Váženému voličstvu král. města Kadaně

Přesně před rokem jsem v klatovskím muzeu pořídil tuto fotografii. 98 let starý plakát je před nadcházejícími volbami více než aktuální.

Veřejný záchodek

Jinak poměrně napjatou atmosféru před volbami snáším s nebývalým nadhledem. Čtu si Zvonokosy. Nedávno jsem totiž slyšel začátek v rozhlasovém čtení na pokračování a hned jsem si knihu musel sehnat.

Hned v první kapitole totiž starosta s tajemníkem přemýšlejí, co nového postavit pro lidi, aby vyhráli volby.

Protože oba jsou pokrokoví liberálové, nejdříve tajemník Inocenc Kulíšek radí starostovi Bartoloměji Pěšinkovi nechat na hřbitov vytesat nápis Volnost – Rovnost – Bratrství.

„Chcete vědět, co si o tom myslím já? Nebožtíci jsou nebožtíci. Nechme je tedy na pokoji. S touhle věcí bude lépe nehýbat. Kulíšku, to mi věřte: to bychom zabředli do všelijakých krámů, které nikoho nezajímají a které by nedělaly dobrý dojem… A pak také: nebožtíci, Kulíšku, to je minulost. A my musíme hledět do budoucnosti.“

Přichází tedy druhý (staronový) tajemníkův návrh: obecní knihovna.

„S tuhletou otázkou obecní knihovny neztrácejme čas. Řekl jsem vám to již jednou: zvonokoští občané nebudou ty vaše knihy číst. Úplně jim stačí noviny. Snad si nemyslíte, že já sám čtu něco jiného? Tenhle váš plán by nám natropil mnoho zla a užitek by nepřinesl žádný. Potřebujeme něco, co by vzbudilo větší efekt a co by bylo v souladu s tak pokrokovou dobou, jako je naše.“

Jak už to tak bývá, starosta se ptal zejména proto, aby mohl tajemníkovy návrhy smést ze stolu a dokázat si tak, kdo je tady starosta a má nejlepší nápady.

„Povím vám to, Kulíšku, ten svůj nápad… Chci dát na obecní útraty něco postavit… Něco, co bude užitečné jak z hlediska hygieny, tak z hlediska mravnosti. No, tak ukažte, jak bystrý máte rozoumek, Kulíšku! Hádejte trochu…“

Takovou opovážlivost, to by si tajemník nedovolil.

„Chci dát postavit pisoár, Kulíšku!“

Veřejný záchodek se o několik kapitol dále stane důvodem k rozdělení obce na Záchodomilce a Záchodobijce a kolem záchodku se dějí pěkná alotria. Ještě povedenější jsou ale jiné kapitoly, o které se s vámi rád podělím po volbách.

V Kadani máme jeden veřejný záchodek kousek od Svaté brány. Je to zvláštní stánek, docela rád se vžívám do toho pána, který tam prodává vstupenky po třech korunách. Někdy bych se u něj rád zastavil na kus řeči jako ti jeho stálí kamarádi, s nimiž si tam povídá. Nebo bych si je aspoň rád poslechnul. A ještě radši bych si to s tím pánem někdy vyměnil. Mít na starosti pár mís a pisoárů má možná stejný smysl, jako starat se o kulturu, a domů bych chodil s prázdnými střevy i hlavou. Dneska mám plné obojí a zdá se mi, že toho samého. Ještě že jsou takové knihy, jako je ta od Gabriela Chevalliera.

Koně se také střílejí

Dostal jsem včera tip od Jirky K. na film, který začínal až ve 22.30 a končil půl hodiny po půlnoci.  Prý jeden z nejlepších, které viděl. Ač hodně unaven, vydržel jsem ten maraton až do konce. A nebyl to maraton filmový, ale taneční. O ten totiž ve filmu běží. Naposledy mě nějak podobně dostal o deset let starší francouzský film Díra, v němž se bez nějakého patosu celé dvě hodiny kope díra z jedné cely ve vězení na svobodu a na konci se najde jeden zrádce, který dá přednost vlastnímu bezpečnému propuštění před společným nebezpečným útěkem.

