Zpráva z Plzně i s trochou poezie

Včera v Plzni jsem měl plodné odpoledne. Seznámil jsem se majitelem nahrávacího studia Ex-Avik Pavlem B. a po čase zase viděl člověka bezděčně nadšeného jakoukoli muzikou. Zrovna nahrával skotský buben a chystal se někam do terénu za pětatřicetičlenným orchestrem. Před nedávnem u něj tři dny nahrávali kluci od nás z Kadaně, kteří vyhráli v naší anketě, a tak jsem to byl zaplatit. Na příští rok jsme s Pavlem domluveni na užší spolupráci, takže se kadaňské vítězné kapely můžou těšit na pět a dva nahrávací dny.

Nakoupil jsem nějaké dárky a stihnul ještě i antikvariát. Byl jsem v tom samém tak před čtvrt rokem a žádný úlovek mě tam tehdy nečekal. O to víc jsem odcházel rozzářený tentokrát, protože jsem sehnal moc pěkné knížky.

Při každé návštěvě antikvariátu začínám v oddělení beletrie u písmene Q. Někdy ho antikvář prostě přeskočí a když se někdo od Q objeví, přiřadí se prostě na konec Péčka. Takový antikvariát u mě hned ztrácí jednu hvězdičku. Občas se v regálu objevuje de Quevedův Život rošťáka, málokdy Pohádky z pralesa Horacia Quirogy. Já ale hledám cokoli od Raymonda Queneaua. Mám doma jenom Svatého Bimbase a četl jsem pak snad už jen Stylistická cvičení. A přesto mě jeho a Vianův styl ovlivnil natolik, že moje první a zatím téměř poslední povídka má mnoho rysů Queneauovy poetiky. Když jsem uviděl v polici pod písmenem Q Qeuneauův první román Svízel, srdce mi zaplesalo. Hned jsem se začetl. Bylo ale čtvrt hodiny do zavíračky, a tak jsem se odhodlal odtrhnou oči od prvních stran a prošmejdit i další fochy. A byly více než štědré. až bych snad řekl rozdavačné. Posuďte sami.

Shakespearovy sonety, poprvé do češtiny komplet přeložené Antonínem Klášterským (1923) s nádhernou patinou za 45,-Kč. Člověk na útěku Maxe Pikarda, skvělé fejetony od Pétera Esterházyho, Villonův životopis od Johna Erskina (četl jsem od něj tuším život Walta Whitmana). Tolik skvostů v jedné igelitce jsem už dlouho nenesl.

Nakonec jsem si koupil i básně od mě neznámého básníka, což dělám rovněž rád. Jmenuje se Vratislav Křivák a je autorem , jak jsem si dnes našel, takových sbírek jako např. Babička nosila ve slipech rozkvetlý trnkový sad nebo Babička vypráví Marušce o svých prvních měsíčcích. Ta moje sbírka se jmenuje Autostop (asi proto jsem ani chvilku neváhal s koupí) a byla vydána v Mnichově v roce 1981. Mám 120. svazek z 250 a dnes ráno jsem jej zhltl a nahlas odrecitoval Věrušce. Tady jsou ukázečky:

Loutkové divadlo
…
kašpárek je kašpárek
jednou má svou roli
zvednout hlavu jak by chtěl
nikdy nedovolí
scéna je mu životem
nevedou z ní dvířka
délka na pět poskoků
na šest kroků šířka

z jedné strany na druhou
dopředu a zpátky
jevišťátko přehupkat
tak jak velí drátky
k obecnému veselí
přispět svojí hřivnou
jednomu se uklonit
na druhého plivnout
…


Báseň

nad našimi hlavami
vyplulo na nebe
okno dívčích umýváren…
…nikdy jsi mě nepozvala k sobě
pokaždé si najdeš důvod
abys odešla usínat sama
a mně nezbude
než obtěžovat tvé přítelkyně
a v noci rozsvěcovat
místo vosku
čadící parafín

nikdy jsem tě neměl nahou

nikdy bych se nesnížil k tomu
svléknout si tě
v básni

A nakonec jednu moji ranní fantazii pro Věrušku:

Chtěl bych s tvojí pičkou
milovat se lžičkou,
ochutnávat bez únavy
koktejl z tvojí sladké šťávy.

