23. ledna 2010

Ein kessel Bumples



Tak už i moje poslední třída má maturitní ples za sebou.


Užil jsem si ho i jako Olinka revival i v civilu. Díky!
Už se těším na fotky.

21. ledna 2010

Přijdete?


Pro 100,000. návštěvníka soběpisníku vstup po celý rok zdarma (stačí pořídit "print screen" s počítadlem).

Ozadníci z Kaďanu


Britská Literární revue uděluje každoročně anticenu za Nejhorší sex v beletrii knihám s nadbytkem „surového, nevkusného a povrchního“ popisu sexuálních praktik. Mezi letošních deset horkých kandidátů se dostal i Nick Cave za svůj román Smrt Zajdy Munroa. Hlavní hrdina není ani „horňák“ ani „dolňák“, ale přímo „kunďák“. Podváděná manželka mu spáchá sebevraždu a tak coby podomní prodejce jezdí se svým devítiletým synem od dvěří ke dveřím a od kundy ke kundě. V zajetí představ růžových sliznic Kylie Minogue, Pamely Anderson nebo Avril Lavigne nakonec umírá a pak následuje ještě celá kapitola z posmrtného života.

Román jsem nečetl, ale recenze Karla Kouby z A2 mě inspirovala k zamyšlení. Uvědomil jsem si, že si u žen jejich mušličky představuju snad až na posledním místě. Nejradši si představuju jejich odvrácené polokoule vyšpulené na vesmír, v jehož centru se pak ve fantazii ocitám. Ještě trošku víc, než ji včera na svět vyšpulila ona bobistka. Nemá to nic co dělat s análním sexem, ten součástí představ není. Jenom se mi prostě líbí dámské hyžděnky. Takže tady máme další soutěž, nejsem ani „hornák“ ani „dolňák“ ani „kunďák“, ale … ?

20. ledna 2010

O závisti


Slyšel jsem zajímavou bajku (připustíte-li, že vojáci jsou tak trochu součástí fauny či pro svou barvu spíše flóry). Pro našince, kteří závidíme všem za všech okolností, zvláště poučnou.

„Vy mi závidíte můj zámek?“ položil jeden vysloužilý generál na konec svého úsudku otazník, když povečeřel se svými přáteli. Oslovený host jen stydlivě sklopil oči. „Není jednoduššího řešení, než že Vám jej přenechám,“ pokračoval hostitel k všeobecnému překvapení spolustolovníků. Generálův pohled padl nad krb, kde visela masivní opakovačka. „Uděláme to takhle. Vyjdeme na nádvoří, já si stoupnu na třicet kroků od Vás a desetkrát na Vás vystřelím. Když přežijete, je zámek i s polnostmi Váš.“ Oslovenému se akce nezamlouvala a nejradši by rychle změnil téma. Generál se však do nastalého ticha ozval dříve: „Milý brachu, než jsem se já zmohl na tenhle majetek, vystřelili na mě stokrát z mnohem kratší vzdálenosti.“

Tuhle písničku jsme si s Věruškou zpívali na pumpě Udine Sud cestou na Sicílii, když jsme se odtud nemohli asi hodinu vymotat.


Z koše


Ze své zkušenosti vím, že nejtrapnější verše vzniknou tehdy, když je píšu, protože jsem přece básník. Našťestí jsem se je naučil zahazovat. Leží mi teď jedna u postele. Nechám ji tam ještě dva dny ležet a pak, až se na ni sebeuznavačsky vynadívám, ji vyhodím do odpadkového koše (tím nemíním tento soběpisník).

A stejně je to se vším. Kolik filmů natočili filmaři, protože jsou filmaři? Kolik románů napsali spisovatelé, protože jsou spisovatelé. Kolik her zinscenovali režiséři, protože jsou přece kumštýři. Kolik cédéček natočili muzikanti, protože jsou přece skvělá kapela. Z básně je frazeologické cvičení, z filmu 3D show, z knihy bestseller, z jeviště podium, z hudby melodie k zapískání.

18. ledna 2010

Anna Sněgina a pomočený Labuťa Ogloblin


Sergej Jesenin byl pro mě vždy záhadou. Smrt je toho jistě němou příčinou. „Jesenin se oběsil, Majakovský se zastřelil,“ chrstá Horův Jan Trázník sovětské splašky do ksichtu nadšenému komunistovi Kodetovi.

Právě Josef Hora přeložil (mimo jiné Jeseninovy básně) i epickou poému Anna Sněgina. Vzpomínáte si ještě na to, jak Trázníkovi jeho nová přítelkyně Tamara přirovnala sex ke sklenici vody a lásku k žízni?

