Pochutík

Zítra odjíždím do Prahy po mnoha letech zase učit češtinu. A po ještě více letech začátečníky. Ty jsem měl naposledy asi před deseti lety – jednoho Itala (jmenoval se tuším Mauro) a jednoho Angličana (tuším, že Richarda). Pak jsem dlouhou dobu učil nejpokročilejší skupinu nebo téměř nejpokročilejší. Teď mě čeká znovu mladý Ital Roberto a postarší Vídeňanka Brigitte.

Vždy si s sebou beru pana Kaplana, k němuž jsem vždy toužil připsat pár kapitol. Teď už vím, že to nezvládnu, většinu krásných novotvarů jsem si psal na lístečky, které se poztrácely, nebo popaměti SIMkaret, které už asi nikdy neoživím, a tak jsem se rozhodl publikovat dle mé paměti asi nejvtipnější příběh, který už většina mých přátel slyšela desetkrát.

Panem Kaplanem byl v tomto případě jeden německý inspektor ve výslužbě z města Hanau v Hesensku Dieter. Do nejpokročilejší skupiny byl zařazen pro svou píli, neoblomnost a zasloužilost, jazykové schopnosti byly rovněž obdivuhodné, ale mluvnický systém a výslovnost se mu již v jeho ušlechtilém věku vzpínaly. Občas vznikala nedorozumění. Třeba místo vždycky říkal zásadně hvězdičky – trochu mi to dnes připomíná naši Julinku.

Jednou jsme hráli hru s figurkami a každý kdo šlápnul na nějaké tázací příslovce či zájmeno, musel jím uvést nějakou otázku do pléna, na kterou pak všichni popořadě odpověděli.

Na Pavlíčka z anglického města Shrewsbury, který osciloval mezi mou skupinou a skupinou o málo slabší, vyšlo Co? a proto rychle vymyslel otázku: „Co rád/a jíš?“ Odpověděl Mike, odpověděl Wolfgang, odpověděla Gudrun a došla řada na Dietera.

„Pochutík…“ odpověděl břitce s jiskrou v očích.

„Takové slovo v češtině neexistuje,“ řekl jsem, „i když pravda zní velmi pěkně. To jistě myslíte něco jiného. Existuje sice podobné slovo pochoutka, ale to je vlastně právě všechno to, co nám chutná. Takže soudím, že myslíte zákusek nebo něco podobně sladkého.“

„Ne, ne… já myslím pochutík…“

„Já ale musím zopakovat, že takové slovo neexsituje.“

„Existuje.“

„Dietře, když pan učitel říká, že neexistuje, a je to rodilý Čech, pak pravdu má on,“ zastal se mě Mike.

„Nemá pravdu.“ stál si za svým emeritní školní inspektor.

„Já bych si přece nevymýšlel,“ zkusil jsem to vstřícně.

„Necháte mě tomlůvit?“ křičel Dieter a už moc nechybělo k ráně do stolu.

„Být tebou, tak už radši mlčím,“ snažila se ho uzemnit Gudrun.

Wolfgang hlasitě hvízdnul.

„Ale jistě, jestli chcete vyjmenovat další vaše oblíbená jídla, sem s nimi a k pochutíku už se nebudeme vracet,“ řekl jsem mírně ironicky.

…

…

…

„Pochutík mám rát šecko“

A takhle to bylo skoro hvězdičky.

Autem nebo metrem?

Rozvinutá země není ta, kde chudí mají auto, ale ta, kde bohatí jezdí veřejnou dopravou. 

Bohužel za tímto chytlavým heslem stojí starosta Bogoty, který má za sebou nechvalnou minulost v teroristických bojůvkách a v současnosti již tolik přešlapů v nové funkci, že je dva roky po volbě zahájen proces pro jeho odvolání - inu, jak to tak u levicových politiků bývá, pěkná hesla pro chudé a hrabání pro sebe mnohdy za každou cenu.

Narazil jsem na to heslo při čtení o účasti papeže Františka na Světových dnech mládeže v Riu, kde jej někdo nesl jako transparent. V souvislosti s tím, že František jezdí veřejnou dopravou mě to samozřejmě oslovilo. A teprve po chvíli jsem si opět uvědomil, jak jednoduše jdou hesla zneužít.

Včera jsme s Věruškou zhlédli Příběh rudého zla od lotyšského autora Edvīnse Šnoreho, tak asi i proto jsem si hned zjistil, kdo s tím heslem přišel. Edvīns Šnore mi totiž potvrdil, co jsem tu už několikrát psal, a to fakt, že marxismus nepokřivil až Lenin, ale už Marx a Engels sociologicky pokřivili vnímání lidstva a jeho přirozených a dějinných zákonitostí. A pak stačilo pár líbivých hesel a sociologický experiment na milionech lidí mohl začít. 

Gustavo Petro, autor výše zmíněného hesla, samozřejmě všude jezdí autem.