25. června 2011

Nález OSN o českých nalezencích

Motto: „Vzpomínám … jak jsi mi předvedl první český babybox v Praze. Jak jsme spolu cestovali po českých babyboxech, na večer na břehu Ohře ve městě Kadaň. Nikdy v životě jsem tak romantické chvíle neprožila.“ Kate, vévodkyně z Cambridge Ludvíku Hessovi, květen 2011

Pamatujete si, jaká byla vaše reakce na úplně první babybox v České republice v první vteřině, kdy jste se o tomto zařízení dozvěděli? Kdybych měl soudit podle sebe, vzpomínám si, že moje pocity v sobě mísily překvapení, pobouření a nepochopení. Překvapení nad tím, jak daleko to naše moderní společnost dovedla, pobouření nad matkami, které odkládají novorozeňata, a nepochopení, jestli náhodou nebudou babyboxy spíš zneužívané. To byla ale opravdu první reakce, možná půlminutová, po níž nastoupilo hlubší přemýšlení a morální zvažování problému. Samozřejmě, abyste něco pochopili, potřebujete mít dostatek informací. Zbytek je na stavu vašich morálních hodnot, ten se liší od člověka k člověku.

Hned zprvu se mi taky nelíbil ten název. Nemám rád anglismy, a to zejména tam, kde jde o něco nového a bylo by hezké vymyslet nějaký český termín. Ale to bych chtěl moc, nežijeme v eisnerovském ráji, smířil jsem se s tolika příšernými termíny, že babybox bude malina. Angličani používají termín baby hatch, líheň miminek, Italové říkají kolébka pro život, Japonci jsou asi nejpoetičtější: v Zemi vycházejícího slunce mají čapí jesličky. My jsme zůstali v zajetí německé komisnosti – u sousedů to je taky prostě Babyklappe nebo Babyfenster. Ale co, název není to, co je podstatné. Takhle to aspoň vypadá tak nějak šíleně, strkat děti do boxů, do krabic, do piksel – to vlastně dobře popisuje abnormalitu chování těch, co tak učiní.

Smysl babyboxů se po vysvětlení zdá být vesměs pozitivní. Kritikové mu vyčítají jeho možné zneužití tím, že je po ruce a šíření povědomí o tomto zařízení se může stát návodem ke snadnému řešení v případě jakékoli nelehké situace, do níž se může matka dostat. Jinými slovy (a teď mi promiňte ten sarkastický cynismus): Na každé dítě v popelnici tři děti v babyboxu. 

Právě na tomto zdánlivém cynismu se dá postavit moje konečné morální stanovisko. I kdyby do babyboxu byla občas odložena miminka, s nimiž by bez této možnosti bylo naloženo nějak jinak a přežila by (podmínky jejich dalšího života pominu), budu za babyboxy bojovat právě pro ta miminka, která by jinak čekal ten horší osud (lze-li ho s jistotou brát jako horší). A to si samozřejmě nejsem jistý, zda opravdu babyboxy odkládání dětí rozhojňují!

Zajímavá je i historie a rozšíření babyboxů. V Evropě bylo anonymní odkládání dětí známé už ve středověku, kdy se nechtěné či těžko zaopatřitelné děti mohly odložit do zvláštních úschoven pro nalezence u různých kostelů a poté zazvonit na zvonec. Později se tato praxe přenesla na nemocnice a nalezenecké ústavy. Dnes jsou babyboxy rozšířené ve většině civilizovaného světa.

Kadaň se pyšní v pořadí čtvrtým ze současných 44 babyboxů v České republice (po Praze, Brně a Olomouci). Před dvěma lety jej navštívila i následnice britského trůnu princezna Kateřina. Nedávno se v něm našel už druhý červnový chlapeček. Proto se mě tak nějak osobněji dotkla výzva Výboru pro práva dítěte OSN, abychom v Čechách program babyboxů zrušili. Jsou jen tři možnosti, proč k této dle mého názoru neoprávněné kritice došlo:

1. Členové Výboru byly nedostatečně informováni.
Znám práci různých výborů na městské úrovni a vím, že není lehké prostudovat materiály a být opravdu poučen o kladech a záporech různých opatření, ale dodnes jsem se domníval, že výbory OSN pracují na několikrát odbornější bázi. Upozorňováním na porušování článků 7 a 8 Úmluvy o právech dítěte o zajištění jeho identity je nepochopením účelu babyboxů, které především naplňují článek 6 této Úmluvy.

