O antropologických objevech rodiny Leakeyových se učí možná už i na základních školách, já si jich ovšem stihnul všimnout až na té vysoké. A jejich objevy stále pokračují. Včera zveřejnila Meave Leakeyová objev dvou čelistí se zuby a jedné lícní kosti druhu, který bývá označován jako Homo rudolfensis. Objevy potvrdily, že tento druh byl vlastně soudruh známějšího Homo habilis alias člověka zručného.
Můj táta byl Rudolf, jeho táta taky Rudolf a jeho táta, můj praděd, rovněž, nejmladší ze tří synů, ale nejstarší ze tří Rudolfů našeho rodu. Byli to rovněž soudruzi a zrovna moc zruční asi nebyli. Ale na rozdíl od tři ploskonosých opičáků z Afriky jsem si poměrně jist, že jsou to moji předci a že se většina mých vlastností vyvinula z těch jejich.
Snažím se sepsat vývod naší Julince, a protože jsem v Soběslavi ukořistil rodokmen Losenických, pátrám teď po jejich větvích. Jedna poznámka mě potěšila, ačkoli se zdá být naprosto na vodě postavená. Ale když ji čtete psanou černou na bílém v tom strojopise ze 70. let, získává na kronikářském puncu. U mé prapraprababičky Mariany Losenické, nar. 24. března 1828 Janu Vaškovi, domkáři v Hamřích, stojí upomínka: Antonín Vašek, otec Petra Bezruče a ocitovaná věta z časopisu Naše rodina č. 15/1974, která nicméně nijak nenaznačuje, že by mezi rodinou slezského barda a rodinou mé prabáby byla nějaká přízeň. Jednou to tu ale stojí a na krev kolující v mých tepnách a žilách to má stejný účinek, jaký má jarní slunce na horské potůčky. Nečetl jsem snad nedávno naprosto fascinován do té doby neznámá čísla ze Slezských písní? A v jednom z nich:
Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo na moje místo,
kdo zdvihne můj štít?
Snažím se sepsat vývod naší Julince, a protože jsem v Soběslavi ukořistil rodokmen Losenických, pátrám teď po jejich větvích. Jedna poznámka mě potěšila, ačkoli se zdá být naprosto na vodě postavená. Ale když ji čtete psanou černou na bílém v tom strojopise ze 70. let, získává na kronikářském puncu. U mé prapraprababičky Mariany Losenické, nar. 24. března 1828 Janu Vaškovi, domkáři v Hamřích, stojí upomínka: Antonín Vašek, otec Petra Bezruče a ocitovaná věta z časopisu Naše rodina č. 15/1974, která nicméně nijak nenaznačuje, že by mezi rodinou slezského barda a rodinou mé prabáby byla nějaká přízeň. Jednou to tu ale stojí a na krev kolující v mých tepnách a žilách to má stejný účinek, jaký má jarní slunce na horské potůčky. Nečetl jsem snad nedávno naprosto fascinován do té doby neznámá čísla ze Slezských písní? A v jednom z nich:
Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo na moje místo,
kdo zdvihne můj štít?
