To je pan Mácha, ten bude hrávat hrdiny

Slova Tylovy milenky Lény Forchheimové nám připomínají, že je letos Máchův rok. Na listopadové výročí, jak víte, připravuji velkou wikipediánskou adoraci.

25. února sedm let po Máchovi se narodila Lori Šomková. Určitě mezi anglickými wikihesly nebude chybět.

V monografii dr. Alberta Pražáka mě zaujala pasáž:

Chodíval jí v neděli naproti ke kostelu sv. Jakuba, doprovázel ji na zkoušky a do divadla, až – podle Prokopa Chocholouška – najednou si zamanul z kaprice, že musí býti jeho.

Nejdřív jsem si musel najít, co je to kapric (lze i femininum kaprice). Ve Slovníku spisovného jazyka českého píšou, že vrtoch, rozmar, umíněnost, svévole. A pátral jsem dál, až jsem v knize Pavla Vašáka našel přímo citát vzpomínky Prokopa Chocholouška z r. 1858:

„Oč se vsadíte, že bude ona dívka mou?“ pravil Mácha, ukázal na dívku, která taktéž z ochoty Thálii sloužila. Byla to kaprice Máchova, z kaprice se zamiloval!

Donutilo mě to k zamyšlení a chci odtud vykřičet do světa:

Kdo se nezamiloval z kaprice, nepoznal lásku!

Elena Sluníčko

Na dnešním koncertě Eleny Sonenshine jsem si uvědomil, jak neuvěřitelný je rozdíl mezi jazzem v radiu a naživo. A když jsem psal do pozvánky tu reklamní větu o nejlepší současné české jazzové zpěvačce, nebyl jsem si její pravdivostí jistý. Teď už ano.

Kytarista mi výrazem obličeje připomněl dědu, tak ho tímto zdravím do Loun. Děda taky hrával v kapele a dokonce na to klofnul babičku. Jsem na něj pyšný!

Hoří, má panenko

Strašně rád si čtu v časopise Kino ze šedesátých let. Je to pro mě vlastně sbírka poezie. Nedávno jsem s Věruškou koukal na Hoří, má panenko – byl jsem zvědav, co tomu řekne, protože pro mladé lidi to může být i nuda. Nebyla, což mi udělalo velkou radost. A další radost mi udělal text Aloise Humplíka v Kině (5/67) z doby, kdy se ten už stotisíckrát komentovaný film teprve natáčel, a to v kulturním domě „Na střelnici“ ve Vrchlabí. Filmaři prý tehdy vybírali budovy určené k demolici, a těch bylo v pohraničí díky dvaceti letům komunistického hospodaření po vyhnání Němců požehnaně.

Co mě ale pobavilo natolik, že o tom píšu tuhle noticku? Všichni ví, že ve filmu hrála řada neherců. Ale ani mně by nedošlo, že tito amatéři nebyli schopní tzv. postsynchronu, neboli dodatečného namluvení svých rolí do úst. Rozhovory se musely natáčet na fleku. Jenže aby je mikrofony dobře sejmuly, nesměl být hluk. A to se na hasičské zábavě zařizuje těžko. Natáčelo se tedy tak, že v době dialogů kapela jen předstírala, že hraje, a taneční páry klátily „holanďana“ v papučích či plstěných ponožkách. Příště se na to budu soustředit, jestli to poznám.

Jací opravdu jsou?

Většinou se snažím politickým komentářům vyhnout, ale teď nemůžu odolat. Včera byl v Kadani Jiří Paroubek. Všem jistě ku podivu a svému zdraví ku prospěchu jsem tam nebyl. Ovšem dnes jsem po příchodu do práce objevil na pultě několik zbylých výtisků knihy Jaký opravdu je? s podtitulem Jiří Paroubek v odpovědích na otázky Arnošta Lustiga, Jana Krause a Jiřího Krampola. Neodolal jsem.

