poslušně poslechl a tomu pánovi podal nůž. Ten chlap si ho vzal, opřel se levou rukou o džíp a pravou vpíchnul nůž přímo do pneumatiky zadního kola. Nůž potom znovu vysunul a vrátil ho zpět. Otočil se a vracel se zpět ke svému vozu. Předtím, než nastoupil se na nás podíval a vykřikl: ´Jen tak dál hoši, soudruzi potřebujou nařezat.´ Moment, na který se opravdu nedá zapomenout. Pocit strachu vystřídalo úplné nadšení.V té euforii jsme rozpíchali zbývající tři kola a mazali domů. To, co jsme provedli, nebylo rozhodně tím, že bychom byli vlastenci, spíš to byla jen jedna velká klukovina."
Tím děda ukončil svůj příběh. Já jsem jen nevěřícně kroutil hlavou, jak moc se mi děda podobá. Repsektive, jak moc se podobám já jemu.

Čtení v dobovém tisku je opravdu zajímavé...

Lounské divadlení a naše želízko v ohni

Vrchlického divadlo v Lounech
Pá 14. března v 17hod.
Divadlo Navenek
Olivie Twist

Rozhovor s Ladislavem Valešem z Rádobydivadla Klapý:

Můžete krátce představit letošní soutěžní představení?

Musím se přiznat, že letošní nabídka Divadlení bude i pro mne tak trochu do jisté míry neznámou. Hned na prvé představení DS Navenek Kadaň, Olivie Twist, se upřímně těším. Je to variace na známý Dickensův román, tentokrát s dívčí hrdinkou v hlavní roli a v muzikálové podobě. Předlohu G.P. Murphyho neznám, ale předpokládám – vzhledem k ambicióznosti kadaňského souboru –, že půjde o kvalitní zábavu.
Terezínský divadelní soubor T.M.A. se pod vedením Evy Andělové a její cílevědomou prací výrazně zlepšil. Komedie Nájemníci pana Swana určitě zaujme svou zápletkou všechny vrstvy diváků. Já jsem se na předpremiéře srdečně pobavil.
Libochovický soubor Scéna se v poslední době zaměřil na klasiku a jako jeden z mála souborů ji skutečně umí, zvláště když je to pod režijní taktovkou zkušeného režiséra Jaroslava Kodeše. Hrátky s čertem jsou pohádkovou komedii, kterou rádi shlédnou děti i dospělí.
Divadlo Duha z Polné je v amatérském divadle pojmem a jejich režisér Petr Vaněk téměř legendou. Jsem přesvědčen že Hrabalovy Ostře sledované vlaky zanechají v divácích hluboký zážitek.
DS Havlíček z Neratovic se v poslední době své existence věnuje konverzačním a situačním komediím. Titul Agnes Belladone je pro mne neznámým pojmem (jedná se totiž o první uvedení na českých jevištích), ale nebojím se, soubor patří ve Středočeském kraji k uznávaným souborům.

Proč letos nesoutěží tradiční účastníci z Klášterce?

Klášterečtí letos nesoutěží, neboť do stanoveného termínu přihlášek na přehlídku nestihli dotvořit svá představení. Přiznávám, že mi budou chybět.

A jak byste ohodnotil předchozí ročníky?

Předchozí ročníky Divadlení hodnotím jako pozitivum. Je to jednak znát na stále zvyšujícím se zájmu diváků a kulturní veřejnosti a jednak na kvalitě jednotlivých představeních. Nominované a doporučené soubory na Národní přehlídku byly vždy v popředí zájmu známých teatrologů.

Láska na konci války

Příběh Vládi a Máni pokračuje,

další aktualizace přibude v sobotu, kdy se můžete těšit na delší psaní. Já jsem se zatím pustil do dražení pohlednic a fotografií z první války, abych mohl stránky věnované lásce rašící na jejím konci nějak příjemně zpestřit. Tahle je z posledních.

