Mašinka na dortu

Pamatuju si, že jsem jako malý kluk jel jednou s dědou vlakem. Vysvětloval mi tehdy, jak fungují hydraulické brzdy a co to dělá ten pán, který obchází vlak s dlouhým kladivem. Až teď mi dochází, že děda se v tom docela vyznal. Bylo to proto, že jeho tatínek byl úředníkem na dráze. Babičky tatínek taky pracoval na dráze, ale v provozu.

U pradědy Kulhánka, který byl za války námořním lapiduchem, si představuju, jak se na mostě Ponterosso v Terstu potkal s Jamesem Joycem. Šel s ostatními námořníky do hospody, zatímco James si to mastil z oblíbeného knihkupectví Umberta Saby domů, aby začal psát Odysea.

Praděda Podlešák, taky Josef, asi nikoho tak slavného potkat nemohl (sebe nepočítám; jen je mi líto, že ho znám stejně jako pradědu námořníka jenom z fotky, umřel, když mi bylo půl roku). Ale přeci jen, jednu pohádku vám o něm povím. Jak se tak ve svých dvaceti letech potuloval často po lounském nádraží, kde pracoval, potkával zamlklého, o něco staršího človíčka, který se vždycky cestou z železničních dílen zastavoval tu u výhybky, tu u odstaveného vagonu, tu v nádražní hale a všude si zamyšleně prohlížel detaily, až s dětinskou zvědavostí. Jednou se potkali v nádražní hospůdce a pěkně si popovídali. Praděda ho potom vodil po nádraží, dostali se i k výpravčímu, a nakonec ho vzal i do strojovny lokomotivy. Nový kamarád se mu svěřil, že by jednou chtěl psát básně jako Jiří Wolker. „Tak to až budeš tím básníkem, tak nezapomeň složit taky něco pro moje děti.“ Tehdy praděda ještě žádné neměl. Za pár let se mu s Emilkou narodila Maruška a zůstala jedináčkem. Praděda už o tom pánovi z dílen nikdy neslyšel. Jako by se vypařil.

Když se mu po letech narodila vnučka a vnouček, koupil jim, když už trochu uměli číst, pěknou knížku O veselé mašince.  Jejím autorem byl Jan Čarek. A to je třešinka na tomhle pohádkovém dortu. Praděda nemohl tušit, že to je jeho dávná známost z nádražní putyky. I Julinka dostane tuhle krásnou knížku k jedněm z prvních narozenin, jako vzpomínku na prapradědečka.

Jako závdavek tu má básničku, kterou jsem složil před pár lety pro Kubíčka (a která sklidila velký ohlas v přednesu jednoho německého studenta mezi posluchači letní školy českého jazyka pro cizince, kteří důvěrně znaly české vlaky – on při tom recitování se svými asi 120 kilogramy tak legračně vyskakoval, když naznačoval ono dupání, to byste museli vidět, jak sebou při tom trhal):

Dup a dup. A dup a dup.

Ptá se celé kupé,
kdo to tady dupe.

Dup a dup. A dup a dup.

Asi máme dole díru,
zavoláme mašinfíru.

Dup a dup. A dup a dup.

Štiplístek a koloťuk
budou tady coby dup.

Dup a dup. A dup a dup.

Domek pana výhybkáře
V cuku letu zmizel v páře.

Dup a dup. A dup a dup. Uůůů

Na pátou kolej dodupal vlak,
co dále pokračuje – do oblak.

Dup a dup. A dup a dup.
A dup a dup.
A dup a dup.
A dup a dup.

Sybilino proroctví 2012

Tahle zima je opravdu zvláštní, nepřijde vám? A to ještě netušíte, že ode dneška, pátku třináctého, nikdo nezemře, všichni se začneme mít rádi, budeme k sobě štědří a přistěhovalecká vlna se zastaví, protože krize bude všude zažehnána. Jak je to možné? Z Orloje odvezli Smrtku, Lakomce, Marnivce a Turka. Ale nebojte, oprava bude trvat nejpozději do začátku jara, a pak se vše vrátí do stavu, na jaký jsme zvyklí, budeme myslet jen na sebe, okrádat se navzájem, krize konečně přijde i bez Turků, Řeků a řečí, a budeme smět zase umírat. Většina z nás se nějaké změny ani nevšimne.