2. OSN má jiný žebříček morálních hodnot.
Nutno říci, že by pak světová organizace obracela naruby své vlastní dokumenty.

3. Veřejnost je mylně informována médii.
Jediné dva dokumenty z přímého zdroje (tedy stránek OSN), které se mi podařilo najít je hodnocení zprávy o stavu práv dětí v ČR z 31. května a pak doporučení z 57. schůze Výboru ze 17. června. V prvním se o babyboxech píše jako o otázce, na kterou bylo statisticky odpovězeno, ve druhém se o babyboxech (na rozdíl od obligátní diskriminace Romů a od rozbujelosti dětských domovů) vůbec nemluví. Tak nevím, kde berou novináři informace!

Osobně bych si vsadil na třetí možnost. Pepíku, Dalibore a vás 48 dalších nalezenců (ale vlastně i ty, Vojtíšku nebo Jůlinko, a všechny malé děti světa), doufám, že prožijete hodnotný život lidské blbosti navzdory.

24. června 2011

Truchlosměšná pravda

Bylo dřív vejce nebo slepice? Asi je všeobecně známé, že když se o nějakém peněžním ústavu rozhlásí, že brzy krachne, pak brzy krachne a nemusí se ani zjistit, že ten krach způsobila právě ta poplašná zpráva. Ne, nechci psát o něčem, co je mi tak vzdálené jako zákony finančního trhu, právě naopak, chci psát, jak už to mám ve zvyku, o literatuře.

Guy de Maupassant tvořil v té polovině 19. století, kdy vrcholil realismus a přecházel pomalu až v naturalismus. Na rozdíl od romantismu první poloviny tohoto století se nezabýval ideály, ale popisoval skutečnost. Ale co bylo dřív, ztráta iluzí nebo psaní o všedním životě bez ideálů? Jasný vzkaz vůči spisovatelům tehdejší doby zazní z Našich srdcí:

A tak, můj milý, není-li lásky v knihách, není jí ani v životě. Bývali jste budovateli ideálu a ony vám jako budovatelům věřily. Dnes zachycujete holou skutečnost, a ony po vás uvěřily, že na světě není než syrová všednost.

A ještě k Hořejšího češtině. Je krásné, když vás někdo seznámí s takovým knižním výrazem jako je sloň. Ale ještě mnohem hloub, až k baroku, směřuje jeden výraz, který jsem četl snad jen v Bílého Kolébce. Místo tragikomický píše truchlosměšný. Aspoň ta čeština není jen všední, ale i plná ideálů.

Večírek

Koukali jsme dneska na Popelku a já jsem si při scéně na dvoře hradu Švihova, kde hraje i Jiří Růžička ml. toho mladičkého kuchtíka, vzpomněl, že jsem s ním tady v Kadani hrál šachy. To bylo už v době, kdy měl plnovous a zasedl nám v obýváku celý gauč. On byl první, kdo na mě s bílými kameny zkusil po 1. e4 e5 2. Dh5… A já se tehdy nechal (poprvé a naposledy) nachytat. Psal se rok 1986. Máma se někde v lázních seznámila s okruhem herců kolem F.R.Čecha, a tak u nás tehdy byla i Helena Růžičková a máma mluvila o Honzovi Čenském nebo Otovi Jirákovi jako o kamarádech, byla s nimi dokonce někde na večírku.

Za nějaký čas volal mámě někdo s velmi exotickým jménem, aby se večer koukala na Hitšarádu televizního klubu mladých, že tam bude mít svoji první písničku. Tak jsme se šli všichni koukat, mně bylo 12, ségrám 9 a písnička se jmenovala Večírek. Mami, doufám, že to nebylo o tobě! Ta písnička byla fakt hrozná. A Sagvan se tátovi nevyrovnal.

23. června 2011

Soběpsaní

Nejdříve jsem chtěl nahradit druhé motto svého soběpisníku a přitom jsem zjistil, že už si přesně nepamatuju ani to první, od Tristana Tzary. Musel jsem si ho najít v jednom svém komentáři pod svým vlastním příspěvkem. Od toho je soběpisník.