Stopem do Itálie - den osmý (I. část) - Padova, kaple Scrovegni

Ve vlaku z Caserty do Boloně jsme si sedli s nějakýma Taliánkama a během asi dvou hodin zažili balení po italsku. Dva ragazzi z vedlejšího kupé občas vylezli do uličky a bylo vidět, že jim ragazze od nás nejsou lhostejné. Za pár minut seděli oba u nás a za dalších pár už jsme se tam skoro nevešli, jak se začali roztahovat. No a pak přišli místenkáři a my jsme se museli dekovat. Průvodčí nám ale vysvětlil, že máme lístky do lůžkového kupé.

Poprvé v lůžkovém voze! Romantická cesta do Boloně, dva kluci spí nad námi, jeden starší člověk ještě pode mnou, jsme na druhé etáži a je nám krásně. V Boloni jsme ráno přestoupili do osobáku, kde si Italové četli pondělní giornali na cestě do práce, zatímco my jsme dávali na odiv, že máme dovolenou.

V Padově jsme si hned na nádraží koupili snídani a Padova Card, která nám na 48 hodin zaručovala volné vstupy do mnoha muzeí a galerií. Až na to, že v pondělí je otevřená jenom kaple Scrovegni. Ovšem ta nám vynahradila všechno ostatní. Byli jsme tam totiž na úplně první prohlídce a zrovinka na tuhle pondělní ranní nikdo nepřišel, ačkoli jinak je nacpaná turisty. Měli jsme tak s Věruškou celou slavnou kapli vyzdobenou Giottovými malbami jenom pro sebe.


Za tu čtvrt hodinu jsme si prohlédli do detailu všechny obrazy ze života Jáchyma a Anny, Marie a Josefa a nakonec i ze života Ježíšova. Až jsme došli k Poslednímu soudu, kde se Věruška nemohla odtrhnout od pekelných trýzní a mě se z nich udělalo ouzko.


Po tomhle zážitku jsme šli dospat deficit do Giardini dell´Arena a napsali jsme esemesku našemu italskému kamarádovi Lorenzovi. Ozývali jsme se mu už celý týden před tím, ale neodpovídal, tak jsme byli zvědavi, jestli se ozve na zprávu, že jsme v jeho rodném městě. Jinak jsme se sem hnali tak trochu zbytečně.

U doktora

Asi znáte ten vtip. Na chirurgii se připlazí chlap s nožem v zádech a prosí o pomoc. „No jo, chlape, ale vždyť jsou dvě odpoledne, já zrovna končím, z toho dneska už nic nebude.“ „Přece mě tu takhle nenecháte?“, křičí odmítnutý pacient. „Máte pravdu,“ řekne lékař, vytáhne mu nůž ze zad, bodne mu ho do oka a říká: „Dojděte si na oční, tam mají do čtyř.“

Z toho, že mám náladu na vtipy, jste jistě poznali, že mám semeníky v pořádku. Tedy alespoň na omak (zažil jsem už druhou masáž za 30,-Kč v jednom týdnu). „Varikokéla tam není, to varle vypadá v pořádku, ale pro jistotu si zajdete ještě na sono. A tohle vás bolí?“ zeptal se doktor a téměř mě nadzdvihl hranou ukazováku za tříselnou slabinu. Doma jsem si tu oblast sám prohmatával a nic zvláštního jsem necítil, ale tentokrát jsem vyjekl bolestí. „Tak to si zajděte k ortopedovi,“ pronesl lékař na rozloučenou. Od té chvíle mě to tříslo bolí fest a kulky téměř necítím. Jak jednoduché.