„A pak byste byl odhodil mě
jak sklenici, z níž pil jste dost…“

vysvětluje dcera kulaka Anna Sněgina, proč se nezamilovala do Serjoži, který se vrátil z války do své rodné vsi nadšený pro komunismus. Jesenin psal tuhle báseň, když se vrátil z Ameriky, která ho zklamala. Neviděl svět už nikdy černobíle. „V letech revoluce jsem byl cele na straně Října, ale přijímal jsem vše po svém, se sedláckou úchylkou… Co se týče ostatních autobiografických zpráv, jsou v mých verších.“

Na začátku Anny Sněginy stařenka vypráví Serjožovi, jaké vládnou ve vsi poměry. Mezi jiným řekne i toto:

Znáš přece Prona Ogloblina,
syčáka, řvouna, zhýrala?
Jen věčně rvát se, kůže líná,
od božího dne ožralá…

Ke konci přiběhne tenhle Ogloblin za Serjožou s radostnou zprávou:

Nesu šťastnou zprávu!
Nadešel vytoužený čas!
Vítejme, brachu, novou vládu!
Nyní je všechny r-ráz a ráz!
Od léta zabíráme lesy
a pole bez výkupu – v dar.
Nad Ruskem stojí se Sověty
teď Lenin – hlavní komisar.
Příteli!
Je to ale výhra!
Ze samé radosti ti včil
div mrtvice mě neranila
a bratr můj se pomočil!
No, holoubku! Čert seber babu!
Tvař se přec trochu vesele!
A nyní chci být první – půjdu
komunu zřídit na sele…

To právě Pron Ogloblin jel zabírat majetek Sněginovým. Vzpomínáte na Všechny dobré rodáky?

A Jesenin pak začal sám chlastat. Na rozloučenou napsal:

Umírat – na tom nic nového není
ani žít však není novější

Františkánská snášenlivost


V pátek jsem v Plzni v antikvariátu v Sedláčkovce, kam chodím od studií pravidelně (a byl jsem tam jistě nejméně stokrát), poprvé zašel do jednoho zapadlého rohu. Antikvář tam má schované spisy s duchovní tématikou, ukradl jsem mu tedy např. Duchovní cvičení a Duchovní deník Ignáce z Loyoly nebo spis o sv. Dominikovi. Nicméně největší radost mi udělala kniha Františkánské poselství světu od Agostina Gemelliho. Tento lékař, neurolog a psychiatr, konvertoval v r. 1903 a vstoupil následně k františkánům. Lékařskou praxi však neopustil. Studoval psychologii v Německu, zabýval se problematikou vyléčení skrze víru (Lourdy), založil milánskou katolickou univerzitu a usiloval o zřízení univerzitní polikliniky. Ta byla otevřena až dva roky po jeho smrti v roce 1964, avšak nese jeho jméno.

Hned po životě sv. Františka jsem se začetl do kapitol o patnáctém a šestnáctém století, protože se tohle období týká našeho kláštera a já v něm docela plavu. To šestnácté je valně věnováno angažovanosti františkánů na poli boje s luterány a kalvinisty.

Františkáni používali v polemice směšnosti, ale ne drzosti, vždyť měli před očima cíl smíření.

Tuhle větu Padre Agostina jsem si přečetl včera večer, a přitom jako by vystihovala obsah mého o pár hodin dříve publikovaného fejetonu na stránkách KZK.

17. ledna 2010

Narozeniny


Dnes má můj dědeček narozeniny. Bydlel jsem u něj a u babičky deset let. Nejkrásnějších deset let mládí, sud na zahradě, do kterého budu vždycky chtít smočit hlavu, abych se osvěžil. V tom pokojíku po prababičce jsem poznal vše, co pro mě dodnes něco znamená. Díky dědovi jsem na vlastní kůži prožil rok 1968, narozen šest let poté. Naučil jsem se vážit svobody a nechtít za každou cenu mít. V časopise Student z roku Pražského jara jsem poprvé četl Zahradníčkovo Znamení moci. Nevěděl jsem, že to bylo první vydání (Zahradníček báseň dokončil v roce 1951 ve vězení).

Nikdo nevěděl jak a nikdo nevěděl proč
ale všichni
trýznitelé i trýznění, věznitelé i věznění
byli zajedno v tom, že cosi se skončit má
Aniž si to řekli, shodovali se všichni v představě děsivé
že jsou u dna všech zásob, z nichž člověk živ je,
jako se všichni svorně podíleli o dědictví těch velkých válek
o trosky a znetvoření a potřebu pokoje v sobě samých
o trosky a zdivočení a potřebu pokoje všude ve světě

Četl jsem Znamení moci v roce 1989. Až později mi Holan poslal dopis, že Zahradníčkovi v roce 1956 zemřely dvě dcery, že mu je vzaly ježibaby muchomůrek. Syn a žena otravu přežily. Když se Zahradníček čtyři roky poté vrátil z komunistického žaláře, zemřel žalem. To vše jsem se dozvídal díky dědovi a jeho knihovně. V roce 2004 jsem se nechal pokřtít a přijal jsem za patrona Jana Zlatoústého. Až pak jsem se od Jana Čepa dozvěděl, že i Jan Zahradníček měl za patrona tohoto světce. Báseň věnovaná spoluvězni Miloši Skácelovi končí:

Vy životy z života mého vypučelé.
Vy oči z očí mých, jež dohlédnete dál.
Polibek usmíření cítím na svém čele –
Můj život byl a bude, aniž se jen zdál.

Jan Zahradníček se narodil 17. ledna 1905.

Oběma dnešním oslavencům přeji všechno nejlepší.

Zrcadlo, zrcadlo


... kdo je na světě nejkrásnější?

Díky redaktorům Deníku jsem na tuto otázku dnes dostal poměrně uspokojivou odpověď:-)