7. srpna 2013

Květina pro Ronnieho

Miluju životní souhry a andělské výzvy. Když jsem byl malý kluk, emigroval Radek S. do Rakouska a odtud do Ameriky. Stal se mým vzorem, i když si ho vůbec nepamatuju. Protože první jeho úvahy o emigraci vedly do Austrálie, toužil jsem také utéct k protinožcům. Když pak posílal domů zprávy z amerického východního pobřeží, nemyslel jsem na nic jiného, než že se usadím v Bostonu nebo Philadelphii jako on. Moje dětské představy, Kafkova Amerika a Steinbeckovy Toulky s Charliem se mi dodnes mísí do častých živých snů, v nichž po staré známé cestě připlouvám do New Yorku a pak objevuji Nový svět.

Radka jsem nepoznal osobně, ale když jsme s mou maminkou chodili na návštěvu za jeho maminkou, přece jsem ho poznal víc, než on sám tuší. Aby si ženské mohly v klidu u kafe a cigarety popovídat, byl jsem vždy vpuštěn do Radkova pokoje vyzdobeného jeho obrazy. A pak jsem si začal prohlížet různé ty klučičí sešity schované pod postelí, co jsem si v té době zrovna taky vedl. Radek byl o pěkných pár let starší než já, a jeho hrdinou, jak jsem z listování tou dětskou pozůstalostí poznal, byl Ronnie Peterson, závodník Formule 1, který zahynul po havárii v roce 1978. Měl snad celé jedno album jenom s jeho fotografiemi, výstřižky ze Stadionu a dalších periodik, s výsledkovými listinami Grand Prix a nekrology z doby jeho tragické nehody (vypadalo to asi takhle, jen tehdy ještě nebyly osobní počítače a internet). Řekl jsem si tehdy, že když ty sešity musel nechat doma a už se s nimi třeba nikdy neshledá, jsem já určen a vyvolen k tomu, abych nesl odkaz Ronnieho Petersona dál. Byl jsem dítě a bral jsem to děsně vážně. A zatímco mí spolužáci  a kamarádi uctívali tehdejší hvězdy Ayrtona Sennu (který se o 16 let později také zabil při závodě), Alaina Prosta nebo Nigela Mansella a ze starších znali Nikyho Laudu a ti vzdělanější ještě Fittipaldiho, já jsem měl svého závodníka, kterého nikdo z nich neznal. A fandím mu dodnes.

 Ronnie v roce, kdy jsem se narodil

Vůbec mě nenapadlo, že zrovna v tu dobu, téměř deset let po jeho smrti, spáchala Ronnieho žena sebevraždu, protože se s jeho odchodem nedokázala smířit, a že tím osiřela jejich dcera Nina, která byla a vlastně pořád ještě je stejně stará jako já. Nevěděl jsem ani, že je pohřben doma ve švédském Örebro. Toužil jsem tedy alespoň položit květinu na okruh v Monze, v místech nehody. Tam, kam se běžný smrtelník nedostane, natož s československým pasem. Byl jsem ještě dítě a děti mívají pošetilé nápady.

A teď tedy znovu dětský sen ožil. Bylo mu to dovoleno. Až dnes jsem totiž zjistil, že můj letošní student češtiny Roberto pracuje právě na okruhu v Monze. Slíbil mi, že mě tam vezme, kam budu chtít, i kdybych třeba přijel se zájezdem z Kadaně. A tak mám další smělý plán. V Itálii jsem zatím průvodcoval jen Toskánsko, i když jsme vlastně cestou navštívili i Milán. Teď už mám, když započítám i tuto metropoli, k níž mám srdeční vztah, třetí důvod, proč další zájezd naplánovat čistě do Lombardie (tím dalším jsou Manzoniho Snoubenci, naše manželská zásnubní četba).
   Roberto v zákulisí Velké ceny Itálie