Maminka mi volala trochu na trní, protože to pero ve vyschlém kalamáři z noční básničky pochopila jako moji diagnózu. Neboj mami, vnoučata snad ještě svedu.

Žalm 151

Pro předního zpěváka za doprovodu strunných nástrojů.
Věrušce k připamatování.

Dech se mi z tebe tajil
při našem prvním setkání,
bylas mou Abígajil
mým pokáním i poznáním,

že důvodů lásce netřeba,
že za lásku netřeba díků.
Jsi moje krásná Bat-šeba,
můj koláč plný fíků.

Zůstaneš jako čistá stránka,
já pero ve vyschlém kalamáři,
a přesto jako Šúnemanka
zahřeješ moje smutné stáří.

Antifona:
Nemiluju než tebe,
kterás mi byla darem
seslána přímo z nebe.
Ty jsi můj celý harém!

Haleluja

Na paměť svým smutným courám

Včera mi ruplo v kouli. Bez nějaké vnější příčiny mě bodlo v tříslech, že jsem se jen tak tak udržel na nohou. V noci mě bolest probouzela a ráno jsem si začal připouštět, že mě před pětatřicítkou vymiškujou, že mi vyklestí vaksle a udělají ze mě eunucha. Přemýšlel jsem, co bych dělal. A do toho ten Márquez. Vzal jsem si ho do ordinací, u obvoďáka přečetl první půlku a na chirurgii druhou. První se mi zdála dobrá, devadesátiletý sloupkař se rozhodne si ke kulatým narozeninám darovat noc s pannou, kterou si objedná ve svém oblíbeném bordelu.

… jsem ošklivý, nesmělý, přežitek z jiné doby. Silou vůle jsem však dokázal předstírat pravý opak.

Panence je čtrnáct a bordelmamá jí namíchá lektvar z bromu a valeriánských kapek, a tak na pokoji spí. Stařec ji nechá spát, prohlíží si její nahotu a ráno odejde ještě dřív, než se ona probudí. Na chirurgii mi mladý doktor provedl za 30,-Kč docela příjemnou masáž kulečníku. Pěkné obrazy, zajímavé odbočky a napětí se ale ve druhé části novely bohužel vytrácejí, přestal jsem dokonce věřit, že hlavní postavě je devadesát (Márquez novelu napsal v 77letech), očekávání zvratu či pointy zůstalo nakonec neukojené. Nicméně ve spojení s mým miškováním mi problémy devadesátiletého starce přišly aktuální. Do panenky se zamiluje a stává se mu celým životem. Na konci knihy se děj jeví jako blouznění starce, kterému jedna dávná kurva, dnes sedmdesátiletá, vyznává:

Když se dneska podívám zpátky a vidím zástup těch tisíců chlapů, co prošli mou postelí, dala bych duši za to, abych byla s jedním zůstala, i kdyby to byl ten nejhorší.

Od ženy, která si vzala čínského zelináře, docela nelogické prohlášení. Stařec má doma hospodyni, jistou Damianu, kterou jako téměř děvčátko opíchal do zadku (Ach, pane, tudy se neleze dovnitř, ale ven) a ona s ním pak zůstala sdílet domácnost. Postava Damiany slouží v novele jako taková domácká vata, aby čtenář měl dojem, že hlavní hrdina někde bydlí. Jednou ovšem, když se zrovna trápí pocitem nešťastné lásky ke své panence, vyzve doma stařenku Damianu, aby se nazí pomuckovali.

Opovržlivě mi řekla: „A napadlo vás, co si počnete, kdybych řekla ano?“

Pěkný paradox je, že mu Damiana zůstala celý život věrná a protože to vždycky dělala análně, zůstala pannou.

Zítra jdu na urologii, kde jsem vždycky sloužil jako pěkný sběratelský materiál, tak mi držte palce. Vezmu si s sebou Zpověď trosečníka.

