Mám v hrsti veliký dar a jdu s ním mezi lidi, prosím je snažně, aby mi dopřáli klid a čas k otevření dlaně. Ale oni dumají nad mými prsty, nad zápěstím, nad žilami a klouby a říkají si, jaká je tohle obyčejná ruka, jak divné prsty a ošklivý nehet u palce, ne, ne, nejsme zvadavi na to, co hrst může dát, až se otevře.
Jméno Egon Hostovský jsem slyšel poprvé před lety, ale to od tohoto autora nebylo nic k mání, a tak jsem ho významem řadil někam mezi ruralisty a pak už jsem se po jeho díle nepídil. Až s letošním výročím jsem si řekl, že si nějakou jeho knihu obstarám, abych nenechal tuhle neprozkoumanou pěšinu úplně zarůst náletovými křovisky. Jako první ke mně v obálce dorazilo první vydání knihy Cizinec hledá byt z roku 1947. Začal jsem ji číst ve Francii tu noc, kdy jsem se dověděl, že mi umřel táta. Ta hrst skrývala velkou dávku útěchy.
Václav Marek studoval sice filosofii, ale nakonec se stal lékařem a za války opustil vlast, až se dostal do New Yorku a tam hledá střechu nad hlavou a stůl (ano stůl zde hraje důležitou roli), za nímž by dokončil svou práci. Nemá nouzi, nejí suchý chléb, peníze má, jde jen o pronájem bytu se stolem. Zpočátku jsem se logicky identifikoval s hlavní postavou, ale pak jsem zkusil hledat společné rysy s těmi, které Václav Marek potkává. Zhrozil jsem se! Co když jsem něco mezi do sebe zahleděným profesorem filosofie Wagnerem a jeho neurastenickým synem, alkoholikem Henrym?
Ještě mnohem víc než děj samotný si mě podmanil styl, kterým Hostovský píše. Dlouho jsem necítil takovou touhu číst dál, dopátrat se nějakého rozuzlení a zároveň jsem už dlouho nečetl tak přesné psychologické rozbory stavů u neurasteniků, mezi něž patřím… O Henrym například: Však on dnes usne! Jakmile napřed ví, co může dělat, jestliže spánek nepřijde, usne na to tata. Háček je právě v tom, že on většinou neví, co má dělat.
Překrásná je pasáž o profesoru Wagnerovi: Profesor Wagner za katedrou, na politických schůzích, v novinách, v revuích a ve svých knihách potírá nemilosrdně fráze. Je úhlavní nepřítel všech plytkých rčení, laciných přirovnání a ustálených soudů. Ale ve stavu únavy, ne zcela nepříjemné, dovoluje vlastním smyslům a citům vlahou lázeň v myšlenkách nikterak nových a dokonce již ne objevitelských nebo výbojných. A tehdy jeho monology, na štěstí neslyšitelné, stahují osobnost slavného filosofa kamsi hluboko, hluboko do přízemí lidské prostřednosti.
Teď právě si říká věty, jaké by jistě nehodlal zaznamenat žádný jeho budoucí životopisec: „Ne, nebyla to nejhorší práce. Našel jsem kompromis, a to je v politice nejdůležitější… Zase tedy doma! Domov, sladký domov!... Byl jsem fotografován přinejmenším pětkrát, škoda, že bez starosty… Má popularita vzrůstá, jen Rusové jsou trochu nedůvěřiví, ale to se poddá… Vzal bych si po večeři kávu, ó, upsal jsem jí duši, ale asi bych neusnul. Lidé mého druhu si nesmějí dovolit luxus nespavosti… Je to opravdu dojemné, že mi půjčil své osobní auto i s řidičem! Kolegové žárlili… žárlivost je vzpruha… Jen abych nedostal koliku! V letadle bylo chladno… Tak tedy zase doma! Domov, sladký domov!“
Jdu se s Václavem Markem přestěhovat k paní Carson Woolfové. Co jen to pořád sepisuje?
Jméno Egon Hostovský jsem slyšel poprvé před lety, ale to od tohoto autora nebylo nic k mání, a tak jsem ho významem řadil někam mezi ruralisty a pak už jsem se po jeho díle nepídil. Až s letošním výročím jsem si řekl, že si nějakou jeho knihu obstarám, abych nenechal tuhle neprozkoumanou pěšinu úplně zarůst náletovými křovisky. Jako první ke mně v obálce dorazilo první vydání knihy Cizinec hledá byt z roku 1947. Začal jsem ji číst ve Francii tu noc, kdy jsem se dověděl, že mi umřel táta. Ta hrst skrývala velkou dávku útěchy.
Václav Marek studoval sice filosofii, ale nakonec se stal lékařem a za války opustil vlast, až se dostal do New Yorku a tam hledá střechu nad hlavou a stůl (ano stůl zde hraje důležitou roli), za nímž by dokončil svou práci. Nemá nouzi, nejí suchý chléb, peníze má, jde jen o pronájem bytu se stolem. Zpočátku jsem se logicky identifikoval s hlavní postavou, ale pak jsem zkusil hledat společné rysy s těmi, které Václav Marek potkává. Zhrozil jsem se! Co když jsem něco mezi do sebe zahleděným profesorem filosofie Wagnerem a jeho neurastenickým synem, alkoholikem Henrym?
Ještě mnohem víc než děj samotný si mě podmanil styl, kterým Hostovský píše. Dlouho jsem necítil takovou touhu číst dál, dopátrat se nějakého rozuzlení a zároveň jsem už dlouho nečetl tak přesné psychologické rozbory stavů u neurasteniků, mezi něž patřím… O Henrym například: Však on dnes usne! Jakmile napřed ví, co může dělat, jestliže spánek nepřijde, usne na to tata. Háček je právě v tom, že on většinou neví, co má dělat.
Překrásná je pasáž o profesoru Wagnerovi: Profesor Wagner za katedrou, na politických schůzích, v novinách, v revuích a ve svých knihách potírá nemilosrdně fráze. Je úhlavní nepřítel všech plytkých rčení, laciných přirovnání a ustálených soudů. Ale ve stavu únavy, ne zcela nepříjemné, dovoluje vlastním smyslům a citům vlahou lázeň v myšlenkách nikterak nových a dokonce již ne objevitelských nebo výbojných. A tehdy jeho monology, na štěstí neslyšitelné, stahují osobnost slavného filosofa kamsi hluboko, hluboko do přízemí lidské prostřednosti.
Teď právě si říká věty, jaké by jistě nehodlal zaznamenat žádný jeho budoucí životopisec: „Ne, nebyla to nejhorší práce. Našel jsem kompromis, a to je v politice nejdůležitější… Zase tedy doma! Domov, sladký domov!... Byl jsem fotografován přinejmenším pětkrát, škoda, že bez starosty… Má popularita vzrůstá, jen Rusové jsou trochu nedůvěřiví, ale to se poddá… Vzal bych si po večeři kávu, ó, upsal jsem jí duši, ale asi bych neusnul. Lidé mého druhu si nesmějí dovolit luxus nespavosti… Je to opravdu dojemné, že mi půjčil své osobní auto i s řidičem! Kolegové žárlili… žárlivost je vzpruha… Jen abych nedostal koliku! V letadle bylo chladno… Tak tedy zase doma! Domov, sladký domov!“
Jdu se s Václavem Markem přestěhovat k paní Carson Woolfové. Co jen to pořád sepisuje?