Ovšem číst se to dá jen s krajním sebezapřením – pro nebetyčnou urážku duševního obzoru čtenáře, jímž jsem se pro chvíli stal. A neurážely mě jen odpovědi, ale bohužel i otázky. Jen namátkou:

Jak si třídíte lidi? Kdybyste byl Bůh, co byste na Zemi a v lidech zlepšil? Co byste dělal jako kapitán Titaniku, než začne klesat? Kolik byste uživil dětí? Dovedete udržet tajemství? Za kolik vteřin uběhnete 100m? Kdybyste byl vladařem, co byste zlevnil, a naopak zdražil? Bylo zřícení newyorských dvojčat katastrofa, nebo tragedie?

Takhle se ptá držitel ceny Franze Kafky Arnošt Lustig, který prožil několik let v koncentračních táborech. Ano, omluvou snad může být stáří a s trochou naděje i fakt, že otázky nepokládal on, ale zaplatili mu za to, že je mohou vydávat za jeho (stejně jako jeho úvodní slovo). Korunu jim nasadila otázka: Kdo si myslíte, že jste?

A teď pozor:

Jak je možné, že v zemi, kde kulturu nezničila ani německá okupace, ani socialismus, který se o to snažil velmi silně a dlouho, se to daří jinak – když otevřete televizní program, 80 procent pořadů je z USA. Převážná část jsou slabomyslnosti. Uvedu například film Fotrle lotr. Fantastické obsazení, opravdu skvělí herci, například Dustin Hoffman, Robert de Niro, Barbra Streisand a podobně. Ale ten, kdo tento film natočil, musel na ty herce vědět dvojnásobnou vraždu. Proti téhle kravině je bulharský film Kulaka Mica sedmioskarový hit.

… ptá se a zároveň tvrdí herec, který má pětiroli ve filmu Waterloo po česku (2002), po Playgirls II nejhorším filmu historie okem českých diváků.

Nakonec otázky trochu na úrovni jako jediný pokládal Jan Kraus, u nějž se jen divím, do jaké společnosti se to přidal. To si nevšiml vypovídací hodnoty odpovědí? Příklad:

Co dělat, aby solidarita s těmi slabšími nebyla často jen taháním dolů těch úspěšných. Myslím poctivě úspěšných?

Solidarita existuje v každé opravdu demokratické společnosti. Je jejím neoddělitelným prvkem. A je zajímavé, že jen opravdu demokratické země, země s fungující sociální soudržností, jsou hospodářsky vyspělé.

I kdyby bylo možné vytvořit v jednom státě EU stát nesolidární – další země by se tomu snažily jistě zabránit –, ta společnost by procházela bouřlivými tenzemi. A skončila by nejspíše v křeči revoluce. A to by pro mě jako pro reformního socialistu bylo nepřijatelné řešení.

Krom toho, že to nebyla odpověď na otázku, bylo mi, jako bych četl pokračování ankety o floskulích v A2.

A co říci závěrem, když už jsem se nechal potřísnit blátem? Zkusím to na oko zahrát tak, jako bych to všechno psal, abych mohl nakonec parafrázovat právě čteného Rousseaua.

Předvídavost voličů české sociální demokracie (všeobecně, nejen pod Paroubkem) mi přijde jako předvídavost karibského domorodce: ráno prodá svou bavlněnou postel a večer pláče, aby ji koupil zpět, protože nepředvídal, že ji bude potřebovat pro příští noc.

Dějiny okamžiku

Věrušce

Ještě jednou z ní dlouze potáhl
a pak ji, jedinou svědkyni své samoty,
utopil v plechovém popelníku.
Vzal do ruky pero,
namočil ho do mateřského mléka
a na kus černého papíru napsal
velkými písmeny: DĚJINY OKAMŽIKU.
Za nadpis nakreslil hvězdičku
asi takhle malou *
a papír nechal prázdný.
Jen dole narýsoval podle pravítka čáru
a pod ni pošeptal
potichu,
jako ještě před chvílí
mávala křídly












__________________________
* babočka na špendlíku

Spánek a hra

Kdo si na otázku v předešlém článku odpověděl ano, sklízí můj obdiv. Kdo by k tomu dodal, že ho k přemýšlení dovedla škola, toho bych si rád nechal vyfotit, zarámovat a pověsit nad psací stolek.