Vidličky a nože

Dnes zemřel srbský spisovatel Milorad Pavić, který psal velmi zvláštně strukturované romány – román jako křížovka, román, který se čte odzadu, román, v němž si můžete vybrat ze sta konců, román, kde pořadí kapitol určují tarotové karty. Jeho díla do angličtiny překládal mj. i Charles Simić, dnes už Američan, dokonce americký básník laureát, oficiální básník Spojených států. A přestože je srbochorvatština slovanský jazyk, přeložil jsem jednu báseň ze Simićova anglického arsenálu (originál zde).

Vidlička

Ta zvláštní věc se musela na svět
vyškrábat přímo z pekla.
Připomíná ptačí pařát
pověšený na krku lidožrouta.

Když ji držíte v ruce,
když s ní napichujete kus masa,
dokážete si představit i zbytek toho ptáka:
jeho hlava je jako vaše pěst
velká, holá, slepá a bez zobáku.

Trochu mi to připomnělo dokument rakouského režiséra Erwina Wagenhofera Nasytíme celý svět (k zhlédnutí zde), který je o tom, jak se naše evropská civilizace chová k přírodě, když jde o to levně se nažrat. Stihli jsme s Věruškou jenom závěr, kde jsou ukázány drůbeží továrny na smrt...

Dnes jsem si dal k obědu smažený sýr, Věruška zeleninový salát… ale jinak jsme stejně civilizovaní jako všichni mrchožrouti.

Křesadlo 2009

Ještě jsem o tom nepsal, tak tady je nejdřív tisková zpráva KZK:

1. ročníku literární soutěže Křesadlo, kterou pořádá organizace Kulturní zařízení Kadaň, se zúčastnilo 66 autorů, z toho 34 v kategorii poezie a 32 v kategorii próza. Devítičlenná porota měla ve svém čele renomovaného spisovatele Viktora Šlajchrta. Z došlých autorských příspěvků vybrala deset děl do užšího kola, z toho 3 prozaická a 7 básnických. Nejlepší básnické výkony měly v tomto výběru vyšší úroveň než výkony prozaické. Porota se nakonec rozhodla udělit 8 čestných uznání a 1. a 2. místo v kategorii poezie. Na 2. místě skončil Martin Poch z Prahy, který zaslal do souteže básnické cykly s krajovými a krajinnými motivy: Ohře, Doupovské hory, Středohoří a Sudety. Absolutní vítězkou literární soutěžě Křesadlo za rok 2009 se stala Michaela Keroušová rovněž z Prahy. Její básně vynikají dynamickou obrazností, expresivní senzitivností, širokým rejstříkem emocí a bohatě probarveným výrazem vnější i vnitřní reality v globálním měřítku. Čestné uznání za poezii získali dále Jana Orlová, Jana Podhorská, Jarmila Čermáková, Jan Fuchs a Jana Stehlíková. Čestné uznání za prózu získali Miroslav Čapek, Veronika Talpová a Jiřina Róblová. Vyhlášení výsledků a předání cen proběhlo v rámci oslav 20. výročí svobody v sále kulturního domu Střelnice v Kadani dne 17. listopadu 2009.

Neboli se to povedlo. Sám jsem se jako jeden z porotců prokousal asi třiceti pracemi a přestože se mi většina vzpříčila v jícnu jako rybí kost, několik jich proplulo jako po másle. Od prvního okamžiku jsem měl svého favorita, který psal pod pseudonymem Hogo Fogo. Byl jsem zvědav na ostatní, ale především na Viktora Šlajchrta, šéfa naší poroty, který hodnotil až posledních deset děl, která prošla sítem porotců. Shodli jsme se. Potom jsem rozlepil obálku, v níž kryptonym získával na jasnějších obrysech. Žena, růže, píseň, kost. Spíš dívka než žena, 22letá Michaela Keroušová z Prahy. Na svůj věk už píše opravdu zralé texty. Zde je ukázka.