Píšu, protože je to stejně přirozené, jako když močím nebo jsem nemocný.

A tak to druhé, od Vaculíka, nahrazovat nebudu, abych si v tom nedělal nepořádek. Dám ho jen sem, tak pro pořádek. Je z již citované Aurory Leigh od Elizabeth Barrett Browningové.

Knih nových bez počtu se píše dnes;
a já, jež prósu i verš přemnohý
jsem jiným psala, sobě teď chci psát, –
chci psát svůj román pro své lepší já,
jak portrét svůj bys druhu maloval,
jenž schová jej a pohlédne naň kdys,
kdy dávno už tě přestal milovat,
jen aby srovnal, čím byl a čím jest.

22. června 2011

FAQ

Čtu rád knížky, které mapují mojí Ameriku. Připadám si pak jako Kolumbus, který má možnost nahlížet do spisů a map vydaných Vespuccim až několik let po mé smrti.

Další citát o citech z nedávno dočtené knihy Guy de Maupassanta je odpovědí (machistickou, protože takové už bylo autorovo století) na často kladenou otázku.

Milujeme proto, že se setkáme v životě s bytostí, která se zdá opravdu stvořena jen pro nás, nebo milujeme proto, že se narodíme se schopností milovat?

Nestává se často, že muži, a to muži neobyčejní, se vášnivě zamilovávají  do děvčat, která jich nejsou hodna, nemají ducha, nevyznamenávají se nijakou cenou, ba někdy ani krásou? Jak je to možné? Jaké je to tajemství? Tento bytostný otřes nezávisí tedy na nějakém setkání z vůle prozřetelnosti, nýbrž na jakési jiskře lásky, kterou sobě nosíme a která pak naráz vzplane.


A o několik stránek dál další Amerika:

Vykládal jí něžně, že na světě jsou dvojí zamilování: jedny posedá šílená touha, jejíž zanícení ochabuje, jakmile dojdou vítězství, a druzí zase splněním touhy jsou ženě oddanější a podrobenější, protože v nich smyslná láska, mísící se s výkřiky srdce po netělesné, nevyslovitelné žádostivosti, probouzí svrchovanou služebnost čisté, mučící lásky.

21. června 2011

Touha tisíc hektopascalů

V Paříži jsem si koupil dvě knížky ve francouzštině, Frašku o kádi a Myšlenky Blaise Pascala. Tyto jsem četl naposledy v plzeňské vědecké knihovně v angličtině (francouzsky jsem neuměl a neumím bohužel dodnes) a uchvátily mě. Vyprávěl jsem Věrušce ve vlaku z Troyes do Štrasburku o tom, jak jel Pascal jako pasažér kočárem a na nějakém vysokém mostě se jim utrhlo kolo a všichni by se byli zabili, kdyby se kočár nezahákl a nezůstal viset z mostu. Ani nevím, jestli ta historka není poupravená, ale myslím, že tehdy se Pascal zbláznil, uvěřil na zázraky a uchýlil se do samoty až klášterní.

Dneska mi přišel Časopis Musea království českého, svázaný ročník 1873. Jsou tam na pokračování Myšlenky Blaise Pascala s úvodem a životopisem autorovým z pera Josefa Friče (o nehodě ovšem ani slovo).

Mezi citáty ze Schopenhauera teď tedy začnu vkládat komentované citáty z Pascala.

Činíme si tak vznešený pojem o duši lidské, že nám nesnesitelno býti někým opovrhovaným a nemíti živé duše, kteráž by si nás vážila. Celé blaho člověka záležívá v této vážnosti.

I ten, kdo opovrhuje lidmi a staví je na rovno se zvířaty, přeje si, aby ho ctili, aby mu věřili; takž nalézá se v odporu s vlastním citem a pronešeným úsudkem svým.

Vybral jsem na začátek to, co mě fascinuje již delší dobu. Prostá myšlenka, která stojí v zákulisí celé lidské historie a psychologie. Věc známá už od Platona, jak jsem onehdy vyčetl z Konce dějin Francise Fukuyamy. 

