Tři na tři

Máme v Kadani kapely. Kolem dvaceti. Tři z nich se ocitly mezi dvanácti soutěžícími na letošním Regiofestu. Nevyhrály. Vyhráli Joe Purple z Loun.

Máme v Kadani posluchače bigbítu.

Pozval jsem na druhý říjnový pátek do kadaňského klubu tři kapely. Joe Purple z Loun, Feast of Friends ze stejného města (aby se ušetřilo na benzínu, přijely obě kapely jedním tranzitem), a instrumentální Con Carne z Jirkova. Tři kapely, z nichž minimálně jedna je porotou, co aspoň trochu rozumí muzice, hodnocena lépe než výkvět místní scény.

Přišli a vstupné zaplatili tři diváci. Na Con carne pak přijelo pět dam ve středním věku – rodina kytaristy, a asi čtyři jejich kamarádi, takže klub zažil menší chaos – kam se v tom prázdnu postavit?!

Hrálo se ale v plném nasazení, od osmi do půlnoci!

Joe Purple vyhráli vlastně už podruhé. Byli diváky nominováni na Majáles 2010, protože to prostě byl odvaz. Ještě že si dneska zahrají v Lounech před plnou Stromovkou, to jim spraví náladu. V Lounech na bigbíty kluků z cizích měst chodí v průměru tak 150 lidí. My máme 20 kapel plných muzikantů a lidi, co poslouchají bigbít. Ale kde?

Asi je to tím naším klubem. Je v kulturáku. Nekouří se tam. Prostě sračka.

A další moje oblíbená věta: „My jsme to nevěděli.“ Před měsícem jsem o bigbítech natočil rozhovor do místní kabelovky, abych upozornil dost dopředu. Je to na plakátech, je to už dlouho předlouho na internetu, bylo to v Kadaňskejch novinách, poslal jsem to na 1500 emailových adres, osobně jsem barevný plakát donesl na nástěnku na Pohodě, nechal jsem to vyvěsit na gymplu a v Prunéřově na elektrárně. Víc už ani není v mých silách.

Normálně bych řekl, že nejlíp se to bude propagovat samo a že se lidi naučej. Co je dobrý, to se rozkřikne. Ale když přijdou tři lidi, rozkřikuje se to blbě.

Dlouho jsem si myslel, že si to nedokážu za dané situace užít, ale muzika je naštěstí mocná halabába, a tak jsem se nakonec perfektně uvolnil a na Joe Purple jsem si i zablbnul. A natočil jsem několik písniček, který teď nemůžu dostat z foťáku spolu s 90% fotek (aspoň jedna pěkná se stáhla). Až se jim dostanu na kobylku, něco sem utrousím a třeba napíšu něco o tom, jak jsem polovinu z těch kluků učil na základce (ano, jsem starej!). Sice asi jen pro sebe, ale to už je úděl soběpisce.

Ranní ukolébavka

Věrušce k svátku

Je podzimní ráno, kdy studený vánek
zametá listí pod obrubník a mlčí ptáci.
Ležím na posteli, spím a můj tvrdý spánek
nápadně připomíná hibernaci.

Je ráno, říjen, spím a nic nezdá se mi.
Na střeše kostela ptáci se k sobě tulí.
Spím prostoduše, jakoby střelil a já padl k zemi,
v hrudníku nejméně deset ostrých kulí.

Ráno je sychravé a budík zlostně vrčí,
že musím vstávat, zatímco na kostele
tisknou se k sobě ptáci a všechno mlčí.
Vstávám a s vypětím všech sil

– vracím se do postele.

Trocha oprášeného důvtipu

Víte, co je Aeolova harfa? Možná jsem za hlupáka, ale před Encyklopedií humoru a vtipu, jsem to slovo, natož samotný nástroj, nikdy neslyšel. Nemáte ji někdo na zahradě? Rád bych to aspoň jednou zažil!

Dvě další hesla od A stojí za publikování (první v řeči originálu, druhá upravena):

Aesthetika je dle Kästnera umění mluviti o předmětech, jejichž účinky každý zná a cítí, takým způsobem, aby jim nikdo nerozuměl.

Alegorie je, když někdo řekne něco, co vlastně nechtěl říct, ale řekne to tak, jako by řekl, co říct chtěl, třebaže to neřekl.

