Motto: „Vzpomínám … jak jsi mi předvedl první český babybox v Praze. Jak jsme spolu cestovali po českých babyboxech, na večer na břehu Ohře ve městě Kadaň. Nikdy v životě jsem tak romantické chvíle neprožila.“ Kate, vévodkyně z Cambridge Ludvíku Hessovi, květen 2011
Pamatujete si, jaká byla vaše reakce na úplně první babybox v České republice v první vteřině, kdy jste se o tomto zařízení dozvěděli? Kdybych měl soudit podle sebe, vzpomínám si, že moje pocity v sobě mísily překvapení, pobouření a nepochopení. Překvapení nad tím, jak daleko to naše moderní společnost dovedla, pobouření nad matkami, které odkládají novorozeňata, a nepochopení, jestli náhodou nebudou babyboxy spíš zneužívané. To byla ale opravdu první reakce, možná půlminutová, po níž nastoupilo hlubší přemýšlení a morální zvažování problému. Samozřejmě, abyste něco pochopili, potřebujete mít dostatek informací. Zbytek je na stavu vašich morálních hodnot, ten se liší od člověka k člověku.
Hned zprvu se mi taky nelíbil ten název. Nemám rád anglismy, a to zejména tam, kde jde o něco nového a bylo by hezké vymyslet nějaký český termín. Ale to bych chtěl moc, nežijeme v eisnerovském ráji, smířil jsem se s tolika příšernými termíny, že babybox bude malina. Angličani používají termín baby hatch, líheň miminek, Italové říkají kolébka pro život, Japonci jsou asi nejpoetičtější: v Zemi vycházejícího slunce mají čapí jesličky. My jsme zůstali v zajetí německé komisnosti – u sousedů to je taky prostě Babyklappe nebo Babyfenster. Ale co, název není to, co je podstatné. Takhle to aspoň vypadá tak nějak šíleně, strkat děti do boxů, do krabic, do piksel – to vlastně dobře popisuje abnormalitu chování těch, co tak učiní.
Smysl babyboxů se po vysvětlení zdá být vesměs pozitivní. Kritikové mu vyčítají jeho možné zneužití tím, že je po ruce a šíření povědomí o tomto zařízení se může stát návodem ke snadnému řešení v případě jakékoli nelehké situace, do níž se může matka dostat. Jinými slovy (a teď mi promiňte ten sarkastický cynismus): Na každé dítě v popelnici tři děti v babyboxu.
Pamatujete si, jaká byla vaše reakce na úplně první babybox v České republice v první vteřině, kdy jste se o tomto zařízení dozvěděli? Kdybych měl soudit podle sebe, vzpomínám si, že moje pocity v sobě mísily překvapení, pobouření a nepochopení. Překvapení nad tím, jak daleko to naše moderní společnost dovedla, pobouření nad matkami, které odkládají novorozeňata, a nepochopení, jestli náhodou nebudou babyboxy spíš zneužívané. To byla ale opravdu první reakce, možná půlminutová, po níž nastoupilo hlubší přemýšlení a morální zvažování problému. Samozřejmě, abyste něco pochopili, potřebujete mít dostatek informací. Zbytek je na stavu vašich morálních hodnot, ten se liší od člověka k člověku.
Hned zprvu se mi taky nelíbil ten název. Nemám rád anglismy, a to zejména tam, kde jde o něco nového a bylo by hezké vymyslet nějaký český termín. Ale to bych chtěl moc, nežijeme v eisnerovském ráji, smířil jsem se s tolika příšernými termíny, že babybox bude malina. Angličani používají termín baby hatch, líheň miminek, Italové říkají kolébka pro život, Japonci jsou asi nejpoetičtější: v Zemi vycházejícího slunce mají čapí jesličky. My jsme zůstali v zajetí německé komisnosti – u sousedů to je taky prostě Babyklappe nebo Babyfenster. Ale co, název není to, co je podstatné. Takhle to aspoň vypadá tak nějak šíleně, strkat děti do boxů, do krabic, do piksel – to vlastně dobře popisuje abnormalitu chování těch, co tak učiní.
Smysl babyboxů se po vysvětlení zdá být vesměs pozitivní. Kritikové mu vyčítají jeho možné zneužití tím, že je po ruce a šíření povědomí o tomto zařízení se může stát návodem ke snadnému řešení v případě jakékoli nelehké situace, do níž se může matka dostat. Jinými slovy (a teď mi promiňte ten sarkastický cynismus): Na každé dítě v popelnici tři děti v babyboxu.
Právě na tomto zdánlivém cynismu se dá postavit moje konečné morální stanovisko. I kdyby do babyboxu byla občas odložena miminka, s nimiž by bez této možnosti bylo naloženo nějak jinak a přežila by (podmínky jejich dalšího života pominu), budu za babyboxy bojovat právě pro ta miminka, která by jinak čekal ten horší osud (lze-li ho s jistotou brát jako horší). A to si samozřejmě nejsem jistý, zda opravdu babyboxy odkládání dětí rozhojňují!