Souhvězdí

Získal jsem do knihovny zajímavý úlovek – jeden z tří set výtisků přesně sto let staré knihy překladů Emanuela z Lešehradu Souhvězdí i s podpisem autora. Zatím jsem se prokousal Baudelairem, básně jsou překládány velmi složitě a, jak jsem si přečetl v textu Jiřího Pelána, značně otrocky, na druhou stranu mohly Lešehradovy překlady dost dobře sloužit některým básníkům (Pelán zmiňuje např. obdiv Hory a Halase, a jistě by se dal přidat i Holan) k vyvinutí vlastních složitých konstrukcí. Zdechlinu pošlu autorovi českých stránek zasvěcených francouzskému prokletému básníku, kde je zveřejněných sedm dalších překladů této básně (sám mám nutkání, ale do té společnosti si asi netroufnu) - třeba stránky obohatí. Co se mi ale dobře četlo, byly překlady Baudelairových básní v próze. Jednu zde přináším:

„- Můj krásný pse, můj dobrý pse, můj drahý haf haf, pojď blíže a přičichni si k výtečné voňavce, koupené u nejlepšího voňavkáře v městě.“

A pes, vrtě ocasem, což je, tuším, u oněch ubohých bytostí znamením, jež odpovídá smíchu a úsměvu, přiblíží se a položí zvědavě svůj vlhký čenich na otevřený flakon; po té, couvaje náhle s hrůzou, zaštěká na mne vyčítavým tónem.

„- Ach! bídný pse, kdybych ti byl nabídl balíček výkalů, byl bys jej očmuchával s rozkoší a snad i zhltal. Tak i ty, nehodný druhu mého smutného života, podobáš se obecenstvu, jemuž nelze nikdy předkládati rozkošných vůní, jež je rozhořčují, za to však pečlivě vybranou nečistotu.“

První let

Jako když čeká mladé káně
z rodného hnízda první let,
má milá letí do Bretaně
trochu poznat svět.

Tam v dáli mezi megality
zaskví se jako jarní květ
- já budu ale blahem zpitý,
až se vrátí zpět!

1968

Dnes od 17hod. v refektáři Františkánského kláštera!

The Met in Žatec

Dnes byl v Kadani na návštěvě Víťa Veselý z žateckého divadla a mimo jiné jsem se dozvěděl o žateckých živých přenosech z Metropolitní opery v New Yorku. Dostanu se tam sice až 5. dubna, ale to bude velká událost, protože dávají moji oblíbenou

Bohému
v režii Franca Zeffireliho

(jako film ji natočil v roce 1965 a pak 1982 a třeba Toscu natáčel i s Marií Callas, nedávno jsem tu psal o jeho Zkrocení zlé ženy).

To si navlíknu frak a lakovky, vytáhnu žateckou přízeň a zasednu do žatecké The Met, i když tam asi nebude v každém opěradel zabudovaná obrazovka s titulky v angličtině, němčině a španělštině jako v té newyorské. Možná se ale dočkáme titulků českých, jako to bylo v Praze v Národním. Ať tak či onak, strašně se těším.

Mlčení v hrobě

Borisu Vianovi

Život je dlouhý jako
cesta záložky knihou
přes nalíznuté prsty večera.
A každý večer může
být poslední, jako
každé jitro je první
ve frontě na lístky do biografu,
kde ti pak promítnou celý den
na vypnutou kůži
z čerstvě zastřelené laně.
Odcházíš před závěrečnými titulky,
protože víš,
že patří tobě.

To jsou mé verše z roku 2003. Až v pátek jsem zjistil, že datum literárně-klubového večera, tedy datum dnešní, je zároveň datem narození Borise Viana, mé velké literární inspirace. Mám v životě štěstí, že tak nějak bezděčně sahám v pravý čas po správných knížkách, takže když jsem v jalovém věku četl Naplivu na vaše hroby, dostal jsem se pak ve zralém věku k Podzimu v Pekingu a Pěně dní, k Raymondu Queneau a teď mám na nočním stolku Vianova Průvodce po Saint-Germain-des-Prés. Původně to měl být seriózní turistický průvodce, ale jak to mohlo dopadnout, když jej psal Boris Vian, to asi jeho čtenáři tuší. Názvy kapitol: I. Činy a mýty, II. Antalogie osobností, III. Ulice, IV. Dávkování a návod k použití… Protože do Saint-Germain-des-Prés patřil i Jean Paul Sartre a další existencialisté, zde je popis správného existencialisty (vzpomeňte na dnešní emo styl):

- Rozcuchaná kštice s prameny visícími do čela (viz známý portrét Artura Rimbauda, patrona existencialistů).
- Košile rozepnutá po pupík, v zimě i v létě.
- Ponožky živé barvy s vodorovnými pestrobarevnými proužky.
- Ježto existencialista nevlastní noční stolek, nikdy neodkládá knihu V. Sulivana Naplivu na vaše hroby.

