Jako pták...

Jsem jako pták, o němž si každý řekne,
že plachtí ve větru snad s jedním křídlem v kapse
a že tam nahoře je přece všechno pěkné,
a tak si prozpěvuje jen vesele a sladce.

Nikoho nenapadne, že i ptáka stíhá žal,
v hlavě má brouky a neví kudy kam,
ptáčata hladoví a vítr dofoukal
a on je najednou unavený a sám.

Gabriel a Georgij

Již sto let je na Indexu zakázaných knih vše, co kdy napsal Gabriel d´Annunzio. Pro mě je dílo tohoto italského prokletce opravdu čarodějné, protože první jeho kniha, kterou jsem získal do své knihovny, když mi bylo asi 18 let, byl Triumf smrti, a na jejích stránkách jsem objevil tajné vzkazy jejího předchozího majitele. Jeho jméno znělo stejně tajemně jako jeho zašifrované písmo: Georgij Salamanczuk. Vypátral jsem před deseti lety, že šlo o lékaře (1929 - 1992), který se ale zabýval mnohými dalšími vědami a zejména uměním (jak literárním, tak výtvarným). Byl jsem se v Ústí nad Labem podívat na jeho pozůstalost – opravdu unikátní snůška básní, poznámek, deníků (asi ve třech jazycích) a astrologických výpočtů. Ten člověk byl novodobý Faust (také byl členem německé Faustovy společnosti). Mám doma více knížek s jeho poznámkami, ale Triumf smrti je všechny předčí.

Dnes už mi ty zvláštní znaky tak zvláštní nepřipadají, zřejmě jsou většinou kaligrafickou obměnou písmen NB, jelikož si chtěl podtržené či zaškrtnuté pasáže dobře zapamatovat (nota bene). Třeba tuhle:

„Miloval emblemy náboženské, kostelní hudbu, vůni kadidla, kříže, hymny latinské církve. Byl mystik, asketik, horlivý pozorovatel života duševního. Ale nevěřil v Boha.“

nebo:

V tom leží tajemství její čarovné moci nade mnou. Její krása mne nikdy neunaví; ale vžene mne vždycky ve snění. Co je ta její krása vlastně? Nedovedu toho říci. Materielně tělesně krásná není. Časem, pozoruje ji, byl jsem nemile překvapen zklamáním. Její tahy se mi objevily ve své materielní skutečnosti nepřizpůsobeny a neozářeny mocí oduševnělého výrazu. A má přece tři božské základy krásy: čelo, oči, ústa: božská…  Představil jsem si v duchu její smích.

Asi takhle nějak bych popsal své okouzlení d´Annunziovým stylem, který už si mě jednou získal. Triumf smrti má v mé knihovně opravdu výsadní postavení. A ještě jsem ho nečetl. Snad teď?

A rozluští tohle někdo? Já pár řádků dám, ale celý smysl mi uniká.

Jarda není žádnej měkkoň

Včerejšek byl mým moderátorským Klínovcem (tedy vrcholem, kam jsem schopen s vypětím sil  a statným šerpou dolézt). Nemoderoval jsem totiž pouze Majáles, ale od půl třetí do půl čtvrté i vernisáž výstavy Jaroslava Tvrdoně, našeho uznávaného rytce poštovních známek. Musel jsem se pro tu chvíli převléct z trička, které mi daroval Píďan, do saka, košile a kravaty, v nichž jsem minulou sobotu odsloužil čtyři svatby, protože se na vernisáž sjeli vykvádrovaní členové Svazu českých filatelistů a svou návštěvou nás poctil i nejstarší český známkový rytec, pětaosmdesátiletý akad. mal. Bedřich Housa, jehož rytiny jsem možná z rubu olizoval už jako malý kluk. Na chvíli jsem se snažil představit si, že by tito lidé poslouchali, co z mé ústní dutiny vycházelo na podiu ve Smetanových sadech, ale bylo to nepředstavitelné, a tak jsem tu myšlenku rychle zahnal.

Jako jsem s Píďanem připravoval Majáles, tak i pro Jardu Tvrdoně jsme byli ve čtvrtek s Píďanem v jeho bydlišti ve Vlčnově na Slovácku. Ano, v tom Vlčnově, kde se koná slavná Jízda králů – a i ta v Žertu se točila přímo v téhle vesničce. Píšu familierně o Jardovi, jelikož si od prvního rukypodání tykáme. Bodejť by ne, když vypadáme jako vrstevníci a čekalo nás 400km společné jízdy do Kadaně. No schválně, tipli byste Jardovi 60 let? (na spodním obrázku vlevo)

Za to prý může jeho žena. A i my jsme se s Píďanem ocitli v její vpravdě moravské péči. Dostali jsme oběd, já slivovici pro lepší trávení, Píďan nealkoholické pivo, aby řidič nemusel sušit hubu, a hlavně se nám celou cestu zpátky dostávalo nevyčerpatelné dávky průpovídek, vtipů a humorných historek ze života.

Mistr Tvrdoň se vyučil rytcem střelných zbraní, ale brzy na sebe upozornil jako skvělý umělecký rytec a všiml si ho i náš skororodák Josef Liesler, který si jej zvolil jako rytce pro známku podle své předlohy po smrti Josefa Herčíka. Tehdy byl Jarda pro filatelistický svět pan Nikdo. Od té doby je 21. českým rytcem známek a nejmladším ze současných šesti, kteří toto řemeslo udržují naživu i ve 21. století.

Uvědomil jsem si, že vůbec nepíšu dopisy, takže logicky vůbec neznám naše současné známky. A je mi to tak líto, že jsem se rozhodl začít je psát. Třeba do Vlčnova, adresu si totiž pamatuju poměrně přesně. Třeba na něj budu moct nalepit zrovna sv. Anežku, kterou jsme na klášteře křtili (jmenovitě tedy mistr Housa; na fotografii dále napravo od Jardy předseda Svazu českých filatelistů ing. Lumír Brendl, otec biskup František Veselý ad.).

foto z vernisáže Josef Skotek, foto z Majálesu Pavel Zárybnický