Z Kadaně do Vídně a rychle zpátky

Dneska jsem absolvoval přednášku Honzy Frühaufa a Lukáše Gavendy o barokním obrazu Nesení kříže a soše Anděla trubače, které právě Honza F. restauroval pro naše kadaňské muzeum. Bylo to moc zajímavé, člověk pronikl pod nánosy prachových depozitů a mohl udělat pár průzkumných sond do práce restaurátora. Na obraze Nesení kříže objevil Honza dokonce ne zcela čitelnou signaturu, snad „J. S. Roit“ a ještě něco za tím. Vzpomněl jsem si, že jsme na Rožmberku měli barokní obraz Lota a jeho svůdných dcerek od jakéhosi Rottmayra, který tvořil okolo roku 1700 (třeba ve Vídni nebo v Melku), tedy zhruba v době, kdy vznikl kadaňský obraz, jenž visel zřejmě zvenčí na radnici. Doma jsem ale zjistil, že to nebyl J.S. Rottmayr, ale J.M.Rottmayr, a tak moje laická domněnka byla v zárodku zardoušena. Autorem byl asi nějaký méně významný malíř, možná přímo Kadaňák.

Nicméně přesně před měsícem a týdnem byla jako obrázek dne na úvodní straně wikipedie fotografie fresky Přímluva a ctnosti sv. Karla Boromejského od Johanna Michaela Rottmayra a je to opravdu úplně jiný rukopis – hlavně obličeje zaujmou na první pohled.

Valná hromada

Nedávno jsem svolal Valnou hromadu divadla Navenek a takhle to dopadlo!


Krom toho, že jsme si do čela zvolili Janu Kalovou (na předchozím snímku má hlavu ve žlábku),

rozšířili jsme řady našeho vězeňského spolku o Gregoryho (původem z Litvy), který si zahrál zřízence a zejména hřbitovní sochu, s jejíž pomocí jsem se nakonec měl na čem oběsit,


a o neznámou pachatelku, kterou Džery v zápalu zatknul někde v první řadě mezi diváky (na snímku v červené blůze).


Závěrem jsem jako emeritní principál všem chtěl poděkovat za páteční vydařené vyřádění v Nezabylicích a těším se na Hasištejn.

Rozvod

Osm podpisů, dva kolky,
k tomu majetkové vyrovnání,
a z rozvrzané dvojkolky
nezbyl než pedál na šlapání.

Pošlapal jsem naši lásku,
udělal z ní hřbitov,
přes srdce mám černou pásku,
je mi to moc líto...

Ventilky

Ještě jsem letos nebyl na kole, ale už jsem si posvítil na ventilky. Totiž na Ventilky, smíšený sbor z Jirkova, který včera úpně poprvé ve své desetileté historii zpíval v Kadani. Koncert při svíčkách se vydařil, v kostele 14 sv. Pomocníků měl náležitou atmosféru. Kousek toho světla jsme si všichni odnesli domů.

Óda na Merkur

Potkal jsem včera Jirku Lišku, a tak jsme vzpomněli na tátu, s kterým byli velcí kamarádi. Scházeli se před lety ještě s několika dalšími kamarády v Merkuru nad šachovnicemi a půllitry lounské dvanáctky. Kolikrát jsme jako děti tatínka z této kadaňské Zlaté Kapličky, jinak též střediska vrcholového sportu (je na kopci tušimických šachistů a poetů) vyzvedávali, abychom si nakonec dali limonádu a brambůrky, než dopije pivo? Zajdu si tam někdy dát to pivo za něj.

Óda na Merkur (je to bůh?)

Rudolf Losenický

Kolikrát se ještě sejdeme,
abychom práskli do koní
a zastavili čas.

Kolikrát do těchto dvěří vejdeme,
abychom zmírnili to trápení
a zmohli neklid v nás.

Tolikrát tou cestou půjdeme,
dokud nám výčep zavoní
a budeme tam zas.

Tolikrát, než naposledy zajdeme,
až se náš osud nakloní
jak polámaný klas.

A přece - ještě jednou přijdeme,
bytostně - trochu lítostně -
u stolu sedneme
a vpijem se v ten bohulibý kvas,
jímž Merkur vždycky vítal nás.

A potom ať už všechno vezme ďas!

28. května 1985

Už 31. května v Orfeu!

To je ta poesie

Jean Aicard (originál zde)


Když šum a svit, tak je nám do zpěvu,
když stín a křik, hned jsou tu moldánky;
a to je ta poesie: slza v úsměvu,
láska pramene a vyschlé studánky.

Lechaim!

Otec Josef na vinici nedaleko jedné ze studní v klášterní zahradě...