Ve filmu Koně se také střílejí se kamera zase celé dvě hodiny nehne z tančírny někde na molu v losangeleském přístavu. Jen záběry na moře nám dávají tušit jiný svět, nekonečný jako věčnost, což evokuje smrt, jež na konci přijde se vší parádou. Kdo nechce vědět, o čem film je, ať přeskočí na poslední odstavec. Ne, děj není nijak složitý. Je o tom, že tanec může být mučícícm nástrojem. Několik desítek párů se přihlásí do tanečního maratonu, jakési reality show v době, kdy neexistovala televize. Páry spolu tančí tak dlouho, dokud všechny neodpadnou až na jeden vítězný, který získá 1500 stříbrných dollarů, což bylo pěkné jmění. Vše se točí kolem jednoho náhodně složeného páru, který hrají Jane Fondová (Gloria) a Gig Young (Robert). Během maratonu se rozkmotří, až se dokonce rozdělí a vymění si partnery s jiným párem. Páry odpadají, a aby jim pořadatel trochu ztížil situaci a zároveň maraton urychlil, protože výdaje za stravu a personál jsou s každým dnem vyšší a vyšší, uspořádá jednou za čas mezi páry tzv. derby, což jest desetiminutový běh dokola v párech, z nichž tři poslední vypadnou. Najednou vám jako divákovi dojde, že lidi na parketu jsou jako cirkusová zvířata. Kamera je ale i v zázemí, kde se odpočívá a spí pod dozorem sester, doktorů a ochranky. Cirkusová zvířata se tu mění na ustájený dobytek. Budíček je požární siréna. A všemu vládne šoubyznys, takže v sále vládnou úsměvy, potlesk a kvalitní hudba. Po více než 1000 hodinách tance jsou tváře všech absolutně vyčerpané, spí se vestoje. V tomto bodě navrhne ve své kanceláři pořadatel našemu páru, aby se na parket nechal sezdat, protože to přinese show větší popularitu a oni získají peníze od sponzorů. Jenže párů je už málo a oni se cítí na vítězství. Dosud to ještě byl obsah bez pointy, tak kdo si chce film užít s ní, ať opravdu přeskočí následující odstavec.

Gloria tedy odmítne, protože chce těch 1500 babek. Jenže přijde vystřízlivění. Z těch 1500 dollarů totiž bude stržena režie za služby a stravu, kterou páru pořadatel poskytl za těch více než 40 dní pobytu v tanečním lágru. Není sice explicitně řečeno kolik zbyde, ale pohledy prozradí, že tak na zmrzlinu. Oba se rozhodnou odstoupit ze soutěže a duševně vyprahlá Gloria poprosí Roberta, aby jí zastřelil jejím revolverem. Když byl Robert malý kluk, byl svědkem události, kdy si otcův kůň zlomil nohu a otec mu dal ránu z milosti. Robert tedy rovněž neváhá a poskytne ránu z milosti, za níž je pak odsouzen jako za vraždu. Tehdy se vysvětlí název filmu.

Zaujal mě jeden komentář na ČSFD. Lépe bych to neřekl.

Tento mistrovský kousek Sydneyho Pollacka je metaforickou hříčkou, jenž sice historicky sahá k hospodářské krizi v 30. letech, nicméně její podstata je nadčasová; tu a tam totiž někdo z nás zakusí onu bezvýchodnost situace do takové míry, že je ochoten podstoupit lobotomii vlastní hrdosti. Únavný taneční maraton jako metafora zoufalého života? Koně se také střílejí je především existenciální příběh, jenž zobrazuje osud jako ozubené soukolí, které člověka drtí mezi svými evolventami tak nemilosrdně, že občas nemá jinou možnost úniku, než jaký zvolila Gloria Beatty v podání skvělé Jane Fondové. Koně se také střílejí  nabízí také fascinující přesah do dnešní doby, kdy lidé z existenciální beznaděje (nebo ještě častěji nudy) vstupují na křehký led pseudoreality šou, v niž se podrobují podobnému martýriu jako účastníci onoho nešťastného maratonu (i když oni si to tak asi nepřipouštějí). V konečném důsledku stejně nikdo z pokušitelů štěstěny nevyhrává a v tom je ten výsměch, který nahání hrůzu...