Zajímavá je i historie a rozšíření babyboxů. V Evropě bylo anonymní odkládání dětí známé už ve středověku, kdy se nechtěné či těžko zaopatřitelné děti mohly odložit do zvláštních úschoven pro nalezence u různých kostelů a poté zazvonit na zvonec. Později se tato praxe přenesla na nemocnice a nalezenecké ústavy. Dnes jsou babyboxy rozšířené ve většině civilizovaného světa.
Kadaň se pyšní v pořadí čtvrtým ze současných 44 babyboxů v České republice (po Praze, Brně a Olomouci). Před dvěma lety jej navštívila i následnice britského trůnu princezna Kateřina. Nedávno se v něm našel už druhý červnový chlapeček. Proto se mě tak nějak osobněji dotkla výzva Výboru pro práva dítěte OSN, abychom v Čechách program babyboxů zrušili. Jsou jen tři možnosti, proč k této dle mého názoru neoprávněné kritice došlo:
1. Členové Výboru byly nedostatečně informováni.
Znám práci různých výborů na městské úrovni a vím, že není lehké prostudovat materiály a být opravdu poučen o kladech a záporech různých opatření, ale dodnes jsem se domníval, že výbory OSN pracují na několikrát odbornější bázi. Upozorňováním na porušování článků 7 a 8 Úmluvy o právech dítěte o zajištění jeho identity je nepochopením účelu babyboxů, které především naplňují článek 6 této Úmluvy.
2. OSN má jiný žebříček morálních hodnot.
Nutno říci, že by pak světová organizace obracela naruby své vlastní dokumenty.
3. Veřejnost je mylně informována médii.
Jediné dva dokumenty z přímého zdroje (tedy stránek OSN), které se mi podařilo najít je hodnocení zprávy o stavu práv dětí v ČR z 31. května a pak doporučení z 57. schůze Výboru ze 17. června. V prvním se o babyboxech píše jako o otázce, na kterou bylo statisticky odpovězeno, ve druhém se o babyboxech (na rozdíl od obligátní diskriminace Romů a od rozbujelosti dětských domovů) vůbec nemluví. Tak nevím, kde berou novináři informace!
Osobně bych si vsadil na třetí možnost. Pepíku, Dalibore a vás 48 dalších nalezenců (ale vlastně i ty, Vojtíšku nebo Jůlinko, a všechny malé děti světa), doufám, že prožijete hodnotný život lidské blbosti navzdory.
Zajímavá je i historie a rozšíření babyboxů. V Evropě bylo anonymní odkládání dětí známé už ve středověku, kdy se nechtěné či těžko zaopatřitelné děti mohly odložit do zvláštních úschoven pro nalezence u různých kostelů a poté zazvonit na zvonec. Později se tato praxe přenesla na nemocnice a nalezenecké ústavy. Dnes jsou babyboxy rozšířené ve většině civilizovaného světa.
Kadaň se pyšní v pořadí čtvrtým ze současných 44 babyboxů v České republice (po Praze, Brně a Olomouci). Před dvěma lety jej navštívila i následnice britského trůnu princezna Kateřina. Nedávno se v něm našel už druhý červnový chlapeček. Proto se mě tak nějak osobněji dotkla výzva Výboru pro práva dítěte OSN, abychom v Čechách program babyboxů zrušili. Jsou jen tři možnosti, proč k této dle mého názoru neoprávněné kritice došlo:
1. Členové Výboru byly nedostatečně informováni.
Znám práci různých výborů na městské úrovni a vím, že není lehké prostudovat materiály a být opravdu poučen o kladech a záporech různých opatření, ale dodnes jsem se domníval, že výbory OSN pracují na několikrát odbornější bázi. Upozorňováním na porušování článků 7 a 8 Úmluvy o právech dítěte o zajištění jeho identity je nepochopením účelu babyboxů, které především naplňují článek 6 této Úmluvy.
2. OSN má jiný žebříček morálních hodnot.
Nutno říci, že by pak světová organizace obracela naruby své vlastní dokumenty.
3. Veřejnost je mylně informována médii.
Jediné dva dokumenty z přímého zdroje (tedy stránek OSN), které se mi podařilo najít je hodnocení zprávy o stavu práv dětí v ČR z 31. května a pak doporučení z 57. schůze Výboru ze 17. června. V prvním se o babyboxech píše jako o otázce, na kterou bylo statisticky odpovězeno, ve druhém se o babyboxech (na rozdíl od obligátní diskriminace Romů a od rozbujelosti dětských domovů) vůbec nemluví. Tak nevím, kde berou novináři informace!
Osobně bych si vsadil na třetí možnost. Pepíku, Dalibore a vás 48 dalších nalezenců (ale vlastně i ty, Vojtíšku nebo Jůlinko, a všechny malé děti světa), doufám, že prožijete hodnotný život lidské blbosti navzdory.