 Foto: iHNed

Hovada (balada)

Chceš vyprávět pohádku
o malinkém hovádku,
které vzorně žralo trávu,
až vyrostlo v statnou krávu?
Pak dostalo palicí
a teď bydlí v lednici.

Vyprávěj mi radši příběh
o tom, jak se malé hříbě
živilo jen kobylím
mlékem a pak obilím.
Než se stalo statným koněm,
zakoplo a bylo po něm.

(pro Julinku s hvězdičkou; publikováno po 22hod., kdy už konečně usnula)

Rodinné minialbum

Děda rád fotil. Jeho fotografie mají čistě dokumentační charakter, ale pocházejí z doby, kdy i takové fotky měly kouzlo. Pamatuju si, že jsem byl na několik minut pozván do temné komory, kde ty fotky vznikaly. Opravdu se věšely na šňůru! A temná komora byla opravdu temná! Dnešní digitální focení je proti tehdejšímu procesu vzniku fotografie jako inseminace proti milování.

Babička ráda lyžovala, tančila, zavařovala okurky a plela zahrádku. Já jsem rád zavařoval a plel s ní. Dneska ráda luští křížovky. A já je rád luštím s ní. Naposledy to byla dostředivka a polodokreslovka (já vím, babi, že jsem ty názvy přesně netrefil, ale nějak tak se to jmenovalo). A dalo mi to zabrat.

Maminka ráda jezdila na mopedu. Nebo se na něm alespoň nechala ráda fotit. A ráda balila jeho řidiče. Vůbec ráda balila. To jsem po ní částečně zdědil. Ale teď už to máme oba za sebou. Teď maminka ráda peče cukroví a já ho rád jím. A taky si ho rád balím na cestu. Dneska jsem vyfasoval plný kbelík. Takle odleželé ho mám nejradši.

V temné komoře se občas stalo, že se otočil negativ a to co bylo ve skutečnosti vpravo, na fotce skončilo vlevo. A nápisy se zobrazily zrcadlově. Dobře, snažím se okecáním zakrýt, že jsem byl alkoholik už v necelém půl roce. A nikdy bych nevěřil, že mě na pivo naučila babička stará, tedy prababička, dědova maminka. V jejím pokojíku jsem pak dlouhá léta bydlel já a dneska jsem tam vyštrachal tyhle fotografie.

Julince se podobám i na fotografii, kde mi bylo dva a půl. Tenhle ksichtík mi tady dneska chybí, proto ještě nespím. „Nekřeň se,“ slyšel jsem pořád. Vypadal jsem, že mi neustále svítí do obličeje sluníčko. Občas mi to ujede ještě dneska. Tehdy mě čekaly ještě dva měsíce jedináčkovství.

Nakonec jsme byli tři, bratříček se rozhodl rozpůlit na dvě holky. A jsem za to rád. Měli jsme krásné dětství, nejkrásnější u babičky na zahradě. Dneska už máme dohromady pět dětí z další generace, tak snad budou šťastné i v tom světě, kde už neexistují temné komory.

Kde máte svoji jabloň?

Úžasné názvy jabloním navrhuje ve svém eseji Divoká jablka Henry David Thoreau, mezi nimi jabloň záškoláckou (se sladkými plody), jabloň železniční, která zřejmě vzešla z jádřince vyhozeného z vagónu; jabloň, na níž visí zapomenutá kosa; jabloň, jejíž plody jsme okusili v mládí; naši speciální jabloň, kterou nenajdete v žádném katalogu.