Fukuyama soudí, že se moderní lidé této touhy po uznání vzdávají, ale dle mého soudu ji pouze posunují do jiných, dříve nepoznaných oblastí. Myslím si dokonce, že ani touha po vyniknutí nad ostatní a po hrdinství nevymizela a je přítomna ve stejné míře jako kdykoli v historii. Ale i tzv. obyčejní lidé touží po uznání stále stejně a buď se honí za penězi nebo si honí trika na faceboocích, blozích a myspacech. Jsem jedním z těch druhých. A protože to vím, snažím se tu svoji touhu co nejvíce kultivovat.

20. června 2011

Krasošachy

Já: Kubo, vynalezl jsem krasošachy. 
Kuba: A co to je?
Já: No, od šachů se to liší asi jako krasobruslení od hokeje. Anglicky se to bude jmenovat figure chess. 
Kuba: Ukaž. 
Já (poté, co jsem předvedl pár partií): Ale asi jsem to nevynalezl já, podobnou myšlenku měl už Samuel Beckett. (a ukázal jsem mu tohle)
Kuba: No jo, strejdo, ale ten Beckett si to určitě nenechal patentovat!
(z rozhovoru 18. 6. 2011)

To je ovšem pravda. Jak jsme si tak pak s Kubou přehrávali různé krasošachistické formace, přicházeli jsme na velmi pěkná úskalí a vlastně na zajímavé úkoly, při nichž se musí odhlédnout od smyslu prosté šachové hry (při dodržení všech pravidel). Hraje se tak, aby výsledná pozice byla prostě opticky krásná a zajímavá. To lze ještě dotáhnout k rozdělení na statické krasošachy (jde prostě o cílovou pozici) a dynamický krasošach, při němž spolu figurky opravdu tancují. Nejkrásnější je ovšem ta varianta krasošachu, kdy se obě jeho složky kombinují. Třeba jako v této krasošachové partii:

Král s královnou jsou jako na tanečním parketu a mohou se dát do tance, v němž jim budou občas překážet pozice, při nichž se soupeřův král ocitne v šachu, ale o to větší dynamika a vynalézavost se do toho může vložit.

Výhodou krasošachu je, že se tomuto deskovému sportu může věnovat každý, kdo umí hýbat figurkami a ví, jak vyhazovat a zarošovat, tedy i naprostí šachoví laici!

A teď otázka nejen pro Brďu: Jak této výchozí taneční pozice dosíci. Jde to vůbec bez porušení pravidel? Kdo odpoví první správně, zvu ho na Střelák na svíčkovou.

Den a noc

Málokdo žasne,
když slunce jasné
vykutálí se s dobrým ránem
a večer – jako když z kamen sfoukneš plamen –
zase zhasne.

Co si vysvětlíme,
víc už nevidíme,
den kolem nás jen tak proletí
a v noci –  podobně jako ti králící v doupěti –
zase spíme.

19. června 2011

Poslíčky

Martin má diář, kde jsou i slovenské svátky. Na dnešek tam prý připadá Den otců, stejně jako v některých dalších zemích (wikipedie uvádí i naši republiku, to bych tedy rád věděl, kdo ho slaví).

Věruška měla po půlnoci první kontrakce. Byl by to hezký dárek ke dni otců, ale já jsem za tím viděl jiný symbol. Dnes slaví totiž narozeniny i Vojta Kraus a je to přesně devět měsíců ode dne, kdy umřela babička. I když se to dneska nenarodí, chci aby náš Vojtíšek nebo naše Jůlinka jednou věděla, že tuhle neděli maminku poprvé poškádlil(a), že jsme v jednu hodinu začali pomalu balit a já se začetl do porodnické příručky jako do detektivky s otevřeným koncem.

Den otců slavit nemusím a ani nechci. Čtu teď Auroru Leigh od Elizabeth Barrett Browningové, téměř 400 stránek psaných blankversem. Jsem na začátku a těším se na každou novou stránku.

Auroře zemřela maminka, když jí byly čtyři roky.