Nebyl by špatný takový průvodce třeba po Kadani, a protože tu zdaleka nemáme takový kulturní život jako v pařížské čtvrti, mohlo by vzniknout něco docela originálního. Něco mi našeptává kacířskou myšlenku ohledně plánované kadaňské literární soutěže... No, nechám to zrát... Zatím si radši pusťte tuhle písničku:

Kočičí hra

Sobota byla veskrze rozhlasově divadlení, kromě Terleckého dávali i Chaloupku strýčka Toma, zdramatizovanou to oblíbenou knížku mojí maminky a pak Kočičí hru (v originále Macskajáték) podle Istvána Örkényho. Moc bych chtěl sehnat nahrávku inscenace z roku 1982 s Danou Medřickou a Vlastou Fabiánovou. Rozhlasové zpracování Vltavě nebylo špatné, ale poté, co jsem viděl hodnocení na ČSFD, kde nahrávku nejúspěšnější inscenace v historii Národního divadla (403 repríz) 93 hodnotících ohodnotilo v průměru 93 body ze sta (kdyby stačilo tak málo diváků jako vzorek, umístila by se tato hra podle románu maďarského autora z 60. let na 12. místě před Spalovačem mrtvol, Pulp Fiction a Zelenou mílí), a přečetl si několik komentářů, mám zase další z tuh, které bych chtěl před odchodem z této planety stihnout uspokojit. Jsme s Kajdou a Věrkou hrozně zvědavý, jak Dana Medřická mňouká!

Cirkus Zambezi

Dnes jsem si měl příležitost uvědomit, že jsem ještě zdaleka nezapomněl rusky. Pustil jsem si životopis Nikolaje Tarleckého v ruštině a když jsem měl tu možnost si text zároveň číst, rozuměl jsem z 90%. Terlecký se narodil v roce 1903 v Petrohradě a s otcem, jenž byl oficírem v ruské armádě, sjezdil Orient, kde přežil epidemii tyfu. Po ruské revoluci utekl přes Cařihrad do Čech a zakotvil v Praze. Nejvíc mě asi zaujalo, že v Praze přežil svou smrt, když chrlení krve bylo diagnostikováno jako tuberkulóza a lékaři (rusky „vrači“, byl jsem rád, že se mi tohle zapadlé slovíčko v paměti oživilo) mu dávali pět týdnů života. Rozhodl se je strávit tvůrčí prací, a tak všechny peníze dal jednomu křesťanovi s tím, aby mu posílal denně litr mléka, chléb a brambory, načež odjel do Brd, kde začal psát svůj životní román. Přestal se holit (tohle slovíčko jsem si musel dohledat), chodil v jedněch plavkách (koupacím kostýmu) a jen psal a psal. Lidé z okolí ho měli za poustevníka, chlapec, co mu nosil potraviny, se ho bál. Když Terlecký svůj román dokončil, zeptal se chlapce, co je za den. Z odpovědi pochopil, že psal sedm týdnů - a neumřel. Zemřel až v roce 1994 ve Švýcarsku, kam emigroval v 60. letech.

Od 20. let psal česky, a v naší mateřštině nepřestal psát ani ve Švýcarsku, takže se všeobecně považuje za českého autora. Do kroužku jeho českých přátel patřili např. Vítězslav Nezval, Jan Drda či Marie Majerová, která přeložila jeho první ruský román do češtiny. V nakladatelství TORST vyšla Terleckého autobiografie, většina díla ale na české vydání čeká.

Včera dávali na Vltavě Miloňem a Hanou Čepelkovými zdramatizovanou Terleckého povídku Cirkus Zambezi. Věra Holanová miluje Jana Bernarda, ale on, aby zapudil své chmury z nevyléčitelné nemoci odjíždí s cirkusem po Evropě jako šašek. Zamiluje se do krotitelky lvů jménem Tea. Ředitel Zambezi ho chce naučit vidět věci a částečně se mu to i daří. Když se cirkus vrátí do Prahy, potká Jan Věru a splete si ji s Teou… Chce jí dokázat, že jsou si k nerozeznání podobné, ale cirkus na svém místě není a pravděpodobně nikdy nebyl, nicméně jiné okolnosti ukazují, že o sen nešlo. Věci jsou ale tak jak jsou a naše dva hrdiny nemusí k dalšímu vývoji nikdo přemlouvat...

Z toho, co jsem psal v prvním, životopisném odstavci docela jasně plyne, jaká byla autorova inspirace. A Jan a Věra s tématem prozření a získání nového smyslu života, to mě vyloženě potěšilo.