bebíčka

i. trčím v ulici slepé jak patrona
svítící rumbakoule na dlouhých
sloupech se kývou až hmyz chrastí
jak zamyšlené zvíře sama korzuju
tleskám z kanálu zní vytrvale
zvonkohra vracím se klečím
naslouchám po úvaze spouštím
v naději skrz mříž svou snídani

ii.
domy v té ulici jsou stále dokořán
už dávno vychladlé někdy se jimi
procházím nejsem pak sama
stařena na schodech bez zábradlí
mi vykládá -v rádiu dnes jenom
počítali zlatíčko 3891 až 4112
jsem promeškala doufám ale že
to budou brzy opakovat- říká kývu
a rozbolavělá hledám prázdnou postel
v pokoji s otevřeným nebem
zas s tebou mluvím ze spaní
mrholí a moje vlasy se probouzí
v podobě ptáků ukotvení prahnou
po větrných vírech přešlapují
v syrovém těstě polštáře
strašidelné věci se v té noci rozpadávají
na slabiky a stávají se tak snesitelnějšími
zatímco venku na ulici projíždí
jedna manipulační jízda za druhou

iii.
jak sklíčené zvíře korzuju
u dalšího kanálu v řadě sedí
zasmušilý rybář a pojídá rozmáčený
loupák nejsem přece sama
proto napjatě očísluju všechny žvejkačky
na chodníku aby je pak rybářova dcera
mohla spojit v souhvězdí
a přečíst mi budoucnost

iv.
-stejnak ví houby o věštění- říkám pak
stařeně přesto polekaná rukama
oloupanýma neklidně ohledávám tělo
až na chodidlech nacházím
rozjitřené rány vyryté iniciály
-podepsal si tě jako hračku- lituje stařena
-ukaž miláčku bude dobře pofoukám
ti ty tvoje bebíčka už dnes-

Poutník s nadějí

Alegorickou knihu Johna Bunyana mám doma už dlouho a dlouho ji otvírám a čtu od začátku, abych ji zase zavřel a po čase četl znovu od první stránky. Je taková moralistní jako některé traktáty od Komenského, a tak člověk jako by vždycky už tušil, že ho nečeká žádné překvapení. Včera jsem ji ale otevřel uprostřed a začetl se. V mnoha z těch alegorických postavách jsem se začal vidět, v každé je kus mě a někdy mě to děsí. Pan Mluvka a pan Vypočítavý z Krasořeči mi byli něčím hodně blízcí. A pak jsem došel ke čtení o Ezauovi a Malověrném a začal hodně přemýšlet.

Nikde se nedočteš, že by Ezau měl nějakou víru. Neměl ji ani co by se za nehet vešlo, není tedy divu, že tam, kde panuje pouze tělo (jako je tomu u těch, kdo nemají žádnou víru, která by kladla odpor), prodá člověk své prvorozenství, svou duši a všechno a rovnou samotnému satanovi. Neboť s ním, je to jako s divokou oslicí, kterou v čas říje nelze udržet. Jestliže jejich srdce prahnou po hříšných věcech, vezmou si je, ať to stojí, co to stojí. Malověrný však měl jinou povahu. Upíral zrak na věci Boží. Sytil se věcmi duchovními, přicházejícími shůry. Proč by tedy měl on, s takovouto povahou, prodávat své klenoty (i kdyby se nakrásně našel někdo, kdo by je koupil) a naplnit si místo nich srdce nějakými bezduchostmi? Copak by člověk dal byť jen halíř, aby si napral břicho senem? Nebo snad můžeš přimět hrdličku, aby se živila zdechlinami jako vrána? Ti, kterým chybí víra, pro své chtíče klidně zastaví, dají jako záruku nebo prodají sakumprásk všechno, co mají, včetně sebe samých, ale ti, kdo víru, spasitelnou víru mají, byť by jí bylo jen trochu, tak učinit nemohou...