Jest ženě dáno (dlužno doznati)
tajemství, kterak dítě pěstiti,
ten způsob prostý, něžný, rozmilý,
jak stužku vázat, obout střevíček
a splétat milá slova bez smyslu
a v prázdná vlíbat smysl úplný;
toť korále, z nichž, ač jsou drobné tak,
se život skládá; děti milou hrou
se učí Lásky vznětu svatému
a předčasně tím zniknou vážnosti;
a zříce, jako v keři růžovém
– ne v jednom květu – Lásky božský div,
se s Láskou seznámí a spřátelí.
To dobro činí matky. Otcové
sic stejně milují (to o svém vím),
leč přece s mozkem těžkopádnějším
a s vůlí zodpovědnější a ne
tak moudře, neboť méně bláhově.

Toť výsada, již matkám dal Bůh sám.


PS: Změnil jsem název (na ten, který jsem chtěl původně dát, ale v průběhu psaní jsem na něj zapomněl). Ještě nerodíme.

Kadaň mezi marockou pouští a norskými hvozdy

Dobry den, Jene!
Srdecne Vas zdravim a dekuji za Vase pozvani. Ja jsem nyni opravdu az prilis daleko a terminy mam nasmlouvane uz na cely pristi rok, takze nemuzu zatim nic slibovat.
Mejte se krasne,
Iva B.

Tak tenhle mail z 27. listopadu 2007 odstartoval krátkou, ale pro mě velice významnou korespondenci s Ivou Bittovou, která byla úplně první umělkyní, s níž jsem se snažil domluvit koncert věda, že 1. ledna 2008 nastupuji na své současné místo. Netušil jsem, že se tehdy natrvalo usadí v USA, ale o to víc mě potěšilo, že se nakonec můj sen uskutečnil. Iva přiletěla z Maroka zahrát do Berlína, odtud ji Vladimír Václavek přivezl k nám do Kadaně a dnes už ji Martin zase vezl na letadlo do Norska, kde zítra hraje v jednom kostele uprostřed lesů.

Včerejší koncert byl zřejmě posledním kulturním zážitkem našeho miminka vyslechnutým s hrníčkem na děložní stěně. A protože vizuální rozměr ještě vnímat nemohlo, tohle má na památku.

Umění milovat podle Vítka z Maupassantu

Kolem padesáté strany Našich srdcí od Guy de Maupassanta se začíná psát o milostných dopisech. Při tom mi vytanul na mysli Ovidius a jeho Umění milovat, kde kapitoly Dopisy, Buď výmluvný a Vytrvej patřily k mým nejoblíbenějším.

Guy de Maupassant tu vlastně jen parafrázuje Ovidia čistou prózou. Nicméně protože jsem se těmi radami vždy řídil a protože opravdu zabírají, posílám je dál. Mně už jich netřeba.

I nejchoulostivější ženy mají pro dopis, který mluví o lásce upřímně, nekonečnou shovívavost. A když takový dopis je psán třesoucí rukou a oči toho, kdo jej píše, jsou naplněny a rozvášněny jejich obrazem, působí na jejich srdce neodolatelnou mocí.


Paní de Burne se opravdu nyní oddávala v jakémsi složitém a zároveň zase prostomyslném rozradostnění kouzlu jeho dopisů. Tak jí dosud ještě nikdo nepochleboval, s takovou tichou nevtíravostí ji dosud nikdo nemiloval. Nikomu ještě nevstoupila na mysl tak rozkošná myšlenka, aby ona dostávala při každém ranním procitnutí, na malém stříbrném tácu, jejž přinášela k lůžku komorná, tuto snídani, záležící v pokrmech citu a předloženou ve způsobě dopisní obálky. A čeho si nejvíce přitom vážila, bylo to, že on se nikdy o ničem ani nezmínil, že se tvářil, jako by nic nevěděl, že v saloně při večírcích býval nejchladnější ze všech jejích přátel a že nikdy neučinil ani sebemenší narážku na záplavu něžností, jimiž ji potají zahrnoval.


Že to funguje obecněji než jen v mé vlastní zkušenosti, o tom podám časem důkazy na korespondenci Vládi a Máni, kterou snad zase, až dozraje čas, začneme s Věruškou přepisovat.

Ovšem pozor, má to i stinnou stránku.

Oživoval tak stále plamen svého srdce a rozdmychoval jej v požár, neboť milostné dopisy, opravdu vášnivé, jsou často mnohem nebezpečnější pro toho, kdo je píše, než pro toho, kdo je dostává.