Přemýšlel jsem, kde je ta moje jabloň. Jabloně, jejichž plody jsem okusil v mládí, jsou až na jednu poražené. A ta moje speciální jabloň roste v Libici nad Cidlinou, nedaleko slavníkovského hradiště, v první zákrutě cesty k soutoku Cidliny a Labe. Tam jsem si před osmi lety shodil při západu slunce jablko a jeho chuti mám ještě teď plné kalíšky na jazyku. Byl jsem tam tehdy tři dny sám a vnímal jsem přírodu podobně jako Thoreau u rybníka Walden. Rád bych se tam zase někdy podíval a utrhnul si to svoje šťavnaté jablíčko. Kdybyste někdo jel na podzim kolem, klidně si shoďte také jedno, fakturu pošlu do jara.

O hnilobě mozku

V úterý 10. ledna od 18hod. se v knihovně v Kadani, v hradní věži odehraje beseda s překladatelem Janem Hokešem o životě a díle Henryho Davida Thoreaua. Měli byste přijít, pročistí vám to játra. A možná i mozek.

Thoreau je pro mě fenomén, který je třeba v českém prostředí připomínat a překládat jej, protože nám nikoho podobného naše literatura ani filosofie nenadělila, u nás se vždycky víc než příroda řešil bůh, národ a ego (ne že by tyto věci byly špatné, ale bez vztahu k přírodě jsou k hovnu). I to patří k paradoxům v tomto národě chatařů a chalupářů, že chata a chalupa jsou jen dalším komfortem k autu a televizi!

Thoreau si postavil chatrč u rybníka Walden, kde strávil dva roky a dva měsíce pěstováním duševní rovnováhy, které dosáhl soužitím s přírodou. Nestál proti civilizaci, ale proti tomu, co civilizace byla schopna z lidí dělat – a co byla schopna dělat v polovici 19. století, je tisícina toho, co dokáže s člověkem udělat dnes. Proto je potřeba někoho, kdo nám připomene základ. Za to, že Thoreau odmítl platit daň státu, který uznával otroctví, byl vsazen do vězení (strávil v něm sice jen den, protože za něj daň zaplatil někdo jiný, ale napsal na základě této zkušenosti spisek o odporu proti vládě, dnes známý pod jménem Občanská neposlušnost).

Dnes by byl Thoreau označen za nepřizpůsobivého bezdomovce!

Jeho knihu Walden jsem dostal darem od jedné Američanky v originálu. Celou jsem ji nečetl, ale pár zajímavých věcí z toho, co jsem přečetl, bych tu rád přeložil nebo spíš volně parafrázoval, tak jak jsem si je bez slovníku vypsal.

Došlo mi také, že mě nic nebudou stát záclony, protože mi do okem zvědavě zírají jen slunce a měsíc a já si zrovna přeji, aby se jim to dařilo co nejčastěji. Z měsíce mi mléko nezkysne ani maso se mi nezkazí a slunce nepoškodí můj nábytek a můj koberec jeho září nevybledne; a když náhodou přinese tento kamarád trochu více tepla do příbytku, pořád se radši schovám za zástěnu, kterou poskytla příroda, než abych si zasíral dům zbytečnostmi. Jakási dáma mi nabízela rohožku, ale protože nemám ani místo a ani čas a nervy, abych ji vytřepával, odmítl jsem ji a radši si otírám boty o travnatý drn, co mi vyrostl před prahem. Nejlepší je vyhnout se zlu už na začátku.

Buvol, který migruje za potravou tisíce kilometrů, není tak extravagantní jako kráva, která odkopne vědro, přeskočí ohradu a běží za svým teletem, aby ho nakojila.

Zatímco s hnilobou brambor jsme zatočili, s hnilobou mozku si nevíme rady.

Jakkoli nešťastný se vám zdá váš život, žijte jej. Není tak špatný jako vy… Kdo hledá na všem jen chyby, našel by je nakonec i v Ráji.

První zoubek

Tatínek mi slíbil báseň,
jak se prořezává dáseň
– u mě to šlo jedna báseň.

Zoubek klíčí jako rýže,
ale jako myška hryže
–  ten můj má rád hračky z pryže.

Návštěvy chodí v jednom kole
jak do divadla. A hlavní role?
– u mě jednička vpravo dole.