Syrakusy /část II./

Pinova pizzerie se jmenovala Ierone, což zní dost exoticky, ale vlastně to není nic jiného než italský přepis řeckého Ἱέρων-a, kterého my čeští latiníci známe pod jménem Hieron. Hieron I. byl syrakuský tyran, na jehož dvoře působili takoví chlapíci jako Aischylos, Pindaros či Xenofanes. Hieron II. byl generál, který se stal místním králem, za což ho třeba Macchiaveli dával jako příklad monarchy, jenž nastoupil ne díky své krvi, ale díky svým zásluhám. Práve za Hierona II. působil v Syrakusách Archimédes, o němž legenda tvrdí, že svůj známý trenýrkový zákon v lázni objevil, když ho Hieron poprosil, aby mu zjistil, jestli je jeho koruna z pravého zlata. A jelikož hustota zlata byla Archimedovi známa a hustota = hmotnost / objem, stačilo určit objem koruny.

Na páteční dopoledne jsme si naplánovali návštěvu syrakuského archeologického parku. První, co lze vidět i bez vstupenky byl tzv. Oltář Hierona II., největší svého druhu na světě (198m dlouhý). Bohužel kamení oltáře bylo v 16. století použito na hradby kolem ostrova, o němž jsem psal minule, a tak zbyly jenom základy.

Kasa je celkem nelogicky přes frekventovanou silnici a na přechodu jsme po dlouhé době zaslechli češtinu. Že se sem těm vnitrozemcům v tom pařáku chce.

Asi podobně jako oni a další tisíce turistů jsme se šli nejdřív podívat na římský amfiteátr. Větší je už jen Koloseum a aréna ve Veroně.

Odtud jsme se šli podívat rovnou na řecké divadlo, první řecké divadlo, které jsem viděl. Do hlediště by se vměstnalo celé obyvatelstvo Kadaně i s okolími vesnicemi (až 19tis.). Na žádném snímku se mi nevešlo celé do záběru. Věruška se na nich úplně ztrácí v omračující záři bílého vápence. Schválně, najdete ji?

Moc se mi líbil domeček nad divadlem.

Kousek odtud je vápencový lom, z něhož se celé město postavilo. Dnes je v něm příjemná zahrada.

A v těch skalách jsou umělé jeskyně, sloužící (alespoň podle legendy) jako vězení. Jedné se říká Dionýsovo ucho.

23m vysoké ucho.


A všude citróny…

… a ještěrky. Schválně najdete ji? (tentokrát ne Věrušku, ale ještěrku)

A tak jsme toho nechali a šli na stopa. Totiž na vlak. Rozhodli jsme se dojetna kontinent pohodlně vlakem a začít stopovat až za kanálem. Jak to dopadlo, to se dozvíte příště.

Dvě hudební pralinky

Během včerejška a dneška jsem zažil dva koncerty, které mi doslova vyrazily dech. Takové skoro soukromé koncerty, nutno říct. Na tom prvním bylo asi sedm lidí z veřejnosti, na tom druhém osm. Takže jsme s Věruškou tvořili vždy podstatnou část obecenstva, ale to nám na zážitku nijak neubralo.

Už podruhé se v neděli v Kadani představil Jirkovský písňovar sborové populární hudby a podruhé nabídl téměř samé vítězné sbory. Letos to byla La Farfalla a Konec konců, v nichž obou zpívá Jana Honců, která se mi moc líbila. A hezky zpívala, vlastně zpívaly (La Farfalla) a zpívali (Konec konců).

A pak přišly Brécy, vlastně přišli, protože jejich sbormistr je chlap - Lukáš Prchal. A to byl zážitek par excellence. Kdo nebyl, jukni na tohle a věz, že bez mikrofonů to bylo ještě lepší.

Nelituj, rozhodl jsem se, že Brécy, nebudou-li chtít moc peněz, pozvu do klubu!

No, a dnes se k tomu přidal koncert Michala Müllera na citeru, pro mě naprosto exotický nástroj, o němž jsem se ale dnes dozvěděl, že za našich pradědečků až tak exotický nebýval a že citer po světě brnkalo skoro jako kytar. Koupili jsme si s Věruškou dvě cédéčka, tak kdyby někdo chtěl, můžeme poskytnout. Ukázky najdete zde.