Dnes jsem zažil zajímavý podvečer. Po svěcení studánek (Martinů by byl rád, také zazněl) a vernisáži výstavy, z níž jsem nic krom dvou koláčků nestihl (částečně pro hlad, částečně pro spěch), jsem s Lukášem držel přednášku o cestě Jana Hasištejnského z Lobkovic po ostrovech čtyř moří z Benátek do Jeruzaléma. Byla to moc hezky strávená hodina a ačkoli jsme se vůbec nesladili, nakonec jsme myslím do sebe zapadli jako puzzle. Musím se přiznat, že jsem při přípravě té přednášky zažíval dobrodružství na virtuální cestě přes taková krásná místa jako je Zadar, Dubrovník, Methoni, Kréta, Rhodos a Kypr, o nichž jsem se poprvé v životě dovídal ony historicko architektonické souvislosti, že jsem zatoužil tu svoji plánovanou cyklocestu ve stopách Jana Hasištejnského protáhnout i na moře, ačkoli se trochu bojím, aby mě nepotkalo to, co Hasištejna před Zadarem.

Ten celý den byl veliký vítr s deštěm a vlny veliké, že jsou galejí sem i tam vlny házely, že jsme u velikém strachu byli, a druzí, co snědli, to zase vracovali.

Dubrovník

Bojím se, že kinedryl nepomůže, ale i tak to určitě stojí za to! Před sedmou jsme v refektáři kláštera opustili Kypr a já jsem musel za pět minut přeběhnout na Střelnici, kde právě začínal Izraelský večer. Dr. Věra Tydlitátová moc hezky vyprávěla o svých cestách po Izraeli, o židovských zvycích a tradicích a ochotně odpovídala na zvídavé dotazy, já sám jsem měl asi pět. Skupina Létající rabín přijela do Kadaně až z Prostějova a zahrála kvalitu, která je pro našince zřejmě nevstřebatelná, ale i těch pětadvacet diváků dokázalo vytvořit atmosféru, jako když se U Nisy kopaly penalty (jako Slávista jsem rád, že jsem to neviděl). Nakonec se rozlévalo košer víno přímo z Izraele (Argaman polosuché růžové z Monfort Village), chutnalo tak trochu po švestkových povidlech a jak víno nepiju, dvakrát jsem si přidal. A to všechno v předvečer 60. výročí Státu Izrael. Na zdraví!

Létající rabín

To snad nemyslíte vážně!

Dlouho jsem sem nepřispíval, důvodů se sešlo víc, nebudu je rozebírat. Jsem rád, že jste si přesto za ten čas našli chvilku na myší lousknutí a teprve teď se Vám tedy dostává nové dávky mého soběpsaní. A ano, paní Anno, i Vaše reakce mě nakonec donutila nechat příprav na úterní přednášku o cestopisu Jana Hasištejnského z Lobkovic, v níž jsem slíbil jejímu hlavnímu autorovi, že ho v tom nenechám samotného, a něco sem napsat. Nebudu se ještě rozepisovat o Anglii, o majálesu a o gymnazijní lásce, které jsem odsvědčil její sňatek, nebo o hektických přípravách na premiéru Goldoniho Treperend, na to si přeci jen nechám víc času. Snad se alespoň máte na co těšit. Dnes bych chtěl napsat něco z jiného soudku.

Spojení „renesanční člověk“ se poslední dobou používá kacířsky často, ovšem pár takových lidí opravdu žije i dnes, kdy je odbornost a talent ve více než dvou oborech opravdovou raritou. Dneska jsme byli s Věruškou v Krásňáku (Dvůr sice Krásný, ale stránky dost strašný) a já tam jako vždycky myslel na Goetha, protože po Kundrově Nesmrtelnosti jsem si koupil Eckermannovy Hovory s Goethem a se sestřičkou jsme si v Plzni četli Goetheho Spřízněné volbou, no a mně se to všechno spojilo s procházkami Borským parkem a zámeckým parkem kolem Krásného Dvora, kde jsem ty knihy četl. Vždycky si tam pak uvědomuju, o co všechno jsem se v životě měl šanci zajímat hlouběji a zůstal jsem chycen na mělčině. O to větší je pak moje úcta vůči vědcům a umělcům, kteří nejsou jen vědci ve svém oboru anebo jen skvělými malíři či romanopisci. Jeden z nich by dnes oslavil devadesátku, kdyby se nedožil jen sedmdesátky.

Věruška se slavnými návštěvníky Krásného Dvora

Na střední škole jsem na astronomickém kroužku poznal člověka, s kterým jsem sjezdil světa kraj, zamiloval se do zřícenin, prostudoval Komenského Nápravu věcí lidských, spisy našich obrozenců, sbíral bylinky a snažil se pochopit teorii relativity. Tenkrát mi také donesl knížku To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane. Dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Napsal ji držitel Nobelovy ceny za fyziku, který uměl otevřít fabku vlásenkou, studoval hypnózu a proces usínání, uměl žonglovat, číst Mayské hieroglyfy, věnoval se biologii a malování. A kromě učebnice, která je už dlouho na matfyzu stálicí, napsal několik románů, z nichž ten výše zmíněný, autobiografický, všem vřele doporučuju. A než o někom zase budu mít chuť říct, že je renesanční člověk, pustím si nejdřív tenhle klip s panem Richardem Feynmanem. Klobouk dolů.