Díky za tip, starosto.

Ploužení

Robert Fitzgerald, americký básník, který se narodil přesně před sto lety, napsal jednu báseň, která mě zaujala svým věnováním. Jako by básník věděl, že moje lyžařské schopnosti se před 25 lety, kdy jsem byl naposledy lyžovat, zasekly právě u téhle techniky. Dohánět už to nebudu, lyžování pro mne zůstane terra incognita. Od toho horského týdne s tátou (tenkrát zemřel Andropov a v televizi běžely pořád jen zprávy střídané černou obrazovkou) ovšem miluju dny trávené v horských chatách se sněhovou vánicí za oknem. Letos někam na Vánoce musíme vyrazit.

Tím, že se vyhoupneš
na špičky, dovolíš
patám svých lyží,

aby se vzdálily,
a špičkám, aby se seběhly
do pravého úhlu,

do tisíců pravých úhlů
vyrytých pásovou rolbou
na hebké kůži sněhu.

Paříž /4/ Notre Dame

Tenkrát v tom rozhovoru pro francouzský třetí televizní kanál jsem pochleboval katedrále v Troyes, že oproti katedrále Notre Dame v Paříži se v ní ještě dá hledat Duch v původním slova smyslu. V Notre Dame jako v každé profláklé katedrále (u nás zejména ve Vítu) si lidé nesedají do lavic, ale prostě proudí po obvodu. Nedá se to srovnat ani s autem projíždějícím myčkou, protože to vyleze aspoň umyté, kdežto turisti vejdou portálem sv. Anny a vylezou portálem Panny Marie v podstatě nepoznamenáni a rozhodně ne očištěni.

U vchodu všichni ti turisti projdou kolem sochy, kterou si každý druhý vyfotí. Nikdo ale neví, co zobrazuje a ani já jsem tomu dlouho nemohl přijít na kloub. Na druhé straně portálu je ale sv. Petr a vedle něj král Šalamoun, tedy je-li postava s hudebním nástrojem podobným lyře král David, logicky stojí naproti Petrovi sv. Pavel.

V takových chrámech se taky většinou proměním v turistu, zakorzuju si a až ke konci usednu do lavice, semknu ruce a zpytuju svědomí. Nejinak tomu bylo v tomto slovutném chrámu. Nic jsem si z něj neodnesl. Když jsme vešli, zrovinka končila mše svatá a já jsem přemýšlel o tom, jestli bych chtěl dělat faráře v tak anonymním kostele. Když kněz s ministranty procházel ve jménu Páně špalírem turistů, kteří na něj koukali jako na mimozemšťana, v lepším případě jako na muzejní exponát, uvědomil jsem si, že nechtěl. Proběhli jsme presbytář, vyrazili minci pro tátu, pomodlili se Otčenáš a Zdrávas a mazali jsme pryč. Identifikace postavy ve východním portálu byla snazší. Není to sice světice ani královna, ale jak vidno dle prázdných nik okolo, nemá konkurenci.

Hned vedle katedrály je Nemocnice Hôtel-Dieu‎. Tady je to trochu jinak. Jak vidno z plánu, z náměstí je Entrée principale neboli hlavní vstup a na druhé straně do ulice u Seiny je Accès service funéraire neboli vstup pro pohřební službu. Tam se turisti nehrnou, a přitom je to pár kroků a říct to chce úplně stejné věci, které chce říct ten kostel!

Nakonec nejsilnější zážitek přišel o pár dní později, kdy jsme šli kolem katedrály a na rohu  nemocnice Boží hotel jsme hodili pár Euro do plastikové mističky tomuhle pánovi.

Pocta LS podruhé

Díky Daliborovi V. vyšel můj cimrmanologický příspěvek ve 2,5tisícovém nákladu. Není to sice čtvrt milionu, jako v případě Ríšovy fotky, ale zatím byl můj rekord 76 výtisků, tak jsem si ho zlepšil téměř třiatřicetkrát.