Abyste to pochopili, můj sen o reformě školství se zakládá na tom, aby škola vedla žáky ke kladení podobných otázek – na které možná ani neexistuje jasná odpověď, ale nad kterými si každý musí zapřemýšlet a k něčemu dojít. A hned jdu taky s pravdou ven, kdo mě k položení těch otázek dovedl: byl to Jean Jacques Rousseau.

Mám doma Emila a Vyznání, ale vždycky jsem toužil přečíst si jeho rozpravy nad otázkami zadanými dijonskou akademií. Myslel jsem si, že ani nebyly přeložené do češtiny. Teď už vím, že alespoň jedna ano – zrovna ta, co nevyhrála (docela bych si přečetl tu, co vyhrála - od abbé Talberta, ale ta asi opravdu česky nevyšla).


Rousseau byl genius zamýšlení se nad prostými pravdami. Přesně to, co dnes podle mého názoru chybí na školách. Budu vás tedy v několika dalších článcích otravovat vzrušujícími myšlenkami tohoto genia. Jen tak zpaměti mě napadá, že jsem se pročetl k místu, kde Rousseau mluví o tom, že zvířata se musí rvát o přežití a veškerý čas, kdy se o něj nervou, tráví spánkem.

Vidím to na našem Kajetánovi. Žrádlo dostane do misky, v teple je celoročně, o hormony byl připraven a my ho s Věruškou nijak neohrožujeme. A tak Kajetán prospí 22 hodin z astronomického dne. Rousseau zapomněl na jedinou věc, která dokáže zvířata probudit k životu, aniž by o ten život šlo – na hru. Kajetán se ze všeho nejradši honí za laserem.


Člověk je na tom vlastně podobně. Nebojuje o přežití, většinu potřeb má zajištěno, aniž by se musel nějak trápit. Takže krom žrádla a sexu by mohl klidně spát tak dlouho jako Kajetán. A tak abychom pořád nespali, vymysleli jsme si hru – hru na kariéru, hru na společenské postavení, honičku za penězi, honičku za úspěchem, honičku za přáteli na facebooku nebo hru na psaní soběpisníků. Dneska už jsem se nahrál dost, jdu koukat, jak se jiní honí za pukem, a pak konečně spát.

K těm dnešním příspěvkům tady jsem se ještě v čerstvém článku na blogu KZK zamyslel nad smyslem státních maturit.

Proč?

Zamysleli jste se někdy nad tajemstvím těchto otázek?

Proč má žena dvě prsa?
Proč má kráva jedno vemeno se čtyřmi čumfrlíky?
Proč má koza, ovce, kobyla či morče vemínko se dvěma čumfrlíky?
Proč má prasnice vesměs tři vemena a celkově až 18 čumfrlíků?
Proč má kočka šest cecíků a pes osm a víc?
Proč jsou prsa blíže předním končetinám a vemena zadním?
Proč mají chlapi, psi, kocouři atd. bradavky?

Nucený výsek

Včera měla být rocková zábava s Led Zeppelin cover bandem, ale kytarista se před odjezdem z Brna sprchoval, uklouzl po mýdle a zlomil si ruku. Tíha zábavy tak zůstala na klášterecké kapele Macho a kadaňském Nuceném výseku. Kadaňské trojce (mimořádně také s hostem) se podařilo rozparádit početné obecenstvo a dostat kotel do varu, zvuk byl tentokrát lepší než na Markýzech a vše skvěle doplnila naše nová světelná technika. Užili jsem si s Věruškou koncert mezi skauty, kteří roztáčeli máničky u podia. Až budeme mít malého junáka, určitě ho dáme do Junáka. A jsem hrdý na to, že jsem Nucenému výseku dal zatím všechny svoje hlasy v anketách a soutěžích, i když to proti mladým rockerům zatím bylo prd platné. Po včerejším koncertu jim určitě hlasy přibudou.